Jaké změny v novinařině přináší současná doba a co z toho vyplývá pro budoucnost žurnalistiky?

Novináři a novinářky se často považují za strážce objektivity a nestrannosti, ať už se jedná o psaní zpráv, reportáží nebo analýz. V posledních letech jsme však svědky zásadních změn, které tyto tradiční hodnoty ohrožují. Přesun od čistého informování k aktivnímu angažování se v politických diskuzích má dalekosáhlé důsledky nejen pro samotnou novinařinu, ale i pro celý demokratický proces. Mnozí tvrdí, že novináři začali zaměňovat svou roli informátora s rolí komentátora či dokonce aktivisty. To vede k závažným otázkám o tom, zda je žurnalistika schopná udržet svůj nezávislý charakter, pokud se sama stává součástí politických a ideologických bojů.

Tento posun od tradiční novinářské etiky k přímému komentování a zasahování do politického dění souvisí také s širším problémem, který média čelí v éře masivní konkurence a stále většího tlaku na ziskovost. Novinářské instituce se často nacházejí pod tlakem, aby oslovily co nejširší publikum a zároveň si zachovaly svou autoritu. To vede k tomu, že se stávají více přístupné názorovým bublinám a začínají se zaměřovat na potvrzování názorů své čtenářské nebo divácké základny, místo aby se soustředily na objektivní informování.

Není však pochyb o tom, že současná situace novinařiny není pouze výsledkem vnějších tlaků, ale i proměny v samotné žurnalistické praxi. Novináři, kteří zároveň vystupují jako komentátoři nebo analytici, často balancují mezi těmito dvěma rolemi. V případě například Chucka Todda z NBC News či Andrea Mitchellové, kteří kombinují roli reportérů a moderátorů diskusních pořadů, je stále obtížnější udržet hranici mezi informováním a interpretováním. Tato dvojí role je v dnešní žurnalistice stále běžnější, ale zároveň zpochybňuje tradiční dělení mezi novinářskou objektivitou a osobními názory.

Ve světle těchto proměn se objevují otázky ohledně standardů, které by měly i nadále platit pro identifikaci nepravdivých výroků. Jak přesně definujeme „lež“ a kdy máme právo takto označit určitý výrok? A co se stane, pokud tento přístup přenese novináře do role politického aktéra, který namísto informování začíná ovlivňovat veřejné mínění?

Co je tedy třeba chápat z této situace? Budoucnost žurnalistiky závisí na zachování základních principů, které byly jejími pilíři po celé desetiletí: věrnost faktům, oddělení zpráv a názorů, ověřování informací a nezávislost. V současnosti je však jasné, že mnohá tradiční média se pod tlakem politických i ekonomických sil přizpůsobují novému modelu, který není zcela v souladu s těmito ideály. Ačkoli není možné přesně předpovědět, jak se bude novinařina vyvíjet, je jisté, že její budoucnost bude hodně závislá na tom, zda novináři a novinářky budou schopni udržet svou nezávislost a objektivitu, nebo zda se nechají vtáhnout do role politických komentátorů.

Jaké jsou vztahy mezi médii a voličskou základnou v éře Trumpa?

V roce 2015, krátce po oznámení své prezidentské kandidatury, Donald Trump prohlásil, že není pod kontrolou lobbistů, donorů ani politických zájmů. Tato prohlášení přitahovala pozornost jeho stoupenců a odstartovala celou řadu událostí, které postupně formovaly vztah mezi médiemi a voličskou základnou v Americe. Tento vztah se v posledních letech stal klíčovým pro pochopení politických rozporů a změn v politické dynamice Spojených států. V době, kdy Trump hovořil o tisku jako o "nepříteli lidu", média čelila novým výzvám a překážkám ve své práci, zejména v kontaktu s voliči, kteří jeho politiku podporovali.

V minulosti novináři sbírali názory lidí prostřednictvím osobních rozhovorů a terénního výzkumu. Avšak v době Trumpa se tento model stal problematickým. Mnozí podporovatelé prezidenta byli instruováni, aby se vyhýbali médiím a byli vůči nim otevřeně nepřátelští. Taková atmosféra způsobila, že novináři čelili izolaci od těch, kteří měli přímý zájem na veřejném dění a politických procesech. Jedním z příkladů je moment z návštěvy jednoho novináře v obchodním centru Walmart, kde se snažil mluvit s lidmi, kteří ho otevřeně odmítali, což je obraz typického vztahu mezi novináři a částí veřejnosti v této éře.

Taková situace není ojedinělá. Novináři, kteří se snaží získat informace přímo od voličů, čelí neustálým obtížím, protože lidé, které by měli oslovit, jsou na ně vytrénováni pohlížet jako na nepřátele. Trumpova politika se soustředila na to, aby přeměnila mediální obraz do nástroje manipulace a ovládání veřejného mínění. Voliči, kteří ho podporovali, se často vzdávali kontaktu s tradičními médii ve prospěch alternativních platforem, jako jsou sociální sítě.

Jedním z efektů tohoto fenoménu je také posun v novinařině. Zatímco dříve novináři měli možnost zúčastnit se událostí a mít rozhovory, které zajišťovaly autentické a pestré pohledy na politiku, dnes se mnozí z nich musí spoléhat na anonymní zdroje nebo se zaměřovat na názorové bubliny, které jsou vytvořeny na sociálních médiích. To vedlo k tomu, že realita každodenního života lidí, kteří jsou přímo zapojeni do politických změn, se dostala na okraj novinářského zájmu.

I přesto, že se novinářům otevírá méně příležitostí k přímé interakci s voliči, některé situace ukazují, jak zásadní jsou tyto osobní setkání. Po výpovědi Christine Blasey Fordové v Senátu o sexuálním napadení, které údajně spáchal Brett Kavanaugh, novinářka zavolala několika ženám napříč Amerikou. Zjistila, že i když se jedná o problém, který je v centru Washingtonu, voličky z různých částí země se s touto událostí identifikují. To ukazuje, jak důležitá je každá osobní zkušenost, která poskytuje nuance a pohledy, které nejsou zachyceny v žádných anketách nebo studiích.

Pokud se podíváme na fenomén Trumpova vlivu v oblasti Louisiany, situace se ukáže v jiném světle. V tomto státě, který byl Trumpovým oblíbeným místem, se ukazuje, jak jeho popularita dokázala propojit různé regiony a jejich specifické politické a kulturní rysy. Když Trump navštívil Louisianu v roce 2019, jeho styl politické komunikace, který zahrnoval přímé rozhovory s místními lidmi, způsobil, že se stal populárním v očích voličů, kteří měli blízko k tradičnímu americkému populismu. Tento přístup přitahoval především lidi, kteří byli unaveni z elitářské politiky a cítili, že Trump je jejich zástupcem.

Takový přístup, kde se politika stává zábavou a divadlem pro širokou veřejnost, odpovídá specifickému kulturnímu kontextu některých oblastí USA. V Louisianě to není novinka. Historie tohoto státu je plná charismatických vůdců, kteří dokázali použít populistické strategie k dosažení moci. Příklady jako Huey Long nebo Edwin W. Edwards ukazují, jak je pro místní voliče atraktivní politika, která je kombinací autoritativního vedení a zábavného vyprávění příběhů. Trumpova politická kariéra, včetně jeho vystupování v médiích, zapadá do tohoto vzorce, kde jde o přímou komunikaci se "základnou" a odsuzování establishmentu.

Média v tomto kontextu čelí výzvám, jak zachytit realitu, která se odráží v každodenních životech Američanů. Příběhy jednotlivců, kteří hlasovali pro Trumpa, mohou být rozmanité a nesmírně důležité, ale bez přímého kontaktu s těmito lidmi novináři ztrácejí klíčovou dimenzi porozumění. To, že Trump dokázal ovládnout mediální scénu bez nutnosti poskytovat rozhovory novinářům, ukazuje na jeho schopnost manipulovat veřejným míněním a získávat výhodu i bez přítomnosti tradičních médií.

Jak média a politika interagují: Dědictví vztahů mezi prezidentem a tiskem

Vztah mezi prezidentem a médii je tématem, které se v politických diskuzích neustále vyvíjí a mění. V průběhu americké historie jsme byli svědky řady interakcí mezi Bílým domem a novináři, přičemž každá z těchto kapitol měla své vlastní charakteristiky a důsledky. Zvláště v éře prezidenta Trumpa se tento vztah dostal do extrémních rozměrů, které se odrazily v každodenní novinářské praxi i v širším pohledu na politiku a veřejné diskursy.

Jedním z klíčových aspektů, který vystupuje do popředí, je neschopnost mnoha novinářů pochopit širší kontext, v němž jejich práce vzniká. Charlie Cook, renomovaný novinář, se vyjádřil k této problematice, když prohlásil: "Je to právě nedostatek povědomí mnoha novinářů, který je tak frustrující. Nezdá se, že by chápali, že se stávají součástí příběhu, který vytvářejí jejich nepřátelé a skeptici." Tato slova zdůrazňují, jak média, ve své touze po objektivnosti a vyváženosti, často nevědomky přispívají k formování politických narativů, které se následně využívají proti nim.

Historie ukazuje, že vztahy mezi prezidentem a tiskem nejsou ničím novým. George Washington, první americký prezident, se ve své době také potýkal s negativními reakcemi médií, přičemž stejně jako dnešní prezidentové hledal způsoby, jak obejít tradiční novinářské kanály. Harold Holzer ve své knize The Presidents vs. the Press: The Endless Battle between the White House and the Media upozorňuje, že tento konflikt není novým fenoménem. Washington, Jefferson, Jackson, Roosevelt i Johnson používali vlastní komunikační kanály, aby se vyhnuli nepohodlným otázkám tisku.

V tomto světle je důležité si uvědomit, že president Trump se nezúčastňoval pouze boje o kontrolu nad informacemi, ale zároveň aktivně transformoval způsob, jakým se veřejnost vztahuje k médiím. Jeho způsob komunikace, zejména prostřednictvím sociálních médií, vedl k radikálním změnám v mediální krajince. Média se častokrát ocitala pod útokem, ať už ve formě verbálních napadení, nebo jako terč pro manipulaci s veřejnou představou o novinářské nezávislosti.

Zkušenosti novinářů, kteří se ocitli pod útokem od prezidenta, ukazují na nebezpečí, které tento vztah představuje pro profesionály v oboru. McKay Coppins z The Atlantic popisuje svou zkušenost, kdy byl Trump označen za "slizkého reportéra" a "skutečný odpad s žádnou důvěryhodností". Tento druh veřejného napadení měl dalekosáhlé důsledky – novináři se ocitli na seznamu nepohodlných osob, které byly systematicky vylučovány z politických událostí. S tímto jevem se setkali i další novináři, jako Rebecca Buck z CNN nebo Ashley Parker z The Washington Post, kteří museli čelit intenzivnímu mediálnímu tlaku a osobním útokům.

Je rovněž důležité si uvědomit, že novináři jsou nejen pasivními pozorovateli politických událostí, ale aktivními účastníky politického procesu. Tento vztah není jen jednostranný. Vzniká interakce mezi novinářem a politikem, která formuje nejen novinářskou práci, ale i veřejné vnímání politických událostí a politiky samotné. Média hrají klíčovou roli ve formování veřejného mínění, a to jak pozitivním, tak negativním směrem. Tato dynamika je základní pro pochopení mediální krajiny v současné americké politice, ale i v širším mezinárodním kontextu.

V této souvislosti je kladeno velké důraz na to, jak novináři přistupují k ovládání faktů a vyváženosti. Ovlivňuje to nejen novinářskou praxi, ale i způsob, jakým je politika zprostředkovávána a jak jsou konstruovány veřejné narativy. V tomto rámci je důležité mít na paměti, že média nejsou jen zrcadlem politických událostí, ale i aktivními aktéry, kteří utvářejí diskursy a přenášejí konkrétní politické a ideologické agendy na širší veřejnost.

Jaké byly dopady nového mediálního prostředí na žurnalistiku a důvěru veřejnosti?

Internet je rychlý, zdarma a zábavný. Google a Facebook se staly editory. Dezinformace a manipulovaný obsah se šíří v řádu sekund. A přesto jen 22 % americké veřejnosti používá Twitter, přičemž pouze malá část uživatelů tvoří většinu tweetů o politice. Hlasitá menšina ovládá Twitter, který je následně zesílen hlavními médii.

Jsem tomu rozumějící. Média dělají chyby, to je pravda. Někdy velké chyby. Existují i slepé skvrny. Finanční základy médií mohou ohýbat zpravodajství, a personálně poddimenzované redakce často nedokážou splnit narůstající poptávku po obsahu. Lov na čtenáře je poháněn kontrasty, povrchností a vizuálními efekty. Televize se zaměřuje na osobnosti, které přidávají „analýzy“, což může být spíše názor než zpravodajství. Novináři píší pečlivě pro jedno médium, zatímco podruhé, v rámci výnosného televizního kontraktu, se rozpovídávají mnohem více.

„Ověřování faktů“ bývalo tím, co novináři a redaktoři dělali před publikováním a vysíláním. Dnes je to i politický nástroj, prezentace protikladů, jež má plnit funkci hlídacího psa. Může to však mít i negativní důsledky. Dostupné důkazy naznačují, že hodnocení faktů médii často podporuje lidi v tom, aby se ještě více utvrdili v jejich předchozích přesvědčeních.

Když New York Times v roce 2016 označil Trumpovu „lež“ na titulní stránce, bylo to pro fakt-checking, editorializaci, analýzu, nebo trik? Trump inspiroval intenzivní debatu mezi novináři o tom, jak správně informovat o administrativě, která neustále obviňovala média, přičemž si připisovala úspěchy sama. „Média jsou – opravdu, to je jedno z největších slov, která jsem vymyslel – falešná,“ řekl v roce 2017 v rozhovoru. Trump si stěžoval na nefér pokrytí.

Tribalistická politika dneška a roztříštěné prostředí nových médií nejsou výtvorem prezidenta, ale jako bývalý hvězdný účastník reality show a ikona bulvárních novin si tento stav samozřejmě vychutnal. Dnes povzbuzuje svou základnu, aby sdílela jeho názory, což ona ochotně dělá. Výzkumy ukazují, že největší příznivci prezidenta mají k novinářské etice velmi nízký respekt. Čtyřicet procent republikánů, kteří Trumpa silně podporují, také tvrdí, že etika novinářů je „velmi nízká“.

Když jsem v roce 2018 přišel do Washingtonu, nikdy předtím jsem nepokrytí prezidentovu administrativu. A i když bylo spektrum zpravodajství široké – od pohybu vojsk po prezidentské pardonování krocanů –, většina mých článků se točila kolem Bílého domu, sledování nepředvídatelného prezidenta, který i v čtvrtém roce ve funkci dominoval mediálním zprávám.

S rostoucím vlivem Trumpova tweetování se novináři často uchylovali k neformálním, spontánním prohlášením prezidenta místo pravidelných tiskových konferencí, které se staly čím dál tím méně pravidelnými. Ještě komplikovanější to bylo s venkovními rozhovory, při nichž Trump volil, komu se bude věnovat, a někdy na těžké dny prostě zcela obcházel novináře, nastupujíc do helikoptéry nebo se vracel zpět do Bílého domu.

Když prezident interagoval s médii nebo vystupoval na veřejnosti, jeho sklon k přehánění a opakovaným lživým tvrzením značně komplikoval novinářům jejich práci. V tomto novém mediálním prostředí žurnalistika čelí výzvám, které jsou pro některé novináře přímo existenční.