Království kozáka Sencova

Alexandr Ťurin
Království kozáka Sencova

1

Z přestávky jsme se zvedli rychle jako vrabci, kteří se nažrali drobků — Nikitka Kelarjev najednou přitiskl své odstávající ucho k zemi, chvíli poslouchal a nezúčastněným hlasem řekl:
— Přijíždějí od kopce, za chvíli jsou tu.
Jak jsem seděl, tak jsem vyskočil nad nízkou spálenou trávu. A na výšině mezi holými stromy už se mihotá asi dvacet tmavých teček. To je Zegers s oddílem internacionalistů jménem Parvus. A já si přitom myslel, že po přechodu řeky získáme den náskoku, abychom zmizeli v horách. Byla i naděje, že se neodváží na afghánský břeh.
— Nikita, sundej uzdy. Siváka nenačítej, ten už kulhá dost. Jedeme k soutěsce Kyzylbaš.

A tak se horská stezka opět vine pode mnou, nárazový vítr píská a vniká do uší. Jel jsem uprostřed kolony. Vpředu jeli Kelarjev s Ilovajským, na konci Pantelejev a rotmistr Suzdaltsev na frkajícím hřebci. A přitom nás zradil ten aksakal, kterého jsme potkali po přechodu Pjanđe. Kelarjev navrhoval ho rovnou posekat šavlí, ale mně ho bylo nějak líto — stařec byl úplně zkamenělý jako socha „baba“. Sentimentalita, zdá se, se mi vymstí.
Internacionalisty nesmíme pustit blíž než na půl versty, jinak nás postřílí z pušek, munice mají desetkrát víc než my. V soutěsce Kyzylbaš jsme si před