Představte si, že máte před sebou starého známého – úzkost, která s vámi kráčí životem. Často se ji snažíme od sebe co nejvíce odtlačit, bojovat s ní, protože ji vnímáme jako nepřítele, který nám bere energii a radost. Ale opravdu stojí za to věnovat tolik času a sil tomu, abychom ji neustále odmítali? Stojí tato úzkost za to, abychom kvůli ní vzdávali své hodnoty, své cíle a své touhy?

Možná by bylo užitečné představit si, že bychom se této úzkosti dokázali otevřít, ne ji potlačovat nebo ignorovat. Co kdybychom ji nechali být přesně takovou, jaká je? Ne proto, že by se nám líbila, ale proto, že když ji přijmeme jako společníka, mohli bychom žít život více naplněný, dělat věci, které pro nás mají skutečný smysl. Úzkost by tak mohla být jako dítě nebo přítel, který je znečištěný, smrdí, ale přesto je součástí našeho světa a zasluhuje naši pozornost a laskavost.

Zamyslete se nad otázkou: jste ochotni si tuto myšlenku vzít zpět? Přijmout ji, i když vám není příjemná? Tento starý společník se vám snažil pomáhat a chránit vás – možná i tím, že vás varoval před nebezpečím. Představte si, že byste úzkost mohli „zmenšit“, složit ji jako kapesník a schovat do kapsy. Není to něco, čím byste byli, ale něco, co s sebou můžete nést – bez toho, aby vás to určovalo.

Pokud s touto představou nesouhlasíte, věnujte čas tomu, abyste si uvědomili odpor, strach nebo váhání, které máte vůči přijetí těchto myšlenek. Představte si svůj odpor jako fyzický objekt – jaké má rozměry, barvu, tvar, rychlost pohybu, vůni nebo váhu? Když se na tento odpor podíváte jako na něco, co můžete pojmenovat a popsat, uvidíte, že není nezničitelný a není nutné s ním neustále bojovat. Není důvod obětovat svůj život a své hodnoty kvůli něčemu, co vás nemá ničit.

Jestliže jste ochotni znovu přijmout tento odpor, pak zkuste ještě jednou přijmout myšlenky, které vám způsobují úzkost. Tento proces může být opakován, a to se všemi úzkostnými myšlenkami, které máte. Možná jste roky své myšlenky potlačovali nebo s nimi bojovali – buďte k sobě trpěliví. Toto cvičení je experimentem v přístupu k myšlenkám jinak. Odložte očekávání a soudy o tom, zda to děláte správně či špatně.

Přechod od obsahu myšlenek k procesu myšlení je klíčový. Psychoterapie často zdůrazňuje důležitost zaměření se nejen na to, co si myslíme, ale jak přemýšlíme. Místo toho, abychom se nechali pohltit obsahem úzkostných myšlenek, můžeme se začít dívat na způsob, jakým tyto myšlenky přicházejí a odcházejí, aniž bychom jim dovolili nás ovládat. Tento odstup umožňuje nahlédnout na své myšlenky jako na pouhé mentální události, ne jako na pravdy, které určují náš život.

Je důležité si uvědomit, že tento proces není o tom potlačit úzkost nebo ji „vyléčit“ rychle. Jde o to změnit vztah k ní – ze vztahu bojovníka, který chce zničit nepřítele, na vztah společníka, který existuje vedle vás, aniž by vám bránil v tom, abyste žili plnohodnotný život. Tímto způsobem se úzkost stává méně hrozivou a vy získáváte možnost soustředit se na hodnoty a věci, které jsou pro vás skutečně důležité.

Je nezbytné mít na paměti, že přijímání úzkosti neznamená rezignaci nebo pasivitu. Znamená to uvědomění si, že boj s myšlenkami je vyčerpávající a neefektivní, a že pravou změnu přináší právě ochota nechat tyto myšlenky být, nevytvářet s nimi nekonečný konflikt. Tímto způsobem můžeme začít žít život plně, i když s úzkostí po boku.

Proč lidé lžou bílou lží a jak najít cestu k upřímnosti?

Mnozí z nás se uchylují k takzvaným „bílým lžím“ — malým nepravdám, které máme za to, že pomáhají chránit druhé před nepříjemnou pravdou. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se tato malá lež změní v řetěz lží, který se musí neustále udržovat a pamatovat. Tento proces není jen vyčerpávající, ale také vytváří hluboký pocit viny a studu. Často se stává, že ten, komu je lež určena, necítí zlost, ale spíše zklamání a bolest, protože nerozumí tomu, proč partner potřebuje lhát.

Tento vzorec může pramenit z hlubších, dříve nezaopatřených emocionálních potřeb, často sahajících až do dětství. Například Larry, terapeut sám sobě, si uvědomil, že jeho tendence lhát vychází z dávné zkušenosti, kdy jako dítě vnímal doma hádky rodičů a cítil, že musí situaci nějak „spravit“. Toto vnitřní přetížení vedlo k vyhýbání se konfliktům a touze vyhnout se pravdě, která by mohla situaci ještě zhoršit.

Cesta k ozdravení začíná tím, že si člověk dovolí kontaktovat se svými pocity, přijmout je bez odsuzování a zjistit, odkud tyto pocity přicházejí. Proces zahrnuje imaginativní návrat do minulosti, kde je možné symbolicky „zmrazit“ okamžik bolesti a nabídnout svému mladšímu já to, co mu tehdy chybělo — například pocit bezpečí, přijetí a útěchy. Tento akt je nejen uzdravující, ale také přináší změnu v postoji k sobě samému, pomáhá překonat vnitřní kritiku a zlepšit vztahy s ostatními.

Tento typ práce s emocemi a vzpomínkami není jednorázovým řešením. Vyžaduje trpělivost a opakované procvičování. Postupně se díky tomu mění i vztah k sobě samému, rozvíjí se větší míra sebe-soucitu a akceptace, což je klíčové pro zvládání úzkosti a dalších silných emocí. Mít možnost přijmout své pocity, aniž bychom se za ně odsuzovali, znamená umožnit si být autentičtí a přestat bojovat s vlastními zkušenostmi.

Pro dosažení tohoto stavu je vhodné začít v bezpečném a klidném prostředí, kde se můžeme plně soustředit na vlastní prožívání. Důležité je všímat si nejen emocí, ale i tělesných pocitů, které s nimi souvisejí. Také je prospěšné si představit symbol nebo osobu, která pro nás představuje bezpodmínečné přijetí a lásku, a „nechat“ tento pocit proudit do našeho těla. Tento obraz může pomoci zprostředkovat zkušenost přijetí a soucitu, která často v našem životě chybí.

Mnozí lidé podceňují význam sebe-soucitu a přijímání, protože jsou zvyklí na to, že musí své pocity potlačovat nebo bojovat s nimi. Přitom právě schopnost být k sobě laskavý, přestože se necítíme dokonalí, představuje základní kámen psychického zdraví a vnitřního míru. Tento přístup také umožňuje lepší komunikaci s ostatními a vytváří prostor pro hlubší, pravdivější vztahy.