Jak se může změnit vztah, když všechno ztratí smysl?

Loni Meadows byla jen milenkou, mladší ženou, která nikdy nepatřila k jeho světu. Byla v posteli dobrá, ale jinak ji Orfeo vůbec nezajímala. Teď, když byla mrtvá, její věci skončily na dně skříně. Co na tom záleželo? Orfeo se v tuto chvíli jen matně domníval, že by mohl být v nějakém nepříjemném problémě, ale to bylo všechno. Nic víc ho nezajímalo. Jeho pohled na Sandra byl jasný: „Nikdy nepochopíš náš svět. Máme jiné touhy, jiné požadavky, žijeme ve větším a odvážnějším světě.“ Sandro nenáviděl, co viděl – nenáviděl je oba, Frolliniho a Orfea, za to, že si brali, co chtěli, a unikali následkům. On ji nezabil – byl příliš hloupý, líný, příliš zaneprázdněný vlastními problémy. Možná se stala problémovou, možná chtěla být jeho kontesou, ale Orfeo by ji jen odstrčil, stejně jako on sám Sandra a Luca. A ve čtvrtek v noci nebyl tady, byl v Florencii se svým rozmazleným synem.

Po nějaké době si sedl u stolu, kde pro něj Caterina připravila materiály, a zapsal vše, co věděl, co slyšel, co mu řekli Giuli a Luca. Cítil, že si musí tyto události poskládat a najít odpovědi, ale zároveň se přistihl, že se celý ten proces stává více a více chaotickým. Nejspíš to byl problém jeho vlastní neschopnosti přizpůsobit se, byl příliš citlivý, příliš podrážděný a vnímal každou maličkost jako urážku. Co když to nakonec jednou skončí jeho smrtí? Vždyť takto to fungovalo, že? Stejně jako v této zemi, kde fast foody a toxické skládky nahradily skutečné hodnoty, kde děti umírají na předávkování a politici spí s nezletilými prostitutkami.

Sandro si přál, aby tu byl s Luisa. Jeho frustrace vůči ní byla hlubší, než si sám připouštěl. Kdyby to nebylo tak pozdě, kdyby mohl zavolat, jenže věděl, že by to nic nevyřešilo, že by se opět pohádali. Uvědomil si, že se nemůže zbavit tohoto vzteku, že ten vztek musí někde ven, že mu to rozbíjí život, ale on neměl odvahu to řešit. Jak to, že právě teď, v tomto momentě, cítil touhu po něčem větším, než co mu jeho dosavadní život poskytl? Jak to, že najednou, v tomto okamžiku, to vše ztrácelo smysl?

Luisa seděla na posteli, přemýšlela o životě a o tom, jak se změnil její svět, když se musela smířit s nemocí a bezdětností. Bylo to jinak než s jinými páry – bylo to, jako by něco chybělo. Ráda by měla děti, ale nikdy k tomu nedošlo. Její matka jí kdysi řekla, že není správné přemýšlet o tom, co by mohlo být, že si má vzít to, co dostala, a dělat z toho to nejlepší. A ona to celé roky dělala. Ale teď to bylo jiné. Když Sandro odešel bez rozloučení, když zanechal jen vzkaz, Luisa začala pochybovat o tom, co s nimi vlastně je.

Zůstala u okna a přemýšlela, co by se stalo, kdyby to řekla jinak. Co kdyby prostě řekla Sandrovi, že nemá poměr s Enricem Frollinim? Možná by to všechno změnilo. Možná by se její vztah vrátil na původní cestu. Ale bylo to už příliš pozdě, a ona byla příliš pyšná, aby řekla, co by měla říct. Věděla, že vztahy, jak je ona znala, byly prchavé. Zůstala sama se svými myšlenkami, v místnosti, která byla svědkem let, které vyprchaly, ať už šlo o její nemoci, nebo o to, co neudělali, když měli ještě čas.

Co je důležité v tomto příběhu, co se týče vztahů mezi lidmi, je to, že v každém z nich může existovat hluboký zmatek, kdy se láska a zklamání vzájemně prolínají. Jakmile člověk přestane vnímat, že si musí vyjasnit své pocity a neodkládat důležité rozhovory, začne být příliš pozdě. Možná není nic horšího než promeškat okamžik, kdy mohl člověk vyjádřit to, co skutečně cítí. Na druhou stranu, vždy zůstává otázka, zda skutečně chcete znát pravdu o tom, co se děje v životě druhých, nebo zda to není jen otázka pohodlí a sebeklamu.

Jaké tajemství skrývá krajina a její obyvatelé?

Byl překvapený zvukem běžící ženy, který ho vytrhl z jeho myšlenek. Nejprve ho to vyděsilo; myslel si, že je to nějaké zvíře – srna? Divoké prase? Ve sněhu na okraji cesty byly stopy, jemně roztažené ptačí stopy a zakulacené otisky malé kopytnaté nohy. A také malý trs trusu, černý na neposkvrněné sněhové krajině. Sandro měl omezené znalosti o divokých zvířatech a nijak netoužil po setkání s nimi. Po chvíli, kdy zastavil auto, strávil první minuty tím, že se orientoval v široké, pusté krajině a hodnotil, že stopa vedoucí přes kopec, kde ženu poprvé spatřil, zřejmě vedla od zadní části hradu, směrem dolů k levé straně, kde se mezi stromy nacházely hospodářské budovy.

Michelle Connor, její pokožka zrudlá studeným vzduchem a námahou, se nezdála být nijak zvlášť vyvedena z míry při pohledu na něj, ale ani se nezastavila. Při chůzi přes sníh zdolávala každé kroky s precizností, jakou by měla osoba obeznámená s tímto prostředím, a zdálo se, že tato stopa už byla částečně ušlapána, jak zvířaty, tak lidmi. Přešla cestu a bez váhání přeskočila mělčinu příkopu, aby se dostala na tmavý pás viditelného asfaltu, otočila se a zmizela z jeho dohledu. Byla to chvíle, kdy Sandro sledoval její odcházející postavu – stabilní, silnou, s pevně pracujícími svaly na zadní straně stehen. Neohlédla se.

Rozhovor s Alecem Fairheadem se nevyrovnal setkání s Orfeem. Sandro měl pocit, že když vstupoval do místnosti, jeho jistoty byly ještě silnější, i když mu hlava třeštila únavou a žaludek byl nasládlý z neochoty pokračovat. Za dveřmi Orfea slyšel zvuky rozhodného pohybu – rychlé, jisté kroky. To bylo pro něj typické, ale už o Orfea neprojevil žádný zájem. Netoužil ho znovu vidět. Rád by ho opustil jednou provždy. Alec Fairhead, novinář a spisovatel, jenž napsal knihu „Unborn“, strávil několik dlouhých minut, než na jeho klepání odpověděl. Sandro seděl na podivně tvarované židli, která mu připomínala něco, co by mohl vidět v Uffizi, a nebyl si jistý, jestli je vůbec povoleno na ní sedět.

Sandro se, navzdory své averzi k literatuře, vrátil ke knize „Unborn“, kterou si prohlédl znovu, aby se ujistil, že dobře rozumí souvislostem. Mezi lety 1981 a 1982 byla Loni Meadows na stipendiu v Londýně, a její cesta do Ameriky následovala hned po jejím odchodu z Londýna, v roce 1982. Sledoval její kariéru novinářky a literární kritikky, která se svou ostrou kritikou a výrazným jazykem získávala mnoho uznání. To ho přivedlo k zjištění, že její oficiální webová stránka už není aktualizována, což pro něj bylo šokující zjištění.

Její příběh se spojil s příběhem Fairheadovým. Zvláštní propojení osudů, které Sandro pečlivě zkoumal, zanechalo v jeho mysli hluboký dojem. Když se podíval kolem sebe v místnosti, která byla v teplém a ponurém stavu, uviděl vše – pečlivě uzavřené skříně, stůl s laptopem, jehož obrazovka byla zakrytá a nefunkční. Byla to místnost, která možná kdysi sloužila jako pokoj pro služebnictvo, ale dnes se zdála spíše jako uzavřený, nehostinný prostor, odrážející charakter majitele. A přesto, v této místnosti se začínalo odkrývat víc než jen nepřátelská minulost.

V takových chvílích se Sandro cítil být zcela pohlcen nejenom záhadami minulosti, ale také chladnou realitou přítomnosti, která se kolem něj v neustálém pohybu vyvíjela.