Jenny začala hledat chatu za úsvitu. Celou noc ležela nehybně v obrovské čtyřsloupové posteli, neschopná usnout, ticho domu bylo těžké a úzkostlivé. I po týdnech vědomí, že pláč dítěte už nikdy nepřijde, její uši stále vnímaly tichý, hladový pláč. Její prsa stále byla naplněná, připravena přivítat drobné, dychtivé rty. A právě těmito slovy začíná příběh, který čtenáře zavede do nitra mysli a srdce Jenny MacPartlandové, ženy, která se provdala za muže svých snů, jen aby zjistila, že se ocitla v pasti hrůzy.

Jenny je rozvedená matka dvou dcer, atraktivní, chudá, okouzlující a vynalézavá, schopná se postarat o sebe i o děti, ale sotva si troufající doufat, že by pro ni přišel ten pravý muž. Jako městská žena žije v New Yorku, kde si vydělává na živobytí prací v módní galerii. Tam poprvé narazí na obrazy Ericha Kruegera – mistrovsky detailní, lyrické evokace klidného venkovského života, které ji hluboce zasáhnou. A především na záhadný portrét krásné ženy, která se jí zdá zvláštně známá. Když se s Kruegerem setká, je to pro ni jako blesk z čistého nebe. Po rychlém zasnoubení a svatbě ji Erich odveze na své sídlo v Minnesotě, do domu, který je plný luxusu a bohatství, v němž se Jenny cítí jako princezna z pohádky, i když krajina kolem je ponurá, chladná a skrytá v temných šumech lesa.

Když Erich zmizí do lesa, aby našel svou chatu, Jenny se vydává na jeho stopu. Nejde však jen o fyzické hledání místa, ale o hledání sama sebe, hledání toho, co už dávno ztratila. V té chvíli si začne uvědomovat, že všechno, co na první pohled vypadalo jako sen, je vlastně noční můra. Ačkoliv si její mysl začíná klást otázky, je v ní stále cosi, co jí brání uvěřit tomu, co už je jasné: její manžel není tím, za koho ho považovala.

Mnozí lidé mají tendenci považovat tento příběh za příběh o hledání ztracené naděje, ale je tu něco víc. Jenny nečeká jen na zázrak nebo pomoc zvenčí. Její cesta není jen fyzickým hledáním chaty v lesích Minnesoty, ale také jejím vnitřním pátráním po odpovědích, které si dosud nikdy nechtěla připustit. Proč se lidé mění? Jak poznáme, že jsme se stali součástí něčeho temného, čemu se už nedá uniknout? Jakou cenu má skutečná láska, když ji poznáme jen tehdy, když se ukáže být lží?

V okamžiku, kdy Jenny opustí dům, je její rozhodnutí nezvratné. Je to okamžik, kdy si zcela uvědomuje, že již nemůže zůstat v tomto novém životě, plném lží a přetvářky. Je to pro ni okamžik, kdy je nucena čelit pravdě, kterou již nemůže ignorovat. Ačkoli jí všechno říká, že se možná nikdy nevrátí, ona pokračuje, protože už nemá co ztratit.

Příběh o Jenny MacPartlandové není pouze příběhem o člověku, který se dostal do pasti. Je to také příběh o tom, jak se člověk dokáže vyrovnat s vlastními iluzemi a strachy, a především s tím, jak těžké je vzdát se svého pohledu na svět, když si uvědomíme, že všechno, co jsme věřili, může být úplně jinak. Jenny totiž není obětí osudu, ale ženou, která má sílu přijmout bolestnou pravdu a vzít zodpovědnost do vlastních rukou.

V tomto příběhu jde i o otázku svobody – vnější a vnitřní. Svoboda, která přichází až ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že musí opustit vše, co zná, aby mohl začít znovu. A právě tato vnitřní svoboda je klíčovým bodem, který se Jenny snaží najít ve všech těchto událostech, které ji vtáhly do neznámého světa. Je to nejen fyzická cesta, ale především cesta vnitřní, která ji může vést k objevům, které byly až dosud skryté za mlhou lží a přetvářky.

Takový příběh by měl být výzvou pro všechny, kteří se někdy ocitli v podobné situaci, kdy se zdálo, že všechno je ztraceno. Je to výzva ke zpochybnění našich vlastních přesvědčení, ke zjištění, jak snadno můžeme být zaváděni a jak těžké je přijmout skutečnost, že láska, kterou jsme hledali, může být zdánlivě jen iluzí. A v této chvíli se otevírá nový prostor pro to, abychom se znovu rozhodli, co je pro nás skutečné a co už patří do minulosti.

Jaké tajemství skrývá minulost, které se nechce vzdát?

„Jak se máš, Joe?“ zeptala se nervózně. Něco v jejím hlase přimělo Joea, aby rychle vzhlédl. Uviděl Ericha a jeho tvář zrudla. „Oh, dobré ráno, pane Kruegere. Nečekal jsem vás, asi.“

„Jsem si jistý, že ne,“ odpověděl Erich ledovým tónem, což Joea přimělo zrudnout ještě víc. „Chci vidět, jak se moje holčičky daří s jejich lekcemi.“

„Ano, pane. Hned přichystám poníky,“ odpověděl Joe a zmizel v místnosti s potřebami.

„Je zvyklý oslovovat tě Jenny?“ zeptal se Erich tiše.

„To je moje vina,“ řekla Jenny, pak se zamyslela, kolikrát už v posledních týdnech použila tato slova.

Joe se vrátil s postroji. Jakmile dívky netrpělivě vykřikovaly, začal jim nasazovat sedla. „Každý z nás povede jednoho poníka,“ řekl Erich. „Co ty, paní Kruegerová? Jsi dnes připravena na jízdu?“

„Ještě ne, Joe.“

„Nejezdíš?“ zeptal se Erich.

„Ne. Bolí mě záda,“ odpověděla. „To bude v pořádku.“ Stále mu nemohla říct o dítěti. Uběhly skoro čtyři týdny od návštěvy šerifa Gundersona a stále nebylo jediné slovo více. Jaro bylo na spadnutí. Stromy kolem nich měly rudý nádech. Joe jí říkal, že to je před začátkem pučení. V polích se objevovaly výhonky trávy, slepice vylézaly z kurníku a zkoumaly okolí. Kokrhání kohoutů se ozývalo za sýpkou, stodolou a stájemi. Jedna z kachen si vybrala kout stáje pro svá vajíčka, na kterých seděla.

„Od kdy tě bolí záda, Jenny? Nechceš jít k doktorovi?“ zeptal se Erich, jeho tón byl laskavý a znepokojený.

„Ne. Uvidíme, jestli to neodejde samo. Mívala jsem to už dřív.“ Měla lehké bolesti zad i při předchozích těhotenstvích.

Někdo je následoval. Byl to Mark. S Jenny se neviděl od večera, kdy byla ta večeře. „Ahoj, vy dva,“ řekl. Jeho chování bylo uvolněné. Nebylo nic, co by naznačovalo, že by přemýšlel o tom, co se stalo na večírku.

„Počkej chvíli a podívej se, jak moje holky sedí na ponících,“ pozval ho Erich. V posledních týdnech Tina a Beth udělaly obrovský pokrok na ponících. Jenny se nechtěně usmála, když je viděla, jak sedí vzpřímeně, drží otěže s upřeným soustředěním.

„Vypadají skvěle,“ poznamenal Mark. „Vyrostou z nich výborné jezdkyně.“

„Miluju ty zvířata,“ řekl Erich, když odcházel, aby vedl jednoho z poníků.

„Nikdy jsem neviděl Ericha šťastnějšího,“ pokračoval Mark. „Ukazoval jejich fotky všem na Hanoversových večírku. Emily byla smutná, že jsi nemohla přijít.“

„Nemohla přijít?“ zopakovala Jenny. „O čem mluvíš?“

„O večírku Hanoversových. Erich říkal, že se necítíš dobře. Byla jsi už u doktora? Před chvílí jsem zaslechl, že tě bolí záda. A ten omdlívací záchvat tehdy, Jenny. Byl to výjimečný případ? Máš nějakou historii slabostí?“

„Ne, nikdy neomdlívám. A u doktora budu brzy.“ Cítila, jak ji Mark pozoruje, ale nějak jí to nevadilo. Ať už dospěl k jakémukoli závěru ohledně Kevinovy možné návštěvy a její údajné vdovské statusu, neodsoudil ji.

Měla mu říct, že neměla ani ponětí o večírku u Emily? Co by to změnilo? Erich ji tu nechal s Markem právě proto, že věděl, že se Mark zeptá na ten večírek. Erich jí to chtěl naznačit. Proč? Měla to být další rána, další způsob, jak ji potrestat za pomluvy o Kruegerově jméně? Jak moc věděli lidé v této komunitě?

Vzpomněla si na jeho hněv, když Elsa naznačila, že to on mohl udělat tu skvrnu na zdi. Erich byl perfekcionista. Když Mark odcházel, Erich ho zavolal: „Uvidíme se dnes večer.“

Dnes večer? Jenny se ptala. Další večírek? Nějaký obchodní záležitost? Ať už to bylo cokoliv, ona se o tom nedozví.

Dívky běžely k ní, jakmile sesedly z poníků. „Táta s námi bude brzy jezdit na Baronovi,“ řekla Beth. „Nechceš jezdit s námi, maminko?“

Joe vedl poníky zpět do stáje. „Na shledanou, paní Kruegerová,“ řekl. Byla si jistá, že ji už nikdy neosloví Jenny.

„Pojď, drahá,“ řekl Erich a vzal ji za ruku. „Moje princezny dnes byly úžasné.“

Moje princezny. Moje holčičky. Moje dcery. Nikdy ne naše. Kdy to začalo? Jenny si uvědomila, že cítí silnou žárlivost. Bože, pomyslela si, nenech mě začít se tím trápit. Jediná dobrá věc, která v jejím životě byla, byly dívky, které byly šťastné.

Právě když se blížili k domu, na příjezdové cestě zastavila auto se svítilnou na střeše. Šerif Gunderson. Měl snad nějaké novinky o Kevinovi? Snažila se nepobíhat, neskrývat svůj strach. Když šerif vystoupil z auta, Erich ji chytil za ruku a vedl Tina držela jeho druhou ruku. Beth běžela před nimi.

„Pane šerife,“ řekla Jenny, „prosím, řekněte mi, co víte.“

„Pane Kruegere, žádné stopy po vašem ex-manželovi. Policie v Minneapolis vyšetřuje jeho zmizení jako možnou vraždu. Není žádný důkaz, že by plánoval zmizet. Na stole zůstalo dvě stě dolarů v hotovosti, vzal si jen malou tašku, když odešel. Všichni, s kým pracoval v Guthrie, souhlasí, že by nikdy neodešel od té příležitosti. Ať už to bylo jakkoliv, bylo to nečekané. Byl v kontaktu s nějakou ženou?“

Jenny tohle všechno věděla, ale stále si nebyla jistá, co měl šerif na mysli.

Kde jsou děti?

Jenny se zhroutila. Na první pohled vypadalo všechno tak, jak to být nemělo. Věděla, že se něco stalo, ale teprve, když otevřela oči, začala chápat, co přesně. Erich padal na zem, z nosu a úst mu vytékala krev. Jeho oči byly zasněné, paruka zplihle přilnula k jeho zraněné hlavě. Za ním stála Rooney, která právě spustila brokovnici. "Tohle je za Arden," řekla tiše, jako by to byla jediná věta, která měla smysl v tom zmatku.

Jenny poklekla vedle něj, roztřesená, když se ho snažila zachytit. Jeho oči, už tak slabé, se snažily najít její pohled. "Děti... jsou... živé?" zeptala se ho s tísní ve hlase. Jeho odpověď byla slabá, ale přece jen zazněla: "Ano." Ale pak přišla další otázka. "Je někdo s nimi?" V jeho očích už nebylo nic, co by jí pomohlo, jeho rty se pohybovaly, ale odpověď nezazněla. Mohl jí ale říci ještě jednu věc, něco, co ona už nikdy nezapomene: "Je mi to líto, mámo..." A pak se všechno zastavilo. Jeho tělo se naposledy zachvělo a pak už necítila nic.

Celý dům byl plný lidí, ale všechny tváře se jí zdály jako rozmazané stíny. Šerif Gunderson, pracovníci pitevní kanceláře, kteří kreslili obrys těla, novináři, kteří dorazili kvůli zprávám o padělaných obrazech, ale zůstali kvůli příběhu, který byl mnohem větší, než čekali. Na chvilku se zdálo, že jejich přítomnost je všude – a přesto jako by vůbec nebyli součástí jejího světa.

Rozhovory mezi novináři a policejními orgány se soustředily na Ericha. Jaké byly jeho poslední dny? A co s dětmi? Byly opravdu v bezpečí? V okamžiku, kdy dům opustil Erichův chladný obličej, na němž byla naposledy zachycena poslední, bolestivá chvíle, se vše obracelo k neznámému: Co se děje s dětmi? Odpověď byla stále stejně vzdálená, jak byla včera.

Začalo se pátrání. A to, co se zdálo jako šance na záchranu, se proměnilo v noční můru. Jejich poslední stopy vedly k autu, které si Erich pronajal, a které bylo skryté v jedné z cest na farmě. Děti byly zanechány samotné, přinejmenším již před třinácti hodinami. Ale kde? Tato otázka jí stále vířila v hlavě, odpovědi nebyly nikde.

Pokud měla být nějaká šance, že by děti mohly být stále naživu, mělo by to přijít právě od Marka. Ten byl ten, kdo jí pomohl se zraněním, které dostala od Ericha. Není to nic vážného, ale bolest ji stále bolela. Byla to jen povrchová rána, ale její mysl byla mnohem více zraněná. A přesto jí Markova jemná péče přinášela úlevu.

V té samé noci, kdy se vítr změnil v bouři, se zdálo, že přítomnost lidí, kteří by jí měli pomoci, byla neúplná. Maude a Joe Ekersová byli s ní, ale i přes jejich slova útěchy měla stále pocit, že něco není v pořádku. Pastor Barstrom a další přátelé, kteří přišli, nevěděli, jak ji uklidnit. Ani oni nemohli najít odpověď na otázku: "Kde jsou děti?"

Na druhý den ráno se obraz na obrazovce televize opět přiblížil. Zpráva o Erichovi Kruegerovi byla stále v oběhu a tentokrát se mluvilo o padělaných obrazech, které obletěly celý svět. Ale jak to souviselo s dětmi? Rozhovory mezi reportéry a policisty se znovu točily kolem malých dívek, které zmizely. V televizi běžel jejich obrázek, stejně jako Erichův poslední obraz, který se zdál naznačovat tragédii, jíž Jenny nemohla uvěřit. Záběr na jeho poslední malbu – dětské postavy, jejichž tváře byly jen prázdné, v očích zoufalství – se stal dalším střípkem skládačky, která neustále unikal. Co však bylo klíčové, to prozradila Rooney. "Záclony," vykřikla, když viděla ten obraz. A to, co všem ostatním uniklo, se zdálo být tím, co dovedlo Jenny k odpovědi.

„Ty záclony! Kde je má, Marku?“ křičela. A vzpomněla si na moment, kdy jí Erich řekl, že v jeho rybářské chatě nebylo dost světla pro hostinskou místnost. Bylo to tam, že jí dal záclony, které Mark nikdy nezapomněl. A odpověď na tuto otázku mohla být právě klíčem k nalezení dětí. Zbytek noci se nesl v duchu této jediné naděje: tam, v chatě, mohla být odpověď.

Vše, co se stalo, vedlo k jedinému závěru: Skrytá tajemství, ztracené obrazy, minulost a přítomnost – vše se ukáže být propleteno v pavučinu, kterou musí Jenny rozplést, pokud chce zachránit své děti.

Jak najít své kořeny? Příběh Rachel a jejího hledání
Jak vytvořit výživné a chutné pokrmy bez vaření: Rychlé recepty na každý den
Jak využít uhlí při kreslení pro dosažení jemných přechodů a realistických textur