Motor se znovu rozběhl a naviják uložil rakev na korbu náklaďáku. Jeden z mužů se vydal uvolnit řetěz a posunout rakev dál dozadu. Michael mlčky přikývl, znovu a znovu, a pak se tiše obrátil k Lauře. „Myslím, že bych měl jít,“ řekl. Nedal jí prostor k odpovědi; vyhnul se jejím očím, přešel k panu Rebeckovi a pronesl: „Sbohem, Jonathane. Budeš mi chybět. Dávej na sebe pozor a až se budeš cítit osamělý, povídej si s Camposem. Živí jsou někdy úžasná společnost.“ Pan Rebeck jen stihl začít zmatené „Sbohem“, když mezi nimi stanula Laura a vykřikla: „Ne! Ještě není čas! Nemusíš odejít! Ne, Michaele!“

„Stejně bych měl,“ odpověděl. „Oni už odcházejí. Bude to snazší, když půjdu s nimi.“
„Ale ještě není čas,“ zoufale trvala Laura na svém. „Zůstaň, prosím, ještě nejsou připraveni odejít.“ Pan Rebeck nejistě poznamenal: „Ještě musí zasypat hrob. To chvíli potrvá.“ „Nedělejte to,“ řekl Michael. „Musím jít. Je lepší, když odejdu teď.“ „Prokletě, Michaele,“ vykřikla Laura, její hlas byl ostrý a bolestný. „Nemůžeš být jednou slabý? Sundej tu svou vznešenou bradu z nebe, ztrať svou nově nalezenou důstojnost. Udělej mi tu čest, můj nejdražší, a zlom se aspoň trochu. Chci si tě pamatovat tak, jak jsem já – nezralá, necivilizovaná, bez hrdosti a v slzách.“

Michael se k ní sklonil a tiše řekl: „Tohle není odvaha ani důstojnost. Nikdy jsem nebyl odvážný, nikdy důstojný. Je to zbabělost. Je to snadná cesta ven. Nemám sílu na rozloučení. Chci odejít dřív, než ho budu muset říct.“ „Zůstaň se mnou,“ prosila znovu. „Dokud máme alespoň minutu, zůstaň. Nemusíš odejít, dokud neprojíždějí branou.“ „Nemůžu, má Lauro. Odpusť mi.“

Pan Rebeck, rozpačitý a cítící se jako vetřelec, hladil krkavce po drsných perech a sledoval muže, jak házejí hlínu zpět do hrobu. Pracovali lenivě, povídali si mezi sebou, jako by se už vytratila jejich dřívější netrpělivost při vyzvedávání rakve. Přesto díru nakonec zaplnili. Povrch se trochu propadl – nebylo dost hlíny, rakev zabrala příliš místa. Jeden z mužů dusal zem lopatou, druzí dva nadzvedli náhrobek a vložili jej na korbu vedle rakve. Řidič vystrčil hlavu z okna a sledoval jejich práci.

„Nemůžu tu sedět, ztrácet tě a nic s tím nedělat,“ řekl Michael. „Nemám odvahu. Zůstal bych, kdybych si troufl, říkal ti moudrá a uklidňující slova, ale v hlavě bych jen odpočítával: pět minut, čtyři, nahoru kopcem, dolů kopcem, přes vrby, teď se silnice stáčí, teď je brána otevřená – co ti mám říct, co? Musí být něco, co by tomu dalo smysl, co by udělalo tuhle hloupou, smutnou ztrátu aspoň trochu snesitelnou. A pak bych už jen šeptal: ‚Miluju tě, Lauro,‘ znovu a znovu, dokud bych nebyl pryč.“ „To má smysl. Co má větší smysl než tohle? Zůstaň, Michaele.“ „Nemůžu,“ odpověděl. „Ani smrt, ani láska ze mě neudělaly odvážného. Jsem pořád jen Morgan. Nech mě jít.“

Muži odhodili lopaty na náklaďák, nasedli a motor se znovu rozburácel. Náklaďák se zachvěl, lopaty cinkly o sebe, muž vzadu se zapřel nohama o rakev. Auto odjelo a naposledy se za zatáčkou zableskl červený naviják s hnědými šrámy po opadlé barvě a osamělý muž sedící vzadu.

„Odcházím,“ řekl Michael. „Miluju tě,“ odpověděla Laura beznadějně. „Miluju tě, i kdybys se bál všeho na světě.“ „Bojím. Jen ne samoty. Miluju tě, Lauro.“ Znovu se rozloučil s panem Rebeckem, a pak se obrátil a šel dolů k temné hlíně rozryté hroby. Byl to jen lehce načrtnutý obrys, beze své barvy, a přesto měl barvu trávy a volné hlíny, barvu kamínků na cestě. Slunce jím prosvítalo a on byl i tou barvou. Neotočil se. Ale dvakrát se zastavil, s rameny staženými, než se vydal dál. „Chce se vrátit,“ řekla Laura. „Kdybych ho zavolala, vrátil by se.“ „Tak ho zavolej,“ řekl pan Rebeck s hlavou skloněnou. „Ne. Protože by se možná neotočil, a to bych nevydržela.“

Dívala se, jak Michael míjí prázdný hrob, nad nímž brzy znovu vyroste tráva, a tiše řekla: „Bože, co budu dělat?“ Pan Rebeck si vzpomněl na ten samý hlas, který mu kdysi dávno zpíval, ještě než vyšlo něčí slunce, a věděl, že i tohle je zpěv. Krkavec mlčel, nehleděl nikam. A pak se Laura náhle zastavila, tak nehybně, že byl pan Rebeck přesvědčen, že viděla Michaela mizet přímo před sebou. Ještě než k němu promluvila, věděl, co bude chtít, a z hlubin v něm vyvstal starý strach. „Kdybys mě přenesl. Kdybys vykopal mou rakev a odvezl mě na Mount Merrill, mohla bych být s Michaelem. Byli bychom spolu.“

„Lauro,“ řekl, „víš, že kdyby to šlo—“ „Jde to.“ Její hlas se třásl, jako by se chystala smát. „Můžeš to udělat v noci. Nikdo to neuvidí. A když necháš můj náhrobek na místě, nikdo nezjistí, že nejsem pohřbená tam. Můžeš to. Vím, že můžeš. Pomoz mi teď.“ Krkavec se tiše uchechtl a zamumlal: „Šroubovaný jak žárovka. Tak čau, kámo.“ „Ne,“ řekl pan Rebeck. „Nepros mě, Lauro. Musel bych opustit hřbitov.“ „Budeš s Camposem,“ vyhrkla. „Má náklaďák. Nikdo to nezjistí.“ „Nejde o to.“ A Laura pochopila. „Nikdy jsem neopustil hřbitov,“ řekl pan Rebeck po chvíli. „Nikdy za devatenáct let. Prostě ne.“ „Bylo by to jen jednou,“ řekla tiše Laura. „Mohl by ses vrátit.“ „Nemůžu,“ odpověděl.

Proč se nedaří opustit místo, kde se cítíme doma?

Mr. Rebeck slyšel, jak paní Klapperová vzdychla s přehnaným úlevou vedle něj. Než mohla něco říci, oslovil Campose: "Tak jedeme?" Campos přikývl. Držel si košili, aniž by si ji oblékl. Hlouběji dýchal, opatrně se dotýkal surového místa na krku, kde mu rakev otřela kůži. "Dobře," řekl znovu. Přešel k přední části náklaďáku a postavil se u dveří. V šeru jeho tělo zářilo zlatem potu, bylo hnědé a černé zároveň. Oblékl si košili, nechal ji rozepnutou.

"Neměli bychom tu hrob zasypat, než odjedeme?" zeptal se Mr. Rebeck. Campos se podíval na prázdný hrob, kolem nějž ležely hromady zeminy, a shrnul rameny. "Zasypu to, až se vrátím. Pojeďme." Mr. Rebeck se zvedl z kamene, na kterém seděl, a podal ruku paní Klapperové. Ta ji uchopila, postavila se, otřela si šaty volnou rukou. Crescentní klobouk nakonec nenosila.

"No," řekla, "takže teď je všechno v pořádku? Nikdo nic nezapomněl?" "Všechno je v pořádku," odpověděl Mr. Rebeck. Vyrazili směrem k náklaďáku. Campos už nastartoval motor. "A co teď?" zeptala se paní Klapperová. "Teď musíme vzít rakev na Mount Merrill," řekl Mr. Rebeck. "To není daleko."

Paní Klapperová na něj nechápavě mrkla. "A znovu ji tam pohřbíte? Vey, co to jsou za lidi. Jako pes s kostí." "Je to laskavost pro přítele. Říkal jsem ti o tom." "Vím, že jsi mi to říkal. Laskavost pro přítele. No dobře, kdo by odmítl přítele? Takže teď tu sedíme celou noc, sledujeme, jak tvůj přítel vykopává hrob, a teď musíme jet s ním, abychom ho sledovali, jak to zase pohřbí. Rebecku, máš přátele, které bych nechtěl ani za nepřátele."

"Nemohl jsem mu odmítnout," řekl Mr. Rebeck bezmocně. "Je to opravdu dobrý přítel." "No dobře, pro tebe je to skvělý přítel. Já ho nemám ráda. Děsí mě." Poslední slova zašeptala, protože právě dorazili k kabině náklaďáku. Mr. Rebeck otevřel dveře a ustoupil, aby paní Klapperová mohla nastoupit první. Odhodila na něj zlostný pohled, lehce zavrtěla hlavou, a on si uvědomil, že se trochu bojí sedět vedle Campose. Nic s tím ale nešlo dělat; Campos se na ně díval, netrpělivě čekal, až nastoupí, a vešli by se tři lidé do kabiny, aniž by si dělali starosti s tím, kdo nastoupí první. Tak tedy paní Klapperová nastoupila a opatrně se posadila vedle Campose. Mr. Rebeck se vklínil vedle ní a opatrně zavřel dveře. Motor zavrčel a náklaďák trhnul.

Bylo tři hodiny ráno podle malých hodinek paní Klapperové a byla tma. Mr. Rebeckovi bylo těžko dýchat, a dokonce i tlukot jeho srdce byl bolestivý. Otočil hlavu k oknu, nechtěl, aby ho paní Klapperová viděla vystrašeného. Když řekl panu Klapperovi, že se rozhodl opustit hřbitov, doslova vykřikl radostí. Poté si sedla na kámen a začala plakat. Přestala najednou, když jí řekl, že musí počkat až do noci, než odejde. A když jí řekl o Camposovi a rakvi, vstala, držela kabelku oběma rukama a prohlásila, že je to šílený hrobník a že by bylo určitě lepší, kdyby zůstal na hřbitově, kde by ho psychiatři nemohli dostat. Pomátl se samotou, jak ho varovala. Ale zůstala, cinkající prsty si žádala vysvětlení, které by mohla přijmout s důstojností, ať už tomu věřila nebo ne. To, které si nakonec vybral, o poslední laskavosti pro Campose, nebylo tak pevné, jak by si přála, ale stačilo to. Přijala to, řekla, že přátelství je krásná věc, a přidala, že zůstane s ním, protože by se jistě ztratil, kdyby se v noci vydal do města sám.

Byl tu stále Campos, ale ten měl službu až od půlnoci. Tak se toulali po hřbitově, snažili se vypadat jako průměrný středně starý pár a tajně věřili, že každý, kdo se na ně podívá, by snad mohl poznat, že jsou to velmi neobvyklí lidé, kteří se chystají udělat něco velmi neobvyklého. Od pěti hodin se drželi mimo cestu Waltera, který jezdil po hřbitově a hledal zbloudilce. Mr. Rebeck se obával, že se paní Klapperová začne nudit, ale po chvíli si uvědomil, že si skvěle užívá hru na policajty a zloděje, protože věděla, že je to naposledy, co dělají něco podobného. Tehdy začaly jeho srdeční údery bolet, i když do odchodu bylo ještě několik hodin.

Společně seděli na schodech u mauzolea, když zapadalo slunce, a jedli drobné zbytky jídla z předchozího dne. Byli podivně plachí, protože nikdy předtím spolu nejedli, ale často se na sebe usmívali a někdy mluvili s plnými ústy. Po jídle jí přinesl sklenici vody z kohoutku za budovou. Poté se na chvíli omluvil a vešel do mauzolea, zavřel za sebou dveře. Místnost byla tmavá a těžká, jak už slunce zapadlo, ale už dávno přestal potřebovat oči. Věděl, kde je všechno: jeho oblečení více méně v jednom rohu; několik knih v druhém, zakrytých papírovými taškami a voskovým papírem; jeho deky, polštáře a pláštěnka ve třetím. Pláštěnka byla pečlivě složena; byla příliš nová na to, aby ležela zmačkaná. Tenisový míč ležel na vrchu dek. Vrána ho našla na hřbitově před lety a přinesla mu ho. Nikdy s ním nic nedělal, ale vždy ho měl na očích, i když už zežloutl a zčernal.

Byla to velmi úzká místnost, uvědomil si, přestože mu vždycky připadala dost široká pro jeho potřeby. Jeho mysl musela vypadat stejně zvenčí: mnoho starých věcí, roztroušených na úzkém prostoru; uspořádané, ale bez skutečného řádu. Ale stejně jako místnost, i jeho mysl mu vždy vyhovovala a věděl, že takto bude pokračovat, pokud zůstane, protože nebylo s čím srovnávat, kromě prázdnějších myslí a užších domů mrtvých.

"Musím si vzít pár věcí," řekl nahlas. "Jak se můžu vrátit do města, když nebudu mít nic svého?" Poklekl a vzal si hromadu oblečení, přičemž jen mlhavě přemýšlel, že si je asi roztřídí a vezme si to nejlepší. Ale vzal si jich příliš mnoho, než aby je mohl správně roztřídit, a tiskl je příliš těsně k sobě. "Určitě musím

Jak světlo a stín tvoří umění v fotografii: Magie zachycení detailů
Jak Multi-Layer Perceptrony (MLP) a CNN pomáhají při analýze textu?
Co je to skutečné štěstí a jak ovlivňuje naše životy?
Jak vybrat správné nástroje pro domácí práce: Důležitost správného vybavení