Ronald Campion, zasažen bolestnou zradou ženy, kterou zbožňoval, se ocitá na rozcestí. Nejzřejmější cestou pro něj by bylo ponořit se do nezřízené zábavy, doufajíc, že tím upoutá její pozornost a jeho utrpení zasáhne její uši. Výhody tohoto rozhodnutí jsou přece očividné a nevyžadují žádné velké vysvětlování. Nebo by měl alespoň vykřikovat zlobu vůči své bývalé milence, jejímu pohlaví, jejím vlastnostem, a to s cynismem, jaký by v dané chvíli jistě nalezl. Avšak Ronald Campion, ačkoli hluboce zasažen, nebyl příliš mladý muž impulzivního typu, který by se dal unést těmito možnostmi. Nezvolil první možnost, protože, navzdory všemu, stále doufal a byl odhodlaný neudělat nic, co by jej mohlo v budoucnu oddálit od Sybil. Nezvolil ani druhou cestu, protože i v nejhlubší bolesti uznával, že Sybil nemohla jednat jinak, než jak jednala. Byla stále jeho ideálem, od něhož jej oddělil pouze omyl, který mohl jen doufat, že časem vyřeší, přestože je někdy trochu příliš optimistické spoléhat na čas jako na řešení pro každé nedorozumění. Ačkoli jeho život v té době připomínal putování s „poškozeným křídlem“, nezachytil žádný hlubší smysl, jak by měl pokračovat.

Toulal se po ateliérech jiných umělců bez jasného cíle, kouřil neustále a trávil hodně času v klubu, kde snad hrál víc pokeru, než by bylo rozumné, přesto že jeho prohry odpovídaly jen hodnotě dočasného zapomnění. Později se rozhodl vyjet do přírody, aby maloval květy jabloní, broomu a trnů, ale jaro, které ho dříve okouzlovalo, už pro něj ztratilo svou kouzelnou sílu. Jeho jedinou šancí na klid mysli bylo tvrdé a zoufalé soustředění na práci, a tak se vrátil do města rozhodnutý vložit veškerou svou energii do dokončení studií, které již dříve vytvořil pro svůj další obraz. Avšak ve vlastním ateliéru, kde jej neustále trápily malé nehody a drobné problémy, nešlo o žádný klid. Každý nástroj, každá skica, každý model, všechny byly poničeny nebo poškodily něco jiného. A Bales, po dlouhém odmítání, nakonec připsal všechny tyto škody na vrub kočkám, což, jak se dalo těžko vysvětlit, nemohlo mít žádnou logiku, zejména pokud šlo o krásné kopie z řeckých nebo etruských starožitností.

Ale nejhorší pro Campiona bylo neustálé pnutí, že by měl něco udělat, ale ne věděl co. Čas mu unikával, měl pocit, že to, co ještě neudělal, musí vykonat okamžitě. Tento stav jej činil nesnesitelně nervózním, podrážděným, a tak se jeho modely vyhýbaly práci s ním a jeho přátelé se začali vyhýbat jeho společnosti. Jednoho večera, kdy seděl v pokoji a kouřil v melancholickém rozpoložení, přinesl Bales cizí vizitku s jménem Axel Nebelsen. Nebelsenův příchod do jeho života znamenal nečekaný zvrat. Když jeho komorník tvrdil, že tento muž přišel s jakýmsi podezřelým úmyslem, Campion se rozhodl zjistit, co od něj cizinec chce.

Nebelsen vtrhl do jeho ateliéru a jeho zjevná zlost byla neklamná. Mluvil o Campionově „hříchu“, obviňoval ho z něčeho, co bylo pro Campiona nejasné, a tvrdil, že byl poslán, aby mu odhalil pravdu o tom, co všechno má v úmyslu změnit. Tento muž, přestože jeho slova postrádala jakoukoliv souvislost, přinesl s sebou jakýsi záhadný předsudek, že by měl Campion nějakým způsobem vzdát svých tvůrčích cílů, neboť tyto podle něj vedly ke zkaženosti a temným silám.

Pro Campiona to byla spíše absurdní situace, která ho přivedla k otázkám o vlastní cestě. Měl přestat malovat? Měl se vzdát svých vnitřních démonů? Nebo měl jen pokračovat ve svém životě, přestože jej zrada bolela? Tato zrádná cesta, kterou si vybíráme, když čelíme zklamání, nás může zavést k hlubokému zmatku. Možná, že v těchto chvílích bolesti je právě práce a její přijetí tím, co nám pomůže najít znovu smysl.

Práce je jedním z mála nástrojů, jak se vyrovnat s utrpením. Ronald Campion nejednal impulzivně, nevydal se na cestu sebezničení, ale soustředil svou energii do něčeho, co mu dávalo smysl. Nakonec se zjistilo, že vnitřní boj a utrpení jsou součástí procesu každého umělce, každé lidské bytosti, která se snaží najít cestu vpřed. Přijetí tohoto stavu může být, jak ukazuje příběh Campiona, klíčem k překonání bolesti a hledání vnitřní rovnováhy.

Pro čtenáře je zásadní pochopit, že i v těch nejtemnějších chvílích je důležité zachovat víru v to, co nás naplňuje, v práci, která nám dává smysl, i když kolem nás vše vypadá, že se hroutí. Odevzdání se a ztráta veškeré naděje může být stejně škodlivé jako slepý útěk do zábavy a prchavého potěšení. Ačkoliv se zdá, že všechny cesty vedou do slepé uličky, klíč spočívá v hledání smyslu v každé situaci, a přijetí toho, co nás může posunout dál.

Proč se některé věci nehodí zbavit, i když už nejsou vítané?

Nebelsen si konečně oddechl, jakmile se zbavil svého mystického, téměř neomezeného osudu, a mohl se na chvíli uvolnit. Už ho nečekaly žádné těžké zkoušky, které by vyžadovaly jeho maximální pozornost a odvahu, žádné vyčerpávající cvičení, jež by potlačovalo jeho vlastní, jemnější pocity. Mohl se oddat sentimentalitě a rozmluvit své srdce. Neznamenalo to však, že by úplně zapomněl na Campiona a jeho záležitosti, naopak. Byl ochoten pomoci, protože už nebyl tolik vázán svými vlastními omezeními.

Po důkladném zkoumání zprávy, kterou přinesl Babu, se Nebelsen dostal k novému výkladu, který přinášel praktičtější a spravedlivější řešení, než měl původní výklad. Byl nadšený tímto objevem a rozhodl se, že Campionovi co nejdříve sdělí své zjištění. Ale sotva se chystal vyrazit, zaklepal někdo na jeho dveře. Byl to Campion.

„Přišel jsi v pravý čas,“ řekl Nebelsen s úsměvem. Campion neodpověděl, jen stál a díval se na něj. Možná si všiml změny v jeho vzhledu, protože ex-Chela byl oblečen jako obyčejný člověk a zcela se zbavil svých kudrlinek a většiny vousů, nechal si krátké, spíše trčící vlasy. Zničil svou vlastní zvláštnost, aniž by se dostal k nějaké standardní konvenci, která by za to stála.

„Ach, zapomněl jsem,“ řekl, „neviděl jsi mě, odkud jsem zanechal Mahátmu.“

„Ne,“ odpověděl Campion, „a přál bych si, abych tě nikdy neviděl! Kdy jsem tě požádal, abys zasahoval mezi mnou a Miss Elsworth?“ A hodil na stůl vzkaz, který našel, když se vrátil do města. Nebelsen ho přečetl a začal se divit.

„To jsem nikdy neměl v úmyslu,“ řekl zmateně.

„Vy jste způsobil, že ona myslela, že žádám o vrácení té modly!“

Nebelsen už nevěděl, co říct, protože jeho upřímná snaha pomoci skončila v rozčarování. Byla to zbytečná a naprosto neuvážená pomoc.

Campion si začal uvědomovat, jak moc se ve své víře mýlil. Když byl ještě v zajetí mysticismu, věřil, že modla má nějaký druh nadpřirozené moci. Avšak teď, když byl konečně v klidu, měl pocit, že se s tímto předmětem musí rozloučit. Měl důvody, které byly spíše psychologické než praktické – modla mu už připadala odporná a zbytečná, v jeho ateliéru zabírala místo, a především byla stále spojena s těžkými vzpomínkami.

Zbavit se věcí je těžší, než by se zdálo. V případě Campiona se rozhodnutí rozloučit se s tímto předmětem stalo složitým procesem. Nechtěl jej zničit, ale zároveň nechtěl, aby zůstal v jeho okolí. Nabízel jej obchodníkům, ale nikdo o něj neměl zájem. Mnozí odmítli, nebo nabízeli směšné částky, až nakonec zjistil, že to, co považoval za snadno se zbavitelný předmět, se stalo pro něj téměř neprodejným.

Proč je to tak těžké? Možná je to spojeno s nějakým nevyjasněným vztahem k minulosti, s tím, jak jsme si vázali své vlastní hodnoty a vztahy na konkrétní věci. I když jsme se rozhodli, že se chceme osvobodit, nějaká část nás pořád zůstává připoutaná k těmto věcem. Různé předměty v našem životě mají specifické významy, a jejich odstranění, i když logické, může být i psychologickým úkolem. To, co si přebereme za něco hodnotného, může mít v průběhu času odlišný význam, a jak se naše vnímání mění, objeví se potíže, když se snažíme „vypustit“ to, co už ztratilo svůj význam.

Důležité je mít na paměti, že rozhodnutí zbavit se něčeho, co nám už neslouží, je často složitější, než bychom čekali. I když jsme si vědomi, že to už není vhodné nebo potřebné, může se stát, že i obyčejný předmět nese v sobě takovou váhu minulosti, že se jej nedokážeme zbavit bez určitého vnitřního konfliktu.

Jak se osud otáčí více než jednou: Příběh o zradě a nevyslovených touhách

Nebelsen, cizinec s krátkou, žlutou bradkou, který vypadával spíše jako podivín než sofistikovaný host, na sebe upoutal pozornost přítomných svým neobvyklým zevnějškem. Při jeho úkloně směrem k prezidentovi, způsobující nenápadné, ale upřímné smíchy za keři, si nikdo nevšiml, že jeho oblek ještě neodpovídal plně jeho postavě – Nebelsen však nic z toho neřešil. V té chvíli byl naprosto pohlcen jedinou myšlenkou: najít krásnou anglickou dívku, která se mu tolik líbila, a promluvit si s ní, jak mu velel jeho vlastní srdce.

V takovém shluku lidí to nikdy není jednoduché. Academy Rooms, plné světel, rozhovorů a zvuků, nebyly právě ideálním místem pro hledání jedné konkrétní osoby. Nebelsen se pomalu proplétal z místnosti do místnosti, zcela přesvědčený, že ona osoba bude vždy o jednu místnost dál. A když už téměř ztratil naději, náhle ji spatřil – schovanou za mramorovou sochou ve Sculptural Gallery.

Sybil byla stejně roztržitá. Čekala na Ronalda, ale nikdy nepřicházel. Proč? Měla obavy, že něco není v pořádku, že to není jen náhoda, že by se na ni z nějakého důvodu vykašlal. A právě v ten okamžik si všimla podivného cizince, jehož přítomnost jí byla známá. K jejímu překvapení jí jeho přítomnost vykouzlila úsměv na tváři, a okamžitě jej pozdravila.

„Máš něco, co mi chceš říct, že?“ promluvila k němu, než ji stačila zavolat její teta. Nebelsen, ne úplně vědomý si svého jednání, s nadšením přijal její pozvání. Rychle ji vedl nahoru po schodech, aniž by věděl, kam přesně míří. Sybil byla krásná, jako vždy, a Nebelsen se cítil jak v euforii, protože věřil, že nyní obelstil Babcocka, svého dávného konkurenta.

Jak se ale brzy ukázalo, jeho nadšení bylo předčasné. Sybil totiž měla jiný názor, než jaký Nebelsen očekával. „Vy pocházíte od něj, že?“, zeptala se, když si uvědomila, že ten cizinec není náhodný. „Ach, to jsem věděla! Ne, žádný zmrzlý nápoj, děkuji.“

A právě zde se ukázalo, jak hluboký je Nebelsenův omyl. Jak jeho naděje na vlastní vítězství začínaly klesat, zjistil, že Babcock, jeho úhlavní nepřítel, už zdaleka není tou postavou, kterou si představoval. Sybil mu prozradila, že jejich vztah byl dávno přerušen, že ona o Babcockovi už dávno nechtěla nic vědět. Pro Nebelsena to byla chvíle hlubokého zklamání – jeho vlastní naděje, že Sybil je jeho, padly v okamžiku.

Jeho nadšení však brzy nahradila ještě větší porážka. Sybil mu odhalila skutečnost, kterou nikdy nečekal: „Víte, byli jsme kdysi zasnoubeni, ale vztah jsme přerušili. A nyní si myslím, že všechno, co mi řekl, má jistý důvod, kterému jsem nikdy předtím nevěřila. A právě dnes, když jsme se potkali, všechno je zpátky, jak to bývalo.“

Sybil tedy odhalila svou lásku k jinému – Campionovi. A v tom okamžiku Nebelsenovi vše došlo. Nejenže ztratil Sybil, ale ještě zjistil, že Campion, jeho další rival, se znovu objevil a znovu získal její srdce. „Ne,“ řekl Nebelsen s tísní v srdci. „To jsem nevěděl.“

Příběh ale nekončil. Jak Nebelsen vyjádřil svou frustraci, zdálo se, že není schopný najít odpověď na to, jak pomoct. Zůstal uvězněný ve své vlastní iluzi, a Sybil, se všemi svými starostmi a pochybnostmi, se ho pokusila přemluvit, aby jí pomohl s tím, co se stalo s Campionem. Nebelsen však věděl, že jedině přes jeho starého mentora, Mahátmu, by mohl zjistit, co se doopravdy děje.

Tento příběh ukazuje, jak snadno mohou naše nejhlubší touhy být zklamány zvenčí, jak překvapivé mohou být naše motivace, a jak často se osud mění více než jednou. Nebelsen, který nikdy nepochopil, jak moc může být zraněn, se nakonec ocitl v paradoxní situaci: měl pomoc, ale zároveň byl i sám sobě největší překážkou. Tato tragédie lidské mysli, kdy naše vlastní vnitřní démony a nerealistická očekávání směřují k nevyhnutelným selháním, je jedním z klíčových témat tohoto příběhu.

Je třeba si uvědomit, že nejen v romantických vztazích, ale i v širším spektru lidských interakcí může být naše neschopnost přizpůsobit se realitě, přijmout zklamání a vyrovnat se s novými okolnostmi důvodem, proč se osud obrací proti nám. Postavy jako Nebelsen nebo Sybil jsou jen zrcadlem našich vlastních nevyslovených tužeb a strachů. Naše snaha najít odpovědi v okamžicích neštěstí nás mnohdy vede k dalšímu zmatení, místo abychom našli jasnou cestu.

Jaké neviditelné síly skrývá idol a proč je důležité porozumět jejich skutečné povaze?

„Musí být s tím něco v nepořádku!“ říká Sybil, když se do jejího povídání zapojuje i Nebelsen s podobným nadšením. Je však evidentní, že takovéto vyjádření není nic neobvyklého, když se dotýkáme témat, která se týkají esoterických věd, okultních praktik či tajemství dávných náboženství. To, co je pro jedny naprostý nesmysl, je pro jiné zjevením pravdy, a jak se ukáže, existují lidé, kteří věří, že i ve vědeckých otázkách, které na první pohled nemají žádný rozměr pro zkoumání, se skrývá něco většího.

V tomto případě jde o idol, který podle Nebelsena skrývá určité vlastnosti, které mohou mít až neuvěřitelný vliv na vědomí a duchovní rovinu člověka. Nebelsen se odvolává na svou poslední teorii, že idol, o němž mluví, není vůbec buddhistickým symbolem, jak si původně myslí jeho současníci. Místo toho se jedná o idol Jainů, kteří jsou jednou z mnoha náboženských skupin v Indii. Tento idol je tedy spíše záznamem o něčem dávném a podle Nebelsena, pokud je správně interpretován, může mít účinky na každého, kdo k němu přistoupí.

Jainismus, ač dnes není tak známý jako jiné východní filozofie, má své kořeny ve starobylých naukách o duchovní čistotě, meditaci a oddání se osvícení. Pro Jainy je každý idol vzpomínkou na velké duchovní učitele, tzv. „tirthankary“, kteří dosáhli dokonalosti. Avšak jak Nebelsen uvádí, existuje příběh o jednom „impostorovi“, který byl uveden do svatých knih, ale ve skutečnosti nebyl tím, za koho se vydával. Tento „impostor“ je podle jeho slov více než jen obyčejným podvodníkem – byl to člověk, který celý svůj život hrál roli, ve které se pro okolní svět vydával za někoho jiného, než jaký skutečně byl. A právě tento idol, jak říká Nebelsen, může mít zvláštní, téměř mystické účinky, protože jakýkoli podvodník s určitou úrovní tajných schopností, které má, může do svých soch vložit neuvěřitelné energie.

Ve chvíli, kdy takovýto člověk zemře, zůstává po něm energie, která se nejen propojuje s idolem, ale může se promítnout i do okolí, které se s ním spojí. Nebelsen tuto teorii objasňuje velmi podrobně, podle něj nejsou svatí, kteří skutečně dosáhli osvícení, vůbec spojeni s těmito ideály, protože jejich duše již přešla na jiné, vyšší úrovně bytí. Naopak, podvodníci, kteří nikdy nezískali pravé duchovní prožitky, ale ovládali určité techniky, mohou po své smrti zanechat energii, která působí na své okolí. Tento fenomén může mít dopad na lidi, kteří se s tímto idolem setkají a mohou zažít silné duchovní pocity nebo dokonce negativní reakce, pokud se do těchto energií ponoří příliš hluboko.

Mnozí, kteří se odváží věnovat se těmto otázkám, si však nevšímají nebezpečí spojeného s kontaktem s „nepravými“ duchovními silami, které v těchto artefaktech mohou přebývat. Ačkoli se někteří snaží přistupovat k těmto ideám s vědeckým a racionalistickým pohledem, je důležité si uvědomit, že některé věci, které nejsou snadno měřitelné ani pozorovatelné, mají stále svou moc a mohou působit na člověka, a to jak pozitivně, tak negativně.

Je nezbytné také chápat, že ne všechno, co je popsáno v esoterických nebo okultních teoriích, musí nutně odpovídat tradičním vědeckým představám. Mnohé z těchto myšlenek jsou součástí širšího rámce, který zahrnuje nejen vědecké poznatky, ale i intuitivní a duchovní porozumění světu kolem nás. Jak ukazuje příběh s idolem, existuje mnoho vrstev, které je třeba zvážit, než se k něčemu rozhodneme přistoupit nebo tomu věřit.

Endtext

Jak smrt mění pohled na život: Zkušenosti s nečekanou tragédií
Jak se popisuje šíření paprsků přes kulové rozhraní a čočky pomocí matic paprsků?
Jaké jsou klíčové strategie při sestavování lanthanoidových metal-oxo shluků?
Jak správně číst analogové hodnoty a ovládat výstupy na Arduinu?
Jak se mění svět kolem nás, nebo jak se proměňuje každodenní realita?