Jaké stopy zanechává vrah? Případ Buck’s Row a jeho tajemství

V raních hodinách 31. srpna 1888, kdy ještě před svítáním ulice v Londýně zahalovala mlha, procházel Charles Cross z Brady Street podél severní strany Buck’s Row na cestě do práce. Kolem 3:40 ráno si všiml něčeho, co na první pohled vypadalo jako sbalená plachta u vrat Brown’s stable yard. Zpočátku si myslel, že by to mohl být užitečný předmět, a rozhodl se přejít úzkou ulici. Jakmile se však přiblížil, zjistil, že se jedná o tělo ženy. Její tělo bylo nehybné a leželo na zemi, což vypadalo zvláštně a znepokojujícím způsobem. Cross na okamžik zůstal stát, než uslyšel kroky jiného muže, který přicházel zpoza něj.

Robert Paul, stejně jako Cross, se chystal do práce, když si všiml ženy ležící u vrat. Přistoupil blíž a zkontroloval ji. Pomalu zvedl její skládané sukně a dotkl se jejího obličeje. Snažil se najít jakýkoli náznak života. Byla to žena, která vypadala jako by byla oběť nějakého útoku. Žádná reakce, žádný náznak dýchání. Zpočátku se Paul domníval, že je mrtvá, ale jakmile se jeho ruka dotkla jejího čela, věnoval se jí ještě pozorněji. Po chvíli se vyjádřil: „Myslím, že ještě dýchá, ale je to velmi slabé."

Jejich pozorování přerušil příjezd dalšího policisty, PC John Neil, který právě patřil do nově vzniklé divize Metropolitan Police, která obsluhovala oblast Bethnal Green. Neil, patrolling Buck’s Row, okamžitě začal s vyšetřováním a zavolal pro lékařskou pomoc. V tu chvíli se na místo dostavili další čtyři muži, včetně Charlese Brettona, Henryho Tomkinse a Jamese Mumforda, kteří byli zaměstnanci místní jatky. Společně se rozhodli vyhledat lékaře, neboť to vypadalo, že se jedná o závažný případ.

Když Dr. Rees Llewellyn dorazil, mohl pouze potvrdit, že žena byla mrtvá. Její tělo vykazovalo známky násilí. Rány na těle byly provedeny ostrým předmětem, pravděpodobně nožem, a bylo zřejmé, že pachatel měl určité anatomické znalosti. Mnoho z těchto zranění, zejména řezné rány na krku a břiše, naznačovalo, že útok byl proveden s určitým stupněm preciznosti a zkušenosti. K tomu, aby se pachatel mohl věnovat takové činnosti, musel mít alespoň základní povědomí o lidském těle.

Tento nález také odhalil určitou souvislost s tehdejšími pracovními domy, které byly často místy s velmi nízkým životním standardem. Proslulý novinář James Greenwood v roce 1866 ve svých článcích popsal znepokojivé podmínky v těchto institucích, což vzbudilo veřejný zájem a přivedlo na povrch různé sociální problémy tehdejší společnosti.

Tento případ, známý především díky tomu, že tělo oběti bylo nalezeno na Buck’s Row, se stal součástí širšího souboru nevyřešených vražd v oblasti Whitechapel, které měly později přezdívku „vraždy Jacka Rozparovače“. Ačkoli bylo tělo ženy rychle identifikováno, její jméno a její příběh zůstaly záhadou. I když její tělo ukazovalo na určité předchozí zkušenosti s násilím, její skutečná identita a motivy vraha zůstávají nejasné.

Důležité je si uvědomit, že tento případ není pouze o samotném vraždění. Je to také ukázka toho, jak chudoba a sociální podmínky tehdejší doby mohly vytvářet prostředí, které bylo živnou půdou pro různé formy násilí. Pracovní domy, stejně jako mnohá další místa v Londýně v 19. století, byly symbolem nešťastného života mnoha lidí, kteří byli na okraji společnosti, což ve spojení s těžkými životními podmínkami, vedlo k mnohým tragédiím, jakou byla i smrt ženy na Buck’s Row.

Jaké události a svědci nám ukazují na skutečné okolnosti vražd v Berner Street?

Louis Stansley, člen klubu, byl jedním z posledních lidí, kteří prošli ulicí kolem Berner Street v tu noc. Přestože uvedl, že ulice byla temná, nezpozoroval nic podezřelého, což je překvapivé vzhledem k tomu, že několik minut po jeho příchodu do klubu byla nalezena mrtvá žena. Jeho svědectví bylo v podstatě neinformativní, avšak mohlo naznačovat, že vražda mohla probíhat v temnotě, kterou nebylo možné včas zpozorovat.

Důležitým svědkem, který nebyl pozván k výslechu, byla Fanny Mortimer, žena žijící v domě číslo 36 na Berner Street. Mortimer uvedla, že stála u svého domu, když si všimla, jak kolem projíždí koňský povoz, což odpovídalo časy krátce před jednou ráno. Tato svědectví však opět přicházejí s časovými nesrovnalostmi, které ztěžují přesnou rekonstrukci událostí. Její popis mladého muže nesedí zcela s ostatními výpověďmi, a přestože byla svědkem podezřelé postavy s černou taškou, její výpověď neodhaluje podstatné informace, které by vedly k pachateli.

V téže noci, kdy k vraždě došlo, v jiných výpovědích zmiňují i muže a ženu, kteří stáli u zdi na Fairclough Street. James Brown, který se právě vrátil z obchodu, si povšiml tohoto páru a zapamatoval si výšku muže i jeho oblečení. I když byla tato část svědectví nejednoznačná, jasně poukazovala na přítomnost osoby, která mohla mít vztah k oběti.

Svědectví dalších osob, jako byl Joseph Lave, který byl přítomen na scéně několik minut po vraždě, nevydává mnoho cenných informací. Lave uvedl, že na místě bylo nezvykle ticho, což může potvrdit, že událost probíhala velmi rychle a nenápadně.

Mezi nejspecifičtějšími svědky, kteří svědčili o přítomnosti ženy v oblasti Berner Street, je také příběh Matthew Packer, obchodníka, který se údajně stal svědkem podezřelého chování v oblasti. I když jeho výpověď byla časově nejednoznačná a vykazovala mnohé nesrovnalosti, jeho příběh byl přesto zajímavý. Uvedl, že pozoroval muže a ženu ve větrném dešti na ulici, což vedlo k domněnce, že mohl být přítomen v blízkosti místa činu. Packer se však nakonec stal méně důvěryhodným svědkem díky různým verzím svého příběhu, které nedávaly smysl.

Na základě všech těchto svědectví se ukazuje, že v noci vraždy na Berner Street byli přítomni lidé, kteří se stali součástí složitého mozaiky nejasností. Zkušenosti jednotlivých svědků se liší, což ztěžuje určení toho, co se opravdu stalo.

V tomto případě je důležité si uvědomit, že přesná rekonstrukce událostí zůstává nejasná. Ne všichni svědci byli schopni poskytnout podrobnosti, které by pomohly k vyřešení případu. Jak to bývá u zločinů, kde je mnoho nepřímých svědků, ale málo přímých důkazů, i tady se pravda ztrácí mezi různými výpověďmi a časovými rozpory. Důležité je, že tento případ ukazuje na komplikovanost procesu vyšetřování a jak obtížné může být určit přesné okolnosti, pokud chybí klíčové důkazy.

Kdo byla Mary Jane Kelly a jak její příběh zapadá do záhady Jacka Rozparovače?

Mary Jane Kelly je zřejmě nejzáhadnější z obětí Jacka Rozparovače. Její identita je nejasná a pravděpodobně už nikdy nebude přesně stanovena. Přestože byla jednou z posledních obětí tohoto notorického vraha, o jejím životě se zachovalo velmi málo informací, což umožnilo různé spekulace a teorie, které obklopují její minulost a vztah s Rozparovačem.

Všechno, co víme o Mary Jane Kelly, pochází od jejího přítele, Josepha Barnetta. Všechno, co řekla on, mohlo být pravdivé, částečně pravdivé nebo naprosto nepravdivé. Když vyprávěla o své minulosti, tvrdila, že se narodila v irském Limericku, avšak není jasné, zda měla na mysli město Limerick, nebo samotnou oblast. Její otec, John Kelly, prý pracoval jako dozorce v železárnách v oblasti Caernarvonshire nebo Carmarthenshire, ale většina údajů o jejím dětství zůstává nejasná.

Kromě těchto údajů Barnett mluvil o jejích bratrech, kteří žili v Londýně, a o tom, jak ji navštívil její bratr Henry, který údajně sloužil v 2. batalionu Skotské gardy, i když jeho jméno nebylo možné najít v vojenských záznamech. Dále se objevují zmínky o její sestře, která byla velmi slušná a cestovala po trzích.

Již kolem roku 1886, podle vyprávění Barnetta, Mary Jane Kelly žila s ním v různých ubytovnách, nakonec se usídlila v místě známém jako 13 Miller's Court na Dorset Street. Tento neblaze proslulý kout Londýna byl známý svou extrémní chudobou a zločinem. Dorset Street byla podle map Charlese Bootheho označena jako oblast „vicious and semi-criminal“, což naznačuje, že byla plná prostitutek, zlodějů a násilníků. V jedné z těchto špinavých, zanedbaných uliček, uprostřed mizérie, našla Mary Jane Kelly svůj poslední domov, kde byla tragicky zavražděna.

Dorset Street byla ve své době synonymem pro nelegální aktivity a chudobu. Byla to oblast, kde se každodenně odehrávaly krádeže, násilí a vraždy. V roce 1898 Charles Booth napsal, že na této ulici během posledních tří měsíců došlo k několika stabbingům a jedné vraždě. V očích místních duchovních byla Dorset Street považována za "středisko zla" a "peklo Londýna".

Všechny tyto střípky informací o jejím životě, ať už pravdivé, či nepravdivé, ukazují obraz ženy, která byla součástí Londýnského podsvětí konce 19. století. Avšak její osud není pouze součástí osobního příběhu, ale také svědectvím o tvrdých sociálních podmínkách, které tehdy v East Endu existovaly. Chudoba, alkoholismus a zneužívání měly zásadní vliv na životy mnoha lidí a staly se součástí každodenního života těch, kteří žili na okraji společnosti.

Kromě toho je třeba zmínit, že mnoho spekulací kolem jejího života a vraždy může mít i symbolický význam. Mary Jane Kelly se stala nejenom jednou z obětí Jacka Rozparovače, ale také symbolizuje celé sociální problémy doby. Případ její smrti je komplexní a jeho studium nás nutí zamyslet se nad širšími otázkami týkajícími se chudoby, zneužívání a situace žen v tehdejším Londýně.

Jakým způsobem jsme se pokusili pochopit identitu Jacka Rozparovače?

V průběhu let se v souvislosti s případem Jacka Rozparovače objevilo množství teorií a spekulací o totožnosti vraha, které se liší svou vážností i logickým základem. Tyto teorie byly formovány jak samotnými vyšetřovateli, tak veřejností, která se na základě informací a dohadů pokusila odhalit skutečného vraha. V mnoha případech však bylo těžké oddělit fakt od fikce, a mnozí historici se dnes domnívají, že mnohé z těchto spekulací přispěly k vytvoření mylných představ o tom, kdo mohl být vrahem.

V době, kdy vraždy v Whitechapelu vzbudily celosvětovou pozornost, si veřejnost vytvořila představu, že vrah musí být muž. Popis svědků mužů, kteří byli spatřeni s oběťmi, jako byly Annie Chapman, Catherine Eddowes a Mary Kelly, podpořil tuto domněnku, a to i přes to, že ve skutečnosti nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru, kdo byl pachatelem. Přestože se začaly objevovat nápady, že vrahem by mohl být někdo zcela neobvyklý, jako například zvíře nebo dokonce apemen, většina veřejnosti stále věřila, že pachatel je člověk.

V roce 1898 publikoval bývalý inspektor věznic, major Henry Smith, knihu Mysteries of Police and Crime, v níž se podíval na tři možné viníky. Prvním z nich byl údajně židovský blázen, který byl internován v ústavu, druhým ruský lékař, jenž byl známý svou krutostí a minulostí zločince, a třetím jménem byl dr. Francis Tumblety, americký lékař, který se dostal do hledáčku vyšetřovatelů. I když některé z těchto teorií byly zcela neuvěřitelné a v mnoha případech založené na minimálních důkazech, přesto vedly k dalším spekulacím o totožnosti vraha.

Významným momentem v historii vyšetřování byla také publikace knihy Leonarda Matterse v roce 1929, která se snažila identifikovat vraha na základě teorie o lékaři jménem Dr. Stanley. Tato kniha, stejně jako některé novinové články a anonymní zprávy, ukazovaly na několik potenciálních podezřelých, včetně lékařů a osob s podivnými psychologickými rysy. Tyto teorie však narážely na nejasnosti v biografických údajích a na neschopnost potvrdit identitu pachatele.

Pokud jde o oficiální vyšetřování, bylo jasné, že v té době byla spousta informací držena v tajnosti a pro veřejnost byly přístupné jen omezené údaje. To vedlo k různým spekulacím, které se stávaly stále populárnějšími, ale bez reálného základu. Vyšetřovatelé, kteří byli přímo zapojeni do vyšetřování, měli pravděpodobně přístup k informacím, které nám dnes zůstávají skryty, a to i přes dlouhá desetiletí spekulací a mýtů o vrahu.

Významnou roli v celém případě sehrály také spekulace o charakteru vraha. Různé teorie o jeho motivaci a původu se zaměřovaly na to, zda byl vrah šílenec, cizinec nebo zda měl nějaké konkrétní osobní důvody pro své činy. Tyto názory však zůstávají pouze hypotézami, které se nikdy nepotvrdily. Je třeba také zdůraznit, že i když se teorie o totožnosti vraha stále vyvíjely, skutečné důkazy o něm byly stále velmi vzácné, což vedlo k tomu, že vyšetřovatelé a historici stále hledají nové stopy a důkazy, které by tento případ osvětlily.

Důležité je si uvědomit, že přestože se v průběhu let objevila řada teorií a podezřelých, příčina, proč vraždy zůstaly neobjasněné, je stále nejasná. Možná je to právě komplexnost a tajemství, které případ Jacka Rozparovače obklopují, co dělá tento případ tak fascinujícím a kontroverzním i více než sto let po jeho vyřešení.

Může být Jack Rozparovač někdo jiný než Tumblety nebo Maybrick?

Důkazy o tom, kdo mohl být skutečným Jackem Rozparovačem, jsou stále předmětem rozsáhlých debat a spekulací, přičemž každý nový náznak a hypotéza pouze přidávají další vrstvu tajemství k této již legendární postavě. Některé teorie, které se vynořily v průběhu let, zdánlivě ukazují na možné podezřelé, jako jsou Dr. Tumblety nebo James Maybrick. Ačkoliv některé argumenty a související události dávají těmto teoriím určitou váhu, žádný z těchto podezřelých nedokázal přesvědčivě potvrdit svou roli v hrůzostrašném příběhu bílých kapel a vražd, které otřásly Londýnem v roce 1888.

V roce 1888 vycestoval detektiv Andrews z Scotland Yardu do New Yorku, údajně kvůli vyšetřování Tumbletyho. Avšak informace o jeho přesném úkolu se liší a neexistují žádné přímé důkazy, že by skutečně sledoval Tumbletyho v souvislosti s vraždami v Whitechapelu. Tato událost, i když byla často citována, byla založena spíše na nepřímých domněnkách a spekulacích než na konkrétních důkazech. Důležité je, že v New Yorku Tumbletyho vyšetřovatelé nebrali vážně jako podezřelého z vražd a jeho způsoby chování neodpovídaly profilu typického vraha. Když se podíváme na jeho charakteristiku, zdá se nepravděpodobné, že by byl schopný provést tak brutální a krvavé činy jako Jack Rozparovač. Tumblety, podle svědků z New Yorku, byl popisován jako "dokonalý gentleman", což se naprosto vymyká chování člověka, jehož zločiny by byly známé svou sadistickou brutalitou.

Tato zjištění ukazují, jak těžké je najít definitivní důkazy o skutečném pachateli. Na základě důkazů a analýz je nepravděpodobné, že by Tumblety nebo Maybrick byli skutečnými Jacky Rozparovači. I když jejich jména byla v minulosti hojně spekulována, jejich role v těchto hrůzných událostech zůstává neprokázaná. Vraždy v Whitechapelu jsou tak stále zahaleny tajemstvím, a to nejen kvůli absenci přímých důkazů, ale i díky spoustě teorií, které se vyvinuly v průběhu let.

Pokud se čtenář podívá na tuto problematiku, je důležité si uvědomit, že jakékoli soudy o tom, kdo mohl být Jackem Rozparovačem, jsou vysoce spekulativní a nikdy nemohou být zcela objektivní. Často se zohledňují nejen fakta, ale i osobní přesvědčení, emoce a okolnosti dané doby, které ovlivnily vyšetřování a interpretaci událostí. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že v dnešní době, s pokročilými technologiemi, stále není možné najít nezpochybnitelné důkazy, které by vedly k identifikaci tohoto zločince.