Jak léky přírody ovlivňují naše zdraví: Význam rostlin a humory ve středověké medicíně

Byl to den, který mi zůstane v paměti až do konce života. Když jsme byli svědky třesku země, který následoval po prudkém zemětřesení, moje mysl se na chvíli zastavila. Okamžitě jsme se skrčili, jak nás to vědomí ohrožení vyhnalo do bezpečí. Nicméně to, co následovalo po otřesech, mě ohromilo ještě víc než zemní pohyby. Zmizel Abu Zayd. A s ním i to, co bylo neocenitelné – kus historie, o kterém nikdo nemohl vědět, že by se mohl stát tak cenným.

Základním kamenem tehdejší medicíny byla teorie čtyř humorech – čtyř základních tělesných tekutin, které byly podle starověké lékařské tradice propojené s elementy světa: teplý a vlhký krev, horký a suchý žluč, studený a suchý černý žluč a studený a vlhký hlen. Tento názor vycházel z pozorování starověkých myslitelů, včetně Hippokrata, a zůstával dominující teorií až do pozdního středověku. Podle této teorie zdraví a nemoc závisí na rovnováze těchto humorech. Pokud došlo k jejich nerovnováze, pak došlo k onemocnění.

Když Salim onemocněl, jeho stav nebyl způsoben pouze vnějším prostředím, jak bychom si dnes mohli myslet, ale byl to důsledek narušení vnitřní rovnováhy těla. Doktor, který nás přijal, nám vysvětlil, že příčiny jeho nemoci spočívají v nadbytku hlenu, což vedlo k nadměrné vlhkosti a chladu v jeho těle. Taková nerovnováha nebyla uprostřed letních měsíců neobvyklá. Hlavním principem léčby bylo obnovení rovnováhy, a to prostřednictvím přírodních prostředků.

Přírodní medicína byla tehdy tak silně spjata s rostlinami a jinými přírodními prvky, že každá nemoc měla svou odpovídající rostlinu nebo látku, která mohla vrátit tělo zpět do harmonického stavu. Lékaři této doby často čerpali z prací starověkých myslitelů, jako byl Dioskorides, jehož knihy o využití rostlin v medicíně byly považovány za cenný zdroj. V tomto konkrétním případě doktor zmiňoval balzámový strom, jehož pryskyřice byla sbírána jako léčivý prostředek, čímž ukazoval na to, jak moc rostliny byly klíčové pro léčbu a prevenci nemocí.

Teorie humorech a léčebné praktiky, které byly používány v té době, nebyly pro nás zcela cizí, ale byly zakotveny v předpokladech, které dnes už v mnohém neplatí. Kdybychom se dnes podívali na některé z těchto léčebných metod, mohli bychom je považovat za nevědecké, ale je třeba si uvědomit, že tehdejší svět měl úplně jiné chápání přírody a zdraví. Co je dnes pro nás podivné a neuvěřitelné, tehdy představovalo pokus o porozumění světu kolem sebe, vycházející z pozorování a zkušenosti.

Ve středověku byla nemoc často vnímána jako důsledek vnějších i vnitřních sil, které se projevovaly jak na tělesné, tak na duševní úrovni. Tento pohled na nemoc jako nerovnováhu celého systému těla přetrvával, dokud moderní medicína nezačala zkoumat specifické příčiny nemocí a tělesných dysfunkcí na buněčné a molekulární úrovni.

Dnes víme, že některé rostliny a jejich pryskyřice skutečně mají léčivé vlastnosti. Například myrha, balzámový strom a frankincense jsou stále uznávané pro jejich terapeutické účinky. Nicméně je důležité si uvědomit, že představa rovnováhy humorech dnes již neodráží přesně realitu vědeckého poznání. Místo toho jsme dnes schopni lépe chápat konkrétní mechanismy, které způsobují onemocnění, a to na úrovni mikrobiomu, genetiky a biochemických procesů.

Jaké tajemství skrývají starověké léky a architektura Khorasánu?

Balsám, který lékař zmiňuje, není jen obyčejnou vůní, jak se mohl zdát mému otci. Je to něco, co zasahuje hluboko do historie a filozofie lékařství, přičemž jeho význam pro tělo není snadné podcenit. Tento speciální olej, pocházející z Egypta, má více než jen vonné vlastnosti; jeho účinky na tělo jsou zázračné. Může být použit k léčbě jedů nebo ke zlepšení zdravotního stavu, jeho přínosy jsou známy už od dob starověkých králů, jako byl Mithridates, a ve své síle a účinnosti předčí mnoho jiných léčiv. Balsám vnáší teplo a suchost do těla, což je v jistých případech přesně to, co je potřebné k uzdravení.

Ale jak ukazuje reakce Salima, ne každý je otevřený novým nebo „pohanským“ metodám. I když je tento lék oslavován nejen lékaři, ale i vládci a vědci, jako byli al-Razi a Hunayn ibn Ishaq, kteří studovali a překládali řecké texty, některé náboženské a kulturní tradice se postaví proti těmto novým přístupům. Salim, zastánce tradičního islámského výkladu medicíny, odmítá jakýkoli lék, který není výslovně schválen prorokem Muhammadem. Jeho víra je silná, ale také uzavírá jeho mysl před těmi nejmodernějšími léčebnými metodami, které mohou přinést úlevu. Tento konflikt mezi náboženským dogmatem a pokrokovými vědeckými přístupy je charakteristickým rysem mnoha historických období, kdy se jednotlivé kultury střetávaly s novými myšlenkami.

Příběh o tomto balsámu není pouze příběhem lékařské praxe; je to také příběh zrcadlící širší kulturní a intelektuální výměnu mezi Východem a Západem. Ve skutečnosti jsou podobné diskuse přítomné v mnoha vědeckých oblastech, od astronomie po inženýrství. To, co je pro nás dnes běžné, tehdy nebylo vůbec samozřejmé. Caliphát v Bagdádu objednal překlady galénovských a dioskoridovských textů, protože viděl hodnotu v myšlenkách starověkých řeckých vědců. Takto se ukázalo, jak hluboký vliv měla grécko-římská tradice na islámskou vědu a jak moc se vědomosti mezi těmito kulturami propojovaly.

Když se zaměříme na Salimovo zdraví, vidíme, jak těžká je cesta k uzdravení, když je zasaženo nejen tělo, ale i mysl. Salim je nemocný, ale jeho víra mu brání otevřít se novým způsobům léčení. Můj otec, přes své počáteční pochybnosti, nakonec vyjednává za tuto drahou medicínu. Tento moment ukazuje složitost vztahů mezi vírou a rozumem, mezi tradičními hodnotami a novými směry vědy. Když je na hře život, jak daleko jsme ochotni zajít a co jsme ochotni obětovat? A co je skutečně důležitější: tělo nebo duše?

V Khorasánu, v roce 1093, stál před námi jiný druh konfliktu, ten mezi vnějším a vnitřním světem. Procházeli jsme kolem starověkých hrobek, které nejen že představovaly poslední odpočinek svých obyvatel, ale byly i úžasnými příklady architektonické zdatnosti. Když je člověk konfrontován s krásou takových staveb, musí si položit otázku, co je vnímáno jako „krása“ v kontextu času a prostoru. Jak dokáže člověk porozumět těmto monumentům, když sám žije ve světě, který se každým rokem mění? Zde začíná dialog mezi tím, co je skutečné, a tím, co je symbolické.

Dvě hrobky, které jsem pozoroval, se v mnohém podobají, ale jejich rozměry a detaily dovedně poukazují na roli symboliky v architektuře. Každá z těchto hrobek má jeden jediný vstup, což je zvláštní, protože symbolizuje nejen uzavřenost smrti, ale i neprostupnost pro vnější svět. Na fasádách těchto hrobek jsou detaily, které vytvářejí dojem pohybu a života, přestože byly postaveny k uchování ticha a klidu. A právě v těchto kontrastech nacházíme odpovědi na naše hlubší otázky o smyslu a estetice, o tom, co v architektuře a umění může být věčné.

Takové detailní popisy nám ukazují nejen krásu této doby, ale i způsob, jakým byly vytvářeny památky, které nás přesahují. V nich lze najít jak umělecký záměr, tak hluboký filozofický obsah, který nás učí uvažovat o vztahu mezi smrtí, vzpomínkami a trvalým dědictvím.

Jak se mění město pod vlivem času a vědy: od starobylých mešit k moderním metropolím

V jednom z nejvýznamnějších islámských měst, Isfahánu, jsem měl příležitost zažít dvě naprosto odlišné zkušenosti s architekturou a prostorem. Na jedné straně jsem stál před nádhernou mozaikou a klenbou pokrytou drobnými azurovými a zlatými dlaždicemi, která v ranním světle rozzářila prostor. Skládala se z textových motivů a elegantních rostlinných vzorů, zajišťujících nejen estetickou hodnotu, ale i hluboké symbolické významy, které se dotýkaly podstaty tohoto místa. Na druhé straně byla další stavba, jejíž strohý interiér byl naprosto odlišný. V její jednoduchosti, v její syrové kráse bylo něco neuchopitelného a zároveň fascinujícího.

Olearius, odborník na matematiku a architekturu, vnímal v tomto prostoru především technické aspekty. „Ornament, to vše, co na první pohled působí tak krásně, může ve skutečnosti zakrýt podstatu věci,“ řekl. Zatímco my jsme obdivovali zlaté a tyrkysové dlaždice, on se soustředil na strukturu, na způsob, jakým byly budovy navrženy tak, aby vyhovovaly určitému fyzikálnímu pravidlu. Tento přístup k architektuře se pro něj stal jakýmsi způsobem vnímání světa, kde je důležitá rovnováha mezi formou a funkcí, mezi estetikou a vědeckou přesností.

Následně nás vedla cesta do staré mešity, kde jsme vstoupili do jiného typu prostoru – strohého, ale fascinujícího. Tento interiér byl vybudován převážně z cihel a štuků v tlumených, světlých barvách. Na první pohled se jevil prostý, ale po chvíli pozorného zkoumání začaly vycházet najevo skryté vzory, geometrie, jež byly záměrně navrženy, aby se spojily s celkovým prostorem. Ačkoliv jeho původní vzhled nebyl okázalý, zůstával hluboce harmonický. V tomto prostředí jsme pocítili něco víc, než jen prostý prostor. Bylo to propojení mezi architekturou a přírodou, mezi geometrickými zákony a přírodními principy, které se zrcadlily v každé drobnosti.

Tento kontrast mezi dvěma různými přístupy k architektuře – zdobenou a ornamentální proti geometrické a prosté – odráží širší filozofickou otázku, kterou se zabývají nejen historici umění, ale i filozofové a vědci. Je architektura především uměním, které by mělo potěšit naše smysly, nebo by měla být spíše technologií, která hledá optimální způsob, jak vytvořit prostory pro lidský život? Každý z těchto přístupů má svou vlastní hodnotu. Někteří lidé vidí krásu v barvách, tvarech a uměleckých výrazech, zatímco jiní vnímají krásu v tom, jak se tvary a proporce spojují do něčeho praktického a funkčního.

Co však tato rozmanitost přístupů k architektuře ukazuje? Představuje určitou evoluci ve vnímání prostoru, vnímání měst. Zatímco v minulosti byla každá městská stavba, každá mešita, palác či tržiště odrazem své doby, dnešní města se rychle mění pod vlivem moderního vývoje. S nástupem nových technologií, vědeckých pokroků a změn v sociálním a politickém uspořádání jsou naše městské krajiny stále více ovlivňovány potřebami a preferencemi současné společnosti.

Když se díváme na dnešní městské prostředí, vidíme, že mnoho z těchto nových městských struktur se snaží napodobit úspěchy starověkých a středověkých architektonických tradic. V mnoha ohledech se moderní města opakovaně pokoušejí dosáhnout krásy, kterou vidíme v tradičních mešitách, chrámech a palácích, ale často tento proces přetváření zahrnuje jakýsi „odstranění povrchu“, jak naznačil Olearius. Zjednodušení, zjednodušené formy a odkrytí vnitřní struktury architektury umožňuje dnešním stavbám jasněji komunikovat s vědeckými a matematickými principy, které se skrývají za jejich konstrukcí.

Není náhoda, že mnoho moderních architektů a designérů v současnosti experimentuje s minimalistickými přístupy, které se zaměřují na čistotu geometrie, světla a prostoru. Tento trend reflektuje naše současné hodnoty, kde je stále více kladeno důraz na funkčnost, jednoduchost a racionalitu. Přesto však zůstává jedno: žádný prostor není pouze fyzickým útvarem. Každý z nich nese v sobě ducha své doby, kulturní dědictví a podvědomé vlivy, které ho formovaly. Tak jako v minulosti, tak i dnes je každé město neustále v procesu proměny a v tomto procesu není nic, co by bylo trvalé a neměnné.

Jaký význam несет psaní a slova ve fotografiích Lally Essaydi?

Lalla Essaydi, umělkyně známá svou fascinací arabskou kulturou, ženy, jejich rolemi a způsobem, jakým jsou vnímány v západním umění, využívá v každém ze svých děl specifických metod, které přesahují klasické přístupy. Její fotografie z cyklu Les femmes du Maroc například zachycují ženy v bohatě zdobených oděvech, ale zároveň se v nich objevuje i určitý konflikt mezi tradičními a moderními pohledy na ženské tělo a jeho vyjádření ve společnosti. Na každém snímku lze postřehnout, že tělo není jen nositelem krásy, ale i idejí a významů, které mu jsou přiřazeny.

V těchto fotografiích se na první pohled může zdát, že ženy v tradičních oděvech ztrácejí svou identitu, zahalené ve vrstvách písem a textů. Celé jejich tělo je pokryto psaním, které je jakýmsi jazykem, jenž nelze přečíst, ale přesto zůstává silně přítomný. Tento vizuální kód je více než jen estetickým prvkem – je to nástroj, jímž Essaydi vyjadřuje své porozumění mezi pohlavím, jazykem, náboženstvím a kulturními normami. Slova na tělech žen jsou, jak se zdá, záměrně nečitelná, což naznačuje, že komunikace, která se odehrává mezi ženami a jejich okolím, je složitá a mnohdy neviditelná.

Tento jazyk může být považován za způsob, jakým se ženy v těchto kulturních normách vyjadřují a jakým způsobem je jejich vyjádření potlačováno nebo zneviditelňováno. Tělo ženy je zde jakýmsi plátnem, na němž se zapisují příběhy, ale není dáno právo tento příběh číst. Často se stává, že takovéto zobrazení, kde texty zůstávají nečitelné, ukazuje na skutečnost, že ženám je odepřeno mluvit a tím pádem i vyjádřit vlastní názor.

Navzdory tomu, že na těchto fotografiích zůstává mnoho symbolů a znaků zakrytých, celkový dojem je spíše pozitivní než negativní. Ženy, přestože jsou zahalené, nejsou vykresleny jako objekty, ale jako subjekty, jejichž přítomnost je nezpochybnitelná. Psaní, které na nich visí, není jen maskováním nebo zakrýváním, ale vytvářením nové identity. Tento paradox je klíčový pro pochopení díla Lally Essaydi – ženské tělo je vnímáno jako místo, kde se neustále vyjednává o tom, co znamená být ženou, co znamená být podřízená, ale zároveň i osvobozená.

Je také nutné si uvědomit, že tato práce nejen vyjadřuje osobní pohled na ženy v arabské kultuře, ale i širší kritiku západní kolonizace a jejího vlivu na východní společnosti. Psaní na tělech žen je metaforou pro vnější tlak, který je na ně vyvíjen. Tento tlak může být jak kulturní, tak politický, a fotografie Lally Essaydi je pozvánkou k zamyšlení o tom, jak západní pohledy na východní kultury vytvářejí podmínky pro marginalizaci a zneviditelnění.

Díla jako Les femmes du Maroc jsou tedy nejen výtvarnými fotografiemi, ale také silnými politickými a kulturními komentáři, které ukazují, jak se ženské tělo stává symbolem mnoha vrstev a významů. Tento aspekt je důležitý, protože divákovi umožňuje vidět ženy v novém světle, jako komplexní bytosti s vlastními příběhy a možnostmi vyjádření, i když jsou okolním světem stále vnímány skrze tradiční filtry.

Při pohledu na tyto fotografie je nezbytné mít na paměti, že slova, která jsou na těchto tělech přítomna, nejsou pouhými dekoracemi. Jsou to výrazné symboly, které vyjadřují složité vztahy mezi individuálním a kolektivním, mezi veřejným a soukromým, mezi potlačeným a silným. Tato práce nás vybízí k tomu, abychom se podívali nejen na samotné obrazy, ale také na to, co v těchto obrazech není vidět, co je nevyřčeno, co je skryto.