V moderní historii existují jasné paralely mezi Benitem Mussolinim, italským fašistickým vůdcem, a Donaldem Trumpem, bývalým americkým prezidentem. Mussolini byl italským premiérem od roku 1922 až do svého pádu v roce 1943. I když Mussolini četl knihy a měl silné intelektuální ambice, jeho přístup k politice, styl vládnutí a charismatické vystupování vykazují pozoruhodné podobnosti s Trumpem. Oba pečlivě dbali na své veřejné vystupování, které bylo vždy důsledně a pečlivě připraveno. Mussoliniho komická pompéznost v rigidním postoji a vystrčené bradě lze snadno spatřit v Trumpově velmi záměrně neohýbané chůzi a způsobu držení těla na veřejnosti.

Profesor historie Ruth Ben-Ghiat, autorka několika studií o italském fašismu, si všimla neobyčejné podobnosti mezi oběma vůdci, včetně podobného stylu podpisu. Oba se prezentovali jako „outsiderové“, kteří stojí na straně obyčejného lidu proti politickému establishmentu. Když byl Mussolini ještě socialistou, podepisoval se jako „Benito Mussolini“, ale později opustil své křestní jméno a přijal stylizované jméno „Il Duce“ (Vůdce). Trump také rád hovoří o sobě ve třetí osobě, často používá buď své jméno, nebo se označuje jako „The Donald“. „Prodává svůj produkt, což je on sám,“ říká Ben-Ghiat, přičemž dodává, že jde o kult osobnosti prodávaný jako dobrý byznys. Oba muži mají hlad po schválení, ale jejich osobnosti jsou formovány v symbióze s davem, který potřebují k upevnění svého obrazu.

Mussolini používal film jako nástroj, který měl vytvořit dojem, že mluví přímo k lidem, a podobně Trump využíval Twitter. Oba byli schopni působit velmi arogantně a neustále se prohlašovat za jediné správné autority. Toto je klíčové pro autoritáře, jak vysvětluje Ben-Ghiat. Prodávají paradox: zachránce, který je zároveň nejautentičtější a nejpravdivější zástupce mas. Trump tuto ideu shrnul otevřeně na republikánské konferenci, kde prohlásil: „Jsem váš hlas. Jen já to dokážu opravit.“

Při pohledu na Mussoliniho vzestup k moci si Ben-Ghiat všimla dalšího autoritářského rysu, který Trump v roce 2016 také testoval: charismatický vůdce, který zkoumá hranice toho, co veřejnost, média a politická elita ještě snesou. Tento proces začíná velmi kontroverzními činy a používáním výhružných nebo ponižujících poznámek směrem k cílovým skupinám či jednotlivcům. Cílem těchto taktik je zjistit, jaké je kolektivní apetit pro verbální a fyzické násilí a pro používání nelegálních metod v policii a dalších oblastech. Jak reagují elity a média na jednotlivé případy překračování hranic, určuje tón budoucího chování vůdce a jeho následovníků.

Další podobnosti jsou nápadné i ve Trumpových politických slibech. Jeho závazek „vypustit bažinu“, což znamenalo útok na politický establishment a likvidaci administrativního státu, pochází přímo z Mussoliniho „drenare la palude“. Mussolini si kladl za cíl obnovit dávné (skutečné nebo smyšlené) slávy – což není příliš vzdálené frázi „Make America Great Again“. Mussolini nikdy nešetřil násilným jazykem a vyjádřil se, že jeho cílem je „zlomit kosti demokratům… a čím dříve, tím lépe“.

Při porovnání těchto dvou vůdců se nesmí zapomínat na Mussoliniho teatrálnost. Měl totiž schopnost divadelního vystupování, ale zároveň byl velmi špatným posluchačem, který nesnášel, když mu někdo odporoval. Vyzýval členy své vlády, aby nenavrhovali žádné myšlenky, které by mu mohly zpochybnit jeho instinkty. Trump vykazoval podobné rysy. Představa národní soběstačnosti, kterou Mussolini prosazoval, byla naprosto nerealistická, což Trump nikdy nebránil, když mluvil o podobných tématech.

Paralely mezi Mussolinim a Trumpem byly nejen záležitostí politiků, ale i republikánských členů strany. Mnozí se vyjadřovali o Trumpovi jako o Mussolinim, dokud se nakonec nepostiženě podřídili jeho vůdcovství. Další podobnosti byly zřejmé v Trumpových rozhodnutích. Například v roce 2019, když Trump nařídil zrušení všech vládních předplatných New York Times a Washington Post. Toto rozhodnutí bylo považováno za moment v historii, kdy se prezident dostal na úroveň autoritářského chování, které bylo charakteristické pro Mussoliniho.

Podobnosti mezi Trumpem a dalšími autoritářskými vůdci nejsou omezeny pouze na Mussoliniho. Jeho populismus se také přirovnával k populismu argentinského vůdce Juana Peróna nebo k osobnosti rumunského diktátora Nicolae Ceaușescua. Trumpovo často nepřímé a nejasné vyjadřování, které jeho stoupenci dokázali dešifrovat, vykazuje podobnosti se způsobem komunikace španělského diktátora Francisca Franca. Franco byl často nejasný a nikdy nejednoznačný, což Trump činil i při své rétorice.

Trump byl také schopen dokonale ovládat dav, stejně jako Hitler, jehož rétorika sahala do temných zákoutí národní psychiky. Trumpova síla však spočívala v realitní televizi, kde jeho okřídlené fráze, sarkastické vtipy a neúplné věty vyvolávaly obrovský ohlas.

Jak vojenské a politické vedení ve Bílém domě čelilo výzvám pod Trumpem?

John Kelly věděl, do čeho jde, když přijímal nabídku stát se šéfem Bílého domu. V soukromí kritizoval vnitřní chaos a Trumpovi řekl, že věří, že ho dokáže dát do pořádku. Byl však naivní. Kelly čelil úkolu, který připomínal procházku mezi včelími hnízdy. Jeho první rozhodnutí bylo vyhazov komunikace ředitele Anthonyho Scaramucciho, bohatého newyorského finančníka, kterého do funkce přivedl Jared Kushner a Ivanka Trump. Scaramucci, známý svou arogancí a vyhraněnými názory, vydal rozhovor pro New Yorker, v němž ostře kritizoval vnitřní politiku Bílého domu. Po jedenácti dnech ve funkci byl propuštěn. Pro Kellyho, jako nového šéfa, se však ukázal být mnohem složitější problém než Scaramucci: prezidentova rodina.

Kushner a Ivanka, jak si všiml Michael Wolff, se stali mistři v držení a ochraně své moci. Jejich přímý přístup k prezidentovi a vliv na něj vytvořily uvnitř Západního křídla paralelní centrum moci. Pro Kellyho to byla těžká rána, protože se mu nedařilo prezidentovi jasně vysvětlit, jaká je jeho role a co by měl ve vedení Bílého domu znamenat. Když Kelly pokusil vysvětlit, že rodina prezidenta brání jeho snahám o organizaci, narazil na Trumpovo nadšení pro jejich práci a podporu jejich ambicí. V této atmosféře Kelly neměl šanci kontrolovat tok informací a vztahy v Bílém domě. Rychle se ukázalo, že je jen dalším z řady vysoce postavených lidí, kteří se pokusili něco změnit, ale byli z tohoto systému nakonec vytlačeni.

Kellyho problém nebyl jen ve vztazích s rodinou Trumpových. Kritika vůči jeho stylu vedení byla neustálá a začala být v médiích otevřeně diskutována. Několik měsíců po jeho nástupu se začalo mluvit o tom, jak ztrácí vliv u prezidenta, přičemž se objevily náznaky, že Trump si neuvědomuje, proč se Kellyho přítomnost nezdá být efektivní. Kelly měl vojenský styl řízení, což naráželo na Trumpův vlastní způsob vedení, který byl často chaotický, impulzivní a založený na instinktech spíše než na organizované hierarchii.

Významným momentem Kellyho působení byla jeho snaha omezit přístup k prezidentovi. Chtěl snížit počet lidí, kteří měli přímý přístup k Trumpovi, a obnovit nějakou formu organizace. To však bylo v rozporu s Trumpovým předchozím stylem řízení, kde byl přístup k prezidentovi prakticky otevřený pro všechny, kteří mu byli nějakým způsobem nápomocní. Kelly si postupně uvědomil, že nemůže kontrolovat Trumpa, a nakonec se smířil s tím, že bude pouze jakýmsi zprostředkovatelem mezi prezidentem a ostatními úředníky.

Když Kelly v prosinci 2018 odstoupil, bylo to jasné potvrzení, že jeho vojenský přístup nefungoval v politickém prostředí Bílého domu pod Trumpem. Byl nahrazen Mickem Mulvaneym, který převzal roli dočasného ředitele. Kelly byl považován za toho, kdo přinesl určitou úroveň respektability, ale nakonec došel k závěru, že kontrolovat Trumpa bylo nemožné.

McMaster byl dalším vojenským důstojníkem, který se pokusil o zjednání pořádku v Trumpově administrativě. Jeho kariéra zahrnovala službu v Zálivu a jeho titul PhD v oblasti vojenské historie, který přinesl kritiku americké strategie ve Vietnamu, byl základem pro jeho knihu "Dereliction of Duty". McMaster byl však pro Trumpa neobvyklým typem zaměstnanců, protože Trump preferoval lidi, kteří byli loajální a nekomplikovaní. Když McMaster vstoupil do Bílého domu, ukázalo se, že jeho vojenský styl řízení a neochota k „politickému divadlu“ nejsou tím, co Trump hledal. McMaster se ocitl v konfliktu s prezidentem, který měl tendenci ignorovat podrobnosti a řídil se impulsivními rozhodnutími, což vedlo k otevřeným rozporům mezi nimi. Tento konflikt vyvrcholil v březnu 2018, kdy McMaster odstoupil.

Podobně jako Kelly, McMaster zjistil, že pokus o strukturování a organizaci v Trumpově administrativě byl bojem s větrnými mlýny. Trumpovo vedení bylo chaotické a moci, kterou si prezident držel, bylo nemožné čelit konvenčními metodami řízení.

Je důležité si uvědomit, že ačkoliv mnoho vysoce postavených lidí ve Trumpově administrativě přišlo s vojenským pozadím a s cílem zorganizovat a stabilizovat procesy, nakonec narazili na jeho nepředvídatelný styl vedení. V tomto prostředí byla autorita oslabena nejen kvůli nedostatečnému respektu k hierarchii, ale i kvůli prezidentově tendenci ignorovat odborné názory a řídit se hlavně svými instinkty a politickými zájmy.

Jak Donald Trump změnil obraz amerického výjimečnosti a politické kultury

Donald Trump se stal v americké politice postavou, která nejenom ovlivnila každodenní diskurz, ale také radikálně změnila představy o americké výjimečnosti a vztazích mezi elitou a obyčejnými lidmi. Jeho přístup k politice, ekonomii a mezinárodním vztahům se vyznačuje ignorováním tradičních politických norem a normálním způsobem vládnutí. Tento fenomén je ukázkou nové formy amerického populismu, který se odchyluje od konceptů, jež byly považovány za základní kameny americké kultury.

Trumpovo vedení a jeho styl komunikace naznačují, že se americká politika nachází na rozcestí, kde se setkává starý svět, reprezentovaný ideály americké výjimečnosti, s novým, který podkopává důvěru v tradiční instituce. Významným znakem jeho politiky je odmítání vzdělání a odborných názorů, což lze přičíst jeho dlouhodobému antagonismu vůči elitám a intelektuálním autoritám. Trump je typickým představitelem tzv. "neznalostního" přístupu k vládnutí, který čelí problému výzev moderního světa s neochotou nebo neschopností se s nimi vypořádat na základě odborných analýz.

V jeho vládnutí se neustále zrcadlí boj mezi "normálními" lidmi a elitami, který je součástí širšího konfliktu v americké společnosti. Trumpovy výstupy jsou také typické pro nové pojetí výjimečnosti, které se zaměřuje spíše na symboliku a povrchní úspěchy, než na skutečné hodnoty. V tomto smyslu je jeho přístup k politice založen na popření složitosti světa a na primitivní strategii, která se zaměřuje na okamžité reakce a jednoduché, ale populární výklady složitých problémů.

Tento trend není omezen pouze na politiku. Ve všech oblastech Trumpovo vedení poukazuje na degradaci veřejného diskurzu, kdy klíčové hodnoty jako poctivost, odbornost a reflektování složitosti světa ustupují před osobními zájmy a populistickými gesty. Tento postoj však vede k určitému sebeklamu, kde si lidé, zejména ti, kteří Trumpa podporují, myslí, že vše je jednodušší a spravedlivější, než ve skutečnosti je. Vytváří se tak nebezpečná iluze, že politické a společenské problémy lze vyřešit pouze silným prohlášením nebo rozhodnutím bez potřebné hloubky analýzy.

Zajímavým fenoménem, který se vyskytuje v Trumpově politice, je jeho tendence k vytváření kultu osobnosti, který je viditelný nejen v jeho veřejných vystoupeních, ale také v politických rozhodnutích a přístupu k médiím. Trump ve své osobní povaze vykazuje řadu rysů, které jsou v mnohém podobné diktátorským tendencím, což není náhoda, neboť mnozí komentátoři ho v tomto ohledu přirovnávají k historickým postavám jako Mussolini nebo Caligula. Tento kult osobnosti je založen na neustálém zdůrazňování jeho výjimečnosti a neomylnosti.

V kontextu globalizace a zrychlujícího se informačního věku Trumpovo vedení také přináší novou dynamiku v amerických vztazích s ostatními národy. Postoj "Amerika na prvním místě" (America First) znamená nejen zaměření na domácí politické a ekonomické zájmy, ale i značné změny v americkém postoji vůči mezinárodní spolupráci. Zatímco mnozí pozorovatelé kritizují tento přístup jako krátkozraký a nebezpečný, Trumpovi stoupenci tvrdí, že jde o potřebnou korekci směru, který Spojené státy ztratily v důsledku předchozích administrativ.

I přesto, že Trumpova administrativa měla určitý vliv na americké politické procesy, mnoho aspektů jeho přístupu je vnitřně rozporuplných. Jeho schopnost vyvolat silné reakce a polarizaci ve společnosti je příkladem nového politického klimatu, které je charakterizováno černobílým viděním světa, kde nejsou žádné mezery mezi "námi" a "nimi". Tento vývoj znamená i pokračující erozi demokracie a občanských hodnot, které byly kdysi považovány za základní kameny amerického ideálu.

Je důležité si uvědomit, že Trump není pouze postavou jednoho volebního období. Je to symptom širšího trendu v americké společnosti, který ukazuje na hlubší problémy, jakými jsou ztráta důvěry v tradiční politické instituce, rostoucí rozdělení společnosti a zpochybňování základních demokratických principů. Trumpovy činy a rozhodnutí tak nejsou pouze reflexí jeho osobních ambicí, ale i znakem změn, které se v americké společnosti neustále vyvíjejí a proměňují.

Jak naučit psa různým trikům a jak na problémy během trénování
Jak komunikují a brání se zvířata v přírodě?
Jaká je cena proklatí a jak moc může оно změnit život člověka?
Jak správně analyzovat rychlosti v mechanismech: analytická a grafická metoda