Pro zajištění stability systému (2.37) je klíčové nejprve garantovat existenci a jedinečnost řešení . Toho je dosaženo aplikací následujícího věty, která zaručuje přítomnost řešení pro daný systém (2.37).
Věta 2.1 (Globální existence a jedinečnost)
Analýza stability nelineárního systému se primárně zaměřuje na jeho bod rovnováhy. Bod rovnováhy pro systém (2.37) je označen jako konstantní vektor , který splňuje pro . Zavedením koordinačního posunutí se systém (2.37) v novém souřadnicovém systému stává systémem s bodem rovnováhy , což odpovídá bodu rovnováhy . Tento přístup nám umožňuje pohodlně považovat počátek souřadnicového systému za bod rovnováhy systému (2.37), čímž definujeme různé pojmy stability zaměřené na tento bod rovnováhy bez ztráty obecnosti.
Definice 2.4
Bod rovnováhy systému (2.37) je
-
Lyapunovovsky stabilní (nebo stabilní) v čase , pokud pro každé existuje , tak že pro všechna a všechna ;
-
asymptoticky stabilní v čase , pokud je stabilní v čase a existuje , tak že pro všechna ;
-
globálně asymptoticky stabilní v čase , pokud je stabilní v čase a pro všechna .
Pokud a zůstávají nezávislé na , a je rovnoměrné v , což znamená, že pro každé existuje , nezávislé na , tak že pro , pak jsou pojmy stability rovnoměrné vzhledem k . Tyto pojmy rovnoměrné stability lze také vyjádřit v termínech funkcí třídy , a , jak je uvedeno níže.
Definice 2.5
-
stabilní, pokud existuje funkce třídy a konstanta , nezávislá na , taková, že pro všechna a všechna ;
-
asymptoticky stabilní, pokud existuje funkce třídy a konstanta , nezávislá na , taková, že pro všechna a všechna ;
-
globálně asymptoticky stabilní, pokud existuje funkce třídy , nezávislá na , taková, že pro všechna a všechna .
Tyto pojmy stability jsou definovány na základě trajektorie systému pro , kterou nelze explicitně spočítat pro složité nelineární systémy. Proto použití těchto definic k zkoumání stability systému bývá neproveditelné. Metoda přímé Lyapunovovy analýzy se tedy ukazuje jako klíčový nástroj pro hodnocení stability systému bez nutnosti explicitně znát trajektorii systému. Tato metoda určuje stabilitu systému na základě jeho dynamiky, tj. vektorového pole . Výsledek je shrnut v následující větě.
Věta 2.2 (Lyapunovova přímá věta)
Zvažme systém (2.37) a nechť je spojitě diferencovatelná funkce, taková, že pro některé funkce třídy a , definované na , platí
a
Pak je bod rovnováhy stabilní. Pokud je rovnice (2.39) nahrazena rovnicí
kde je funkce třídy , pak je bod rovnováhy asymptoticky stabilní. Pokud je a a jsou funkce třídy , pak je bod rovnováhy globálně asymptoticky stabilní.
Jak analyzovat stabilitu přepínaných systémů
Při studiu dynamiky víceagentních systémů (MAS) v rámci přepínaných sítí je kladeno důraz na připojení dalších technických nástrojů pro analýzu stability, které přesahují základní teorii popsanou v předchozích kapitolách. Třída přepínaných systémů je charakterizována následujícími dynamikami:
kde reprezentuje stav systému, je vstupní signál a je konstantní matice řízení. Rovnice (8.9) s pevným přepínacím signálem je označována jako subsystém i-tého typu pro každé . Jinými slovy, přepínaný systém (8.9) obsahuje více než jeden subsystém, přičemž přepínání je řízeno signálem . V této sekci se zaměříme na analýzu obecného přepínaného systému ve formě (8.9). Je třeba zdůraznit, že přepínací matice nemusí být v tomto kontextu J-maticí.
Než přistoupíme k analýze vlastnosti ISS (Input-to-State Stability) systému (8.9), začneme jednodušší situací, kdy nebereme v úvahu vstupní signál , tedy rovnice (8.10):
Pokud je matice pozitivně semidefinitní, tj. pro všechna , derivace funkce podél řešení rovnice (8.10) splňuje:
Tento jednoduchý argument zajišťuje stabilitu bodu rovnováhy podle teorem 2.2. Pro atraktivitu bodu rovnováhy je však vyžadována silnější podmínka, jak ukazuje následující lemma.
Lemma 8.2: Zvažme přepínaný systém (8.10) s přepínacím signálem splňujícím předpoklad 8.1. Pokud splňuje podmínku (8.6), pak existuje , takové že funkce definovaná v (8.11) podél řešení rovnice (8.10) splňuje:
pro , nebo ekvivalentně:
Kromě toho je bod rovnováhy přepínaného systému (8.10) exponenciálně stabilní.
Pro důkaz této vlastnosti používáme analýzu stavového přechodového matice , která je definována jako řešení odpovídající soustavy rovnic. Pokud , zjednodušená forma této matice je , kde je počáteční hodnota.
Je-li matice přechodu pozitivně semidefinitní, pak je možné dokázat, že stav systému konverguje k nule exponenciálně rychle. Takováto stabilita závisí na přepínacím signálu a přepínacích intervalech, které musí splňovat určité podmínky, včetně omezení maximálních a minimálních časových intervalů mezi přepnutími.
Pokud bychom se pokusili přepnout na obecnější přepínané systémy s různými vstupy, musíme se podívat na následující lemma týkající se stability ve smyslu ISS (Input-to-State Stability).
Lemma 8.3: Zvažme přepínaný systém (8.9) s přepínacím signálem , který splňuje předpoklad 8.1. Pokud matice splňuje podmínku (8.6), systém je exponenciálně stabilní ve smyslu ISS. To znamená, že:
pro všechna , kde je funkce KL exponenciálního typu a je konstanta splňující určitou podmínku v závislosti na parametru .
V rámci těchto důkazů je důležité analyzovat chování přechodových matic mezi přepnutími. Systém může vykazovat různé dynamické chování v závislosti na konkrétní posloupnosti přepnutí a na tom, jak dlouho trvá každý přechod mezi subsystémy. Uplatněním teorie o přechodových maticích, která zahrnuje posouzení stability pomocí normy, můžeme získat komplexní výsledky pro stabilitu celkového systému.
Pokud přepínání probíhá v souladu s určitými podmínkami, jaké jsou stanoveny v předchozích lemmatech, lze s jistotou říci, že systém bude stabilní a bude se chovat prediktabilně i při přepínání mezi různými subsystémy.
Jak navrhovat synchronizaci víceagentových systémů v nelineárním prostředí
Techniky nelineárního řízení nevyžadují linearizaci nebo restriktivní předpoklady o nelineárních rychlostech růstu. U těchto metod mohou agenti dosáhnout nejen synchronizace, ale i synchronizace ve specifikovaném vzoru. Tento vzor může být generován lineárním systémem, který obvykle obsahuje kombinaci konstant a sinusoid s různými frekvencemi. Vzor synchronizace, například sinusové oscilace o frekvenci 100 Hz, je tedy definován, ale konkrétní trajektorie synchronizace, včetně její amplitudy a fáze, nejsou předem určeny návrhářem nebo vůdcem. Tyto hodnoty jsou určeny samotnými agenty prostřednictvím jejich spolupráce v procesu synchronizace, přičemž závisí na dynamice uzavřené smyčky agentů a jejich počátečních stavech.
Tento přístup umožňuje jak scénáře komunikace stavů, tak výstupů. V případě komunikace výstupů jsou přenášeny pouze výstupy agentů přes síť, čímž se výrazně snižují náklady na síťovou komunikaci. Tento rámec je aplikovatelný na libovolnou orientovanou síť, přičemž jedinou podmínkou je existence kostry v orientovaném grafu, která zajišťuje propojení všech uzlů. Na síťové struktury nejsou kladeny žádné další požadavky.
Koncept používání referenčních modelů pro heterogenní víceagentové systémy byl původně aplikován na lineární systémy. V tomto kontextu bylo dosaženo konsensu mezi heterogenními agenty prostřednictvím lokálních dynamik vzájemného spojení. Tento výzkum stanovil nezbytnou podmínku: všichni agenti, spolu se svými místními dynamikami spojení, musí mít interní model společného virtuálního exosystému. Podobně práce zaměřující se na lineární nejisté heterogenní systémy poskytla explicitní konstrukci konsensuálních regulátorů, přičemž předpokládala existenci společného virtuálního exosystému, který definuje referenční trajektorii, k níž agenti asymptoticky konvergují.
Tento přístup byl následně rozšířen na nelineární heterogenní víceagentové systémy, jak bylo formulováno v dřívějších kapitolách. Metody, které byly původně vyvinuty pro lineární systémy, byly upraveny pro nelineární případy, jak ukazují například práce týkající se nelineárních druhotných systémů s nejistotami.
V rámci tohoto přístupu byly pro nelineární heterogenní víceagentové systémy vyvinuty specifické metody, které zahrnují například robustní výstupní synchronizaci a řízení s cílem dosáhnout globální regulace. Tento rámec se opírá o předpoklad, že agenti mají přístup k referenčním modelům, což umožňuje jejich spolupráci při dosažení synchronizace i v přítomnosti nejistot.
V souvislosti s adaptivní homogenizací, která byla představena v předchozích kapitolách, lze tento přístup aplikovat i na systémy s nelineárními nejistotami. Tyto systémy jsou charakterizovány složitějšími dynamikami, než je tomu v homogenních případech, kdy jsou všechny agenti popsány podobnými maticemi. U heterogenních párů je potřeba vzít v úvahu různé dynamiky agentů, což vyžaduje specifické techniky pro jejich řízení a synchronizaci.
Při návrhu regulátorů pro takto složité systémy je kladeno důraz na schopnost systému vyrovnávat se s různými nelineárními a nejistými podmínkami. Je tedy nezbytné, aby agenti nejenom že synchronizovali své výstupy, ale dokázali to udělat i v dynamickém prostředí s potenciálními změnami v jejich vnitřních dynamikách.
Konečně, v oblasti výstupní synchronizace a regulace referenčních modelů, jak je popsáno v tomto přístupu, je klíčové pochopit, že jednotliví agenti nemusí mít kompletní a aktuální informace o všech ostatních agenta, aby mohli správně synchronizovat své výstupy. Místo toho se spoléhají na lokální interakce a zpětnou vazbu, které umožňují kooperaci i v prostředí s minimálními nebo žádnými centrálními informacemi.

Deutsch
Francais
Nederlands
Svenska
Norsk
Dansk
Suomi
Espanol
Italiano
Portugues
Magyar
Polski
Cestina
Русский