Jakým způsobem se výuka psaní stala nástrojem neoliberální univerzity?

Přijetí hodnocení výsledků ve vysokoškolské výuce psaní neproběhlo bez odporu. Jak upozorňuje Gallagher, při implementaci těchto systémů jsme selhali ve schopnosti trvat na tom, že nabízíme specifické zkušenosti, které nelze získat jinde. Domnívali jsme se, že jednáme jako odpovědní akademici, že hodnoticí nástroje jsou neutrální, že můžeme mít všechno. Mýlili jsme se. Mutnick dodává, že přestože ze strany pedagogů výuky psaní panoval výrazný odpor, nakonec se mnoho z nich podvolilo – často s odůvodněním, že „když to neuděláme sami, udělají to za nás“. Motivace, jako je ochrana akreditace, rovnoměrné rozdělení práce mezi kolegy nebo snaha zabránit zásahům administrativy, nakonec vedly k tomu, že pedagogové „to prostě udělali“ – ovšem pro ně, nikoli pro sebe.

Neoliberalismus tak pronikl do oblasti výuky psaní tiše, bez přímé konfrontace, prostřednictvím kombinace naivity, nezralého souhlasu a špatného úsudku. Podle Welsche a Scotta se tento vývoj mohl uskutečnit i proto, že obor nebyl intelektuálně připraven postavit se tržní logice a úsporným opatřením. Výsledkem je obor, který nikdy nevytvořil důsledný vědecký rámec, jenž by reflektoval vztah mezi výukou psaní a širšími politicko-ekonomickými procesy, které ji formují.

Klíčový obrat spočívá v opuštění dvou dominantních narativů: sebepotvrzujícího příběhu o progresivním odkazu oboru a nostalgického líčení „tragického pádu“ rétoriky z centra klasického kurikula na okraj prvoroční výuky. Ani jeden z těchto pohledů nedokáže postihnout složitost toho, jak se výuka psaní stala součástí institucionálních strategií univerzit. Místo toho je třeba genealogie, která vnímá psaní jako součást politicko-ekonomických vyjednávání, v nichž se určuje směnná hodnota jazykové výuky v rámci akademie.

Ryan Skinnell popisuje výuku psaní jako „ústupek“ – jak ve smyslu ústupku mocenskému tlaku, tak ve smyslu koncese jako podnikatelského modelu. Archetypální příklad nabízí Harvard v roce 1874, který čelil pro

Jak přetvořit vztah mezi dvouletými a čtyřletými univerzitami?

Dvouleté školy, které poskytují přístup k vysokoškolskému vzdělání široké veřejnosti, často čelí nedostatečnému financování a nízkému uznání ze strany čtyřletých univerzit. Přesto je jejich role ve vzdělávacím systému neocenitelná, zejména pro studenty z nevýhodnějších sociálních a ekonomických vrstev. Propojení s čtyřletými univerzitami může tyto školy obohatit o nové možnosti a přístupy, které budou sloužit všem studentům, zejména těm, kteří přicházejí s různými kulturními, jazykovými a socioekonomickými zázemími.

Tento problém se týká nejen praktického zajištění kvalitní výuky na dvouletých školách, ale také epistemického uznání jejich pedagogického a výzkumného přínosu. Na rozdíl od často převládajícího názoru, že dvouleté školy se zaměřují pouze na základní výuku, je třeba si uvědomit, že učitelé na těchto institucích často čelí podobným výzvám a provádějí výzkum, který má přímý dopad na zlepšení výuky a vzdělávacích metod. Není to jen otázka pedagogické praxe, ale také způsob, jakým je tato praxe hodnotována a jak je pedagogický výzkum vnímán.

Pro vytvoření efektivního partnerství mezi dvouletými a čtyřletými školami je nutné překonat historickou hierarchii, která neodpovídá současným potřebám a výzvám ve vzdělávacím sektoru. Spolupráce mezi těmito institucemi by měla zahrnovat nejen sdílení pedagogických zkušeností, ale také vytváření společných výzkumných projektů a iniciativ, které mohou zlepšit kvalitu výuky na všech úrovních. Dvouleté školy mají specifické zkušenosti a znalosti, které mohou být velmi užitečné pro čtyřletou výuku, zejména v oblastech, které se týkají integrace studentů z různých prostředí a kultur.

Přijetí nového přístupu by mělo znamenat, že čtyřleté školy přestanou pohlížet na dvouleté školy jako na méně významné subjekty, ale spíše je začnou vnímat jako plnohodnotné partnery ve vzdělávání. Studenti z těchto škol mohou přinést do akademického světa čerstvé perspektivy a nové způsoby myšlení, které jsou nezbytné pro rozvoj moderní společnosti. Dvouleté školy by měly být uznávány nejen za jejich roli ve vzdělávacím procesu, ale také za jejich příspěvek k akademickému výzkumu, který je často přehlížen.

Je nutné také změnit pohled na akademické zaměstnání a profesní identitu učitelů na dvouletých školách. V mnoha případech jsou pedagogové na těchto školách zaměstnáni na částečný úvazek, což vede k nejistotě a nízkému společenskému uznání jejich práce. Zajištění lepších pracovních podmínek a větší profesní autonomie by mělo být klíčovou součástí reformy vyššího vzdělávání.

Pro dosažení úspěchu v této transformaci je nezbytné, aby se akademické komunity, studentští aktivisté a pedagogičtí pracovníci z dvouletých i čtyřletých škol spojili a společně pracovali na přetvoření současného systému. Toto propojení je nejen výzvou pro univerzity, ale i příležitostí pro obohacení vzdělávacího procesu, který by měl být založen na rovnosti, uznání rozmanitosti a hlubokém respektu k různým vzdělávacím cestám.

Z tohoto důvodu je nezbytné nejen překonat historické bariéry mezi těmito institucemi, ale také se zaměřit na skutečné zajištění rovnosti v přístupu ke vzdělání, což bude vyžadovat nejen politické, ale i kulturní změny v rámci akademického světa. To není pouze otázka administrativní reformy, ale také změny mindsetu, která by měla být podporována širokou veřejností, aby byla zajištěna spravedlnost v oblasti vzdělávání na všech úrovních.

Jak 9/11 Memorial & Museum formuje narativ a co nám zůstává skryto?

Výtvarná a retorická kompozice 9/11 Memorial & Museum představuje komplexní celek, jehož jednotlivé části nezískávají význam samy o sobě, ale teprve jejich orchestrální souhra vytváří přesvědčivý narativ. Tento narativ vymezuje události 11. září, ovšem způsobem, který často reprodukuje stereotypy vůči muslimům a islámu, a to jak vědomě, tak nevědomě. Muzeum tímto způsobem utváří trvalou interpretaci, která bude ovlivňovat vnímání generací návštěvníků.

Přestože má 9/11 Memorial & Museum potenciál sloužit jako vzdělávací platforma, která by umožnila hlubší a kritickou reflexi událostí i jejich následků, ve své současné podobě nabízí spíše zúžený pohled na to, kdo jsme jako Američané a jakým kontrastem je v tomto narativu prezentováno „oni“. Kurátoři a tvůrci expozice často zamezují návštěvníkům možnost rozvinout komplexnější a nuancovanější diskusi o příčinách a dopadech teroristických útoků, a místo toho přispívají k upevnění etnických a náboženských stereotypů v souladu s politickými a vojenskými zájmy USA doma i v zahraničí.

V době, kdy je společenská spravedlnost a rovnost častým tématem veřejného diskurzu, je zvlášť zarážející, jak málo se v oblasti rétoriky a kompozice věnuje pozornost islamofobii a proti-muslimskému rasismu. Vzniká tak potřeba vědeckého a pedagogického zásahu, který by zkoumal výukové materiály o 11. září, islámu a muslimech, a současně pomáhal rozbíjet stereotypy a poskytoval nástroje pro informovanou veřejnou debatu o postavení muslimů v USA.

Soudobé politické klima, zesílené například rétorikou bývalého prezidenta Trumpa, která šíří obavy a nesnášenlivost vůči muslimům, je reálným nebezpečím pro bezpečnost a životy lidí. Tyto projevy strachu a nenávisti jsou podporovány nejen mediálními výstupy, ale také narativy, které jsou zakotveny v kulturních institucích, jako je právě 9/11 Memorial & Museum. Místo abychom nabízeli rozšířený pohled, který by zahrnoval i kontext sociálních, ekonomických a geopolitických faktorů vedoucích k tragédii, je návštěvníkům často předkládána reduktivní verze událostí.

Pro porozumění současným problémům a pro překonání náboženských a etnických rozdělení je zásadní uvědomit si, že muzea a jiné veřejné instituce by měly fungovat jako místa dialogu a kritické reflexe, nikoli reprodukovat existující předsudky. Skutečné poznání vyžaduje uvědomění si, že historie není jen souhrnem dat a fakt, ale komplexní sítí příběhů, z nichž každý může být interpretován z různých perspektiv. Důležité je proto nabízet návštěvníkům možnost konfrontovat své představy s širším kontextem, který zahrnuje i hlasy těch, kdo jsou v dominantním narativu marginalizováni.

Mimo rámec samotného muzea je nezbytné chápat, že historické narativy o 11. září jsou součástí většího obrazu americké identity a zahraniční politiky, kde islamofobie a rasové stereotypy hrají často roli nástroje k upevnění moci a kontroly. Proto je třeba klást důraz na kritickou mediální gramotnost, která pomáhá rozeznat manipulativní a zjednodušující narativy a zároveň podporuje empatické a informované porozumění složitým historickým procesům.

Jaké jsou důsledky vízových labyrintů pro studenty a akademiky v globálním kontextu?

Projekt „Proyecto Boston Medellín“ (PBM) představuje unikátní pedagogický model, kdy studenti z Kolumbie a USA společně pracují na výzkumu a psaní vízových žádostí v rámci dvoujazyčného kurzu. Tento přístup překračuje pouhou formální stránku podání žádosti o vízum a stává se aktivačním bodem pro hlubší mezikulturní dialog a spolupráci, jež směřují k překonání fragmentace, kterou státní hranice a vízová politika často vytvářejí. V tomto smyslu je vízum nejen dokumentem, ale i symbolem bariér, které omezují pocit sounáležitosti a právo na plné zapojení do společenského života.

Kolumbie, s její nedávnou zkušeností s Národním mírovým dohodnutím a ústavní reformou zaměřenou na pravdu a usmíření, nabízí specifický kontext pro pochopení těchto globálních otázek. Problémy, s nimiž se Kolumbie potýkala během více než sedmdesáti let vnitřního konfliktu, nejsou výjimkou, ale spíše extrémním příkladem problémů, které se prolínají v mnoha částech světa. Nejde pouze o otázku národní bezpečnosti nebo suverenity, ale o širší otázky globální spravedlnosti, lidských práv a environmentální udržitelnosti.

Vízové struktury zvláště ukazují, jak jsou dokonce i vysoce kvalifikovaní odborníci, jako jsou vědci s doktoráty a akademici, nuceni žít v nejistotě a závislosti na krátkodobých vízech. I jejich práce a přínos jsou podmíněny systémem, který z nich dělá jakousi "itinerantní pracovní sílu", vystavenou neustálé hrozbě deportace. Toto poznání rozšiřuje chápání vízových labyrintů z pouhé administrativní bariéry na systém, který vytváří materiální a psychickou nejistotu.

Vízové procesy jsou často zahaleny mlčením, což odráží jak jejich komplexnost, tak i to, že je tento druh práce a boje za právní status mnohdy přehlížen či bagatelizován. Toto mlčení je samo o sobě důležité rozpoznat, protože udržuje status quo a neviditelnost nerovností, které vízové podmínky reprodukují.

Projekt PBM, který kombinuje umění a psaní, ukazuje, jak lze překonat hranice nejen fyzické, ale i institucionální, a jak může vzdělávání přispět k vytvoření nových forem solidarity a spolupráce. Témata jako přístup k pitné vodě, bezpečnost potravin, práva žen, práva trans a nezdokumentovaných osob, imigrace či odmítání neoliberálních kapitalistických struktur se stávají společným jmenovatelem nejen lokálních, ale globálních výzev.

Je nezbytné chápat, že víza nejsou pouze o individuálním právu na vstup či pobyt, ale o širších systémech moci, které určují, kdo a za jakých podmínek může být součástí společnosti. Tyto systémy ovlivňují nejen přístup ke vzdělání a práci, ale také právo na rodinný život, zdravotní péči či kulturní participaci. Při čtení o těchto vízových procesech je důležité vnímat je jako součást globálního kontextu nerovnosti, v němž státní hranice, imigrační politiky a ekonomické zájmy vytvářejí složité, často nespravedlivé podmínky života a práce.