Jazyk, který používáme, má moc formovat naše vnímání světa. Není to jen nástroj komunikace, ale i způsob, jakým se vytváří realita, kterou vnímáme jako pravdivou. V současnosti jsme svědky toho, jak se jazyk používá k manipulaci s veřejným míněním, vytváření alternativních skutečností a ovlivňování chování jednotlivců a skupin. Tento proces je zvláště silný v politickém diskurzu, kde je jazyk nejen nástrojem pro vyjádření myšlenek, ale i nástrojem pro kontrolu mysli.

Aldous Huxley ve svém díle jasně ukazuje, jak exkluzivita a tajemství vytvářejí silné psychologické uspokojení pro jednotlivce, kteří se cítí součástí nějaké vyvolené skupiny. Jazyk, který používáme k odlišení sebe sama od těch, kteří nejsou "zasvěceni", posiluje naši identitu a zároveň podkopává ochotu druhých se s námi spojit. Toto je jádrem alternativních faktů, které vytvářejí a upevňují pocit sounáležitosti mezi těmi, kdo jsou "uvnitř", a těmi, kdo jsou "mimo".

Jazyk může posilovat solidaritu v rámci skupiny tím, že vytváří nové termíny a fráze, které nelze jednoduše zpochybnit. V případě takových termínů, jako je například "Cuckservative", je jazyk použit k označení těch, kdo podle dané skupiny zradili ideály. Slouží to k rozdělení a k vytvoření jasného obrazu nepřítele. Podobně slova jako "total loser" nebo "bad hombres" se používají k dehumanizaci a očernění jednotlivců nebo celých skupin lidí. V tomto jazyce není prostor pro nuance, protože všechno je zjednodušeno do černobílého obrazu, kde je každý, kdo se postaví proti moci, automaticky "prohrávačem" nebo "zločincem".

Tato forma jazykové manipulace není novinkou, ale existuje už dlouhou dobu, přičemž její historie sahá až do starověkého Říma, kdy byla propaganda používána k šíření náboženských a politických idejí. Původně slovo "propaganda" označovalo církevní aktivity zaměřené na šíření víry, ale postupně začalo být používáno v politickém kontextu. Propaganda je účinná právě díky tomu, že se často používají polopravdy, zjednodušené slogany a emocionálně laděné výrazy, které mají za úkol ovlivnit masy. Tento proces je zcela v souladu s učením Lenina a Mussoliniho, kteří si byli vědomi síly jazykové manipulace a jejího vlivu na veřejné mínění.

V moderní době, a zejména v prostředí sociálních médií, může každý jedinec, bez ohledu na své vzdělání či profesní postavení, vytvářet a šířit alternativní fakta. Mnohé z těchto faktů jsou postavené na falešných nebo zjednodušených tvrzeních, která si nezadají s propaganda z doby totalitních režimů. Tento nový druh diskurzu je často zaměřen na to, aby se v očích veřejnosti podkopaly základní pravdy a místo nich byl vybudován nový, alternativní svět, kde je vše přizpůsobeno určité ideologii nebo politickému cíli.

Jazyková manipulace nejenom že slouží k posílení sounáležitosti mezi členy určité skupiny, ale zároveň vytváří prostor pro vylučování a marginalizaci těch, kteří se této ideologii nepodřizují. Zatímco pro stoupence takového diskurzu se jazyk stává nástrojem pro udržení moci a kontroly, pro ostatní je to signál, že se dostali mimo hranice společnosti. To má dalekosáhlé důsledky nejen pro jednotlivce, ale i pro širší společenský a politický kontext.

Jak konspirační teorie a falešné příběhy formují veřejné mínění: Případ Donalda Trumpa

Je zjednodušené a naivní si myslet, že Donald Trump nebyl vědomý podtextu konspirační teorie o narození. Není to jen o lži – jedná se o hru na hlubší pocit nevole, že někdo, kdo má původ v otrocích, se ujímá vůdcovství ve společnosti. Tento typ nevědomé nenávisti dokáže spojit mnoho lidí. Jak trefně poznamenal Orwell, „Pojďme se všichni spojit a mít hezkou nenávist." Tato nenávist, která se šíří skrze takzvaný „birther mýtus", je nebezpečná pro progresivní demokratické hodnoty. Stále se neříká nahlas, ale zůstává skrytá v podvědomí, kde nabírá ještě větší sílu.

Historie ukázala, že podobné nenávistné myšlenky nejsou novinkou. V období Mussoliniho a Hitlera se konaly masové mítinky, kde byly rasistické mýty neustále opakovány. Uctívané davy na nich stále slyšely stejné lži, které byly záměrně předkládány jako pravda, díky emočním slogany a tělesné řeči, která doslova uchvacovala jejich pozornost. Trump, stejně jako ti před ním, se stal mistrem manipulace, protože dokáže dobře předvádět svůj proslov a využívat stejných taktik. Pro něj je klíčové, že jeho mítinky jsou uzavřené pro jeho zapálené stoupence, což zaručuje, že vše bude probíhat v atmosféře, která vzbuzuje vysoké emoce, a to bez jakékoliv opozice. V počátcích jeho volební kampaně byly Trumpovy mítinky otevřené širšímu okruhu lidí, ale jak čas plynul, jeho podporovatelé se stali jedinými účastníky. Tento způsob, jakým vybral své diváky, mu zaručil efektivitu – cítili se spojeni v boji proti „nepřátelům skutečné Ameriky“.

Není náhodou, že mnoho lidí věří na konspirační teorie nebo mýty, jako je právě ten o „birther“ otázce. Jak správně poukázali psychologové, lidský mozek je doslova „naprogramován“ tak, aby tyto příběhy přijal. Myšlenky a teorie, které nerespektují racionální argumenty, se snadno dostávají do podvědomí a ovlivňují naše pocity. To, co řídí naše přesvědčení, není logika, ale spíše emoce – limbický systém v mozku je zodpovědný za naše instinktivní reakce. Tato část mozku je také důvodem, proč lidé věří i těm nejnepravděpodobnějším konspiračním teoriím, přestože je vyvrací fakta. Jak napsal novinář William Cummings: „Bez ohledu na to, jak nepravděpodobná je daná konspirační teorie, praví věřící se nikdy neodchýlí od svého přesvědčení.“

Konspirační teorie jsou nástrojem, jak vytvářet obraz nepřátelského světa a jak sjednocovat lidi na základě společné nenávisti. Trump jako vůdce tohoto typu politiky cíleně využívá strach, aby vyvolal u svých podporovatelů dojem, že jedinou cestou k záchraně Ameriky je eliminovat určité skupiny lidí – přistěhovalce, muslimy, Afroameričany nebo liberalismus jako takový. Vytváření seznamu „nepřátel“, což je taktika používaná diktátory jako Stalin nebo Mussolini, se stalo běžnou praxí i v Trumpově kampani.

Na pozadí těchto manipulací je potřeba si uvědomit, že jakýkoli falešný příběh, jako je právě teorie o narození, není jen nástrojem pro získání podpory, ale také pro vyvolání hlubokých emocionálních reakcí. Když Trump mluvil o nutnosti „kompletního uzavření Ameriky pro muslimy“, nevytvářel jen politickou agendu, ale také obraz katastrofy, kterou lze zastavit jedině extrémními opatřeními. Tato slova rezonovala s jeho publikem, protože evokovala vzpomínky na 9/11 a hněv, který tyto události vyvolaly.

Je také důležité si uvědomit, že v politických kampaních, kde jsou kampaňové strategie postavené na dezinformacích, jsou klíčové opakování a emocionalita. Mýtus o „skutečné Americe“ je silný právě proto, že představuje jednoduché řešení na složité problémy, které nejsou snadno vyřešitelné tradičními politickými metodami. Cílem těchto strategií je vnutit lidem pocit, že jejich problémy mají konkrétního viníka, kterého je třeba potrestat. To, co se zdá být jednoduchým řešením, může mít dalekosáhlé a nebezpečné důsledky pro společnost jako celek.

Jak gaslighting ovlivňuje politiku a naše vnímání reality

Gaslighting se stal jednou z klíčových strategií v americké politice, kde se postupně etabloval díky moderním komunikačním a marketingovým technikám. Jak Bryant Welch tvrdí, tento fenomén je výsledkem kombinace reklamních a propagandistických metod, které byly již dlouho známy, ale až v současnosti byly využity s plnou ambicí a psychologickým záměrem. Gaslighting v politice není jen nástrojem lží, ale i záměrným vytvářením mentálního zmatení, kde je vše relativní a nejasné.

Tato technika se projevuje především skrze použití tzv. "dog whistles", tedy jazykových kódů, které umožňují vyslovování rasistických či xenofobních názorů bez přímé odpovědnosti. Takový jazyk není explicitní, neodkazuje přímo k rasovým nebo etnickým stereotypům, ale vytváří ve veřejnosti pocit, že tato přesvědčení jsou ve vzduchu a že je sdílí i ostatní. Oběť tohoto typu manipulace se stává součástí kolektivního zmatení, kde jsou její vlastní myšlenky postupně ovlivňovány a formovány.

Gaslighting je také zákeřný v tom, že pomalu deformuje realitu. Pomocí nejasného, vyhýbavého jazyka se manipuluje s veřejným míněním, aniž by došlo k přímému konfliktu nebo obvinění. Tato technika se nejlépe projevuje v politických prohlášeních, kde se politikové často vyhýbají přímým výrokům, které by mohly být zpochybněny, a místo toho používají jazyk, který se může jevit jako nevinný, ale v podstatě propaguje nenávistné myšlenky.

Příkladem je Donald Trump a jeho použití jazykových kódů. Když označil země, jako je Haiti, za „špinavé díry“, přímo se nevyjadřoval k rasovým otázkám, ale následným komentářem o chudobě a problémech těchto zemí zasadil rasistickou narážku. Tento jazykový kód je nejednoznačný, ale v myslích jeho následovníků vytváří obraz těchto zemí jako inherentně problémových a nehodných. V tomto případě se používá stereotipizace – přisuzování negativních rysů celému národu nebo etnické skupině, čímž se formuje veřejné mínění.

Důležité je, že tento způsob komunikace nevyžaduje přímé lži nebo dokazování. Mnohem nebezpečnější je to, že je to jazyk, který zůstává neuchopitelný. Je to jazyk, který je obklopený mlhou, která umožňuje manipulátorovi zůstat v bezpečí, protože jeho slova nikdy nelze úplně definovat nebo vyvrátit. Zůstává v rovině sugestivní narážky, která je neustále opakována a přijímána jako pravda.

Gaslighting se může stát nebezpečným, protože umožňuje manipulátorovi vytvářet a udržovat masovou podporu tím, že se stává „společenským společníkem“ určitých skupin, aniž by byl vázán nějakými konkrétními závazky. Například Trump se dokázal spojit s bílými evangelikály v USA, aniž by měl jakoukoli skutečnou ideologickou shodu s těmito skupinami. Gaslighting zde funguje jako nástroj pro udržení moci, protože jakékoli přímé obvinění je obtížné, neboť jazyk je natolik nejednoznačný, že nelze přesně vyjádřit, co bylo vlastně řečeno.

Důležité je si uvědomit, že gaslighting se neomezuje pouze na politiky. Tento způsob komunikace je efektivní i v jiných oblastech, jako jsou náboženské skupiny nebo sekty, kde se používají podobné manipulativní techniky k vytváření loajality a udržování moci. Takové techniky umožňují vytvořit prostředí, kde se lidé začnou cítit ztraceni v pochybnostech o tom, co je pravda a co je lež, a tím se stávají náchylnějšími k manipulaci.

Tento proces lze pozorovat v digitálním věku, kdy se memy, videa a další virální obsah stávají nástroji pro šíření gaslightingu. Internet umožňuje rychlé šíření těchto technik mezi širokou veřejnost, což ztěžuje jejich detekci a potírání. Gaslighting je tedy nejen nástrojem politické manipulace, ale i součástí širšího procesu formování veřejného mínění, kde je pravda stále obtížněji uchopitelná.

Jaký je vztah mezi politikou, lhaním a genderovými stereotypy?

Otázka, která se nabízí, zní: může vůbec existovat ženský Mussolini nebo Trump? Pokud je odpověď záporná, pak je třeba hledat příčiny v biologii, jak tvrdí De Waal a další. Podle jejich názoru je lhaní součástí přirozeného chování samců, adaptace na svět, která je genetická, nikoliv kulturní. Tento pohled podporuje i biolog E. O. Wilson, který tvrdí, že lež je součástí evolučního přežití mužů. To nás přivádí k otázce: je struktura mužského mozku lépe uzpůsobena k Machiavellistickému umění lži než mozek ženský? I když se jedná o spekulaci, rozdíly v chování mužů a žen v oblasti lži jsou nejen patrné, ale také velmi nápadné.

Politika však nabízí zcela jiný pohled na lhaní a manipulaci. V politickém prostředí se ženy a muži hodnotí odlišně. Příklad z volební kampaně mezi Trumpem a Clintonovou ukazuje, jak by její používání stejného hyperbolického jazyka a lží jako Trumpa bylo hodnoceno mnohem přísněji. Pro ženy v politice totiž existuje implicitní očekávání, že se budou chovat "žensky". Tento genderový dvojí standard je stále živý a hraje roli v mnoha politických bitvách.

Pokud žena použije lži nebo manipulace podobným způsobem jako muž, očekává se, že to bude jemnější, subtilnější. Clintonová tedy možná prohrála částečně kvůli falešné MAGA naraci, ale mnohem více zřejmě kvůli tomu, že byla ženou, která byla kulturně očekávána, že se bude chovat určitým způsobem. Tento dvojí standard je stále hluboce zakořeněný v našich společenských normách.

Lži, manipulace a Machiavellismus nejsou pouze nástroje politiky, ale jsou to součásti lidské povahy, které se vyvíjejí v kulturním kontextu. Lhaní se stává dovedností, která umožňuje jedinci řídit vlastní emoce a chápat emoce ostatních. To je zřejmě klíčový faktor, proč je Trump tak efektivní v komunikaci. On dokáže předvídat emoce svých posluchačů a přizpůsobit jim svou strategii. Jeho schopnost manipulovat s veřejností je dílem nejenom chytré taktiky, ale také hlubokého pochopení lidské povahy.

Příběh o lhaní, manipulaci a Machiavellismu ukazuje, jak komplexní je vztah mezi pravdou, lží a mocí. Zároveň nás vybízí k zamyšlení nad tím, jaký význam má veřejné vystupování a jak ho mohou různí jednotlivci použít k dosažení svých cílů. V tomto ohledu je důležité chápat, že lhaní není jen výsada některých, ale součást širšího kulturního a historického procesu, který ovlivňuje jak politiky, tak celou společnost.

Proč mistr lži získává moc a čím to ospravedlňuje?

Insulty jako „low energy“, „little“ nebo „crooked“ nejsou jen osobními invektivami; jsou nástrojem k vytvoření singulární identity vládce, který své oponenty dehumanizuje natolik, aby se mohl postavit „nad systém“. Když mluvčí přetváří urážku na znamení odvahy proti „politické korektnosti“, oslovuje ten rozdíl, který mnozí cítí: že etablované instituce a elity jsou odtažité, pokrytecké, parazitické — a proto zaslouží být „odvodněny“. Metafora „vypustit bažinu“ tak funguje dvojím způsobem: popisuje skutečné zákroky proti byrokracii i mýtus morální očisty, který ospravedlňuje vyřazení protivníků a konsolidaci moci.

Psychologická kulisa takového úspěchu spočívá v pocitu vyloučení — alienace, o níž psali Marx i Durkheim, anomie a ztráta smyslu. Ten, kdo se cítí marginální, přijme osobu, jež nabízí návrat sounáležitosti, i když je cena morální kompromis. Historické paralely jsou zřejmé: revoluční naděje a následné krveprolití v Francii ukazují, jak potřeba smyslu a řádu může dovést masy k podpoře destruktivních řešení. Lidé, kteří trpí pocitem vyloučení (ekonomickým, kulturním, náboženským), hledají zástupce, jenž slibuje obnovení jejich hodnot a statusu — a často opomíjejí rozpory mezi rétorikou a chováním lídra.

Relativně opomíjenou, leč strategicky významnou složkou je instrumentální zpětné získání podpory náboženských či jiných komunit. Lídr, který se nabídl jako nositel programu určitého morálního řádu — jakkoli osobně amorální — uspěl, protože náboženské skupiny získaly naději na institucionální změny (soudci, legislativa), jež pro ně byly důležitější než osobní charakter vůdce. Tato transakce mezi ideologií a pragmatismem vysvětluje, proč řada voličů zůstala loajální navzdory explicitním morálním prohřeškům vůdce.

„Rozděl a panuj“ funguje nejúčinněji, když se rozdělí nejen mocenské elity, ale i každodenní identita občanů — když je diskurz přetvořen na spor o morální status a existenciální uznání. Umění lži pak není pouze klamem faktů; je to estetika moci, která přetváří jazyk, symboly a kulturní resentiment ve zdroj autority. Kdo tomu rozumí, pochopí, že boj proti takovému projektu musí začít obnovou institucionální důvěry, občanské solidarity a kritického myšlení, které odhaluje rétorické vzorce a metafory sloužící k legitimizaci autoritářských záměrů.

Důležité pro čtenáře: vnímat mluvu vůdce nejen jako soubor tvrzení, ale jako strategii formování identity — jak osobní grandióznost, hanlivé přezdívky a metafory slouží k vytváření kolektivní katarze a povolení represivních opatření. Zkoumat původ frází a obrazů, sledovat institucionalizaci slov do politiky (např. jmenování soudců, personální čistky), a analyzovat, kdo materiálně a symbolicky profitovalo z „odvodnění“. Kritická pozornost k sociálním příznakům alienace (ekonomické, kulturní, náboženské) umožní rozeznat, kde může demagogie najít živnou půdu, a tedy jaké praktické změny (ekonomické zabezpečení, vzdělání občanské gramotnosti, obnovení veřejného etického diskurzu) jsou nezbytné k prevenci jejího opětovného vzniku.