Jak média ovlivňují vnímání politických vůdců?

V roce 2019 se objevily pochybnosti o tom, jak média pokrývají americkou politiku, zejména v souvislosti s Donaldem Trumpem. Někteří novináři vyjádřili obavy, že Trumpova prezidentura negativně ovlivnila důvěryhodnost médií a jejich schopnost zůstat nestranná. Tento problém není jen otázkou politických sympatií, ale i etických principů žurnalistiky, které se mohou stát ohrožené, pokud se novináři nechají ovládnout vlastními emocemi nebo předsudky.

V období před Trumpovým zvolením se novináři v amerických redakcích považovali za strážce pravdy a objektivity. Když byl Trump zvolen, média se dostala do nové role, která si žádala opatrnost. Nicméně, čím déle Trumpův prezidentství trvalo, tím více se objevovaly zprávy, které byly jednoznačně negativní. Tento trend nezůstal bez důsledků. Mnozí se začali ptát, zda to, co dnes nazýváme novinářskou objektivitou, nebylo jen iluzí. Pokud novináři zcela odmítají poskytnout prostor jiným názorům a často opakují jednostranný příběh, mohou tím nechtěně přispět k polarizaci společnosti, místo aby ji pomáhali léčit.

Důležitou otázkou je, zda je vůbec možné zachovat novinářskou nestrannost v politickém prostředí, které je tak rozdělené. Média dnes čelí mnoha výzvám, včetně tlaku na rychlost informací a zájmu o senzace. V takovém prostředí se často ztrácí nuance, která je pro kvalitní žurnalistiku zásadní. Když novináři v reakci na Trumpa začali přímo nebo nepřímo přijímat pozici, která by mohla být vnímána jako politická, ztráceli důvěru nejen u části veřejnosti, ale i u svých kolegů v oboru. V tomto ohledu je třeba se ptát, jakou roli dnes hraje zpravodajství v demokratickém systému, když novináři sami mohou být považováni za politické aktéry.

V této souvislosti je třeba připomenout známý citát Friedricha Nietzscheho: „Kdo bojuje s monstry, měl by se ujistit, že sám se nestane monstrem.“ Tento výrok je varováním pro všechny, kteří se rozhodnou bojovat proti něčemu, co považují za zlo, ale ve své snaze o spravedlnost ztratí vlastní hodnoty. V případě médií, která se cítí ohrožena populistickými vůdci, jako je Trump, je snadné sklouznout k tomu, že se místo objektivního pozorovatele stávají součástí politického zápasu. Vždy je nezbytné udržet si odstup a nenechat se vtáhnout do role zúčastněného aktéra.

Příklad z historie novinářské práce, který ukazuje etické dilema, představuje film Stevena Spielberga „The Post“, kde novinář Ben Bradlee čelí těžkému rozhodnutí o zveřejnění Pentagon Papers. Tento příběh ukazuje, jak novináři, i když čelí tlaku, mohou zůstat věrní svým principům, pokud se rozhodnou chránit zájmy veřejnosti před politickými zájmy. Média měla v minulosti jasně definovanou roli – byla to instituce, která měla za úkol informovat, nikoli se podílet na politickém boji. Dnes je však tato hranice mnohdy rozmazaná.

Související problém představuje také chování médií při zveřejňování informací, které mohou podporovat konkrétní politické agendy. Například ve spojitosti s kauzou whistleblowera, který upozornil na telefonát mezi Trumpem a ukrajinským prezidentem, byla média rozdělena. Některá se rozhodla chránit identitu whistleblowera, jiná naopak ne. Tento problém ukazuje, jak složité je dnes rozhodnout se, co je správné, když existují různé politické tlaky a nejasné etické zásady.

Zajímavým jevem, který vznikl s Trumpovou érou, je ztráta důvěry ve zpravodajství. Historie ukazuje, že důvěra v novináře byla vždy klíčovým prvkem pro jejich legitimitu. Gallup v roce 2019 zjistil, že důvěra v média klesla na historické minimum. Tento pokles důvěry naznačuje, že dnes už neexistuje jednotný pohled na to, co je objektivní zpravodajství. Když se novináři příliš angažují ve vlastní politické orientaci, ztrácí schopnost fungovat jako nezávislí pozorovatelé, což může mít dlouhodobé důsledky pro společenský konsenzus.

Jak španělská média ovlivnila pokrytí Bílého domu v posledních desetiletích?

V 90. letech, za vlády prezidenta Clintona, došlo k zásadnímu posunu ve vztahu k španělským médiím. Clintonova administrativa si uvědomila, že poskytnutí většího přístupu španělsky mluvícím novinářům je klíčovým krokem pro zajištění kontaktu s rostoucí latinskoamerickou komunitou v USA. Byla to první vláda, která v tomto směru udělala rozhodné kroky, když se v Bílém domě objevily španělsky mluvící mluvčí a důležití členové kabinetu, včetně tří hispánských ministrů a administrátora Malých a středních podniků (SBA), a také dvě Latiny na pozici zástupkyně šéfa Bílého domu a tiskové tajemnice.

Pokud jde o přístup k těmto vládním činitelům, byl během Clintonovy éry neobvykle otevřený. Vysokí úředníci v klíčových agenturách, jako je Ministerstvo zahraničních věcí a nyní již neexistující Služba pro imigraci a naturalizaci (INS), byli ochotni komunikovat s novináři, kteří pokrývali španělsky mluvící tisk. Tento trend pokračoval i za prezidenta George W. Bushe, který i nadále udržoval roli hispánských mluvčích ve své administrativě a umožnil silnou přítomnost španělských médií na vysoké úrovni. V době krize, například po útocích z 11. září 2001 nebo při projednávání imigrantské reformy, byl přístup k kabinetu ještě otevřenější.

V roce 2008, za vlády Baracka Obamy, byla tato tradice rozšířena. Obama jmenoval ředitele nové kanceláře pro španělská média Bílého domu a kladl ještě větší důraz na komunikaci se španělskými médii. Tato kancelář koordinovala veškeré španělské mediální aktivity a zajišťovala, že administrativní komunikace se zaměřuje na tuto specifickou komunitu. Důkazem toho byly exkluzivní rozhovory prezidenta Obamy a dalších vládních činitelů s novináři z Univision a Telemundo. Obama rovněž jmenoval několik prominentních Latinas do vysokých pozic, včetně ministryně práce Hildy Solis, která se stala výjimečnou postavou v médiích, když pravidelně poskytovala rozhovory o otázkách nezaměstnanosti.

S příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu se situace začala měnit. Přestože Trumpova administrativa nekladla stejný důraz na španělská média jako jeho předchůdci, neznamená to, že byla úplně uzavřena. Mnoho oficiálních zástupců, jako Mercedes Schlapp nebo Carlos Diaz-Rosillo, se stalo přímými mluvčími administrativy pro španělská média. I přes omezený přístup k prezidentovi Trumpovi a viceprezidentovi Penceovi, Telemundo získalo exkluzivní rozhovory s těmito klíčovými postavami.

Podle mnohých novinářů, kteří pokrývali administrativu Trumpa, byl přístup k informacím v porovnání s předchozími vládami složitější. I když DHS a jiné agentury nabízely některé rozhovory, nebyly tak otevřené jako v předchozích letech, a novináři se museli snažit vyjednat každý rozhovor s ohledem na omezený počet španělsky mluvících mluvčích.

Je tedy zřejmé, že vztah mezi Bílým domem a španělskými médii se v průběhu let měnil v závislosti na vládě. I když některé administrativy kladly důraz na přístup k španělským médiím jako na nástroj pro komunikaci s latinskou komunitou, jiní se k těmto médiím stavěli více rezervovaně. Zároveň je nutné mít na paměti, že efektivní komunikace s latinskoamerickou komunitou vyžaduje nejen přítomnost španělsky mluvících mluvčích, ale i skutečný zájem o otázky, které tuto komunitu ovlivňují.

Jak Trump změnil vztah prezidenta k médiím: Přímá komunikace a vliv Twitteru

Donald Trump přistoupil k mediální strategii, která byla revoluční nejen v porovnání s jeho předchůdci, ale i v kontextu celkové mediální krajiny. Od prvního dne svého úřadu se rozhodl využít nástroje, které před ním použili pouze jeho politickí předchůdci jako pokus o změnu dynamiky mezi prezidentem a americkými médii. Zatímco Franklin D. Roosevelt začal využívat rádio k přímé komunikaci s lidmi, John F. Kennedy v televizi dokázal zasáhnout miliony Američanů, Ronald Reagan posílil hollywoodský prvek v politických obrazech a Barack Obama s novými internetovými technologiemi stíral hranice mezi oficiálním a neoficiálním přenosem zpráv, Trump se rozhodl využít Twitter – nástroj, který zcela měnil pravidla hry.

Twitter umožnil Trumpovi okamžitě sdílet své názory a komentáře, často bez jakéhokoli zprostředkování novinářů. Tento nástroj nejen že odboural potřebu tradičních zpravodajských kanálů, ale zároveň umožnil Trumpovi utvářet zprávy a agendu dne. Jak upozorňuje politoložka Diana Owen, Trumpův přístup znamenal nový stupeň komunikační nezávislosti prezidenta, který díky sociálním médiím překonal dosavadní možnosti přímého oslovování veřejnosti. K tomu přispívaly i neustálé útoky na média, která byla v jeho očích nespolehlivá a zaujatá.

Média, která Trump neustále znevažoval, v některých ohledech paradoxně posílila. I když stále více Američanů získávalo informace prostřednictvím sociálních médií, důvěra v tradiční novináře a novinářské organizace se v některých obdobích dokonce zvýšila. Gallupova data ukazují, že v roce 2019 vzrostla důvěra v média na 41 %, přičemž většina těchto nárůstů pocházela od demokratů a nezávislých. Pro republikány, zejména pro Trumpovu základnu, však média zůstávala zcela nedůvěryhodná. Tato dynamika ukázala, jak prezidentův neustálý útok na média skutečně formoval veřejné mínění, ale pouze v rámci určité politické bubliny.

Zajímavé je, že i když Trump úspěšně oslovoval veřejnost prostřednictvím vlastních kanálů, nikdy neodmítl média zcela. Stále si uvědomoval význam tradičních zpravodajských institucí pro svoji pozici, a i když se jeho vztah k nim vyznačoval konfrontací a manipulací, zůstávali stále klíčovými hráči v poli politických informací.

Pro Trumpa byly média nejen nástrojem k prosazení vlastní agendy, ale i prostředkem k udržení kontroly nad tím, jak je jeho prezidentství vnímáno. Jeho schopnost kontrolovat komunikační tok, zároveň ignorovat tradiční novinářské procesy a využívat Twitter k přímému ovlivňování veřejnosti, přepsala pravidla politiky a médií. Jeho roli v této oblasti obdivovali i jeho předchůdci, kteří by pravděpodobně využili podobných možností, kdyby žili v obdobné éře.

Jak Trump vnímá média a jak média reagovala na jeho přístup k moci

Donald Trump je postava, která byla nesmírně fascinující pro veřejnost, ale také pro novináře. Jeho vztah k médiím je jedním z nejkomplexnějších v moderní americké politice. Na jedné straně se pokusil media a novináře podřídit své vůli a na druhé straně se ukázal jako jeden z největších spotřebitelů médií v historii amerických prezidentů.

Trump strávil hodiny sledováním kabelových zpráv, používaje systém TiVo, který mu umožnil znovu a znovu přehrávat dramatické výměny, které si vybral, a na něž často reagoval s nadšením, jakmile jeho tweet pronikl na obrazovky jako "BREAKING NEWS". To, že byl tak zapojený do sledování médií, ukazuje nejen jeho závislost na veřejném obrazu, ale také jeho schopnost manipulovat s realitou k obrazu svému. Jeho přístup k novinářům byl kontroverzní, avšak velmi promyšlený. Právě on dokázal pozvednout význam „fake news“ na úroveň hlavního narativu, který obklopoval jeho politiku.

Během jeho administrativy novináři čelili novému druhu vztahu s prezidentem. Trump nechtěl novináře odstranit, jak mnozí v začátcích jeho vlády predikovali, ale naopak je měl stále nablízku. Novináři se stali součástí jeho každodenního života, byli přítomni při jeho veřejných vystoupeních, na palubě Air Force One, v soukromí jeho sídel. Mnozí novináři museli vyjít z komfortní zóny a přizpůsobit se Trumpovu stylu komunikace, který často zůstával mimo tradiční rámce politické komunikace.

Trump, bývalý hvězdný moderátor reality show, měl skvělý smysl pro showbusiness. Byl schopen využít novináře jako nástroje pro své vlastní účely, obklopovat se je při klíčových momentech, jako byly jeho volební proslovy nebo výroční silvestrovské večírky. Vytvářel tak prostředí, ve kterém byli novináři jakýmsi druhým plátnem, které přispívalo k jeho veřejnému obrazu. Média často působila jako zrcadlo jeho vlastních potřeb, ať už šlo o pozornost k jeho osobě nebo o podněcování kontroverzí.

Trump dokázal zaujmout pozornost nejen veřejnosti, ale i novinářů, kteří se ocitli v situaci, kdy se ze škarohlídů, kteří je běžně kritizovali, stali veřejně známí komentátoři. Jeho vztah s novináři se stal nejen jedním z nejvíce diskutovaných fenoménů jeho prezidentského období, ale také událostí, která přetvořila mnoho novinářů v mediální celebrity. Někteří z nich si díky jeho politickým útokům vydobyli významné kariérní posuny, včetně lukrativních smluv s kabelovými televizemi nebo vydání knih.

Přestože Trump svou agresivní strategií vůči médiím zničil důvěru mezi Bílým domem a novináři, zároveň je paradoxně činil úspěšnějšími. Jeho útoky a neustálý tlak na novináře vedl k nové vlně investigativních a analytických článků, které se staly ceněnými a oceňovanými, což vedlo k větší publicitě pro novináře a k cenám, jako je Pulitzerova cena. Tento cyklus obviňování a reakcí se stal součástí politického dění, který nebyl jen o novinářích, ale především o vytváření neustálé přítomnosti Trumpa v médiích.

Je důležité si uvědomit, že Trump nezkresloval jen realitu prostřednictvím svých tweetů a prohlášení, ale rovněž využíval novináře jako nástroj pro svůj vlastní zisk. V mnoha případech byli novináři zasaženi neustálými osobními útoky, což nejen ovlivnilo jejich profesní život, ale přispělo i k polarizaci společnosti. Tento efekt se netýkal pouze Trumpova období, ale měl dalekosáhlé následky pro celé americké novinářské prostředí, které se stále nachází pod vlivem populistických strategií a výzev, jak zůstat objektivní v době politických turbulencí.