Nejde o to, aby obrazy, symboly či memy prorockého Trumpa přesvědčily širší veřejnost. Nejsou určeny pro nezasvěcené ani pro konvertity. Slouží výhradně jako signál směrem dovnitř — k jiným bílým křesťanským nacionalistům. Jsou potvrzením, že jejich volba je součástí vyššího plánu, že Trump je vyvolený, pomazaný, a že každá jeho politická rozhodnutí, ať už jakkoli kontroverzní, jsou neseny božím záměrem. Pro vnitřní publikum mají tato sdělení jednoznačný imperativ: být loajální k Trumpovi znamená být loajální k Bohu. Kdo se odchýlí, riskuje věčné důsledky.

Trumpova vlastní slova, často banální a opakující se, nesou silnou performativní funkci. Využívá rétoriky věroučné identity a messianismu. Když říká „věřte mi“, nejedná se jen o výzvu k důvěře v politika — je to výzva k víře v prostředníka mezi národem a Bohem. Často přiznává, že si přízeň evangelikálů snad ani nezaslouží, ale okamžitě dodává, že bez jejich víry by se nikdy nedostal tak daleko. V jedné ze svých klíčových vět říká: „Jsem váš hlas. Jen já to mohu napravit.“ Tím se pozicuje do role jediného spasitele národa, jehož legitimita je potvrzena nikoli institucemi, ale vírou.

V Trumpově narativu jsou evangelikálové nikoli jen politickou skupinou, ale spirituální silou. On je jejich ochránce, jejich zbraň proti sekulárnímu světu, proti liberálním elitám, proti médiím, která „zesměšňují víru“. Ujišťuje je, že pod jeho vedením bude „křesťanské dědictví chráněno jako nikdy předtím“. Tento druh náboženské rétoriky ale neslouží k univerzální mobilizaci víry. Je cílený, exkluzivní a strategický.

Není přitom důležité, zda Trump sám věří, zda je jeho víra autentická, nebo jestli se někdy skutečně přiblížil k tradičnímu křesťanskému přesvědčení. Stejně jako středověké padělky dopisů, které měly doložit Ježíšovu podobu či jeho rasovou příslušnost, ani u Trumpa nejde o obsah, ale o účinek. Jeho „pomazání“ je užitečný nástroj — legitimizační prostředek pro politickou loajalitu, která se vydává za duchovní závazek.

Tato reálná, současná ko-konstituce rasy, náboženství a národa není pouhým ideologickým konstruktém. V Trumpovi se tyto tři složky staly tělesně přítomnými, vtělenými. Proto nestačí popsat tento fenomén jazykem předchozích generací — jak to dělají někteří akademici nebo „Never Trump“ evangelikálové, kteří se pokoušejí na Trumpismus vztáhnout staré kategorie konzervatismu, biblické teologie nebo historického náboženského nacionalismu.

Ti, kdo považují Trumpismus za sekulární mutaci křesťanského nacionalismu, upozorňují na jeho povrchní vztah k víře a na to, že jeho styl připomíná spíše „sekulární mesiášství“. Jiní kritizují pokrytectví křesťanských nacionalistů, kteří jsou ochotni obětovat evangelijní morálku na oltáři politické moci. Ani jeden z těchto přístupů však nevystihuje hlubší dynamiku, která se odehrává.

Je třeba přistoupit k novému konceptualizačnímu rámci, protože samotná podstata náboženství, rasy a národa byla v Trumpově éře přetvořena. K porozumění této přeměně může napomoci připomenutí staršího myšlenkového odkazu Reinholda Niebuhra. Ve své knize „Children of Light and the Children of Darkness“ popisuje svět jako souboj mezi těmi, kdo uznávají vyšší morální zákon, a těmi, kdo znají pouze vlastní zájmy. Druzí jsou „dětmi temnoty“ — cynickými, avšak velmi efektivními. První jsou „dětmi světla“ — idealistickými, ale často politicky naivními.

Trump se v tomto rámci nepr

Jaký je vztah mezi Trumpismem, neoliberální krizí a kulturní válkou v USA?

Politický vzestup Donalda Trumpa nelze chápat pouze jako osobní anomálii nebo výsledek jednorázového volebního impulsu, ale jako symptom hlubší krize neoliberální hegemonie v pozdním kapitalismu. Tato krize se projevuje nejen v oblasti ekonomiky a sociální politiky, ale především v oblasti diskurzivní hegemonie, v kulturních bojích a v samotné struktuře veřejného prostoru, kde se prolínají populismus, rasismus, misogynie a autoritářství s rétorikou „politické nekorektnosti“. Trumpův diskurz přitom funguje jako forma performativní politiky, která mobilizuje resentiment a obrací frustraci pracujících vrstev nikoliv proti systému, ale proti menšinám a liberálním elitám.

Trumpova kampaň v roce 2020 byla již od počátku zatížena fašizující rétorikou, která oslavovala národní mytologii, démonizovala opozici a apelovala na představu jednotného národa obléhaného vnitřními a vnějšími nepřáteli. V této atmosféře se „kulturní války“ stávají nejen prostředkem mobilizace voličské základny, ale i nástrojem pro zakrytí hlubších třídních antagonismů. Trumpismus v tomto smyslu není negací neoliberalismu, ale jeho radikalizovanou verzí – neoliberálním autoritářstvím, které udržuje ekonomický status quo pomocí etno-nacionalistické a moralistické imaginace.

Mediální krajina, která by měla být prostorem pro kritickou deliberaci, se v éře Trumpa proměňuje v zbraň – v nástroj polarizace a reprodukce hegemonních narativů. Selhání médií v této době nespočívá jen v neschopnosti odhalovat manipulace, ale především ve strukturálním nedostatku – v jejich zakotvení v tržní logice a jejich závislosti na spektakulárnosti a afektivní mobilizaci. Média tak aktivně participují na produkci strachu, morální paniky a falešného vědomí.

Veřejný prostor je přeformátován jako aréna „svobody slova“, která je ovšem asymetrická: svoboda slova se v rukou pravice mění v ideologický štít, který chrání rasistické, sexistické a xenofobní projevy před kritikou, zatímco levicová kritika strukturálního útlaku je stigmatizována jako „politická korektnost“ či „kulturní marxismus“. Tato inverze významu je klíčová pro pochopení současného pravicového diskurzu, v němž je hegemonie vydávána za odpor, a moc za oběť.

Současně se s tímto diskurzivním posunem objevuje i strategické potlačování progresivních hodnot prostřednictvím legislativních kroků, například ve formě restrikcí přístupu k potratům, útoků na práva LGBTQ+ osob či omezování přístupu k humanitnímu vzdělání. Ve všech těchto případech jde o represi, která je legitimizována morálním diskurzem, jenž má chránit „tradiční hodnoty“ proti údajné kulturní degeneraci.

Trumpova administrativa přinesla nový model politické performativity, v němž se hranice mezi politikou, reality show a autoritářskou symbolikou stírají. Nejde jen o rétoriku – Trumpova transakční zahraniční politika, jeho pohrdání demokratickými normami a pokusy o koncentraci moci v exekutivě jsou projevem hlubšího trendu: rozkladu liberálně-demokratického konsenzu a vzestupu post-demokratického populismu, v němž forma nahrazuje obsah, a identita nahrazuje ideologii.

Co je třeba pochopit, je fakt, že tzv. „kulturní válka“ není kulturní – je to třídní válka jinými prostředky. Rétorika identity, moralistické narativy o „národním úpadku“ a estetizace politiky slouží k tomu, aby přesměrovaly pozornost od reálných ekonomických struktur útlaku. Pravicový populismus – včetně jeho explicitně fašistických tendencí – je reakcí na neschopnost liberální demokracie řešit důsledky globálního kapitalismu, klimatické krize a prohlubující se nerovnosti. To, co je vydáváno za „proti-elity“, je ve skutečnosti mocenský projekt re-elity: re-prezentace dominance jako odporu.

V tomto kontextu se univerzity, školství a věda stávají terčem útoků – nejen kvůli svému potenciálu produkovat kritické vědění, ale i kvůli svému symbolickému významu jako nositelů racionality, osvícenské tradice a univerzálních hodnot. Nejde jen o útok na fakta, ale o pokus redefinovat realitu samotnou.

Důležité je porozumět, že Trumpův fenomén není izolovaný případ, ale součást globální vlny autoritářských tendencí, která v různých národních kontextech nabývá odlišných forem, ale sdílí společné rysy: anti-intelektualismus, etno-nacionalismus, morální populismus a strategickou mobilizaci resentimentu jako nástroje politické kontroly.

Co je to „nerovnost automatizace“ a proč by nás měla zajímat?

Automatizace je jedním z nejviditelnějších rysů pozdního kapitalismu, a zároveň jedním z nejméně pochopených. Není to jen o robotech nahrazujících manuální práci – je to proměna samotné struktury moci, práce a nerovnosti. Veřejná debata o automatizaci se často omezuje na její přínosy pro efektivitu, produktivitu a růst HDP, přičemž zcela opomíjí, kdo tyto výhody skutečně čerpá. Automatizace nerovnoměrně rozděluje zisky a zároveň prohlubuje existující sociální nerovnosti.

V rozvojových zemích, kde pracovní trhy nejsou plně formalizované a sociální záchranné sítě často neexistují, může být nástup automatizace katastrofální. Nejde jen o ztrátu zaměstnání, ale o celkový kolaps komunitních struktur, které se po desetiletí opíraly o lidskou práci jako hlavní zdroj obživy. Západní společnosti často nahlížejí na tyto důsledky jako na "nezbytné vedlejší škody" pokroku, čímž legitimizují globální asymetrii moci.

Automatizace se navíc nevyvíjí v ideovém vakuu. Je formována dominantní ideologií neoliberalismu, která oslavuje efektivitu a ziskovost na úkor solidarity, rovnosti a demokratického rozhodování. V tomto rámci je lidská práce vnímána jako náklad, nikoliv jako hodnota. Technologie nejsou neutrální – jejich zavádění je politickým rozhodnutím, které odráží a reprodukuje hierarchie společnosti. Zautomatizovaný systém rozpoznávání obličeje, který funguje hůře u lidí s tmavou barvou pleti, není jen technickým problémem, ale symptomem strukturálního rasismu, vtěleného do algoritmického designu.

Stejně tak mluvit o "volném trhu práce" v době automatizace znamená přehlížet fakt, že pracovníci často nemají reálnou možnost volby. Buď přijmou prekarizované, algoritmy řízené zaměstnání bez pracovních práv a stability, nebo upadnou do existenční nejistoty. Platformová ekonomika, reprezentovaná firmami jako Amazon nebo Uber, není cestou k podnikatelské svobodě, ale spíše novou formou digitálního nevolnictví.

Automatizace tak nevede k osvobození člověka od rutinní práce, jak nám bylo slibováno, ale ke koncentraci kapitálu, moci a dat v rukou malé technologické elity. Tato elita není odpovědná voličům, není demokraticky kontrolována a její rozhodnutí mají přesto přímý dopad na miliardy lidí. Nová forma nerovnosti – algoritmická – se již neodvíjí pouze od přístupu ke vzdělání či majetku, ale od přístupu k datům, schopnosti je zpracovávat a využívat k vlastnímu prospěchu.

Na tento vývoj reagují i nové formy odporu. Hnutí jako Extinction Rebellion se sice soustředí primárně na klimatickou krizi, ale stále více artikuluje spojitost mezi ekologickou destrukcí, kapitalismem a technologickou nerovností. Kritika automatizace se v tomto kontextu stává součástí širšího boje za spravedlivější svět, kde technologie nebudou sloužit ke konsolidaci moci, ale k jejímu přerozdělení. Sen o světě bez hranic, jak jej formulují někteří aktivisté, tak zahrnuje i svět bez datových monopolů a bez skrytých algoritmických struktur, které řídí naše životy bez našeho vědomí.

Důležité je pochopit, že automatizace není osud – je to ideologicky rámované rozhodnutí. A stejně jako každé rozhodnutí, i to lze politicky zpochybnit, odmítnout nebo přetvořit. Pokud připustíme její současnou podobu jako nevyhnutelnou, legitimizujeme systém, který produkuje nerovnost nejen mezi lidmi, ale mezi celými kontinenty. Skutečně inkluzivní budoucnost si žádá radikální přehodnocení vztahu mezi technologií, prací a demokracií.

Je důležité porozumět tomu, že automatizace ve svém současném provedení neodstraňuje práci – pouze ji přesouvá, znehodnocuje a zneviditelňuje. Práce totiž nezmizela – pouze se přeměnila na klikání v tichu skladů, na neviditelnou péči, na šedou zónu platformové ekonomiky. Pokud se budeme sous

Jak levicové hnutí v USA selhalo v boji proti pravicovému extremismu a manipulaci s pravdou

Levicí v USA se po volbách v roce 2016 ukázala jako zcela nedostatečná síla v konfrontaci s narůstající pravicovou ideologií, jež od té doby nabývá na intenzitě a vyústila ve vážné události, jako byl pochod bílých nacionalistů Unite the Right v Charlotesville v srpnu 2017 a později masakr v novozélandské mešitě v březnu 2019. Příčiny tohoto selhání lze spatřovat v celé řadě chyb a nepochopení, které se týkají nejen strategického podcenění Donalda Trumpa už během primárek, ale také povrchního odmítání obav žen a menšin jako pouhé „identity politics“. Místo účinné odpovědi se levicové proudy často pustily do obrany svobody projevu i těch, kdo sami šířili nenávistné a extremistické názory, čímž dávaly přednost abstraktním právům před skutečnou ochranou ohrožených skupin.

Tradiční nástroje levicové argumentace – důkazy, racionální diskurz, výzvy k pluralitě názorů – přestaly být účinné v digitálním prostoru, kde pravicové a extremistické hlasy díky absenci důsledné moderace dominují a rozšiřují dezinformace i nenávist. Tento fenomén je dobře dokumentován například na případech, kdy populární vědecké časopisy musely zrušit diskusní sekce kvůli masivním útokům příznivců klimatického popírání. Nedostatek aktivních moderátorů, kteří by překročili liberální „hands off“ přístup k online projevům, umožňuje šíření extrémních postojů, jež by za normálních okolností neprošly veřejnou debatou. Výzkumy navíc potvrzují, že pravidla proti nenávisti a aktivní moderování paradoxně podporují zapojení uživatelů do diskuze, což svědčí o nutnosti posunu od laissez-faire modelu k aktivní správě online prostoru.

Na příkladu Donalda Trumpa se ukazuje, jak lze relativismus a postmoderní ironii – kdysi spojované spíše s levicí – zneužít jako účinnou zbraň pravicových ideologií. Pravicové hnutí si přivlastnilo jazyk a některé taktiky levicové kritiky, přičemž jejich odpor není založen na konzistentní ideologii, ale spíše na cynickém využívání rozštěpenosti a nejistoty společnosti. Trumpova politika je charakterizována nejednoznačností, rozporem mezi proklamacemi a činy, což dále komplikuje její kritiku a rozpoznání jasného ideologického rámce. Tento jev lze označit jako „hrozbu nereality“, kdy pravda je relativizována a fakta jsou nahrazována „alternativními fakty“. Takový přístup vytváří prostředí, kde není jasné, co je pravda, a kde je možné manipulovat veřejným míněním a rozkládat základní hodnoty liberální demokracie.

Tento fenomén není izolovaný; paralely lze najít v ruské strategii „whataboutismu“ a aktivních opatření KGB, které využívaly zmatek a relativismus k oslabení západních hodnot a institucí. Současní příznivci Trumpa a jiných pravicových sil tuto taktiku rozvíjejí v digitálním prostoru a politice, kde odmítají kritický realismus, tedy možnost existujících objektivních faktů a pravd, jež překračují individuální interpretace.

Je zásadní pochopit, že odpor proti pravicovému extremismu vyžaduje víc než jen ironii nebo dekonstrukci diskurzu. Musí být konkrétní, solidarický a založený na ochraně základních práv a faktů. Odmítání této výzvy znamená nejen politickou porážku, ale i oslabení schopnosti bránit demokratické hodnoty proti novodobým formám autoritářství a nenávisti. V digitální éře je třeba aktivně vytvářet prostředí, kde je možné diskutovat bez strachu z rasismu, sexismu či xenofobie, a zároveň zpochybňovat a odhalovat strategické využití relativismu k podkopání demokracie.

Důležité je rovněž uvědomit si, že podcenění těchto jevů v minulosti nevzniklo pouze z ideologické slepoty, ale také z nedostatku vhodných nástrojů a strategií, které by reflektovaly komplexitu moderního mediálního a politického prostoru. Kritické myšlení, pečlivá mediální gramotnost a odhodlaná ochrana faktů jsou nezbytné pilíře, bez nichž nemůže efektivně fungovat odpor vůči pravicovému extremismu a manipulaci.

Jak 2D materiály zlepšují výkon zařízení pro ukládání elektrické energie?
Jaké jsou motivy a záhady kolem dědictví a smrti v případech plných intrik?
Jak je Evropa připravena chránit svou přírodu a podporovat ekologické inovace?