Louisiana, země pod horkým tropickým nebem, je pro cizince často zdrojem překvapení. Přestože klima přímo vybízí k radosti a veselí, lidé zde působí spíše vážným a zádumčivým dojmem. Příjemná sluneční záře a bohatství přírody nevzbuzují spontánní smích či radostné zpěvy, jak by se na první pohled dalo očekávat. Na ulicích se málokdy ozývá dětské pískání, pracovníci nehrají veselou hudbu při práci, a když se lidé smějí, jejich smích bývá často spíše cynický než opravdový. Tento fenomén není ojedinělý, ale naopak se prohlubuje čím více se vydáváme na jih.

Rozdíl mezi Louisianou a evropskými zeměmi je zřetelný. V Paříži nebo na venkově v Evropě jsou pracovní zpěvy a hudba každodenní součástí života, projevem radosti z práce i samotné existence. V Louisianě však, ačkoliv zde zpívají i černoši, jejich písně jsou obvykle plné smutku a tajemné melancholie. Tento kontrast naznačuje, že intenzita života v tropických oblastech nese s sebou nejen energii, ale také jistý druh vnitřního tíživého pocitu.

Anglický pozorovatel situaci vysvětluje především charakterem krajiny. Lidé žijící v nížinách, jakými jsou rozsáhlé roviny kolem řeky Mississippi, nejsou podle něj náchylní k otevřenému veselí a zpěvu. Naopak, radost a hudba se častěji rodí mezi kopci a horami, kde je člověk blíže hvězdám a má pocit větší svobody a lehkosti bytí. Nížiny, byť často velmi úrodné a živé, jsou prý spíše místem tvrdé a někdy i tíživé práce, která nevyvolává spontánní veselí.

Tento fenomén je zvlášť patrný i v samotných městech Louisiany. Pod rouškou každodenního ruchu a hluku se skrývá zvláštní klid a melancholie, kterou si můžeme představit třeba v podobě starých kreolských sídel. Domy s těžkými zelenými dveřmi a polozavřenými okenicemi vypadají unaveně a ospale, jako by odrážely duši svých obyvatel. Za branami těchto domů však nalezneme skrytý ráj plný zeleně, pomalu se pohybujících oblaků a tichých šumů fontán, který kontrastuje s hlučným a hektickým světem venku.

V kreolských dvorech, kde se mísí jazyky a tradice dávných dob, se zdá, že čas plyne jinak. Starousedlíci, kteří zachovávají jazyk a zvyky svých předků, žijí v atmosféře nostalgie a klidného štěstí, jež však není doprovázeno hlasitým veselím, nýbrž spíše tichým vyrovnáním se s minulostí a přítomností. Zatímco ulice jsou plné ruchu a nepřetržitého pohybu, tady se čas zastavil v rytmu pomalého dýchání přírody a vzpomínek.

Tento pocit mírného lenošení a zpomalení lze také pozorovat v každodenním životě kreolů. Práce, ač nezbytná, není vykonávána s horlivostí či spěchem. Spíše naopak, zdržují se, často přestávají a věnují čas přátelským setkáním, vyprávění vtipů, nebo jen pomalému kouření cigaret. Někdy se práce protahuje i celé týdny bez dokončení, protože život je příliš krátký na to, aby se člověk unavil dřinou. To vše podtrhuje charakteristický způsob života, kde se vážnost a lehká melancholie prolínají s vnitřním klidem a určitým druhem důstojnosti.

Je důležité pochopit, že tato vážnost není projevem smutku v běžném smyslu, ale spíše hlubšího, téměř filozofického postoje k životu a světu. V krajině, která je horká, plná přírodních kontrastů a někdy i nebezpečí, nabývá život jiných rozměrů a jeho výraz se liší od evropských standardů. Smích a zpěv nejsou zde automatickými projevy radosti, ale spíše vzácnými a cennými momenty, které kontrastují s celkovou atmosférou pokory, přemýšlivosti a vyrovnanosti.

Kdo byly tajemné ženy z Havaně a kam zmizely?

Přijely spolu z Havaně – paní a služka. Paní měla krásu hadí elegance, každý její pohyb připomínal klouzavý tanec krajty. Její oči, tmavé jako opály s plamenem uvnitř, dokázaly fascinovat a zároveň vzbuzovat neklid. Její hlas byl sladký, avšak podbarvený neobvyklou hloubkou, jako kdyby se z hlubin duše ozýval dávno zapomenutý stín. A její smích – hluboký, výsměšný, pronikavý – přicházel z chladného hrdla beze změny výrazu, bez hnutí rtů, bez náznaku úsměvu. Smála se málo, ale když už, působilo to jako zlověstný posměch neznámé síle.

Nikdo nevěděl, kdo je. Byla záhadou i pro Francouze z čtvrti, ve které žila. Její byt byl přepychově zařízen – modrý satén na stěnách, nábytek s leskem tropického dřeva. Cizí návštěvníci přicházeli jen zřídka, ale když už, byli to muži s olivovou pletí a modročernými vlasy, s očima, které nesly přízvuk sluncem spáleného Karibiku. Mluvili výhradně španělsky a zůstávali dlouho, často až do ranních hodin. Někdy jejich hlas zněl vesele, bouchaly zátky od šampaňského a z oken unikal nasládlý kouř havanských doutníků. Jindy bylo slyšet hádky, prudké výkřiky, a mezi nimi ten smích – ostrý a dlouhý, vibrující výsměchem.

Služka, mulatka s tělem připomínajícím bronzovou karyatidu, nebyla o nic méně záhadná. Nikdy se neusmála, téměř nemluvila, a přesto slyšela a viděla všechno. Když se někdo objevil poprvé, pohlédla mu do očí pohledem, který se zarýval do paměti jako vypálený cejch. I po desítkách let by si ten člověk vzpomněl, že byl takto „zaznamenán“. Byla všude a nikde – jako by se dělila do několika bytostí a tiše procházela domem bez jediného zvuku. Dveře se za ní otevíraly a zavíraly jako ve snu. Nikdo ji nikdy nevolal, ale když byla potřeba, objevila se, jako by vystoupila z podlahy – tichá, přesná,

Jaký je význam nepředvídatelného chování nájemníka v příběhu?

Vypravěč vypráví o nájemníkovi, který se postupně stává stále neklidnějším a svým chováním působí zmatek v domě. Na počátku se nájemník stěžuje na hluk dětí a žádá o jiný pokoj, protože jeho klid je narušen. Přestože mu je jiný pokoj nabídnut, v noci se potají vrací do svého původního pokoje, kde převrací věci a vytváří chaos. Ráno zase na několik hodin nechává svá zavazadla a osobní věci přenášet po schodech nahoru a dolů, aniž by bylo jasné proč. Tento jeho způsob jednání je pro vypravěče záhadou a zdrojem frustrace.

Náhle se nájemník usadí v jiném pokoji a zdá se, že je spokojený, avšak netrvá to dlouho. Po nějaké době se znovu vrací se svými věcmi, včetně muže a chlapce, kteří mu pomáhají přenášet zavazadla a jiné předměty. Vypravěčovi se zdá situace čím dál zvláštnější a nájemník sám prohlašuje, že je „šílený“ a žádá, aby to bylo sděleno případným návštěvám.

Na návštěvě se objeví muž, který se ptá, zda daný nájemník stále bydlí v domě. Vypravěč odpovídá, že ano, ale že je „šílený“. Host potvrdí, že sám měl nájemníka jako klienta, který zaplatil nájem na měsíc dopředu a pak se už nikdy neukázal. V této souvislosti se ukazuje, že nájemníkovo chování může být výsledkem duševní nemoci či jiné vnitřní poruchy.

Tento příběh ukazuje, jak může nepředvídatelné a zvláštní chování člověka ovlivnit jeho okolí a ztížit vztahy v domácnosti. Nejde jen o fyzický chaos, který nájemník vytváří, ale také o nejistotu a nedorozumění, které jeho chování vyvolává.

Je důležité chápat, že za zdánlivě nelogickým jednáním často stojí hlubší příčiny, které mohou být spojeny s duševním zdravím. U nájemníků či obyvatel domů je proto třeba mít trpělivost a soucit, i když jejich chování může být obtížné nebo obtěžující. Zároveň je nutné hledat způsoby, jak situaci zvládnout bez zbytečného konfliktu, protože nezvládnutá duševní nemoc může vést k dalším komplikacím.

V tomto kontextu je také třeba si uvědomit, že lidé s duševními problémy často sami nevědí, jak si pomoci, a jejich chování může být voláním o pomoc či snahou najít jistotu v chaosu, který je obklopuje. Příběh tedy nenabízí jednoduché řešení, ale podněcuje k zamyšlení nad tím, jak vnímáme a zacházíme s lidmi, kteří z nějakého důvodu působí „jinak“.