Jak Costa Rica mění klimatickou politiku a její místo v globálním kontextu

V roce 2015, během významného klimatického summitu v Oslo, Christiana Figueres, výkonná tajemnice Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), vyjádřila silnou vizi transformace, která je podle ní nejen nevyhnutelná, ale již probíhá. Tato transformace, jak tvrdila, je v plném proudu ve financích, technologiích, politických vůlích a zejména v politických rozhodnutích. Použila termín „revoluce“, což byla metafora, která jí byla blízká díky jejímu osobnímu odkazu revolucionářky. Figueres vyjádřila naději, že „revoluce“, která směřuje k dosažení klimatické neutrality, není jen trendem, ale skutečnou změnou, která se již začala. Tato slova byla součástí její širší snahy o prosazení zeleného rozvoje a posílení image Kostariky jako lídra v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Tento přístup vycházel z předchozích klimatických iniciativ Kostariky, které byly součástí širšího globálního rámce. Avšak Kostarika se potýkala i s vnitřními rozpory, zejména s politikou těžby a využívání přírodních zdrojů. Během druhého prezidentského období Óscara Ariase, jehož politika byla značně ovlivněna neoliberálními ekonomickými postoji, se prosazovala vnitřní kontradikce mezi ochranou životního prostředí a ekonomickými zájmy, které podporovaly těžbu a další ekologicky škodlivé aktivity. I když se Arias ve své roli mezinárodního lídra prezentoval jako obránce mírových procesů v Střední Americe, na domácí půdě umožnil ekologicky destruktivní těžbu, což vyvolávalo kritiku a napětí mezi různými frakcemi politického spektra.

V roce 2009, kdy se konala COP15 v Kodani, byla Kostarika opět v centru mezinárodní pozornosti. COP15 byla považována za klíčový moment pro dosažení globální dohody o změně klimatu, přičemž mnozí očekávali, že právě tato konference bude tím rozhodujícím momentem, který zabrání katastrofickým ekologickým změnám. Ačkoli výsledky Kodaně nevedly k konkrétní dohodě, pro Kostariku to byl krok k mezinárodnímu uznání její klimatické politiky, přičemž jméno Christiany Figueres začalo být skloňováno jako klíčové pro posun globálního diskurzu o klimatu.

V těchto letech (2015–2019) sehrála malá, ale vlivná „zelená elita“ Kostariky zásadní roli v prosazování ambiciózních klimatických cílů. Tato elita, jejíž členové byli nejen nositeli změny, ale i těmi, kteří formovali samotnou politiku, výrazně ovlivnila i volbu Figueresové na pozici výkonné tajemnice UNFCCC. Bylo zřejmé, že její nominace by přinesla nejen prestiž pro malou středoamerickou zemi, ale i zvýšenou pozornost pro její klimatické politiky. Vliv Figueresové na klimatické politiky celého světa během jejího působení na UNFCCC ukázal, jak může malý stát, jako je Kostarika, hrát klíčovou roli v globálním boji proti změnám klimatu.

Nicméně, jak ukázal případ COP15, kde i přes veškerou snahu nebyla dosažena žádná konkrétní dohoda, je jasné, že klimatická politika není pouze o snaze jednotlivých států, ale i o komplexním politickém a ekonomickém soukolí, které ovlivňuje rozhodování na globální úrovni. Pro Kostariku je tím pádem důležité nejen pokračovat v rámci svých ambiciózních ekologických cílů, ale i aktivně se podílet na vytváření nových globálních mechanizmů, které by umožnily dosahování těchto cílů. Bez mezinárodní spolupráce a koordinace bude velmi těžké čelit výzvám, které před námi stojí v oblasti ochrany klimatu.

V závěru je nezbytné si uvědomit, že klimatická politika není jen o technických nebo vědeckých řešeních, ale je silně propojena s politickými a ekonomickými zájmy. A právě tato propojenost formuje jak domácí politiku, tak i mezinárodní vztahy. Důležité je, aby i nadále existovala silná politická vůle a mezinárodní solidarita, které budou schopné čelit klimatickým změnám a vytvořit systém, který zajistí udržitelný rozvoj nejen pro současnou generaci, ale i pro generace budoucí.

Jaký vliv mají klíčoví aktéři na tvorbu politiky v oblasti změny klimatu v Kostarice?

Začátky fieldworku (terénního výzkumu) v roce 2013 v Costa Ricě byly zaměřeny na vytváření kontaktů v rámci ministerstva životního prostředí (MINAE) a nově vzniklého Centra pro změnu klimatu (DCC). Zdroje informací, jako byly archivní dokumenty, se ukázaly jako nezbytné pro identifikaci těch správných lidí, jejichž názory a zkušenosti byly klíčové pro lepší pochopení mechanismů tvorby politiky v oblasti klimatu. Tyto archivní materiály pomohly v začátku sbírat kontakty na relevantní osoby, a to i díky jménům a pozicím, které se objevovaly v jejich souvislosti s tvorbou politiky zaměřené na zmírnění změn klimatu.

Osoby, které se objevovaly v těchto dokumentech, hrály zásadní roli v konečném formování politiky. Postupně byla rozvíjena metodologie výzkumu, která vedla k osobním setkáním a rozhovorům. Během těchto rozhovorů bylo kladeno důraz na otevřenost respondentů, kteří často díky své pozici dokázali nejen ovlivnit formování politiky, ale i přivést další klíčové osobnosti. V tomto směru byly rozhovory nejen příležitostí získat informace o politických procesech, ale také způsobem, jak postupně rozšiřovat síť dalších expertů a vlivných osob.

V Kostarice, malém, ale silně propojeném politickém a administrativním prostoru, kde jsou vztahy mezi jednotlivými aktéry těsné, každý rozhovor mohl otevřít nové dveře k dalším důležitým informacím. U některých klíčových rozhovorů se prokázalo, že tento "sněhový efekt" rozšiřování vzorku respondentů se ukázal být rozhodujícím faktorem pro pochopení širšího obrazu. Konečný výsledek této metodiky zahrnoval rozhovory s bývalými ministry životního prostředí, odborníky na změnu klimatu a také významnými politickými analytiky, kteří formovali a prosazovali strategii kostarického přístupu k udržitelnosti.

Významným zjištěním pro analýzu těchto procesů je fakt, že politici a odborníci, kteří se podíleli na formulování politiky změny klimatu, byli silně ovlivněni nejen globálními trendy, ale i velmi konkrétními místními podmínkami, které vyžadovaly přizpůsobení přístupů k ochraně životního prostředí. Zatímco mezinárodní klimatické konference, jako jsou COP, poskytovaly příležitost pro výměnu zkušeností, konkrétní implementace politiky na národní úrovni byla výsledkem dlouhých let práce a vzorců spolupráce mezi vládními institucemi a občanskou společností.

Součástí těchto procesů byla i diskuse o terminologii spojené s klimatickými cíli, jako je například „uhlíková neutralita“. V Kostarice se pro tento termín často používalo poněkud nejednoznačné vyjádření, kde uhlíková neutralita nebyla vždy spojována s konkrétním datem či konkrétními kvantitativními cíli. To ukazuje, jak těžké je definovat a měřit pokrok v oblasti klimatických cílů, a jak snadno může být terminologie nesprávně interpretována.

Tvorba politiky změny klimatu, zejména v tak malém a propojeném státě, jako je Kostarika, ukazuje, jak důležité je porozumět vztahům mezi jednotlivými aktéry, jejich vlivům na rozhodovací procesy a vzorcům interakcí mezi veřejnými, soukromými a nevládními sektory. Tyto vztahy nejsou pouze technické, ale zahrnují i hluboké osobní a politické faktory, které mohou určovat, jak rychle a efektivně bude politika implementována.

V této souvislosti je zásadní, aby čtenář porozuměl nejen těmto dynamikám a postupům, ale i těm subjektivním faktorům, které ovlivňují rozhodování na všech úrovních. Kontext každé země, politická kultura, vztahy mezi aktéry a historické zkušenosti formují specifické cesty k dosažení cílů v oblasti ochrany životního prostředí. Bez tohoto širšího pohledu na politický kontext a dynamiku vztahů mezi klíčovými aktéry není možné plně pochopit, jak se konkrétní rozhodnutí formují, a proč jsou některé iniciativy úspěšné, zatímco jiné se nedaří prosadit.