Jak Alt-right redefinuje rasu, feminismus a identitu v době multikulturalismu?

Alt-right hnutí nepodporuje tradiční americký výjimečný nacionalismus, který prosazoval vojenské intervence a šíření demokracie či neoliberálního kapitalismu, ale obrací svou pozornost dovnitř na rasově a etnicky orientovanou politiku, založenou na bezvýhradné podpoře bílé etno-nacionalistické identity. Podstatou této ideologie je přesvědčení o nadřazenosti bílé rasy, jež musí být chráněna před „znečištěním“ migračními proudy a smíšenými manželstvími. Alt-right jednoznačně odmítá imigraci a azylovou politiku a staví se proti jakýmkoli snahám o inkluzi menšin či uprchlíků.

Milo Yiannopoulos, jeden z výrazných hlasů Alt-right, exemplifikuje tento postoj svými urážkami směrem k ženám, zejména studentkám, které podle něj díky kvótám nemají nárok na vzdělání, a tvrzením, že ženy jsou slabé a ztrácejí „přirozený řád“. Feminismus je vnímán jako ideologický útok na „přirozený“ stav světa, kde muž je živitelem rodiny a autoritou. Alt-right proto usiluje o „obrat“ této ideologie a klade do popředí „utrpení“ mladých bílých mužů, zejména těch křesťanského a evropského původu.

Součástí tohoto komplexu je i tvrdý odpor vůči diverzitě a multikulturalismu, které Alt-right označuje za novodobou formu rasismu proti bílým mužům. Argumentují, že politika diverzity ve skutečnosti diskriminuje bílé muže a že pokračující demografické změny vedou k „hnědnutí Ameriky“ – což je v jejich pojetí synonymum pro nahrazení bílé populace a její „zánik“. Tento pohled podporují statistiky o nárůstu smíšených manželství, které jsou považovány za další krok k rozpadu čistoty bílé rasy.

Významná část této ideologie je také spojena s misogynií a islamofobií, které vytvářejí nekompromisní ideologický blok zaměřený na vyloučení všech, kteří nejsou bílí muži. Gavin McInnes, zakladatel hnutí Proud Boys, popírá existenci genderové nerovnosti či násilí na ženách, označuje je za „vymyšlené problémy“, které slouží k ospravedlnění feministického hnutí. Stejně tak jsou muslimové stereotypizováni a haněni jako hrozba pro bílou civilizaci.

Důležité je chápat, že Alt-right využívá narativ „bílého utrpení“ a obrací běžné koncepty rasismu a diskriminace na hlavu. Nejde pouze o opozici vůči multikulturalismu nebo feminismus, ale o komplexní ideologii, která chce znovu definovat společenské role a etnickou identitu v rámci aktuálních společenských změn. Tento proud se nevyhýbá otevřeným nenávistným projevům a ve svém jádru stojí na odmítání základních principů rovnosti a inkluze.

Pro čtenáře je klíčové porozumět, že ideologie Alt-right není pouze extrémní formou konzervatismu nebo odporu vůči změnám, ale systematickým ideologickým konstruktem, který manipuluje strachem, identitářstvím a historickými mýty o rasové čistotě a patriarchální společnosti. Důsledkem je nejen polarizace veřejného prostoru, ale i ohrožení demokratických hodnot a práv menšin. Znalost těchto principů umožňuje lépe rozpoznat a analyzovat moderní formy radikální pravice a jejich dopad na společenské dění.

Co je to „autentická existence“ v ideologii Alt-right a proč je nebezpečná?

Alt-right si vykládá Nietzscheho a Heideggera jako filozofické hrdiny, kteří odhalili rozklad současného světa. Tento výklad je však záměrně selektivní a povrchní – filozofická hloubka jejich myšlení je redukována na sloganovité výzvy k „probuzení“ proti moderní společnosti, jež je vnímána jako zdegenerovaná, slabá, zženštilá a zkažená rovností, demokracií a kulturní diverzitou. Nietzscheho útok na křesťanství se proměňuje ve výzvu k násilné moci, jeho obraz „domestikovaného zvířete“ se stává metaforou oslabené západní civilizace. Heideggerova fascinace nacistickým hnutím je interpretována jako legitimní pokus o návrat k „autentičnosti“ – opravdovému bytí, které je údajně možné pouze skrze kulturní hegemonii bělošského muže.

V tomto rámování se objevuje koncept tzv. „White Dasein“ – bělošské Bytí – jako esenciální forma lidské existence. Podle této logiky jsou ostatní identity – nebělošské, neokcidentální, ženské, nekřesťanské – nutně druhořadé, odvozené, a měly by být přetvořeny nebo eliminovány ve jménu obnovy „přirozeného řádu věcí“. Tento „řád“ spočívá v dominanci Západu, bílé rasy a patriarchálních hodnot. Krize modernity je tak v očích Alt-right kulturně-rasovým úpadkem, kterému je třeba čelit prostřednictvím obnovení civilizačního imperativu: dobývání, křížových výprav, násilného přetváření světa dle západního obrazu.

Tato ideologie vychází nejen z pokrouceného čtení kontinentální filozofie, ale také z reinterpretace politické teorie Samuela Huntingtona. Huntingtonova představa o civilizačních blocích, kde je Západ (Judeo-křesťanský) v existenčním konfliktu s islámem, hinduismem, konfucianismem či Afrikou, se stává nástrojem k legitimizaci kulturní nadřazenosti. Rozlišení mezi „osadníky“ a „imigranty“ tvoří základ pro konstrukci americké identity, kde zakladatelé – bělošští protestanti – jsou prezentováni jako kulturně „vyvolení“ tvůrci civilizace, zatímco ostatní jsou buď nežádoucí příchozí, nebo zvířecí pozůstatek divočiny.

V tomto narativu jsou původní obyvatelé Ameriky dehumanizováni – ne jako lidé, ale jako součást divoké přírody, kterou bylo třeba vyhubit nebo odsunout. Imigranti, kteří přišli později, byli dle této logiky schopni pouze „přizpůsobení se“, nikoliv zakládání civilizace. Z toho vyplývá i Huntingtonovo tvrzení, že Amerika má kulturní jádro, které nesmí být narušeno: protestantská morálka, angličtina, evropské umění, právo a omezená moc státu – to jsou pilíře, které Alt-right vnímá jako základ identity, již je třeba zachránit.

Tento kulturně-rasový esencialismus Alt-right překračuje hranici symbolického konfliktu a směřuje k programové hegemonii. Heideggerova idea autentičnosti, která ve své původní podobě měla existenciální rozměr, se v rukou této ideologie mění v politický nástroj obnovy moci „Bílého muže“. Jde o boj proti rozplynutí v moderní diverzitě, proti „nicotě“, jež podle Alt-right nastává v rovnoprávné společnosti – nicotě rasové, kulturní i genderové. Strach ze ztráty dominance se stává hnací silou pro glorifikaci hierarchie, násilí a vylučování.

Za touto konstrukcí stojí hlubší kulturní panika – pocit, že bílý muž ztrácí svou historickou pozici. Proto je jakákoli diverzita vnímána jako útok, nikoli jako rozšíření lidské zkušenosti. Alt-right transformuje kulturní různost v existenciální hrozbu a identitu v bojovou zbraň.

Důležité je také porozumět historickému a epistemologickému posunu, který se odehrává ve způsobu, jakým Alt-right pracuje s pojmy jako „kulturní identita“ a „civilizace“. Nejde zde o popis nebo analýzu kultury, ale o aktivní ideologickou produkci identity, která má mobilizovat afekt, strach a hněv. Vyvolaná představa kulturní zkázy není empirická skutečnost, ale narativní konstrukce, jež slouží k legitimizaci moci a dominance. Alt-right tak nevytváří alternativní filozofii, ale využívá filozofii jako nástroj pro kulturní válku.

Jak rozumět filozofii Alt-right a její interakci s liberálním individualismem?

Fenomen Alt-right a jeho filozofická praxe, která vychází z myšlenek filozofů jako Evola, Benoist, Nietzsche, Heidegger a Huntington, je často považována za reakční, exkluzivní a okrajovou. Na první pohled se může zdát, že Alt-right je v protikladu k základním hodnotám moderního liberálního individualismu, zejména co se týče demokracie, rovnosti, multikulturalismu a modernity. Avšak když se podíváme na tuto filozofickou praxi podrobněji, zjistíme, že její kořeny sahají daleko do podstaty liberalismu, i když v určitých formách a s odlišným pojetím svobody a identity.

Liberalismus oslavuje svobodu jednotlivce, který usiluje o štěstí a úspěch prostřednictvím akumulace majetku a materiálních statků. Tento obraz "liberálního jednotlivce" je však ve své podstatě abstrahovaný, prázdný kontejner, který ve skutečnosti neexistuje, protože jedinec nikdy neexistuje ve vaku; vždy je součástí rodiny, kulturní skupiny nebo třídy. To, co filozofové Alt-right kritizují, je právě tento abstrahovaný individuální idealismus, který ignoruje reálný kontext historických a kulturních vztahů.

Liberalismus totiž ve své formě multikulturalismu umožňuje, aby každý jedinec vytvořil vlastní ekonomický úspěch, přičemž je zároveň součástí různých identitních skupin, které podporují jeho individuální kulturní zájmy. To, co se v tomto kontextu oslavuje, není ekonomická třída, ale kulturní identita, jejíž afirmace je validována právě díky multikulturalismu. Ekonomické zájmy elity jsou chráněny tím, že se místo třídní solidarity oslavuje kulturní rozmanitost, což v podstatě neohrožuje její mocenskou a ekonomickou hegemonii.

Nicméně, filozofie Alt-right se zaměřuje na to, že multikulturalismus ohrožuje dominantní kulturní hegemonii, jakou představují bílé, mužské a křesťanské identity. Podle představitelů Alt-right je to právě multikulturalismus, který podkopává a ohrožuje tento kulturní základ. Tato filozofie se však nevyhýbá kritice ideologie, která považuje kulturu západního, bíle-heteronormativního muže za "supremní" nebo vysoce nadřazenou.

Jedním z hlavních problémů, který se zde objevuje, je historický kontext, v němž tyto identity vznikají a existují. Zatímco není inherentně násilné nebo rasistické být bílý, západní nebo mužský, vytváření těchto identit jako esencialistických, oddělených a nadřazených může snadno zakrýt historii dominace, kolonizace a genocidy, která je s těmito identitami spojena. Filozofie Alt-right, i když se na první pohled může zdát jako protiklad multikulturalismu, se stále drží těchto kulturně-biologických představ, které mají svou kořeny v minulosti, jež je těžké ignorovat.

Liberalismus jako filozofie sám o sobě ne vždy zohledňuje historické aspekty těchto identitních struktur. Když se kultury oslavují na základě jejich současného stavu, bez přihlédnutí k jejich minulosti, mohou být považovány za "neškodné" a "osvobozující". To ovšem neplatí, pokud ignorujeme násilné dědictví kolonizace, otroctví a genocidy. Čím více se tyto procesy dostávají do pozadí, tím je jednodušší proměnit kulturní a rasové identity v něco, co je "osvobozující" a "pozitivní", ačkoliv ve své podstatě mohou skrývat destruktivní a nespravedlivou minulost.

V rámci této filozofie je důležité zdůraznit, že historie dominance jedné kultury nad jinými je klíčová pro pochopení, proč některé identitní "lattices" nebo soubory kulturních znaků nejsou přijatelné. Tato identita nemůže být afirmována, pokud je spojena s minulými křivdami a násilím. To znamená, že i když se na první pohled může zdát, že liberální multikulturalismus a Alt-right jsou v přímém konfliktu, je to právě historický kontext a neustálé zjednodušování těchto identit, co vytváří napětí mezi těmito filozofiemi.

Když se zabýváme filosofií, která obhajuje biologickou a kulturní nadřazenost, musíme vždy myslet na to, že tento argument není vytržený z ničeho. Jeho kořeny jsou hluboko zakořeněny v minulosti, kde bylo využívání těchto myšlenek často spojeno s otroctvím, kolonizací a genocidou. Jakmile tuto historickou perspektivu vynecháme, zůstává nám pouze prázdná ideologie, která v podstatě zakrývá bolestivé dědictví lidských práv a spravedlnosti.

Kritické pochopení těchto filozofií tak spočívá v tom, že je nutné vycházet z historie, která zůstává klíčová pro správné pochopení současnosti. Tato filozofie není pouze abstraktním výrokem o identitě, ale její praktické uplatnění je spojeno s konkrétními historickými procesy, které mají skutečné následky pro současné světové uspořádání. Je tedy třeba neustále zvažovat, jaké jsou skutečné motivace a důsledky těchto ideologií pro širší sociální, politické a kulturní kontext.

Jak ženy v hnutí Alt-right přetvářejí patriarchy a feminismus

Ženy v hnutí Alt-right se odlišují od mužů nejen v rámci sociálních, ale i biologických kategorií. Pro ně jsou vlastnosti jako ženskost, emocionalita a orientace na rodinu klíčové, přičemž mužům jsou vyhrazeny role jako vůdců, ochránců a poskytovatelů. V rámci tohoto pohledu na svět je ženskost považována za něco, co je pro ženy vlastní, zatímco u mužů je vnímána jako slabost. Tento pohled odráží vnímání ženské role v tradičním patriarchálním uspořádání a staví proti sobě muže jako tvůrce a ochránce a ženy jako pečovatelky a obětavé matky.

Lana Lokteff, která vede média Red Ice, často vyzdvihuje ženskost jako vlastnost, která je pro ženy vhodná, zatímco pro muže ne. Podle jejího názoru jsou muži, kteří vykazují "ženské" rysy, slabí, což vede k podpoře geopolitiky, která favorizuje otevřené hranice a pro-migrační politiku. Proti této vizi stojí vysoce zidealizované pojetí "tradicionalistických manželek", které by měly být submisivní, cudné a ochotné věnovat se domácím pracím a pečovat o mnoho dětí. Tyto ženy se zobrazují v internetovém prostoru v domácím prostředí, s důrazem na jejich péči o domácnost a vnější vzhled, což zdůrazňuje jejich "ideální" ženské vlastnosti.

V hnutí Alt-right se femininita a maskulinita definují velmi rigidně. Ženy, které nesplňují tento obraz tradiční ženskosti, jsou označovány za "nepřitažlivé" nebo "nehezké", což v této filozofii znamená ztrátu hodnoty a schopnosti naplnit svou roli v rodině. Feminismus, jak jej vnímají ženy v Alt-right, je zcela zkreslený a považovaný za ideologii, která narušuje přirozenou biologickou dělbu rolí. V tomto pojetí je feminismem často označována snaha emancipovat ženy, což je v kontrastu k jejich pohledu na svět, kde jsou ženy především nositelkami tradičních hodnot a oporami rodiny.

Tento pohled na genderové role a přístup k feminismu odráží hlubší sociální a politické dynamiky. Alt-right využívá moderní digitální technologie, především YouTube a sociální média, k šíření svých názorů a vytváří prostor pro šíření myšlenek, které jsou přímo v opozici vůči tradičnímu pojetí rovnosti a ženských práv. Tyto online platformy jsou snadno přístupné a slouží k mobilizaci skupin, které se cítí ohroženy současnými změnami v genderových rolích a politice rovnosti.

Kromě toho je třeba si uvědomit, že tento pohled na ženy v hnutí Alt-right, i když silně konzervativní a patriarální, se nevyhnutelně prolíná s širšími společenskými a kulturními procesy, které jsou podpořeny ekonomickými a sociálními faktory. Mnohé ženy v tomto hnutí zaujímají postoj, který se opírá o zkušenosti ekonomické nejistoty a ztráty tradičních pracovních a sociálních rolí. To vede k paradoxu, kdy feministické hnutí a Alt-right mohou mít podobné motivace, ale diametrálně odlišné cíle – zatímco feministky usilují o rovnost v pracovních a politických sférach, Alt-right chce udržet genderové hranice a chránit tradiční role.

Nakonec je nutné chápat, že v tomto prostředí dochází k neustálému vymezení proti "nepřátelským" ideologiím, jako je liberalismus, multikulturní politika a feminismus. Tyto ideologie jsou často vnímány jako hrozba pro přirozený řád a pro identitu, která je postavena na přesvědčení, že muži a ženy mají přirozené a neotřesitelné role. Tento přístup k ženám a mužům v rámci Alt-right je tedy výsledkem kulturního a politického napětí, které v současnosti prochází mnoha západními společnostmi.