Jak prezidenti od roku 1964 přistupovali k otázce rasy?

Prezidenti Spojených států amerických od roku 1964 čelili komplexní otázce rasy, která se stala neodmyslitelnou součástí politických diskusí a volebních kampaní. Rétorika, ať už záměrná nebo nevědomá, hraje klíčovou roli v utváření veřejného diskurzu, ačkoli samotné změny názorů lidí nejsou jejím primárním cílem. Rétorika se spíše soustředí na to, jaké téma se dostane do veřejné debaty a jakým způsobem se o něm bude diskutovat. I když je nepravděpodobné, že by politická řeč v krátkodobém horizontu změnila názory lidí, ovlivňuje to, co si lidé myslí, že je důležité.

Prezidenti v průběhu volebních období často používají své proslovy jako nástroj k získání podpory pro svou kandidaturu. Vzhledem k tomu, že volební výsledky často závisí na několika klíčových státech, jako jsou Virginie, Florida či Michigan, je volba správné rétoriky zásadní pro zajištění vítězství. V těchto „swing“ státech, kde je voličská základna často nerozhodná, se prezidenti zaměřují na konkrétní demografické skupiny. Mezi nimi je především bílá populace, známá jako „swing voters“, jejichž podpora může rozhodnout volby.

Proslovy, které analyzuji, jsou primárně určeny k mobilizaci těchto voličů. Mnozí prezidenti využívají implicitní rasové vzkazy, které nejsou vždy na první pohled patrné, ale mají silný dopad na voliče. Takováto rétorika se nezaměřuje výhradně na přímé oslovení minority, ale používá kódovaná slova a obrazy, které rezonují především u bílých voličů. Tato strategie však neznamená, že by byla jedinou, kterou by politici použili. V posledních desetiletích došlo k posunu v demografii Spojených států, což vedlo k nutnosti oslovovat také latinskou populaci, což se ukazuje jako výzva, na kterou demokraté ještě nenašli definitivní odpověď.

Jako příklad může sloužit téma „welfare“, neboli sociálních dávek, které bylo v minulosti často spojováno s rasovými stereotypy. Politici z různých stran včetně republikánů i demokratů se zaměřují na to, jakým způsobem definují americkou národní identitu. Rétorika, která spojuje rasu s konkrétními politickými tématy, je součástí dlouhodobé strategie mobilizace voličů. Tento způsob diskuse, který má za cíl definovat, co je „americké“, často využívá implicitní rasové reference, i když je racismus přímo nevyřčen.

Pokud jde o pojetí národní identity v souvislosti s bílou rasou, je třeba zdůraznit, že Whiteness, tedy „bílost“, je kulturním konstruktivistickým pojmem. V politické rétorice je často naznačeno, že bílí občané Spojených států představují „univerzální“ národní identitu, zatímco ostatní etnické skupiny jsou vnímány jako „jiné“ nebo menšinové. Tato neviditelná dominance bílosti v politickém diskurzu zůstává pro většinu veřejnosti nepovšimnutá, ale má zásadní vliv na to, jak jsou rasová témata diskutována na veřejnosti.

Kromě vztahu mezi rasou a národní identitou je důležité také pochopení vzorců, které spojují bílost a etnicitu. V USA existuje specifická etno-rasová topologie, která určuje, kdo je považován za „bílého“, a jak tento pojem rezonuje v politických debatách. Prezidenty využívaná rétorika často vynechává explicitní zmínky o bílosti, ale v pozadí stále spočívá struktura, která tuto kategorii nepřímo ukotvuje jako hlavní součást americké identity.

Tato „neviditelná“ rétorika, která často zahrnuje kódované termíny a implicitní odkazy, ukazuje, jak silně rasové otázky ovlivňují politické rozhodování a veřejnou diskusi. K tomu je třeba připojit analýzu vztahů mezi etnicitou, rasou a imigrací, protože etnicita má významný vliv na to, jak jsou rasové identity formovány a jak je s nimi politicky nakládáno. Prezidenty používané rétorické nástroje se zaměřují na to, jak definovat „Američana“, a jakým způsobem se etnické skupiny a imigranti zapojují do širšího diskurzu o národní identitě.

Jak prezidenty ve Spojených státech od roku 1964 přistupovali k otázce rasy?

V roce 1964, v průběhu své kampaně, vystoupil Lyndon Johnson na pódiu Pittsburgh Civic Center v industrializovaném městě Pittsburgh, v Pensylvánii. Byl to večer, kdy se rozhodl nejen propagovat své politické úspěchy, ale také otevřeně mluvit o otázkách, které v té době v Americe rozdělovaly společnost – o rasových právech. Jeho proslov, určený převážně bílé, dělnické veřejnosti, jasně ukazoval, jak se prezidenti po celá desetiletí zaměřovali na voliče, kteří měli zásadní vliv na výsledky voleb.

Johnson, tehdy prezident Spojených států, přijal strategii, která se dnes jeví jako výjimečně zaměřená na to, jak přesvědčit bílé voliče střední třídy. Po celé zemi se vedly bouřlivé diskuse o zákonu o občanských právech z roku 1964, a Johnson se rozhodl vyjádřit svou podporu tomuto zákonu v proslovu, který byl adresován zejména těm, kteří se k těmto otázkám stavěli skepticky nebo nepřátelsky. Odsoudil kritiku občanských práv jako „čistý rasismus a propagandu“ a použil konkrétní příklady, které měly rezonovat s cílovou skupinou: s bílými, kteří se cítili ohroženi společenskými změnami, jež mohly zasáhnout jejich pracovní místa a životní styl.

Tento přístup, zaměřený na bílou střední třídu, nebyl nic nového. V rámci své politické strategie Johnson věděl, že mnozí z jeho posluchačů, zejména ti, kteří žili v segregovaných oblastech a měli pracovní vztahy s Afroameričany, si nemusí být vědomi širšího dopadu rasových diskriminací. Místo aby se zaměřil na afroamerické komunity nebo liberální voliče, kteří již jeho pozici podporovali, apeloval na voliče, kteří byli klíčoví pro úspěch v prezidentských volbách. Tento přístup přetrval a stal se základem pro volební taktiku mnoha dalších amerických prezidentů.

Tato situace, kdy problém rasové nerovnosti není dostatečně často reflektován ve veřejných projevech prezidentů, odráží skutečnost, že otázka rasy se v politice USA stala nástrojem pro získání hlasů, nikoli pouze morálním a právním problémem. Právě zde spočívá klíčová otázka této knihy: Jakým způsobem prezidentští kandidáti, zejména po roce 1964, vnímali a formovali rasové otázky ve své politické strategii? Jaký význam mělo a má stále to, že se zaměřují na bílé voliče, kteří jsou považováni za „klíčové“ pro vítězství v prezidentských volbách?

Prezidenti v průběhu času reflektovali změny, které se v otázkách rasy ve společnosti udály, ale jen zřídka vyjadřovali konkrétní politické řešení pro přetrvávající problémy. Zatímco Johnson podpořil zákon o občanských právech, jeho pozdější následovníci – včetně prezidenta Trumpa – opět použili „strategii bílých voličů“, která se ukázala jako efektivní při zajišťování podpory určitého segmentu obyvatelstva, který se cítil ohrožený rostoucí rasovou různorodostí. Ačkoliv se politická rétorika během let měnila, sama podstata oslovení bílých voličů zůstala stejná.

Problém, který se i nadále vyskytuje, je tento: Proč je ve veřejných projevech prezidentů otázka rasy často marginalizována nebo zjednodušena na politické nástroje? Proč se prezidenti zaměřují na voliče, kteří mají spíše negativní postoj k rasovým změnám, místo aby otevřeně diskutovali o strukturálních problémech rasismu, které v USA stále přetrvávají? To, jak se prezidenty ve Spojených státech od roku 1964 přistupovali k otázce rasy, není jen o politických strategiích a taktikách. Je to i o tom, jak se proměňuje samotná americká identita a jaké hodnoty jsou v této identitě skutečně uznávány.

Pokud čtenář chce plně pochopit důsledky této strategie, musí si uvědomit, že politické řeči, jež se zaměřují na problematiku rasy, nejsou jen pasivními proklamacemi. Každé slovo, každý apel na „bílé voliče“, má dalekosáhlé důsledky pro budoucnost americké politiky, pro to, jak bude společnost vnímat a jak bude reagovat na přetrvávající rasové rozdíly. Proto by měl každý, kdo se zajímá o americkou politiku a její rasové otázky, důkladně přemýšlet o tom, jak se politika vyjadřuje vůči různým etnickým a rasovým skupinám a jaká ideologie a předpoklady jsou za těmito výroky skryty.

Jak rasová a etnická rétorika ovlivnila politickou krajinu USA?

Politická rétorika, která se soustředí na etnické a rasové otázky, hrála zásadní roli ve formování americké politické identity v druhé polovině 20. století. Richard Nixon, který ve své kampani v roce 1968 využil rasově kódované výrazy a strategie, přispěl k udržování hierarchického uspořádání ras ve Spojených státech. Využíval tyto taktiky k mobilizaci svých podporovatelů proti sociálním programům jako je welfare, a naopak ve prospěch segregace. Tato rétorika měla silný egalitářský charakter, což vedlo k tomu, že se tento postoj stal součástí širší definice americké identity. Nixon tímto způsobem definoval etnicitu jako strategický termín, který zamlžuje bílou nadřazenost, zahalenou pod rouškou rozmanitosti a rovnosti práv. I když jeho slova byla často zabalena do příslibů rovnosti pro všechny, v pozadí těchto výroků ležel skrytý odpor vůči redistribučním programům jako je affirmative action a welfare.

Tato rétorika, která se vyhýbala přímému zmiňování rasy, ale i přesto ji využívala k dosažení politických cílů, se v politických kampaních ve Spojených státech objevila i v dalších dekádách. Ronald Reagan, například ve své kampani v roce 1984, rozšířil rasově kódované přístupy, které Nixon používá, na nové oblasti, jako je nezaměstnanost a rozvoj měst. Reagan, podobně jako Nixon, spojoval svou politickou rétoriku s představami o pracovním morálním kodexu, individualismu a morálce. Navzdory tomu, že se Reagan vyhýbal přímému používání rasového jazyka, jeho politika stále oslovovala bílé střední třídy, které viděly výhody pro menšiny jako hrozbu jejich vlastními sociálními a ekonomickými pozicemi. Zatímco se Reagan snažil o přesvědčování afroamerických komunit o inkluzivitě Republikánské strany, skutečný cíl byl v mobilizaci bílých voličů, kteří považovali „současné“ politické přístupy k menšinám za nefér.

V roce 1992, v kampani George H. W. Bushe, se rasová rétorika objevovala pouze zřídka, ale přesto byla přítomná v podtextu jeho diskuse o sociálních programech a kriminalitě. Tato doba ukázala, jak i bez přímé reference na rasu, republikánská rétorika stále zahrnovala rasově kódované výrazy, které apelovaly na obavy bělošských voličů o sociální stabilitu. Přestože Bushova kampaň nevyužívala rasovou rétoriku tak často jako Nixon nebo Reagan, udržovala základní témata o americké identitě a jejím vztahu k určitým společenským problémům, jako je welfare, kriminalita a městská chudoba.

To, co je důležité si uvědomit, je, jak složitá a mnohdy neviditelná jsou rasová témata v politických kampaních. I když se zdá, že se dnešní političtí vůdci distancují od přímého rasového jazyka, často zůstává přítomna skrytá rétorika, která ovlivňuje vnímání americké identity. Ať už se jedná o Reaganovu apolitickou rétoriku, která zůstává blízká bílým voličům, nebo o složité vztahy mezi různými etnickými skupinami, je zásadní pochopit, že kampaň, která zmiňuje „rovnost“ a „příležitost pro všechny“, může mít pod povrchem jiný, ne vždy viditelný, význam.

Jaký vliv měly sociální dávky na rodinné hodnoty a etiku práce v USA?

Debata o státních sociálních dávkách v USA a jejich vlivu na chudobu a rodinné hodnoty byla již dlouhá desetiletí středem politických a akademických diskuzí. Jedním z klíčových textů, který tuto debatu formoval, byla kniha Charlese Murrayho Losing Ground. Tato kniha se stala zásadní pro formování pohledu na to, jak sociální státy podporují závislost chudých na státní pomoci a jak tento systém přispívá k rozpadání tradičních rodinných hodnot.

Murray tvrdil, že sociální dávky měly za následek rozpad rodinné struktury, přičemž se zaměřil především na černošské rodiny ve městech. Podle něj dávky poskytovaly finanční motivaci pro rodiny, aby zůstaly oddělené, a tím se prohlubovala negativní chování spojená s chudobou. Tento pohled byl ostře odlišný od pohledu, který přednesl Daniel Patrick Moynihan ve své zprávě o rozpadu černošských rodin v 60. letech. Zatímco Moynihan upozorňoval na historické příčiny, jako byly otroctví a rasová diskriminace, Murray tvrdil, že moderní dávkový systém sám o sobě zhoršuje situaci tím, že vytváří prostředí, kde je rozpad rodiny motivován ekonomickými faktory.

Důraz na etiku práce a osobní odpovědnost se stal klíčovým tématem v politických debatách, které se rozhořely po vydání Murrayho knihy. V roce 1992 se jeho názory dostaly do širšího politického prostoru, zejména ve vyjádřeních prezidenta George H. W. Bushe, který využil Murrayho argumenty k ospravedlnění potřeby reformy sociálního systému. Bush se zaměřil na to, že současný systém podporuje závislost na dávkách a ničí tradiční rodinné hodnoty, přičemž podporoval legislativní změny, které by měly umožnit snadnější přechod na pracovní trh pro příjemce dávek.

Tento přístup k reformě sociálního systému v kontextu rodinných hodnot vycházel z přesvědčení, že stát by měl mít větší kontrolu nad systémem dávek, což by pomohlo zamezit dědičné chudobě a podpořit stabilitu rodin. Programy jako "learnfare", "family cap" nebo "wedfare", které měly motivovat příjemce dávek k chování v souladu s tradičními rodinnými a pracovními hodnotami, byly příkladem snahy vytvářet nové ekonomické pobídky pro chudé rodiny. Tyto programy měly za cíl nejen zmírnit závislost na dávkách, ale také podporovat konkrétní chování, jako je uzavírání manželství nebo udržování dětí ve škole.

Zatímco Murray se zaměřoval na etnické a sociální složky problému, Bush vycházel z podobných argumentů, ale formuloval je obecněji, bez přímých odkazů na rasu. Výsledkem bylo, že politická retorika, kterou Bush používal, se více soustředila na ideu zodpovědnosti a morálních hodnot americké společnosti, kde příjemci dávek byli často označováni za "neamerické" nebo "nepatriotické". Tento jazyk zřetelně odrážel názor, že správně fungující rodina je základním pilířem americké identity a že stát by měl zasahovat tam, kde tento základ není dostatečně pevný.

Je důležité si uvědomit, že tyto otázky nejsou pouze teoretické. Diskuse o sociálních dávkách a jejich reformě ovlivňuje konkrétní životy lidí v chudých komunitách, přičemž každé politické rozhodnutí v tomto směru může mít dlouhodobý dopad na celkové sociální struktury. Pro pochopení problému je kladeno důraz na komplexnost: dávky a sociální pomoc mohou být jak podpůrnými mechanismy, tak i nástroji, které se mohou podílet na reprodukci chudoby a sociální vyloučení.

Jak George H. W. Bush definoval rasismus a proč na tom záleželo

Politika George H. W. Bushe v oblasti rasismu a sociálního zabezpečení byla vysoce strategická a hluboce zakořeněná v rétorice, která sice nebyla explicitně rasistická, ale využívala kódovaných jazykových obratů, jež rezonovaly především s bílým voličstvem. Navazoval tak na tradici prezidentů jako Richard Nixon či Ronald Reagan, avšak na rozdíl od nich byl opatrnější ve výběru slov a prezentoval své postoje v rámci zdánlivě egalitářského diskurzu. Bush chápal, že explicitní rasová rétorika by mohla poškodit jeho image, a proto se rozhodl definovat rasismus jako problém individuálního chování a morálních hodnot, nikoliv jako výsledek strukturálních nerovností nebo institucionální diskriminace.

Po nepokojích v Los Angeles v roce 1992 Bush zprvu zachovával mlčení, dokud si jeho tým neuvědomil, že téma sociálního zabezpečení a hodnot rezonuje s veřejností. Následně začal obhajovat reformu sociálního systému s tím, že právě jeho selhání vedlo k rozvratu městských komunit, morálnímu úpadku a kriminalitě. Zásadní však bylo, že tím implicitně spojoval sociální problémy s rasovou identitou příjemců sociálních dávek, zejména s Afroameričany, aniž by to výslovně řekl. Mluvil o „rodinných hodnotách“, „zodpovědnosti“, „pracovní morálce“ – pojmech, které v kontextu americké politické rétoriky devadesátých let nesly jasné rasové konotace.

I přes podporu zákona o statistikách zločinů z nenávisti z roku 1990, který poprvé definoval trestné činy motivované rasou jako samostatnou kategorii, Bush pečlivě rámoval své vystupování tak, aby vyznělo jako všeobecné odsouzení „nenávisti jakéhokoli druhu“, čímž se vyhnul uznání specifické historické a systémové podoby rasismu v USA. Tento přístup potvrdil i v roce 1992, kdy na otázku, jak hodlá řešit rasové napětí, odpověděl, že „nejlepší, co prezident může udělat, je mluvit proti předsudkům a rasové nenávisti“.

Bushova rétorika byla v souladu s širším posunem v americkém veřejném diskurzu, v němž se rasismus přestal chápat jako institucionalizovaný problém a začal být redukován na osobní zaujatost či neslušné poznámky. Tuto pozici využil k ospravedlnění své politiky demontáže sociálního státu. Pokud totiž neexistuje strukturální rasismus, není třeba strukturální řešení. Výsledkem bylo, že jakékoli systémové nerovnosti mohly být interpretovány jako důsledek individuálního selhání, nikoli jako produkt historické diskriminace nebo vládní politiky.

Veřejné mínění Afroameričanů však ukazovalo jiný obraz. Průzkumy Gallup z osmdesátých let ukazují, že 62 % Afroameričanů považovalo vládní zanedbávání za hlavní příčinu nezaměstnanosti ve svých komunitách, a dalších 11 % vinitlo přímo rasistické vládní politiky. Více než 80 % označilo rasové vztahy za „velmi důležitý problém“. V kontrastu s tím jen 48 % bělochů sdílelo tento názor. Takové rozdíly vnímání ukazují hlubokou propast mezi zkušenostmi menšinových komunit a vnímáním většinového obyvatelstva.

Akademici jako George Fredrickson nebo Charles W. Mills proto trvají na tom, že rasismus nelze chápat bez vztahu k moci. Rasismus je podle nich formou strukturální nadvlády, která umožňuje jedné skupině uplatňovat výhodu nad druhou na základě etnického nebo rasového rozdílu. Mills dokonce hovoří o rasismu jako o politickém systému s vlastními pravidly, privilegii, odpovědnostmi a povinnostmi – systému, který reprodukuje nerovnosti a zároveň skrývá svou vlastní strukturu za řeč „morálky“ a „hodnot“.

Bushova strategie tak byla dvojí: na jedné straně odmítl uznat strukturální povahu rasismu, čímž umožnil zachovat status quo, a na straně druhé použil jazyk morálních apelů, aby ospravedlnil omezení státní podpory a přenesení odpovědnosti na jednotlivce a státy. To nejenže oslabilo federální nástroje pro řešení sociálních nerovností, ale zároveň posílilo veřejné přesvědčení, že problémy Afroameričanů jsou především výsledkem jejich vlastních rozhodnutí a nikoli systému, který je historicky marginalizoval.

Je důležité chápat, že jazyk politiky není nikdy neutrální. I rétorika, která se vyhýbá výslovným zmínkám o rase, může nést rasové implikace. Veřejné diskurzy, které individualizují problémy jako je rasismus, zároveň popírají možnost jejich kolektivního, politického řešení. Bushova definice rasismu jako problému „srdce“ tak nebyla apolitická – naopak byla klíčovým nástrojem v jeho úsilí udržet politickou hegemonii a posílit neoliberální rozklad sociálního státu.