Při přípravě biologických modelů pro výuku neurochirurgických technik hraje cévní injekce klíčovou roli. Pomocí různých materiálů, jako je tekutý latex nebo polyesterová pryskyřice, je možné realisticky simulovat cévní struktury a průtoky. Injekce se zpravidla provádí do pravé společné karotidy, čímž se zablokuje krevní tok nejen v ipsilaterálních, ale i kontralaterálních tepnách. Tento postup se následně opakuje pro všechny kanylované arteriální i venózní cévy.

Sekvence injekce obvykle začíná v oblasti karotického řečiště, pokračuje přes vertebrobazilární systém a končí v žilní oblasti. Během samotné injekce lze často pozorovat výtok injikovaného materiálu skrze drobné cévy, což potvrzuje okluzi a účinnost zákroku. Obvyklé objemy injekovaného materiálu se pohybují mezi 90–100 ml pro tepny a 60–80 ml pro žíly. Po dokončení fixace je preparát připraven k využití pro různé výukové a tréninkové techniky, které se svou přesností a efektivitou přibližují reálným operačním podmínkám.

Přístup k lidským biologickým modelům je však ve většině zemí silně omezen právními a etickými normami. Z tohoto důvodu nabývají na významu zvířecí modely, které se ukazují jako mimořádně cenné pro nácvik mikroneurochirurgických dovedností. Tkáně prasat, koz nebo skotu se svými anatomickými a biomechanickými vlastnostmi často blíží lidským strukturám – včetně cévního systému, svalů, kostí a konfigurace tělních dutin.

Přestože určité anatomické rozdíly existují, tyto modely umožňují realistický trénink přístupových cest, disekce mozku, vrtání kostí lebky a dalších pokročilých neurochirurgických technik. Jejich využití v laboratorních podmínkách poskytuje nenahraditelný prostor pro zafixování anatomických vztahů a získání chirurgických návyků bez rizika pro pacienta.

Cévní preparace a injekce u těchto modelů rovněž umožňují detailní studium vztahů mezi kostními, cévními, mozkovými a nervovými strukturami. Pohled na fissura Sylvii s viditelnou mediální mozkovou tepnou a jejími větvemi, nebo zobrazení zadní jámy lební s mozkovým kmenem a dolními hlavovými nervy X a XI, představuje zásadní výukový materiál pro plánování a trénink složitých přístupů, jako je transorbitální nebo far-lateral přístup.

Velkou hodnotu představuje i fixace hlavy pomocí tříbodového držáku, která napodobuje operační situaci a slouží k nácviku správného polohování pacienta dle konkrétní patologie. Anatomické disekce pak odhalují dynamiku prostorových vztahů mezi jednotlivými strukturami, což je nezbytné pro orientaci během chirurgických výkonů.

Při konstrukci těchto modelů je však nutné dodržet specifické podmínky přípravy. Klíčová je nejen vhodná konzervace, ale i přesné provedení cévní injekce tak, aby byl model funkčně i vizuálně přínosný. Kromě toho je důležité věnovat pozornost výběru zvířecího druhu podle požadovaných výukových cílů – zatímco prasečí model se hodí pro nácvik jemných cévních struktur, skotí mozek může být vhodnější pro studium hlubších anatomických vrstev.

V posledních letech se tyto biologické modely stále častěji kombinují s 3D tiskem, virtuální realitou a rozšířenou realitou, které zvyšují přesnost simulací. Přesto zůstávají zvířecí modely nenahraditelnou platformou pro pochopení základních principů

Jak správně provést pitvu temporálního laloku pro odhalení temporálního rohu postranní komory?

Při otevírání Sylviánské rýhy je kladeno velké důraz na bezpečnost chirurga, jeho dovednosti a mikrosurgické techniky. Laboratorní praxe v tomto ohledu je nezbytná, neboť umožňuje chirurgům přesně identifikovat každou strukturu na anatomických preparátech. K tomu je důležitá podrobná znalost topografie a vzorců, které je třeba pochopit při pitvě, zejména pokud jde o přístup k temporálním strukturám a rohu postranní komory.

Temporální lalok je umístěn pod Sylviánskou rýhou na boční ploše mozku a v laboratoři je možné provádět pitvu na úrovni středního temporálního gyru. Tento gyrus je orientován paralelně s podlahou temporální fossy, což poskytuje přístup k temporálnímu rohu postranní komory. Tento roh je umístěn inferolaterálně vzhledem k thalamu. Identifikace těchto struktur je klíčová zejména při operacích jako je amygdalohippokampektomie u pacientů s epilepsií způsobenou nádory v této oblasti nebo mesialní temporální sklerózou.

Přístup do temporálního rohu lze provést také skrze superiorní temporální gyrus s pokleslým směrem nebo inferiorní temporální gyrus s rostoucí projekcí. Tento roh sahá od atria až po zadní povrch amygdaly. Při pitvě v laboratorním preparátu je špička temporálního rohu vzdálená 11 mm od limenu insuly. Mezi hlavou a tělem hippocampu je vyznačena inferiorní choroidální bod, který je umístěn nad hippocampem. Hlava hippocampu je bez choroidního plexu a končí právě na tomto bodě.

Ve střední části hippocampu je možné pozorovat digitace, které připomínají tlapky kočky. Tyto struktury se spojují anteriorně s amygdalou, kterou lze vidět na přední stěně temporálního rohu. V zadní části tohoto rohu se nachází uncalní recess, což je extenze postranní komory následující zakřivení hlavy hippocampu. Tento recess koresponduje s uncovým vrcholem na mediální ploše.

Po otevření choroidní rýhy mezi thalamem a fimbria fornicis (lišty fornixu) se otevírá cesta do bazálních cistern. U inferiorního choroidálního bodu lze vidět přední a zadní laterální choroidální arterie, stejně jako inferiorní ventrikulární, transverzální hippocampální a amygdaloidní cévy, které vstupují do ambientní cisterny. Odtud lze vizualizovat bazilární žílu Rosenthal a také postranní část thalamu.

Po odstranění amygdaly, jak je tomu u transamygdalárního přístupu, se umožní větší zobrazení struktur v cruralní a interpedunkulární cisterně. Touto cestou je možné pozorovat cisternální část přední choroidální arterie, která vychází z karotidové tepny a prochází blízko optického traktu podél střechy cruralní cisterny až do inferiorního choroidálního bodu, kde vstupuje do postranní komory. Také třetí hlavový nerv a počátek zadní mozkové arterie (PCA) mohou být vizualizovány.

Laboratorní techniky, jako je temporální disjunkce otevřením choroidní rýhy podél temporálního rohu a sekcí temporálního kmene, umožňují uvolnění temporálního laloku a odhalení struktur cruralní a ambientní cisterny. Tímto způsobem jsou formovány stěny temporálního rohu, což umožňuje identifikaci dalších struktur.

Je důležité, aby chirurg měl pečlivý přístup k těmto neuroanatomickým detailům

Jak jsou uspořádány hluboké žilní struktury mozku a jejich vztah k infratentoriální vaskularizaci?

Žilní systém hlubokých struktur mozku se vyznačuje komplexní architekturou, jejímž cílem je odvádění krve z centrálních částí mozku směrem k velkým drenážním žilám. Zvláštní pozornost si zaslouží choroidální žíly, které pocházejí z plexus choroideus a hrají klíčovou roli ve venózním odtoku z postranních komor. Horní choroidální žíla začíná v těle postranní komory a ústí v blízkosti foramen Monroi, kde se spojuje buď s thalamostriátní, nebo s vnitřní cerebrální žílou. Dolní choroidální žíla, pocházející z temporálního rohu postranní komory, se spojuje s dolní ventrikulární žílou a ústí do bazální žíly.

Vnitřní mozková žíla (vena cerebri interna) má svůj počátek za foramen Monroi a její průběh vede dorzálně v oblasti třetí komory. Obě vnitřní mozkové žíly se následně spojují a vytvářejí žílu Galeni (vena magna cerebri), která se nachází nad corpus pineale a pod spleniem corpus callosum. Do tohoto systému přitékají přítoky z předních a zadních septálních žil, předních a zadních kaudátních žil, thalamostriátních a thalamokaudátních větví.

Cisternální skupina hlubokých žil je uspořádána podle incizurálního prostoru, kterým procházejí – dělí se na přední, střední a zadní incizurální skupiny. Klíčovým útvarem této skupiny je bazální žíla Rosenthalova. Tato žíla vzniká pod přední perforovanou substancí sloučením žil z předního incizurálního prostoru. Její průběh sleduje mediální struktury mozku skrze incizurální prostory – nejprve přes přední segment, kde se spojuje s hlubokou střední a přední mozkovou žílou, dále pokračuje jako střední segment, který prochází krurální a ambientní cisternou, přičemž přijímá přítoky z temporální oblasti a temporálního rohu, a nakonec vstupuje do kvadrigeminní cisterny jako zadní segment, kde se spojuje s vnitřními mozkovými žilami a tvoří žílu Galeni.

Infratentoriální vaskularizace je doménou vertebrobazilárního systému. Vertebrální tepny, po průchodu několika segmenty (V1 až V4), se spojují na úrovni bulbopontinního přechodu a vytvářejí bazilární arterii. Ta pokračuje podél přední části pontu a na úrovni pontomezencefalického přechodu se dělí na zadní mozkové tepny zásobující okcipitální laloky. Z vertebrálních tepen odstupují důležité větve, jako jsou zadní dolní mozečkové tepny (PICA), které zásobují mozeček a přilehlé struktury zadní jámy lební.

Každá vertebrální tepna má čtyři anatomické segmenty. V1 začíná od odstupu z podklíčkové tepny až po vstup do foramina transversaria C6. V2 prochází foraminy příčných výběžků až po C2. Segment V3 je charakterizován zakřiveným průběhem okolo laterální masy atlasu a přechodem skrze atlanto-okcipitální

Jak se mění výuka mikroneuroanatomie v éře digitálních technologií?

Výuka mikroneuroanatomie tradičně spočívala na hlubokém porozumění složité třírozměrné struktuře mozku, kterou si neurochirurgové osvojovali především prostřednictvím pitvy a detailního studia statických anatomických atlasů. Tento přístup byl základem chirurgických dovedností po staletí, přičemž kadaverózní preparace představovala dominantní a velmi efektivní metodu výuky. Přesto však omezená dostupnost kadaverů a rostoucí integrace moderních technologií přinesly zásadní proměnu v metodách učení a praktického nácviku.

Nové digitální nástroje, zejména třírozměrné volumetrické modely, umožňují rychlejší a intuitivnější pochopení anatomických vztahů ve srovnání s tradičními metodami. Efektivita těchto technologií je navíc podpořena adaptabilitou současných generací, které jsou zvyklé na elektronická rozhraní a preferují interaktivní učení před pasivním čtením či fyzickými modely. Laboratoře mikroneurochirurgie po celém světě, včetně Japonska, USA, Švédska, Německa, Itálie a Brazílie, stále častěji zavádějí či testují moderní technologie jako virtuální realitu (VR), rozšířenou realitu (AR), 3D tisk a simulační modely, které umožňují vytvářet věrné a dynamické tréninkové scénáře.

Virtuální realita zcela nahrazuje uživatelovo vidění reálného světa a vkládá ho do zcela počítačem generovaného prostředí, kde lze manipulovat s anatomickými strukturami v libovolném měřítku a z různých úhlů. Naproti tomu rozšířená realita doplňuje reálný obraz o digitální informace a 3D modely, čímž umožňuje kombinovat praktické zkušenosti s doplňujícími daty v reálném čase. Díky digitalizaci a sdílení dat mohou studenti a chirurgové po celém světě studovat a procvičovat tutéž modelovou situaci simultánně, nezávisle na geografické poloze.

Kromě toho vznikají syntetické mozkové modely, které simulují konkrétní patologické stavy jako nádory či aneuryzmata, a umožňují tak praktický trénink neurochirurgických zákroků v realistických podmínkách. 3D tisk detailních anatomických modelů, například baze lební, se využívá samostatně nebo v kombinaci s rozšířenou realitou, což rozšiřuje možnosti simulace a porozumění prostorovým vztahům.

Tato technologická revoluce přináší nejen efektivnější, ale i nákladově dostupnější, reprodukovatelnější a prakticky využitelnější metody výuky, které výrazně rozšiřují spektrum dostupných edukačních nástrojů. Přestože tradiční kadaverózní disekce neztratila na významu, hybridní modely kombinující fyzické preparace s digitálními simulacemi představují současný i budoucí směr ve výcviku neurochirurgů.

Důležité je chápat, že samotné zvládnutí technologií není cílem; podstatou je integrace teoretických znalostí, prostorové představivosti a manuálních dovedností v jednotný komplexní tréninkový proces. Navíc je třeba brát v úvahu individuální potřeby a preferované učební styly studentů, stejně jako etické a praktické limity dostupnosti a použití lidských preparátů. Vývoj těchto metod také odráží širší trend ve vzdělávání medicíny, kde se klade důraz na interaktivitu, multisenzorický přístup a možnost opakovaného procvičování bez rizika poškození skutečných pacientů.

Jak se přizpůsobují tučňáci extrémním podmínkám Antarktidy?
Jaký je rozdíl mezi moderním městem a nezměněným lesem?
Jak vytvořit efektivní školní prostředí s podporou školní psychologie a duševního zdraví?
Jakou roli hrají kauzální mechanismy v modelování faktorového investování?
Jak stanovit chyby a využít restartovací schéma v primal-dual iteracích