„Klacky,“ řekl Dutch lakonicky. Tug se sbíral opatrně, nejprve malé, pak větší, až nakonec vzal větev, která byla tak těžká, že ji musel táhnout po zemi v několika zátazích. „To stačí,“ řekl Dutch, zatímco s pískáním uvolnil vodní bandalír a kopnutím ho poslal k Tugu. „Voda.“ Pes uchopil drátěné držadlo zuby a pomalu se vydal k jezírku. I tady se setkal s obvyklým problémem: nedokázal dostat bandalír pod vodu. I když si myslel, že by to mohl udělat nakloněním bandalíru, to mu přišlo příliš složité. Nakonec se mu podařilo položit svou tlapu na vrch a přitlačit ho pod hladinu. Pak ho pyšně přinesl zpátky, kapající vodou.

Vůně opékaného masa a smažených cibulek stoupaly z ohně. Dutch si dal svůj oblíbený steak, který ukradl z nevinného řezníka, který právě porážel býky u společné brány, když šli s Tuggem kolem. K tomu cibuli, koláče pečené v popelu ohně, džem a černý sladký čaj. Tug jedl také, tolik steaku, kolik mohl snést. Byly časy, kdy hladověl dny, trpěl žízní, když Dutch ležel opilý. Byly to chvíle, kdy mezi stanicemi bylo větší vzdálenost, než se původně předpokládalo, kdy Dutch zapomněl vzít jídlo pro psa a žádná zvěř se neukázala. Ale když si občas vzpomněl, najedl se Tug dobře.

Slunce zapadalo, když jedli. Zlato na vrcholcích stromů. Nebylo to zlato, ale velký lesk vína na západní obloze. Jemné pohyby vzduchu. Malí sovíci volali. Rodina klokanů přicházela k napajedlům. (Tug je chtěl honit, ale na Dutchův pokyn se stáhl.) Vzduch byl napuštěn vůní mandlových rostlin a pak přišly hvězdy, jasné a nepočítatelné, proti kterým byly stromy černé siluety.

Dutch přiložil suché kravské hnoje do ohně, aby kouř odradil komáry, a pak se zabalil do svých přikrývek. Tug ležel s hlavou na tlapách, uši nastražené. Když usoudil, že je bezpečno, posunul se k Dutchovi a položil mu hlavu na prsa. Spali v míru s tímto světem. Jednou Tug slabě zavrčel – ne že by bylo něco, co by hrozilo, ale snad vyjadřoval naději, že někdo přijde a pokusí se zabít Dutche, aby on, Tug, ukázal, jak by taková věc skončila.

Ráno, když byla krajina stále tajemná a čerstvá, pokrytá ranní rosou, vstali. Ptáci začali zpívat, každý z jejich tónů byl jiný, ladný a zvláštně roztavený. „Musíme dnes sehnat nějaké maso,“ řekl Dutch. Maso bylo pro něj důležité a málokdy přijal to, co mu nabízeli na stanicích jako „porce pro vandráky“, i když občas z formality přijal. Obvykle zabíjeli sami – mladá jehňata nebo tučné ovce. To bylo nelegální, protože australský zákon říká, že nikdo nemusí hladovět, pokud může zabít ovci nebo dobytek, ale nesmí to udělat, pokud neměl jinou možnost nebo se neztratil.

Dutch a Tug se vydali vpřed ranní svěžestí a za chvíli spatřili hejno ovcí, jak se tiše pásou. Dutch se odklonil od červené cesty a zamířil do tmavé, bohaté zeleně sandaelového křoví na druhém konci otevřené travní plochy. Obkroužili křoví, dokud nevyšli na místo, odkud viděli ovce asi sto yardů daleko. Tug se třásl. Dutch řekl: „Chyť jednu!“ Tug vyrazil, běžel nízko a tiše, skrývající se za padlým stromem, aby se dostal blíž k ovcím.

Byl připraven k útoku, když narazil na skrytý králičí noru a v bolestech zavrčel, což zanechalo ovcím dostatek času na to, aby se rozprchly. Tug byl strašně v rozpacích a udělal chybu – bez rozmyslu chytil jednu ovci za krk a posadil se zpátky, s těžkou tlapou na jejím boku, aby se nemohla postavit. Ostatní ovce se rozběhly, ale brzy se vrátily ke své pastvě, jako by se nic nestalo. Ovce, kterou Tug držel, zůstala ležet, s prázdným výrazem v očích.

Dutch přišel a podíval se na ovci. Pokesal ji nohou. „Ty jsi, neuvěřitelně hloupý pes!“ řekl Dutch. Tug se sklonil. „Přivlekl jsi ovci pro vrány!“ Tug byl potupený. Dutch pokračoval v kárání a kopl ho. Tug se podíval na svého pána, jak leží na zádech a žádá o milost, jeho břicho vystavené, v tichém pokání.

Pak přijel mladý muž, který vlastnil toto konkrétní území a ovce, které se Tug pokusil ulovit. Jeho tvář byla rudá od zlosti a úsměv na rtech byl nepříjemný. „Ztratili jste něco?“ zeptal se Dutch. Mladý muž se zastavil a podíval se na něj s opovržením. „Pokud bych neprojel kolem, právě byste to ztratili,“ řekl. „A co tady děláte, půl míle od soukromé cesty?“

Je důležité si uvědomit, že v každém vztahu – ať už mezi člověkem a psem nebo mezi lidmi – se ne vždy ukazuje pouze to, co je na povrchu. Tug byl pes, který by pro svého pána udělal cokoliv, ale jeho neúspěch v lovu a následná výčitka od Dutch byly pro něj hlubokým ponížením, které možná nikdy úplně nepochopil. Ačkoliv jeho činy nebyly vždy dokonalé, mezi nimi bylo něco, co se nedalo vyjádřit slovy – oddanost, loajalita a láska. A jakýkoliv pok

Jakým způsobem ovlivňuje prostředí mysl a vztah k přírodě?

Myšlenky mohou být sevřeny natolik, že rozum zcela ustoupí stranou. Vděčně jsme usedli mezi vřesoviště, abychom si vychutnali jídlo, a zavolali Moriartyho, aby se k nám přidal. Zpočátku nereagoval, pak pomalu přišel zjistit, co nabízíme. Pstruh naložený v octě jej vůbec nezajímal, ale pečené fazole vyvolaly nadšený chrochtavý zvuk. Pomalu přečetl nápis na plechovce, prosil plechovku, aby mu posloužila jako záplata na Diresowe. Rajčata nikdy předtím neviděl a po dlouhém zkoumání a zkoušení jejich vlastností je odmítl. Sýru se však usmál a vzpomněl na sýr, který jeho matka vyráběla z kozího mléka. „Skvělý sýr, ze kterého bys nikdy nečekal, že se dá zamíchat z kozího syrovátky...“ Přijal lodní sušenky, které hodlal rozmělnit v mléce k večeři. „Jsou to moje zuby, chápeš. V těchto končinách pod horami nerostou moc dobře, dobrý Bůh ví proč.“ Naše máslo jej rozčilovalo i pobavilo zároveň: „To nebylo vyšlehané z kysané smetany nějakou lenivou Mary, co se nechtěla každý den starat o spaření...“ Čokoládu si pochvaloval, pečlivě zabalil tabulku do papíru a schoval ji do těžko přístupné kapsy, odklonil se o pár metrů, aby si ji mohl vychutnat v relativním soukromí.

Později, když Rich hodil jablko a položil otázku, přisunul se Moriarty po zadku blíž, obličej se mu svraštil, jazyk olizoval koutky úst, rukama hladil jablko. „Žil jsem tady vždycky? Určitě, a můj otec taky, a otec jeho otce, jediný rozdíl je ve střeše z doškového rákosu, když stará zeje dírami. A proč ne, není to nádherné místo k životu? Všechno pokojné, řekněme, kdyby tam nebyl ten zatracený obrovský vražedný příšera v jezeře. Zima je možná trochu krutá, ale co na tom, když pod palivem planou rašelinné slámky, v komíně je slanina a v kádi mouka? Někdy, když vítr řádí, spadnou kameny shora, ale to čekáme a nám to nevadí, my, co nemáme co ztratit. Pracuji? Myslíš ty cizince v údolí? Určitě ne, proč bych, když se musím starat o svůj majetek a bránit ho před zloději, kteří by ti za chvíli ukradli i kameny z krbu, kdybys jim dala šanci! Moje žena pracuje trochu a ráda si myslí, že dům udržuje; ale ona je Philbinová a Philbinové jsou jen samá mluva a nic moc.“ Vzdychl, poškrábal se na nose a nervózně se zadíval přes jezero, jeho oči náhle spočinuly na lodi, jejíž účel se vrátil. „Sakra, všichni jsme promarnili čas a ona čeká na záplatu, a ten ďábel tam číhá a usmívá se, až se jezero začne vařit. Vidíš?“

Ukázal najednou s nadšením a my upřeně hleděli přes vodu, očekávajíce zjevení. Ale byl to jen poryv větru, který rozčeřil hladinu. Řekli jsme mu to a on se prudce otočil: „Blázni! Kdybys viděli, co jsem viděl... Ale jak bys mohl znát jeho velikost a povahu? Jednou přišel a popadl mé veslo, rozbil ho jako suchou větvičku. Jindy zmítal vodu ocasem tak vysoko, že se dotkla mraku, a mrak praskl a my jsme byli skoro utopeni přívalem vody. Taková je jeho zlost a povaha. Ale nebudu mluvit. Budu se modlit, aby chytil tvůj bronz a pak uvidíš.“ Poté zívl na jablko v rukou a náhle do něj rybářsky zakousl; pak vyběhl a uháněl po břehu k chalupě, vrávoral dovnitř a ven jako vosí samice v starém jablku, sbíral nářadí na opravu Diresowe. Po dlouhé době se vrátil, zastavil se ustrnule a zařval na možného kormorána na jezeře, pak si zapěl chraplavě a přinesl na polovičním talíři „kus dobrého másla k ochutnání“ spolu s mnoha zbytečnými nástroji. Máslo bylo snědeno a právem pochváleno, nástroje prohlédnuty a on přešel k lodi, kde slavnostně začal opravu, vyklepával plechovku od fazolí a nešikovně ji připevňoval přes hadici plátna. Vyboulený plech, lesknoucí se na slunci, naznačoval, že Diresowe byl vážně poškozen. Pak Moriarty jemně natřel záplatu dehtem, pozorně se věnoval dalším místům k opravě, nakláněl se, hleděl zblízka, potil se a mumlal si pro sebe. My jsme unaveni sledováním, zamotali bundy jako polštáře a pohodlně usnuli, unášeni vůní medu a Novic snil o obrovském Moby, pronásledovaném neohrabaným Ahabem Moriartym.

Když nás Moriarty neklidně probudil: „Všechno připraveno, prosím!“ protáhli jsme se a probudili, připraveni k akci. Čas jsme zbytečně promarnili, odpoledne se chýlilo ke konci a k úspěchu jsme byli stále daleko. Novic, vzpomínaje svůj sen, si představoval nádhernou rybu, která se divoce rvá, zatímco on trpělivě čeká s nepoužitelným hákem, zatímco Rich rybu přetahuje do finále, při čemž Rich nikdy není tak jistý svými schopnostmi jako právě při boji s dobrou rybou. To bude triumf jeho života, a Novic bude moci říct: „Byl jsem tam...“ Fotoaparát bude nezbytný.

„Pojď, chlapče!“ sbalili jsme věci a vyrazili k lodi, Moriarty nás netrpělivě svolával. Díky neuvěřitelné síle dokázal Diresowe znovu postavit na vodu a vesloval v mělčinách. „Myslím, že se pohybuje,“ volal nadšeně. „Slyšel jsi ten křik černého biskupa? Nenávidí se,“ vysvětloval, přičemž černým biskupem označoval luňáka. Pták mohl snad vidět pohyb ve vodě. Rich si znovu sedl do zádi, Moriarty vzal vesla a Novic odrazil. Rich nařídil široký okruh, Moriarty ztěžka táhl, svaly napnuté s každým tahem. „Pomalu, pomalu!“ varoval Rich, „jinak si pokazíš naše šance.“ Moriarty pokorně zpomalil a rovnal loď pro veslování pod útesem. „Spusť mosaz,“ prosil Rich. „Bloudí jako kněz, když se mu chce, a nikdy nevíš, kde ho chytneš.“

Rich pustil návnadu. Circus Spoon zmizel ve vodě. Novic s klidem sestavoval muškařský prut a opatrně nahazoval, držel se nízko v lodi, aby nevzbudil stíny. Když se otočil, aby sledoval Richovy ruce, zachytil osmnáctiuncovou rybu a nepěkně ji přitáhl na palubu, což vyvolalo ostřejší poznámku od Moriartyho: „Proč nemůžeš být zticha místo toho, aby ses vrtěl jako žába za mušky?“ Novic se omluvil a Rich se plně soustředil na Circus Spoon, neobtěžoval se maličkostmi.

Byli jsme již vedle ježíšovy kůry. Moriarty neustále nakukoval přes bok lodi, rty svíral intenzitou. Jednou přestal veslovat, aby si ověřil, že flintlock je po ruce. Circus Spoon musel hluboko zářit. Pokud je Old Mystery tak velký, jak říkal Moriarty, sotva by návnadu viděl. Velký a starý, pravděpodobně byl i poloslepý. Mění se zrak ryb s věkem? Chytili jsme několik starých jedinců s neobvyklýma, deformovanýma očima. To je zajímavé, ale...

Pak přišel zásah, Rich udeřil a naviják zavýskal. „Zkontroluj loď!“ Moriarty okamžitě pustil vesla a sahal po zbrani.

Pro pochopení tohoto textu je klíčové vnímat hluboký vztah člověka k místu, kde žije, a k přírodě, která je kolem něj. Je zde patrná pokora vůči silám přírody, přijetí jejího nevyzpytatelného charakteru a zároveň ironie i láska k prostému životu. Důležitá je také symbolika příšery v jezeře, která zosobňuje neznámé, tajemné a nebezpečné, co však zároveň nutí k bdělosti a respektu. Text odhaluje, jak tradice, vzpomínky a praktické potřeby splývají v každodenním boji o přežití a smysl života. Pochopení těchto vrstev dává čtenáři širší kontext o lidské přirozenosti, vztahu ke krajině a především o neustálém napětí mezi civilizací a divočinou, mezi klidem a hrozbou.

Jaké jsou životní podmínky a přírodní prostředí původních obyvatel amazonských oblastí?

Lidé žijící v odlehlých částech amazonské džungle vykazují mentalitu a životní rytmus, které jsou často charakterizovány pomalou psychickou aktivitou a málo vzrušivými city a vášněmi. Jejich život je tudíž monotónní, jednoduše pojatý a ve své podstatě pasivní. Přesto lze jejich existenci popsat jako bezstarostnou a spokojenou v porovnání s divokými a nevyzpytatelnými kmeny jinde ve světě. Základní ctnosti těchto lidí lze chápat spíše jako absence negativních vlastností než aktivní přednosti.

Ráno je zde často zahaleno hustou mlhou, která postupně povoluje a odhaluje nádhernou flóru okolních lesů. Palmy Assai s jejich štíhlými a zakřivenými kmeny vytvářejí unikátní scenérii, jež působí téměř magicky. Při východu slunce se mlha zvedá jako závoj před jevištěm, aby ukázala lesní zeleň pokrytou kapkami rosy a třpytící se v ranním světle.

Na horním toku řeky, přibližně sedmdesát mil od jejího ústí, končí plavba větších lodí u vodopádů, kde řeka padající přes skalní prahy měří zhruba čtyřicet yardů na šířku. Toto místo je vstupem do divočiny, kde příroda ukazuje svou nesmírnou rozmanitost a bohatství. Lovci doprovázející expedici přinášejí každý den úlovky v podobě exotických ptáků, jako je hyacintový ary, a dalších vzácných druhů, stejně jako nové poznatky o místní fauně. Mezi pozoruhodnosti patří například starý samec opice Guariba postižený parazitickými larvami, jehož tělo nese stopy boje s hmyzem, a zároveň je fascinující sledovat, jak papoušci rozbíjejí tvrdé plody Tucuma palmy svými silnými zobáky.

Okolí kotviště lodí tvoří malý zátokový přístav s písčitými plážemi, pozůstatky původních indiánských osad a zarostlými plantážemi. V hlubinách vody je rušno a rozmanitě – hejna piraní, které se při každé příležitosti rychle shromažďují kolem potravy, svádějí zápasy o ulovenou kořist a jejich pohyb vypadá jako elektrický výboj. Mezi nimi plavou také elegantní ryby Acara bandeira, štíhlí jehličnatí rybí predátoři, a delikátní Curimata, oblíbená pochoutka místních obyvatel, preferující proudy u malých kaskád.

Podnebí je teď stabilní a suché, řeka klesá rychlým tempem, což umožňuje lepší přístup do vzdálenějších částí pralesa. S příchodem soumraku se příroda probouzí do hlučného večerního koncertu zvířat – vzdálené skřeky opic, křik papoušků, vrčení cvrčků a melodické pískání cikád, které kulminují až do podoby připomínající parní píšťalu. Následují žabí hlasy a noční ptáci, kteří udržují zvukovou kulisu do pozdních hodin. Tato symfonie života je zde vzácným a zvláštním jevem, na rozdíl od větších a rušnějších řek, kde je takový soumrak ticha spíše pravidlem.

Přestože se v této divočině vyskytují nebezpeční predátoři jako jaguáři či „černé tygři“, které se místní snaží vyhnout, oblast zůstává fascinujícím světem, kde se harmonicky prolíná lidský život s nesmírnou bohatostí přírody. Pobyt v takovém prostředí přináší nejen fyzickou námahu a nejistoty, ale zároveň umožňuje poznání odlišného způsobu existence, který je v kontrastu s hektickým životem civilizace.

Je nezbytné vnímat, že popisovaná přírodní scéna a životní styl původních obyvatel nejsou izolovanými jevy, ale součástí širšího ekologického i kulturního kontextu, kde se prolínají přírodní zákony a tradiční způsoby přežití. Člověk by měl chápat, že vztah člověka k přírodě zde není redukován pouze na využívání zdrojů, ale zahrnuje i respekt a adaptaci, která umožňuje přežití v tak složitém a někdy nehostinném prostředí. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že přírodní společenství, jakkoliv vzdálená a odlišná, mají svá pravidla a dynamiku, které jsou pro nás často skryté, ale klíčové k porozumění fungování ekosystémů a jejich dlouhodobé udržitelnosti.

Co nám mohou říci lidé, kteří žijí blízko přírody?

Zde, v tichu a klidu, který se šíří z pokoje, kde probíhají nenápadné rozhovory, se rodí zvláštní pocit. Když sedím mezi těmi, kteří každý den čelí tvrdé práci na poli, kteří pomáhají zvířatům přijít na svět, kteří je sledují, krmí a pečují o ně, cítím zvláštní spojení, které nelze snadno definovat. Není to jen o tom, co o světě říkají nebo co si o něm myslí, ale o něčem hlubším, co se vyjadřuje v jejich přítomnosti a způsobu, jakým se v tomto světě pohybují.

Lidé, kteří žijí v těsném spojení s přírodou a zemí, často nemají potřebu vyjadřovat se o velkých problémech dnešní společnosti. Neptají se, jaký je smysl politiky nebo co si myslí o nových idejích, které kolují mezi městskými intelektuály. Mnozí z nich se jednoduše zajímají o to, jak přežít a jak pracovat s tím, co mají. Je to jakási nenápadná moudrost, která se neskrývá v politických proslovech, ale v každodenní praxi, v práci s rukama, v pozorování zvířat a rostlin, které je obklopují. Vždyť jak jinak by mohl člověk cítit to, co je pro něj podstatné, než v tichu mezi stromy a poli, kde každý krok je spojen s pozorností k detailům, které jiní přehlédnou?

Když se snažíte pochopit jejich názory, zjistíte, že to není ani tak důležité, jako je důležité to, co tito lidé vlastně dělají. Ostatně, málokdy uslyšíte nějakou politickou debatu. To, co můžete vnímat, je jejich tichý respekt k životu samotnému, k půdě, která je živí, a k zvířatům, která s nimi sdílejí tuto existenci. Jejich práce je dlouhá, tvrdá a vyžaduje zcela jiný druh pozornosti než ta, která je zaměřena na městské starosti nebo politické debaty. A přesto, i když jsou jiní než ti, kdo tráví svůj čas diskutováním o abstraktních problémech, mají v sobě něco, co je pro nás všechny velmi podstatné: neúnavnou snahu o harmonii s přírodou a jejím rytmem.

Nejde o to, že by byli neomylní nebo bez chyb, ale v jejich přítomnosti si člověk uvědomí, že to, co je skutečně důležité, nespočívá v honbě za materiálním bohatstvím, ale v schopnosti najít rovnováhu v jednoduchosti každodenního života. Zvířata, rostliny a krajina kolem nich tvoří jejich přirozené prostředí, a jejich život není narušen neustálými změnami a výzvami moderního světa. Jsou blíže těm, kdo se nikdy nevzdali primární vazby na zemi a přírodu, k těm, kdo nenásledují složité intelektuální konstrukce, ale spíše vnímají základní realitu, která je tvořena tím, co je kolem nich. Tato jednoduchost, která je pro nás tak vzdálená, dává jejich bytí zvláštní důstojnost.

V jejich společnosti cítíte něco, co je neuchopitelné, ale zároveň hmatatelné. Něco, co nás spojuje s těmi, kteří žijí v souladu s přírodou a kteří nikdy neodešli od půdy, která je živí. Jejich život není rozdělen mezi lidskou kulturu a přírodu, ale tvoří jeden organický celek, kde každý okamžik je spojen s pozorností k tomu, co se děje kolem nich. A přesto je to život, který nevyžaduje žádné obdivné pohledy nebo intelektuální rozbory. Tento klid, který z nich vyzařuje, není ztracený v neustálém pátrání po odpovědích na složité otázky, ale v prostém a přirozeném spojení s tím, co je skutečně důležité – se zemí a se životem v jeho nejčistší podobě.

Zde, mezi nimi, není potřeba rozumět všem jejich názorům nebo myšlenkám, protože ve skutečnosti to není to, co je činí tak cennými. To, co je na nich nejcennější, je jejich schopnost žít v souladu se světem, který je obklopuje, a jejich schopnost vnímat krásu v každodenní jednoduchosti. Tento přístup k životu, tato nekomplikovanost, je tím, co je činí opravdu výjimečnými a co nás učí, že v konečném důsledku to, co opravdu potřebujeme, není složité řešení, ale schopnost vnímat a žít v harmonii s tím, co je skutečně podstatné.

Jak se cowboy z Hell’s Roost adaptoval na New York
Jakou roli hrají vysoké školy ve vzdělávání a rozvoji odborníků na duševní zdraví ve školách?
Jak efektivně zvládat závislosti a najít správnou terapeutickou pomoc
Jak Trumpovská vláda odrážela historické vzory despotických režimů?