Kritika metanarativů a tvrzení o objektivní pravdě je ústředním tématem v postmoderním myšlení, které se staví proti pevným, univerzálním interpretacím světa. Donald Trump a jeho stoupenci však tuto kritiku často využívají jinak než tradiční postmoderní teoretici. Zatímco postmodernismus se snaží odhalit, jak různé pravdové nároky slouží mocenským strukturám a otevírá prostor pro nové způsoby porozumění realitě, Trumpova rétorika naopak relativizuje morální soudy tak, aby upevnila stávající nerovnosti a hegemonické narativy. Jeho známé tvrzení, že je potřeba zaměřit se na protirasistické protivníky spíše než na bílé supremacisty, lze v tomto světle chápat jako pokus o přeskupení pozornosti a moci, nikoliv jako upřímný dialog o spravedlnosti.

Michel Foucault, často citovaný v souvislosti s kritikou pravdy a moci, by v Trumpovi viděl extrémní případ manipulace s pravdou, kdy je pravda redukována na nástroj moci bez skutečného zájmu o racionální diskurs. Foucaultova analýza parrhesie – odvahy říkat pravdu – staví do kontrastu s „nekonečným tlacháním“ (athuroglossos), které postrádá vztah k faktům a slouží jen k udržení mocenských struktur. Trumpova politika post-pravdy je příkladem takového tlachání, které nereflektuje empirickou realitu, ale vytváří falešné příběhy o současnosti, aby ospravedlnila návrat k idealizované minulosti („Make America Great Again“) a tak posílila stávající hegemonii.

V kontrastu k tomu postmodernismus a další anti-fundacionalistické paradigmata nezpochybňují existenci empirické reality, ale odmítají, že by existovala jediná nezpochybnitelná pravda. Spíše usilují o rozplétání mocenských vztahů, které jsou za tvrzeními pravdy skryty, a otevírají prostor pro nové, alternativní narativy, které mohou vést k spravedlivějším společenským uspořádáním. Simpsonova interpretace Foucaultovy koncepce pravdy jako „fikce“, která má loajalitu k přítomnosti a zároveň hermeneutickou funkci představovat alternativní interpretaci s potenciálem ovlivnit budoucnost, je klíčová. Fikce není výmyslem, ale novým způsobem porozumění skutečnému stavu věcí, jež umožňuje proměnu vztahů ve společnosti.

Trumpova post-pravda je proto v přímém rozporu s touto filosofií. Namísto angažovanosti ve věrnosti empirické přítomnosti a hledání nových interpretací, které by mohly zlepšit společenskou realitu, jeho rétorika vytváří falešné obrazy současnosti s cílem upevnit staré mocenské struktury. Z toho vyplývá, že je nutné odlišovat post-pravdu v populistické politice od postmodernistických kritik pravdy. Zatímco první slouží udržení moci a dezorientaci veřejnosti, druhá nabízí nástroje k pochopení a možnému překonání nerovností.

Je důležité si uvědomit, že pravda jako koncept je nebezpečný právě proto, že může být zneužita jako nástroj moci. Nicméně pravda může také být místem odporu, pokud se k ní přistupuje jako k závazku vůči současnosti a současnému stavu věcí a pokud je otevřena pro reinterpretaci, která umožňuje představit a realizovat spravedlivější budoucnost. Proto je třeba rozlišovat mezi manipulativní politikou pravdy a kritickou reflexí, která je schopná odhalovat mocenské struktury a přispívat k transformaci společnosti.

Jaký je vztah mezi pravdou, pragmatismem a politickým diskurzem v éře sociálních médií?

Pragmatická filozofie pravdy, jak ji představili William James a John Dewey, radikálně odmítá pojetí pravdy jako neměnného, univerzálně platného objektu, který lze jednoduše objevit nebo ověřit. Pravda není „něco“, co existuje mimo lidskou zkušenost, ale spíše něco, co se děje – vzniká v konkrétních situacích a je neoddělitelně svázána s praktickými dopady a lidskou interpretací. Tento posun ve filosofii znamená, že pravda je vždy do určité míry proměnlivá, vztahová a závislá na okolnostech, v nichž se vyskytuje. V příkladu z příběhu Williama Jamese, kde se skupina lidí hádá, zda žena obchází veverku nebo ne, se ukazuje, že odpověď závisí na tom, jak přesně definujeme pojem „obcházet“. Tím je poukázáno na to, že pravda může být současně správná i nesprávná v závislosti na konkrétním praktickém významu slov a situace.

Tento pragmatický pohled na pravdu představuje zásadní výzvu pro tradiční západní myšlení, které po tisíciletí usilovalo o jistotu a absolutní pravdu, často v duchu platonického idealismu či křesťanské metafyziky. V dnešní době, kdy je politický diskurz silně ovlivněn sociálními médii jako je Twitter, nabývá tato filozofie zvláštního významu. Pravda se stává ještě více křehkou a závislou na „faktech“, které jsou dostupné a které lidé přijímají jako podklad svých přesvědčení. Když jsou fakta zkreslená nebo nahrazena „alternativními fakty“, politický dialog se stává toxickým a může vést k rozkladu demokratických principů.

Technologické médium, které prostředí komunikace vytváří, tak hraje zásadní roli. Jak poznamenal Neil Postman, obavy George Orwella a Aldouse Huxleyho se zdají být dnes více než aktuální. Orwell se obával, že pravda bude skrývána a informace zakazovány, zatímco Huxley varoval před tím, že pravda bude přehlušena přemírou zábavy a povrchnosti, což vede k pasivitě a egocentrismu společnosti. Tento rozdíl reflektuje moderní fenomén, kdy jsme zahlceni množstvím informací a zároveň trpíme nedostatkem hlubokého porozumění. Sociální média umožňují šíření zpráv rychle a masově, ale často za cenu zjednodušení, manipulace nebo šíření polopravd, což dále komplikuje rozlišení „pravdy“.

Kniha „Amusing Ourselves to Death“ od Postmana z roku 1986 varuje před důsledky, které má na veřejnou diskusi změna média, jež informace přenáší. Televize, a dnes internet a sociální sítě, formují nejen obsah sdělení, ale i samotný způsob myšlení a vnímání reality. Tento fenomén, označovaný jako „medium je metafora“, znamená, že médium nejen předává zprávu, ale také ji konstruuje a omezuje. V kontextu demokracie, kde je veřejný dialog klíčový, může být tato konstrukce pravdy fatální, pokud se stává nástrojem manipulace a polarizace.

Je důležité si uvědomit, že pravda v pragmatickém smyslu není pouhou abstrakcí či filozofickým konceptem, ale živým, proměnlivým prvkem, který má přímý dopad na naše praktické rozhodování a politické jednání. S nárůstem digitální komunikace a sociálních sítí je potřeba více než kdy dříve rozvíjet schopnost kriticky hodnotit informace, rozlišovat mezi různými významy pojmů a chápat, jak jsou fakta konstruována a interpretována. Bez tohoto porozumění se demokratický diskurz stává zranitelným vůči dezinformacím, což ohrožuje schopnost společnosti dosahovat konsensu založeného na rozumu a sdílených skutečnostech.

Proč v kapitalismu klesá míra zisku a co to znamená pro naši budoucnost?

Kapitalismus má vnitřní tendenci snižovat podíl lidské práce ve výrobním procesu, což se děje prostřednictvím technologických inovací. Tato dynamika má jednoduchý, ale hluboký důsledek: lidská práce, jako jediný zdroj zisku, je stále více nahrazována stroji – mrtvou prací, která sama o sobě žádnou novou hodnotu nevytváří. Výsledkem je klesající míra zisku, která znamená, že období hospodářského růstu se zkracují a recese se prodlužují a prohlubují.

Míra zisku je poměr mezi ziskem a investovaným kapitálem. Jakmile se většina kapitalistů uchýlí ke stejným technologickým prostředkům a strojům, dochází k poklesu průměrné doby nutné k výrobě jednotlivé komodity. Na první pohled to může znamenat úsporu nákladů, ale v globálním měřítku to vede k poklesu nadhodnoty – protože méně lidské práce znamená méně zisku – a tedy k celkovému poklesu ziskovosti systému.

Tato tendence je objektivní, strukturální součástí kapitalismu. Nejedná se o zákon s absolutní platností, ale o silný trend, proti němuž se kapitalisté snaží bojovat snižováním nákladů na pracovní sílu – ať už jde o zvyšování pracovní doby bez navýšení mezd, zhoršování pracovních podmínek, nahrazování stabilních pracovních smluv smlouvami s nulovými hodinami, nebo dokonce legalizovanou mzdovou chudobou. V současné fázi čtvrté průmyslové revoluce tento tlak zesiluje: tempo technologických změn akceleruje a spolu s tím se prohlubují i rozpory uvnitř systému.

Inovující firmy mají v počáteční fázi výhodu – dokáží rychle a efektivněji vyrábět a vytlačit konkurenci. Jenže konkurence se rychle adaptuje, a jakmile všichni použijí stejné stroje a algoritmy, mizí výhoda z inovace a s ní i nadprůměrný zisk. Co zůstává, je méně zaměstnaných lidí, kteří přicházejí o příjmy a zároveň nejsou schopni spotřebovávat zboží, které stroje vyrábějí. Stroje totiž, na rozdíl od lidí, nekonzumují – robot, který smaží burgery, sám Big Mac nekoupí; droid montující iPhone nikdy nezatouží po zařízení, které vyrábí.

Dochází tak k převisu výroby nad poptávkou, což tlačí ceny dolů, a tím dále snižuje zisk. Kapitalismus se tak dostává do pasti vlastního úspěchu – čím efektivněji produkuje, tím méně je schopen udržet svou ziskovost.

Už Friedrich Engels upozorňoval na tuto absurditu: přebytek výrobků, který dusí společnost, zatímco většina lidí žije v nedostatku nebo chudobě. Tento stav je čím dál nesmyslnější a čím dál méně nezbytný. Řešením však není morální apel na „kolektivní vědomí“ nebo „sdílený osud“, jak jej nabízí apologeti současného systému. Nelze očekávat, že miliony nezaměstnaných a marginalizovaných lidí budou zachraňovat systém, který je do této situace uvrhl.

Skutečné řešení nabízí pouze radikální změna – zrušení kapitalismu a budování demokratické, socialistické společnosti, v níž budou zdroje světa vlastněny těmi, kdo je vytvářejí – pracujícími. Taková společnost by byla plánovaná ne podle logiky zisku, ale podle potřeb většiny. Kapitalismus sice přežil první tři průmyslové revoluce, ale s každou další fází narůstá i odpor proti jeho logice. Právě v době čtvrté průmyslové revoluce nabývá tento odpor celosvětového rozměru a má potenciál stát se rozhodujícím zvratem.

Jedním z klíčových aspektů této transformace musí být ekologický rozměr. Každý pokus o nový socialismus ve 21. století musí mít ekologii jako svou ústřední součást. Ekosocialismus by měl být nejen pojmem, ale praktickým základem politického jednání a veřejného vzdělávání. Zatímco marxistická teorie tradičně kladla důraz na třídní boj, v současnosti je nezbytné chápat ekologickou krizi jako nedílnou součást kapitalistické exploatace.

Ekosocialistická sp

Proč socialismus potřebuje ekologii a proč ekologové potřebují socialismus?

Ekologická otázka již dávno není vedlejší nebo okrajový zájem socialistického hnutí – stává se jeho existenčním předpokladem. Ve 21. století už nejde pouze o snahu napravit škody napáchané kapitalismem na přírodě. Jde o hluboký, strukturální rozkol mezi lidstvem a planetárními ekosystémy – o to, co Marx a Engels nazvali „metabolickým trhem“, tedy narušením základního vztahu mezi člověkem a přírodou v důsledku kapitalistického způsobu výroby. Tento trh se v posledních desetiletích nejen prohloubil, ale přerostl v globální ekologickou propast. A právě proto dnes socialisté musí být ekosocialisty.

Jak upozorňuje Ian Angus, editorský hlas časopisu Climate & Capitalism, boj proti destrukci životního prostředí je zároveň bojem proti kapitalismu. Kapitalismus nás přivedl na pokraj ekologického kolapsu – hrozba klimatického rozvratu není jen možností, ale pravděpodobností. V sázce není pouze osud přírodních zdrojů nebo biodiverzity, ale přežití lidské civilizace jako takové. Ekologická krize je politická krize. A kapitalismus je jejím katem.

Ekosocialismus tak představuje neodkladnou nutnost, a to zejména v době, kdy pravicoví populisté – reprezentovaní například Trumpem – aktivně popírají klimatické změny a podporují fosilní průmysl, čímž destabilizují nejen vlastní státy, ale celý planetární systém. Následky již dnes dopadají s neúprosnou brutalitou především na globální Jih: statisíce mrtvých ročně, miliony vysídlených, ztráta úrody, přístup k vodě, rozklad sociálních struktur. Politická lhostejnost bohatého Severu k těmto obětem jen potvrzuje kolonialitu současného kapitalismu.

V tomto kontextu se ukazuje klíčová role médií – nejen jako nástroje informování, ale jako prostoru pro veřejnou pedagogiku, která formuje politické vědomí. Pokud má být ekosocialismus skutečnou alternativou, je třeba jej ukotvit i v mediální krajině. Znamená to zpochybňovat hegemonii pravicových narativů, ale i představit realistické a demokratické alternativy. Jeremy Corbyn ve svém programovém vystoupení navrhl transformaci médií směrem k „médiím pro mnohé, nikoliv pro vyvolené“. To zahrnuje podporu lokálního a investigativního zpravodajství, rozšíření zákonů o svobodném přístupu k informacím i demokratizaci veřejnoprávních institucí.

Veřejnoprávní média by podle Corbyna měla být zcela transparentní, reprezentativní a odolná vůči politickému vlivu. Zahrnuje to i silnější zapojení odborů, zaměstnanců a samotného publika do rozhodovacích procesů – například formou volitelných rad, které by zahrnovaly jak pracovníky, tak konzumenty médií. Zvláštní pozornost by si zasloužila myšlenka veřejně vlastněné Britské digitální korporace, jež by spojila technologické inovace s veřejným zájmem, a stala se konkurencí monopolům typu Amazon nebo Netflix.

Zkušenosti ukazují, že přímá kontrola nad médii může být pro levici klíčová. Bernie Sanders již v osmdesátých letech jako starosta města Burlington spustil vlastní televizní pořad Bernie Speaks with the Community, kterým obešel nepřátelsky naladěná komerční média. Prostřednictvím těchto pořadů komunikoval přímo se svými voliči o daních, zdravotnictví, válce či klimatické hrozbě. Tento krok nebyl jen taktický – byl strategický. Ukázal, že bez vlastních médií zůstane levice odkázaná na deformující filtry korporátního světa.

Současná digitální sféra, přestože je plná potenciálu, je stále pod diktátem kapitálu. Sociální sítě, ač často používané levicovými hnutími, zůstávají v rukou miliardářů a podřízené logice zisku. Jak upozorňuje Lewis Bassett, jedině důsledným zpochybněním této logiky, například prostřednictvím veřejně vlastněných platforem a alternativ ke stávajícím monopolům, lze uvažovat o „Facebooku po kapitalismu“. Cesta to však nebude snadná – mediální prostor je zkoncentrován, a veřejné alternativy v něm přežívají jen stěží. Přesto je to cesta nezbytná.

Co musí být jasné každému čtenáři: ekologická krize není externí problém, ale vnitřní selhání kapitalismu. Nelze oddělit boj za klimatickou spravedlnost od boje za systémovou změnu. Ekologické hnutí bez kritiky kapitálu zůstane moralizující a neúčinné; socialismus bez ekologie zůstane slepý vůči základním podmínkám života. Budoucnost je možná jen jako ekosocialistická – jako transformace nejen ekonomiky, ale i kultury, vědomí a mediální infrastruktury. Nestačí volat po změně – musíme být připraveni ji uskutečnit. A to začíná u vzdělávání, informování a politizace veřejnosti. Proto je třeba bojovat o každý prostor, který umožňuje přímé sdílení, kritické myšlení a kolektivní imaginaci jiné budoucnosti, než jakou nám nabízí kapitalistická katastrofa.

Jaké jsou skutečné dopady klimatické změny na extrémní vedra na severní polokouli a jak je chápat v širším kontextu?

Extrémní vedra, která v roce 2018 zasáhla severní polokouli, nebyla pouze nahodilým meteorologickým jevem, nýbrž důsledkem dlouhodobých klimatických změn vyvolaných lidskou činností. Vědecké studie potvrzují, že takto intenzivní vlny horka by bez změny klimatu byly prakticky nemožné. Tento fenomén tedy není izolovanou událostí, ale příznakem širší environmentální krize, jejíž dopady se projevují nejen v přírodě, ale také v sociální a ekonomické oblasti.

Klima, které jsme dříve považovali za stabilní, se stává proměnlivým a nepředvídatelným. Nárůst průměrné globální teploty, zejména od preindustriální doby, vede ke zvýšení četnosti a intenzity extrémních meteorologických jevů, jako jsou vlny horka, povodně nebo sucha. Zatímco tyto změny ovlivňují všechny oblasti světa, jejich důsledky jsou nejvíce citelné v regionech s vysokou hustotou obyvatel a nízkou adaptabilitou infrastruktury.

Je však nezbytné si uvědomit, že klimatická změna není jen environmentálním problémem, ale i symptomem hlubších strukturálních nerovností v globální společnosti. Tyto nerovnosti jsou zakořeněné v ekonomickém systému, který upřednostňuje neomezený růst a nadměrné využívání přírodních zdrojů. Ekosocialismus, jakožto koncept propojující environmentální spravedlnost s kritikou kapitalismu, nabízí analýzu, jež zohledňuje jak environmentální limity, tak sociální aspekty globální krize.

Hnutí jako Extinction Rebellion zdůrazňují naléhavost těchto změn a nutnost radikálních politických opatření. Protesty, které zahrnují přímé akce, například přilepení se demonstrantů ke klíčovým ekonomickým institucím, upozorňují na propojení mezi politickou nečinností, korporátní mocí a zhoršujícími se environmentálními podmínkami. Politické iniciativy, například snahy o vyhlášení klimatického stavu nouze, reflektují rostoucí tlak veřejnosti a odborné komunity na vládní odpovědnost.

Klimatická změna zároveň ovlivňuje pracovní trh a ekonomiku. Čtvrtá průmyslová revoluce, s sebou přinášející automatizaci a digitalizaci, přináší změny v povaze zaměstnání, které jsou někdy spojeny s nejistotou a ztrátou pracovních míst. Tyto transformační procesy mohou být paralelní k environmentálním krizím a společně vytvářejí novou dynamiku společenských konfliktů a nerovností.

Ztráta biodiverzity a přírodních ekosystémů je další kritickou stránkou, která bývá často přehlížena. Přirozené systémy, které nás udržují naživu a zajišťují ekosystémové služby, jsou stále více narušovány, což přispívá k "tiché krizi" v pozadí klimatických událostí. Vliv na migraci obyvatel, kdy miliony lidí jsou nuceni opustit svá domovská území kvůli vnitřnímu vysídlení způsobenému změnami klimatu, je ukazatelem vážnosti problému.

Politická opatření, jako jsou závazky ke snížení emisí na nulu do poloviny století, jsou významným krokem, ale jejich efektivita závisí na konkrétním a rychlém provedení. Bez důrazného zvýšení ambicí a systémové změny budou tyto závazky ztrácet význam a nebudou schopny zastavit eskalaci klimatické krize.

K pochopení této problematiky je zásadní neomezeně vidět za pouhý fenomén počasí a vnímat ji jako součást komplexního systému vzájemně propojených ekologických, sociálních a ekonomických procesů. Teprve tato integrální perspektiva umožňuje odhalit příčiny, které vedou k současnému stavu světa, a hledat řešení, která budou nejen ekologicky, ale i sociálně spravedlivá. Klimatická změna je totiž zároveň krizí spravedlnosti a mocenských vztahů, které určují, kdo nese největší břemeno a kdo má moc je zmírnit.

Jak mohou kvantová výpočetní metoda DFT a strojové učení urychlit objevování materiálů pro solární články?
Jaký význam má hudba v době války a jak se promítá do lidských osudů?
Jak náhoda a tajemství mění životy