Proč je důležité nepropustit každou lest?

Trompeter pokrčil rameny. "To je jeho problém. My na tom riskovat nebudeme. Jsou příliš nebezpeční, moji drahá. Ne že bych chtěl, aby toho chudáka zastřelili. Raději bych ho identifikoval." Žena vzhlédla a zvědavě se podívala na plukovníka. "Proč?" zeptala se téměř šeptem. Trompeter ji vzal za ruku a odvedl ji k oknu, kde ji postavil mimo doslech vězně. Venku město hučelo pod těžkými děly, která se hýbala pod plachtami, dunící za traktory. "Proto," řekl tiše, "protože ho mohu použít k tomu, abych zmátl nepřítele. Naši milí angličtí bratři dostanou svou holubí službu, ale po tomto budou ptáci nosit mé zprávy místo našeho přítele. K tomu ale musím znát jeho jméno." Na chvíli se zamyslel a potom se znovu podíval na ženu. "Známíš ho?"

„Počkej,“ přikázala mu, téměř udýchaná. „Nejdřív si to vyjasníme. Pokud by tenhle muž byl identifikován, znamená to, že bys mu zachránil život?“ Plukovník tiše přikývl. Jeho oči neodtrhly pohled od její tváře. „Jakou máš záruku, že dodržíš své slovo?“

„Předám ti jediný důkaz, který proti němu mám.“

„Máš na mysli tu kukuřici?“

„Ano.“ Žena se podívala na vězně, jehož hlava se sklonila na rameno. Nezměnil pozici. Oči měl napůl zavřené a jazyk visel pod roztrhaným knírem. Vůně z něj byla silně odpudivá. Tiše podala ruku plukovníkovi. Bez váhání jí vložil do dlaně dva zrnka kukuřice. Žena se rychle přesunula k peci a hodila je dovnitř. Plukovník ji sledoval bez hnutí. Mapy na stěnách se třásly v hluku projíždějících děl. Žena se vrátila k plukovníkovi. Všiml si, jak bledá byla její tvář v kontrastu s plameny jejích vlasů. Podívala se na něj upřeně a pak zašeptala: „Máš pravdu, znám ho.“

Oči plukovníka se zableskly ocelovým světlem. „Aha! Kdo to je?“

„Dunlop. Kapitán Dunlop.“

Trompeter se rychle naklonil vpřed. „Ne ‚Neznámá veličina‘?“ Žena pokrčila rameny. „Nemohu ti to říct. Nikdy se přede mnou neskrýval.“

„Setkala ses s ním v Bruselu?“

„Ano,“ odpověděla. „Přijížděl z Londýna téměř každý víkend...“

Plukovník souhlasně zabručel. „Ano, tak to dělali před válkou.“

„Znala jsi ho dobře? Jsi si jistá, že neděláš chybu?“

Zavrtěla hlavou, a v jejím gestu byla jakási ztrápenost. „Byl mým milencem...“

Plukovník se usmál. „Ach, Steuben to vždy zvládal tak důvtipně...“

„Steuben s tím neměl nic společného,“ odsekla s horkým šepotem. „Nikdo netušil, že je tajný agent — aspoň ne do té doby, než jsem to zjistila. Říkal, že je anglický inženýr, který do Bruselu jezdí za prací. Byla jsem na něj žárlivá, a jednoho dne jsem zjistila, že navštívil jinou ženu, Belgičanku. A tak jsem se rozhodla zjistit víc. Když jsem ho konfrontovala, byl dost upřímný — Angličani bývají takoví. Řekl mi, že plní jen své rozkazy. A já...“ na chvíli se zarazila, „...byla jsem součástí těch rozkazů taky.“

Začala si pevně svírat ruce a zadívala se bezvýrazně z okna na déšť.

„Byla jsi k němu citově vázaná?“

„Mí pocity nemají nic společného s tím, co mezi námi, plukovníku,“ odpověděla ledově a podívala se na něj přes rameno.

Plukovník se uklonil. „Omlouvám se. A řekla jsi mi všechno, co víš. Jaké je jeho celé jméno?“

„James, myslím. Říkala jsem mu Jimmy.“

„Jak podepisoval své zprávy? Můžeš mi to říct?“

„J. Dunlop,“ odpověděla.

„Jak to víš?“

„Protože jsem se rozhodla zjistit to... po té záležitosti!“ odpověděla s vášní a zmlkla.

„A je to skutečně oficiální důstojník?“

„Royal Engineers.“ Otočila se k plukovníkovi. „A teď, pokud se ti to hodí, ráda bych se vrátila do svého hotelu. Necítím se dobře. Určitě jsem něco chytila. To strašné počasí...“

Plukovník zazvonil. „Pošlu pro kapitána Pracht...“

„Proboha!“ vykřikla, „nebudu už nikdy opět sama? Můžu se vrátit do hotelu sama?“

Plukovník se uklonil. „Samozřejmě, pokud slíbíte, že půjdete rovnou tam. Je to v vašem zájmu, abyste to udělala. P.M. je teď velmi přísný na civilisty.“

„Půjdu rovnou,“ odsekla netrpělivě. „A dodržíš naše dohody, plukovníku?“

Plukovník se naklonil. „Co... co s ním uděláš?“ zeptala se nejistě.

„Oh, tábor pro válečné zajatce, předpokládám,“ odpověděl včele.

Plukovník se přiblížil k vězni. „Je to skvělý převlek, Dunlope,“ řekl příjemně a bezchybně anglicky. „A nebudu ti lhát, skoro jsi mě dostal. Ale hra skončila, příteli! Jsi prokouknutý. Pojď, pojďme si popovídat. Nečekám, že něco vyzradíš, ale jsem zvědavý na zprávy o plukovníku Rossovi, mém protějšku na druhé straně pásma nikoho.“

„Goo...!“ zamumlal zubožený muž, z úst mu tekly bubliny. Plukovník se otočil k telefonu.

„Je to pro tebe, Excellency,“ řekl hlas z telefonu. V tu chvíli zazněl velmi rozzuřený hlas. „Trompeter? Takže, Herr Oberst, nová divize nemůže vstoupit do oblasti sboru, aniž by byla zasažena granáty! Co sakra dělají tvoji lidé? Cože? Vyšetřujete? Vyšetřovat můžete, ale já chci akci, rozumíš?! Celý sbor ví, že tu máme špióna, který posílá informace zpět, a když se tě zeptám, co s tím uděláš, ty mi řekneš, že vyšetřuješ?! Sakra! Co očekávám, je, že toho zasraného chlapa chytíš a zastřelíš! A když to neuděláš, tak ti stáhnu límec z krku, a nezapomeň na to

Jaký je skutečný význam vojenské spravedlnosti a moci v krizových okamžicích?

Když generál vydal rozkaz k popravě špiona, situace vypadala nevyhnutelně. Tento muž, vědom si svého osudu, se vzepřel. Jeho zoufalství, jeho boj o život v jediném okamžiku, bylo zuřivé a bezohledné. Bez ohledu na vojenský řád, který by měl být pro všechny neměnný, jeho akt násilí ukazuje, jak tenká může být hranice mezi důstojností vojáka a zvířeckou touhou po přežití. S každým dalším okamžikem, kdy byl špion nucen čelit své smrti, jeho jednání, ať už bylo jakékoliv, bylo aktem proti systému, který jej měl pohlcovat.

Význam tohoto střetu spočívá v kontrastu mezi vojenskou disciplínou a lidskou přirozeností. Rozkaz k popravě, který byl dán s chladným vojenským pragmatismem, není jen projevem síly, ale také odrazem neochvějné logiky vojenského práva. Vojenský systém, který stojí na principech příkazu a poslušnosti, je postaven na premise, že jednotlivé životy jsou v konečném důsledku podřízeny větší dohodě - vítězství nebo porážce.

A přesto, v této jedné noci, kdy se špion rozhodl vzepřít svému osudu, ukazuje se také křehkost tohoto systému. Jeho schopnost přežít v systému, kde pravidla a zákony jsou pevně stanovené, ukazuje, že i ten nejmenší akt odporu může narušit samotnou podstatu struktury moci.

Zajímavé je, že samotné okolnosti, které vedly k této události, nebyly přímým důsledkem špionovy viny, ale byly výsledkem vojenské logiky, která rozděluje svět na vítěze a poražené, na ty, kdo žijí, a na ty, kdo umírají. V tomto kontextu se otázka spravedlnosti, jejího vymahatelného systému a samotné povahy vojenského práva stává klíčovým bodem. Tato událost není jen příběhem o boji za přežití, ale i o nevyhnutelnosti, s jakou se vojenský systém vyrovnává s těmi, kdo se mu postaví.

Při hodnocení takovýchto situací bychom měli mít na paměti, že vojenský zákon se někdy může jevit jako neosobní, přičemž jeho aplikace je chladně pragmatická a často ignoruje lidské příběhy a individualitu. Mnozí z těch, kdo byli obětováni, byli pouze součástí širšího vojenského plánu, jehož detaily zůstávají pro většinu lidí neviditelné. Avšak to, co se zdá být pouze neosobní válkou, je ve skutečnosti souboj o moc, který se odehrává na pozadí individuálních tragédií, které jsou zůstávají nepochopené a často i nevyslovené.