Byla to velká zlatá včela, přinesená laskavým větrem, která se stala příčinou nečekaného zvratu. Včela nejprve prolétla kolem mé hlavy a zamířila přímo k paní M. Ta ji několikrát odfoukla, ale včela byla stále více neodbytná. Nakonec paní M. popadla mou kytičku a mávla jí před obličejem. V tu chvíli vypadl z květin dopis a spadl přímo na otevřenou knihu. Srdce mi poskočilo.
Paní M. zůstala stát jako přimrazená, zírající na dopis a poté na květiny, které držela v rukách, jako by nevěřila vlastním očím. A pak se náhle začervenala, poplašeně se pohnula a podívala se na mě. Já jsem však stačil zareagovat a okamžitě zavřel oči, předstírajíc spánek. Nic by mě nedonutilo otevřít oči, zejména ne v tu chvíli. Mé srdce bilo jako pták chycený do rukou vesnického chlapce.
Nevzpomínám si, jak dlouho jsem ležel s oči zavřenýma, možná dvě, tři minuty. Nakonec jsem je otevřel. Paní M. pilně četla dopis, a z jejích rozpálených tváří, jiskřících, slzami naplněných očí, jejího jasného, zářivého obličeje bylo zřejmé, že dopis přináší štěstí, že veškerý její smutek se rozplynul jako kouř. V srdci mi to bolestně a sladce zaškrtilo, bylo těžké dál předstírat... nikdy nezapomenu na tu chvíli.
Náhle, jakoby z velké dálky, jsme uslyšeli hlasy: „Paní M.! Natálie! Natálie!“ Paní M. neodpověděla, ale rychle vstala, přistoupila ke mně a sklonila se nade mnou. Cítil jsem, jak se na mě dívá. Moje řasy se zachvěly, ale já jsem se ovládl a neotevřel oči. Snažil jsem se dýchat rovnoměrněji, ale srdce mi divoce bilo. Její horký dech mi pálil tváře, sklonila se blízko ke mně, jako by se chtěla ujistit. A pak, v tu chvíli, padl polibek a slzy na mou ruku, která ležela na hrudi. „Natálie! Natálie! Kde jsi?“ slyšeli jsme znovu, tentokrát velmi blízko. „Přicházím,“ řekla paní M. svým sametovým, tichým hlasem, který byl tak zlomený a plný slz, že nikdo kromě mě nemohl zaslechnout tento tichý vzlyk. Ale v tu chvíli mě moje srdce prozradilo, poslala veškerou krev do mé tváře. A v tu chvíli mě spálil rychlý, vroucí polibek na rtech. Vyšel slabý výkřik. Otevřel jsem oči, ale okamžitě na ně spadl stejný jemný šátek, jako by mě chtěla chránit před sluncem. O okamžik později byla pryč. Slyšel jsem jen rychlé kroky, jak se vzdalovala. Byl jsem sám.
Sundal jsem její šátek a políbil ho, naprosto bez sebe s radostí; několik okamžiků jsem byl téměř šílený... Téměř jsem nemohl dýchat, ležící na lokti v trávě, zíral jsem do krajiny kolem sebe. Pohled na kopce poseté zlatavými obilninami, na řeku, která se klikatila mezi svěžími kopci a vesnicemi, které vypadaly jako tečky na sluncem zalitém horizontu, mi přinesl sladkou klidnost, jež postupně uklidnila mé zneklidněné srdce. Měl jsem pocit, že jsem opět začal dýchat volněji, ale celá má duše byla naplněná něčím nevyjádřitelným, jakýmsi něžným zármutkem, jako by mi něco odhalili, něco, co mě čekalo. Můj třesoucí se, vyděšený srdce se probouzelo k nové touze... A v té chvíli, jakoby mne něco proniklo, pocítil jsem, jak mi v hrudi vzplanulo jakési bolestné nutkání, a slzy, sladké slzy, mi vtrhly do očí. Skryl jsem tvář do dlaní, a třesoucí se jako stéblo trávy, odevzdal jsem se té první intuici, prvnímu, matnému náhledu mé povahy. Mé dětství tímto okamžikem skončilo.
Když jsem se po dvou hodinách vrátil domů, paní M. už tam nebyla. Někde zcela náhodně odjela zpět do Moskvy se svým manželem. Už jsem ji nikdy neviděl.
Pokud se zamyslíme nad tímto momentem, přináší nám pohled na to, jak náhoda může změnit tok našich životů. Jak malé, nepatrné události mohou vést k něčemu, co je pro nás osudové. V životě nejsou věci vždy tak, jak se na první pohled jeví, a každá zkušenost má svůj hlubší smysl, který si musíme být schopni všimnout. Představivost a vnímání detailů jsou schopnosti, které nás mohou přivést k překvapivým a nečekaným závěrům.
Jak se skrýváme za maskой: o tajemstvích a skrytých světech Cecilových
Cecil měl svůj život vždy vcelku pod kontrolou. Navenek to vypadalo, že je jeho každodenní existence v harmonii, plynoucí podle pečlivě stanovených pravidel. Jeho malý svět byl postaven na okázalé, avšak poněkud prázdné formě elegance. Jeho vztah s Grummummou, bezprostřední matronou, která jej provázela každým krokem, byl plný nadhledu, ale zůstával v rovině rutiny a převážně neprozkoumaných, hlubších emocí. Až do jednoho momentu, kdy něco, co zůstávalo dlouho skryté, vyšlo najevo.
Cecil se vždy považoval za otevřeného člověka, a přesto, jak stárnul, jeho mysl začala být záhadným útočištěm, do kterého se stále více uzavíral. Tato uzavřenost však nebyla projevem nemožnosti vyjádřit se, ale spíše nedostatku někoho, komu by mohl všechno říci. Jeho vnitřní svět byl zahlcený myšlenkami, které nikdo neznal. Bylo to, jako by se jeho mysl stala uzavřenou zahradou, na kterou nikdy nebyl nikdo pozván.
Jeho vztah s Grummummou, která se o něj starala a vřele dbala na jeho pohodu, měl něco zvláštního – jako by nic neuniklo její pozornosti, ale nic konkrétního nikdy nevyšlo najevo. A přesto, když Cecil náhodně našel rukavici cizí ženy, ta malá událost zahájila v něm změny, které se dotkly jeho duše i těla. Uvědomil si, jak málo vlastně ví o sobě a o světě, který ho obklopuje.
Jeho vnímání světa začalo být čím dál tím víc ovlivněno podivným náhlým uvědoměním si skutečné přítomnosti. Očividně to nebylo nic, co by mohl hned vyjádřit slovy. Tato neuvěřitelná zkušenost ho ale zavedla do neznámých hloubek jeho vlastní osobnosti, které byly předtím pro něj skryté. Ačkoliv se nikdy předtím necítil ochoten přiznat něco tak osobního, jeho vnitřní změna byla nevyhnutelná.
Grummumma, která nikdy nevyžadovala Cecilovu naprostou upřímnost, si zřejmě nevšimla, jak hluboko se jeho mysl změnila. Možná nikdy nechtěla prozkoumávat to, co se odehrávalo v jeho hlavě, a přesto měla pocit, že o všem ví. Toto napětí mezi těmito dvěma světy – světem Cecilovy otevřenosti navenek a jeho skrývanými světy uvnitř – bylo jako jemný závoj, který je odděloval. Jeho pocity teď však byly jako bouře, která měla právě začít.
Zajímavým momentem bylo, když si Cecil uvědomil, že jeho přítomnost v každodenním životě byla postavena na nepřetržitém sledování a malých každodenních rituálech, které měly pouze naoko povrchní význam. Grummumma, která se pro něj stala tak důvěrně známou, byla ve své pozornosti přesně tím, co by si člověk mohl představit: pečující, intuitivní, ale také dokonale vyrovnaná v tom, co neviděla. A přesto, když Cecil zjistil, co se děje uvnitř jeho mysli, bylo příliš pozdě na to, aby se mohl vrátit zpět.
Jeho pocity směrem k tomu, co se dělo mezi nimi, byly stejně nevyjasněné jako pohyb mezi jednotlivými hodinami, minutami a sekundami jeho života. Každý krok, každé gesto, každý malý kousek v jeho životě teď získával nečekaný význam. Najednou se všechno změnilo. Není to jen zkušenost, kdy cizí rukavice na ulici může způsobit pádné otřesy v srdci člověka, ale je to okamžik, kdy je ten, kdo byl vždy uvnitř, vytržen ze svého bezpečného úkrytu.
Je důležité pochopit, že každý z nás žije jakýmsi dvojím životem: jedním, který ukazujeme světu, a druhým, který zůstává v hlubokém úkrytu našich myslí a srdcí. Mnozí lidé, jako Cecil, mají tendenci tyto vnitřní světy skrývat před ostatními, snad z obavy, že by mohli být odhaleni v celé své zranitelnosti. Tento vnitřní svět není pouze útočištěm pro naše nejhlubší pocity a myšlenky, ale i pro naše největší tajemství, ať už jsou smutná, radostná, nebo zmatená. Skrývání těchto tajemství od ostatních může být formou ochrany, ale také bariérou, která brání hlubší autenticitě ve vztazích.
Na druhé straně, vztahy, jako ten mezi Cecilem a Grummummou, ukazují, jak může neustálá pozornost druhých na naše vnější projevy zmást a zatemnit skutečné pochopení toho, co se děje uvnitř nás. Ačkoliv Grummumma nikdy nevyžadovala naprostou otevřenost, její přítomnost byla stále taková, že Cecilovo tajemství, i když je ukryté, nebylo pro ni nicméně zcela neviditelné.
Endtext

Deutsch
Francais
Nederlands
Svenska
Norsk
Dansk
Suomi
Espanol
Italiano
Portugues
Magyar
Polski
Cestina
Русский