Jak marxistická etika nabízí alternativní pohled na sociální nespravedlnost a morální odpovědnost

Marxistická etika, oproti jiným přístupům k morálce, jako je etika ctnosti, která prosazuje univerzální ducha aristotelské rovnováhy a hledá "zlatou střední cestu" mezi extrémy nadbytku a nedostatku, se zaměřuje na neodstranitelnou protikladnost třídních zájmů a na kapitalistickou touhu po zisku, která subjugovává samotné kapitalistické aktéry. Ti jsou nuceni soutěžit v neúprosném závodě za snižováním nákladů, zvyšováním ziskových marží a bráněním se proti ztrátě podílu na trhu. V tomto kontextu závodění na dno marxistická etika upozorňuje na selhání univerzálních pravidel pro jednotlivé chování, které nezohledňují fakt, že, jak poukazuje Oscar Wilde, "většina lidí je systematicky zbavena možnosti žít svůj život v podmínkách, které jsou 'nejvhodnější a nejvhodnější pro jejich lidskou přirozenost'" (Wilde, 2014; Marx, 1981).

Marxistická etika neodmítá možnost "etického jednání", které by mělo skutečně univerzální charakter – tedy společnost, která se konečně zbavila vykořisťování a útlaku, čímž by poprvé existovala "genuinní společenská a historická základna pro pojetí lidské univerzality" (Sayers, 2014). Tato etika však vychází z pochopení, že současná společnost je charakterizována, jak píše Wadood Hamad, "rozdílem mezi rétorikou univerzálních zájmů a realitou konkrétních třídních zájmů" (Hamad, 2014). V tomto rozporu často legislátoři tvrdí, že slouží všem obyvatelům státu, ale ve skutečnosti přijímají legislativu,

Jak neoliberalismus formuje vzdělávací systémy a jak se vypořádat s jeho důsledky?

Tato kontradikce mezi slibem a realitou demokracie, a tím pádem i vzdělání, se stala jedním z klíčových míst pro střet a zápas. Kritiky vzdělávání z levicového spektra 70. a 80. let mapovaly reprodukci sociálních vztahů výroby v „skrytém kurikulu“, ve kterém různé školy a vzdělávací dráhy připravují mládež na modré límečky, bílé límečky nebo civilní službu, středostavovské umělecké, intelektuální a profesní životy, nebo vrcholné manažerské pozice ve vládě a soukromých korporacích (Bowles a Gintes, 1977; Anyon, 1980). Kromě prostředků, jakými vzdělávací systém podporuje specifické formy gramotnosti pro ekonomické požadavky kapitalismu, třídí studenty do rasově segregovaných škol, akademických a odborných dráh a do „pipeline“ školy-k-vězení.

I přesto, že tyto podmínky byly a zůstávají nedostatečné, masové protesty a právní výzvy vedly k strukturálním reformám a historickým vítězstvím, včetně desegregace škol a otevřených přijímacích podmínek; lepších metod výuky ovlivněných pokrokovými pedagogy jako John Dewey a Lev Vygotskij; a v oblasti vyššího vzdělávání, i když Bill Readings (1997) vymezoval univerzitu v troskách, přetrvávala na většině kampusů kultura stále definovaná „utopickou vizí“ demokracie, která oceňovala liberální umění a vědy a držela se dlouho zavedených pravidel správy, v nichž fakultní pracovníci rozhodovali o kurikulu a akademických záležitostech.

Od roku 2000 však tato vize zcela vybledla a byla nahrazena děsivými ruinami, o kterých psal Readings: obrovskými rozpočtovými škrty, rostoucími studentskými dluhy a profesní orientací, jak to exemplifikovala univerzita Akron, která v roce 2018 oznámila zrušení 80 akademických programů a otevření nového esportového herního zařízení (Pettit, 2018). „Řízená univerzita“, zbavená intelektuálních závazků k vědeckému bádání, výuce a veřejnému dobru, představuje celkové přijetí byznysového modelu, v němž musí být akademická práce disciplinována a studenti považováni za zákazníky, kteří jsou spotřebiteli profesně zaměřených, urychlených akademických programů.

Tento systém ovlivňuje jak pedagogy, tak studenty, kteří se, z obavy ztráty pracovní jistoty, podřizují protiunijním, pro-byznysovým režimům, zaměřeným spíše na ziskovost než na kvalitu vzdělávání. Administrátoři a správci škol čím dál více kontrolují vývoj akademických programů, najímají a propouštějí podle libosti, respektují pravidla sdílené správy jen formálně a drží pedagogy v šachu hrozbami ztráty zaměstnání a programů. V tomto prostředí se studentům snaží vnutit názor, že cíle vzdělání zaměřené na kariéru jsou v jejich nejlepším zájmu.

Podle Williama I. Robinsona (2016) je tento typ vzdělávacího systému, jak jej prosazují transnacionální kapitalistické elity, znepokojivý. Otevírá prostor pro „precariatizovanou“ lidskou masu, která je tlačena do řad nadbytečné pracovní síly, jejíž místo ve vzdělávacím systému bude omezeno pouze na základní dovednosti, které budou sloužit dvojí funkci – na produkci poslušných pracovníků, zatímco bude potlačováno rozvíjení kritického myšlení, jež by mohlo vyzvat globální kapitalismus a jeho represivní sociální kontrolu (Robinson, 2016, 2).

Tento model se projevuje různě v rámci veřejných a soukromých, elitních i neelitních institucí, které čelí kontradikcím 21. století, definovaným nejen rostoucími korporátními kontrolami, ale také nevyhnutelným konfliktem a zápasem. Jak upozorňují George Caffentzis a Silvia Federici (2009), univerzita se stala stejně významným prostorem boje, jakým byla kdysi továrna. Nyní je to klíčový prostor konfliktu, kde jde o vlastnictví vědomostí, reprodukci pracovních sil a vytváření sociálních a kulturních stratifikací (Caffentzis a Federici, 2009, 125).

Pokud chceme přežít v systémech, které jsou definovány kapitalistickými vztahy výroby, je nezbytné bránit veřejné a neziskové soukromé vzdělávání, a to i přesto, že je stále více podřízeno tržnímu mechanismu. I když jsou tyto podmínky v neoliberalistickém období tvrdší, rostoucí kontradikce pozdního kapitalismu vytvářejí příležitosti pro kritiku a odpor v každodenní výuce, kurikulárních záležitostech a pracovních bojích. Podmínky pro výuku a práci na všech typech institucí, zvláště těch, které sloužily pracovní třídě, se stále zhoršují, což vyžaduje strategii, která by dokázala čelit těmto výzvám.

Jakým způsobem retorika „zdi“ reflektuje a formuje politickou transformaci v kontextu Trumpovy administrativy?

Retorika „zdi“ kolem jižní hranice Spojených států amerických s Mexikem se stala v období před prezidentskými volbami v roce 2016 nejen symbolickým, ale i praktickým nástrojem politického diskurzu zaměřeného na problematiku nelegální imigrace. I přes skutečnost, že nejvíce nelegálních migrantů přichází ze severní hranice s Kanadou, stal se koncept zdi výrazným symbolem pro vymezení „jiných“, tedy latinskoamerických migrantů, které bylo možné demonizovat a dehumanizovat. Tato retorika však nevyjadřuje jen otázky bezpečnosti či suverenity, nýbrž je prostředkem ke konstruování rasových a sociálních bariér, které legitimizují tvrdé restrikce a zároveň umožňují prosazování neoliberálních politik, které v konečném důsledku vedou k privatizaci a socioekonomickému vykořisťování.

Donald Trump svou prezidentskou kampaň stavěl na narativu nostalgie po „veliké Americe“ minulosti, kdy se podle něj země nacházela na vrcholu své moci, což ovšem ignorovalo základní historické skutečnosti týkající se systémového útlaku menšin, žen a dělnické třídy. Tento mytický obraz „zlaté éry“ odrážel především zájmy privilegovaných elit, které těžily z otroctví, kolonialismu a strukturální diskriminace. Veřejně prezentovaný koncept zdi pak funguje jako metafora pro uzavřenost státu, jež si privileguje vybrané skupiny na úkor většiny, přičemž zákony slouží k upevnění majetkových a mocenských nerovností.

Důležité je vnímat, že tato „zeď“ není pouze fyzickou bariérou, ale především mentálním a ideologickým konstruktem, který umožňuje reprodukci společenských předsudků a rozdělení. V Trumpově rétorice se vytváří dichotomie „my“ versus „oni“, která legitimizuje vylučování a stigmatizaci migrantů jako zdroje problémů jako je kriminalita, drogy či ekonomická zátěž. Tento jazyk nenápadně upevňuje představivost o „cizincích“ jako o hrozbě, čímž vytváří podhoubí pro další politické a ekonomické šoky, které vedou k neoliberalizaci a konzervaci sociálních nerovností.

V kontextu vzdělávání, zejména v oblasti slohových či literárních kurzů, je třeba studenty vybavit kritickými nástroji k analýze těchto ideologických konstrukcí. Studium retoriky „šokové politiky“ neoliberalismu, jejíž kořeny lze vysledovat například v událostech jako chilský převrat v roce 1973, odhaluje, jak jsou sociální a ekonomické krize zneužívány k upevnění mocenských struktur a k marginalizaci hlasů odporu. Používání narativů protihegemonických příběhů, tzv. „counterstorytellingu“, může napomoci rozbití zdí individualismu a neoliberálního ideálu, který staví osobní zodpovědnost a trh nad kolektivní solidaritu.

Jak se vznikající sítě aktivismu formovaly kolem olympijské protestní akce?

V roce 1967 se v médiích začaly objevovat výstupy, které ovlivnily formování jednoho z nejvýznamnějších protestů v historii olympijských her. Tento proces byl podpořen nejen osobními rozhodnutími a postoji jednotlivých sportovců, ale také materiálními a symbolickými sítěmi, které přetvářely politické a sportovní diskurzy. Přesně tento proces je popsán v příběhu Tommieho Smithe, který se stal klíčovou postavou v souvislosti s protestem, známým jako „Tichý protest“, a to nejen svou účastí na olympiádě, ale i rozhodnutím otevřeně se vyjádřit k rasovým otázkám, které tehdy zmítaly Spojenými státy.

Smithovo prohlášení o možném bojkotu olympiády v Mexiku v roce 1968, které přednesl během interview s japonským novinářem na Světových hrách v Tokiu v září 1967, bylo obratem přetvořeno v mezinárodní téma. Novináři okamžitě zaregistrovali jeho odpověď, která byla nesmírně provokativní. V zápětí se jeho slova rozšířila po celém světě a podnítila novou vlnu diskusí o vztazích mezi černými atlety a rasovými předsudky. Smith, sám označený za „nejrychlejšího muže na světě“, byl nyní vnímán nejen jako sportovec, ale i jako politická figura.

Tato situace, kterou zdůrazňuje Drake (1967), ukazuje na klíčovou roli, kterou v tomto procesu hrály fyzické a materiální složky aktivismu, jakým byla například cirkulace novinových článků a jejich dopad na veřejné mínění. Smithovy odpovědi byly přetvářeny a přenášeny přes „hromady papíru“ a „psací stroje“, čímž vznikla obrovská mediální vlna, která podporovala bojkot olympiády jako akt odporu vůči pokračujícím rasovým nerovnostem ve Spojených státech. Tento okamžik zároveň otevřel prostor pro vznik organizace Olympic Project for Human Rights (OPHR), která byla klíčová pro organizování a mobilizování sportovců k veřejnému protestu.

Důležitou roli v tomto procesu sehrála skutečnost, že představy o aktivismu byly spojeny nejen s osobními akcemi, ale i s texty, které kolovaly mezi různými osobami a institucemi. To platilo jak pro novinářské články, tak pro různé pozvánky a dopisy, které si předávali sportovci a aktivisté. V roce 1967 byla vydána výzva k setkání černých sportovců v Los Angeles, kde se diskutovalo o možnosti bojkotu olympiády. Tato setkání, i když osobně neúčastnící se Carlos nemohl kvůli finančním problémům, byla zásadní pro koordinaci protestu a pro šíření myšlenky o bojkotu.

V okamžiku, kdy Carlos přijal pozvání na toto setkání a začal se více angažovat, došlo k zásadním změnám v jeho životě a kariéře. Politická aktivita a závazek bojkotovat olympiádu se stále více stávaly centrálními body jeho existence, a to jak ve sportovním, tak v osobním životě. Tato změna byla podpořena širokou mediální kampaní a interakcemi s jinými aktivisty, mezi nimiž byla i podpora od Martina Luthera Kinga Jr., který sám vyjádřil souhlas s myšlenkou bojkotování olympijských her jako symbolu odporu vůči rasové nespravedlnosti.

Zároveň však byly v sázce i osobní oběti. Carlos a další sportovci byli neustále vystaveni hrozbám a psychickému tlaku, což činilo celý protest riskantním podnikem. I když byla OPHR v zásadě politicky motivovanou organizací, její zánik, zejména po smrti Martina Luthera Kinga Jr., přispěl k oslabení protestu a k ukončení organizace těsně před začátkem olympijských her v Mexiku.

Protesty v Mexiku 1968 jsou dnes považovány za jeden z nejvýznamnějších okamžiků v historii olympijských her, přičemž jejich význam přesahuje rámec sportovních událostí. Byly součástí širšího hnutí za lidská práva a rasovou rovnost, které mělo dalekosáhlý dopad nejen na Spojené státy, ale i na světovou politiku. Bez existence těchto složitých a dynamických sítí, které spojují jednotlivce, organizace a média, by bylo těžké si představit úspěch protestu.

Jak lze chápat aktivismus a rétoriku ve sportu v kontextu sociálních hnutí a digitálních humanitních věd?

Aktivismus ve sportu, zvláště v kontextu afroamerických sportovců a širších sociálních hnutí 60. let, představuje komplexní fenomén, který přesahuje pouhé sportovní výkony a vstupuje do pole politického a kulturního odporu proti rasismu a nerovnosti. Příklady jako protesty během olympiády v roce 1968 ukazují, že sportovní aréna byla a stále je místem, kde se střetávají ideologie a mocenské struktury. Tento sportovní aktivismus nejenže vyzývá veřejnost k reflexi o rasových a třídních strukturách, ale zároveň využívá rétorické strategie, které kombinují otevřenou výzvu k dialogu s výraznými symbolickými gesty — například vztyčením pěstí nebo poklekem — jako prostředky komunikace odporu.

Digitální humanitní vědy umožňují analýzu těchto fenoménů novými způsoby, protože zpřístupňují historické a kulturní zdroje v širším, interaktivním rámci. Taková interdisciplinární spolupráce překračuje tradiční hranice mezi historií, rétorikou, sociologií a studiem médií, a tím odhaluje složitost kontextů, v nichž sportovní aktivismus vznikal a fungoval. Příkladem je rozbor situace v East Texasu v letech 1966–68, kde lokalizace "literacy scene" prostřednictvím digitálních nástrojů osvětluje souvislosti aktivismu a vzdělávacích praktik.

Historická perspektiva upozorňuje na významné momenty, kdy sportovci jako Tommie Smith a John Carlos veřejně konfrontovali rasové předsudky. Jejich gesto s "rukou otevřenou a rukou zavřenou" lze chápat jako rétorickou metaforu rozdělení moci a možnosti odporu. Tato dichotomie odráží hlubší teoretické koncepty, například z oblasti marxismu, který vnímá sport jako odraz kapitalistických vztahů a jako nástroj reprodukce ideologií. Sport v kapitalistické společnosti není pouze zábavou, ale i bojištěm, kde se reprodukují mocenské vztahy, včetně rasových a třídních hierarchií.

Zároveň je nutné zdůraznit, že rétorika sportovního aktivismu není pouze agresivním nebo konfliktním projevem, ale často využívá i takzvanou "nezdvořilost" jako strategii, která upozorňuje na nutnost změny a zpochybňuje dominantní narativy. Tento koncept "civility as a threat" ukazuje, že přehnaná korektnost může být nástrojem potlačování svobody projevu, zvláště v akademických a veřejných sférách. Aktivismus tak často operuje na hraně mez