Giuli se podívala na Sandra a jeho pohled zražil. On to věděl, ona to věděla, nebo možná věděla něco jiného, co se mu nezdálo. „Zvládnu to. Měl bys jít domů a promluvit si s Luisou,“ řekla a její oči říkaly víc, než jakákoliv slova. Sandro to věděl. Musel jít. Giuli zůstala, sama v místnosti s Carlotou v koutě, stejně odhodlaná jako vždy. Ještě měla čas to vyřešit. Někdo jiný to udělat nemohl. Sice to vypadalo, že jen ona je schopná věci zvládnout, ale co to vlastně znamená? A co všechno je třeba udělat, aby se situace urovnala?

Když Cate spatřila siluety lidí v lese, nebyla si jistá, kdo to je. Bylo to zvláštní, těžko se to dá popsat. V létě by ten pohled nebyl vůbec možný; husté stromoví by vše zcela zahalilo. V zimě ale stromy byly prosté listí a světlo pomalu sláblo. Oči jí začaly pálit, jak dlouho tam zírala, ale přesto měla pocit, že to místo zná. I když to byla jiná místnost, jiný pohled, vůně byla stejná – dřevo, včelí vosk a trochu dezinfekce. Nic osobního, ale jako by to bylo její. Stejně to měla vždycky. Stačilo trochu času, aby se přizpůsobila.

Zatímco její mysl bloudila, vzpomínky na věci, které již zapomněla, se vrátily s náhlou intenzitou. Cesta zpátky domů byla vždy náročná, plná věcí, které zůstaly nevyřešené. Mauro, který vždy volil ne nejkratší, ale určitě nejméně příjemnou cestu, ji dnes odvezl jinudy, vyhýbajíc se místu nehody. Cate byla zmatená. Věděla, že by měla zavolat Vincenzovi, ale jeho číslo nebylo teď to nejdůležitější. Jak dlouho je to, co si naposledy povídali? Teď na to nebylo čas.

Náhle si všimla, že má Mauro vyjít z auta, ale přitom nic nenaznačovalo, že by byl v nějakém jiném stavu než obvykle. Byla zticha. Proč by také měla něco říkat? Měla jen doufat, že tato cesta brzy skončí. Cesta, která ji vedla zpátky ke všemu, co ji spojovalo s tím místem.

Když však dorazili na místo nehody, všechno se změnilo. Svět kolem se najednou proměnil v ticho. Cítila to všichni – to, co se stalo, zanechalo stopy na každém. Mauro se vyjadřoval s úšklebkem, ale něco na jeho výrazu říkalo, že v tom je víc, než se zdá. Hovořil o tom, co se stalo, jak kdyby to byla jen běžná součást života, a jeho slova byla ještě hůř než samotné ticho. Cítila, že mu nevěří, ale neměla to říct nahlas.

Po chvíli přemýšlení viděla dvě siluety blížící se k hradu. Tina a Michelle. Dvě ženy, každá jiná, ale něco v nich bylo společného. Možná právě to, že obě nesly své bolesti, ať už skrze ticho, nebo slova. Tina, slabá a ztracená, se snažila najít pevnou půdu pod nohama, ale Michelle jí jen bránila v útěku. Celý svět se jí najednou zdál vzdálený, přesto v něm byla.

Cate stála u okna, přemýšlela, co všechno zůstalo nezodpovězeno. Věci, které se nevrátily. Když se na chvíli podívala na mobil, viděla fotku z minulosti, něco, co už dávno nemělo žádný význam, ale přesto jí stále připomínalo, co všechno zůstalo. Město, které opustila, život, který minula, a teď tenhle ztuhlý, mrazivý prostor.

Všechny tyto události mají jeden společný rys: jsou to okamžiky, kdy se člověk musí konfrontovat s neznámým, s tím, co ještě nebylo zcela pochopeno. Vždy se vynoří chvíle, kdy se otázky zhroutí, ale odpovědi stále zůstávají skryté. Někdy stačí jen pohled do minulosti, chvíle ticha, aby člověk pochopil, co vlastně potřebuje udělat, aby se znovu postavil na nohy. Ale co to vlastně znamená postavit se zpět? Kdo ví.

Jak snadno se stáváme součástí cizího světa: Příběh o snech, drogách a iluzích

Giuli celý život očekávala, že bude čelit odmítnutí. Vždy se připravovala na to, že bude na okraji, na vnější hranici toho, co se jí nabízí. Přesto, když se ocitla uvnitř – a to doslova, když vstoupila do zlatého kruhu vily Orfeo – její očekávání selhalo. Nebylo to snadné, ale přece jen to nebyla ta noční můra, jakou si představovala. Skoro až s hněvem, že všechno šlo tak hladce, se začala divit, proč si po celý svůj život dávala tento strach. Proč si vůbec představovala, že by jí někdo měl něco odepřít? Ve skutečnosti to byla droga, která způsobila, že mladík, ke kterému se připojila, se na ni usmál, když ji vpustil dovnitř. Všichni přítomní byli na drogách a plní "lidské laskavosti". Giuli ani nemusela rozdávat vlastní zásoby. Droga se stala jakýmsi velkým vyrovnávačem. Ale jen do určité míry.

Giuli nebyla jediná starší osoba v místnosti. Uviděla muže s dlouhými bílými vlasy a náušnicemi, který vedl noční klub v jednom z koutů Santo Spirito. Seděl na velkém koženém gauči a vyprávěl příběhy. Ale nebyla naivní. Věděla, že pokud nebudu opatrná, dostane se na okraj jako každý jiný. Protože drogy nejsou jen o lásce a přátelství. Brzy přijde paranoja. A Giuli věděla, že ve světě drog se mění pravidla rychle.

Když Carlotta opustila dům, Giuli ji tajně sledovala. Ačkoliv měla nějaké informace od Sandra, nikdy o tom nepochybovala. Carlotta, mladá a svobodná, jela na malém růžovém Vespě po klidné, chladné ulici na jih od města. Giuli, skrytá ve stínu velikého stromu, sledovala každé její gesto. Čekala. Byl to moment vyčkávání. Ve vzduchu byla zima, tak chladná, že by si člověk myslel, že sněží, ačkoliv ve městě nikdy nesněží. Giuli zůstávala ve stínu, skrývajíc se za tichými, omrzlými stěnami. Nešlo jen o čekání na Carlotta. Byla tam, aby pozorovala, co se děje, když je Alberto Orfeo mimo město.

A pak zvonil telefon. Byla to Luisa. Giuli to okamžitě věděla. Luisa měla způsob, jak přistupovat k věcem přímo, bez obalu. Z jejího hlasu cítila náznak znechucení, když se zmínila o Sandrovi a jejich vztahu. Giuli v tu chvíli cítila vztek. Někdy se vztahy stávají těžkými, když jednou začnete nenávidět. Giuli, která byla mezi světy – mezi světem, který znala, a světem, který se od ní distancoval – si uvědomila, jak vše kolem ní začíná ztrácet smysl. Byl to boj s vlastním vnitřním světem, který ztrácel svou rovnováhu, jak se to obvykle děje, když se lidé rozcházejí.

V tuto chvíli se to všechno stalo jedním velkým klamem. Droga tu byla, ale zároveň to byla i jiná realita, která se před nimi otevírala. Všichni přítomní v té vilné zahradě byli součástí tohoto světa, který vypadá jako sen. Jak snadno, po jedné společné zkušenosti, se ocitnete na místě, kde už nejste schopni rozlišovat, co je skutečné, a co iluze. Všichni byli v této křeči, ve hře, kde zůstává jen sledování, pasivita a pocit, že jste součástí něčeho, co můžete kontrolovat jen do určité míry.

A přesto, když se Giuli znovu podívala kolem, viděla před sebou jen obraz všeho, co se ztrácí, co se vám v životě může stát. Droga byla mostem, ale most, který byl příliš tenký, aby vás držel nad vodou. To, co začíná jako nekonečná svoboda, se rychle mění v příliš těsný stisk, který vás tlačí k zemi. V té chvíli si Giuli uvědomila, že vlastně nikdy neunikne tomu, co na ni čeká. Zůstane tu, na okraji.

Všechno, co se zdálo být tak jednoduché, se změnilo v něco nejasného a neuchopitelného. A to je skutečná hrozba těchto zážitků. Iluze neomezené svobody jsou často tím, co nás nakonec drží.

Jak digitální technologie a umělá inteligence mění vědecký výzkum a lékařskou diagnostiku?
Jak fuzzy logika a rozhodovací stromy pomáhají při úpravnách dávkování léčiv?
Jak jargony ovlivňují komunikaci: Příklady a důsledky
Jak probíhá imunitní reakce při revmatoidní artritidě a při odmítnutí transplantátu?
Jak fungují různé typy počítačových sítí?
Jak optimalizovat výkon C# aplikací pomocí správných technik