V první polovině února se ve městech jako Bologna a Florencie objevují hrůzné zprávy o sériových vraždách. Vyšetřovatelé se snaží najít souvislosti a rozplést spletité nitky těchto činů, ale jediná jistota, která se během vyšetřování objevila, je, že jeden z hlavních podezřelých, Lupi, byl homosexuál. Tento fakt otevírá nové, nečekané souvislosti a vrhá stín na motivy pachatele, ale zároveň komplikuje pohled na případy. Italská města tak zjišťují, že i zde existují temné příběhy podobné těm, které znali z jiných evropských metropolí – sérioví vrazi, jejichž motivace může souviset s hlubšími společenskými a psychologickými problémy.

Florencie má svého „Monstra“, což shrnul policista Gianni Ascalchi svérázným, leč výstižným komentářem o brutálních zločinech v Bologni a ve Florencii. Situace je však mnohem složitější. Valentina, která se v daném příběhu pohybuje, je ponořena do studia renesanční magie a tajemství spojených s temnými rituály. Tyto rituály, zmiňované i ve vyšetřování, nejsou jen historickými relikty, ale v některých okultních kruzích stále existují malé skupiny, které věří, že skrze zvláštní praktiky, často s erotickými a dokonce i obětními prvky, lze získat nadlidské schopnosti.

Dialogy a zážitky postav přibližují napětí a rozporuplnost situace, kdy se setkává obyčejný život s podivnými a nepochopitelnými praktikami. Valentina se například snaží porozumět tomu, co se děje v domě, kde bydlí, a zároveň musí čelit svým vlastním pocitům nejistoty a izolace. Komunikace s domácí službou i s přáteli odhaluje komplikace v mezilidských vztazích, kde je nedostatek porozumění a často i závist či žárlivost.

Ve vyšetřování se objevují náznaky satanistických rituálů, které mají údajně za cíl získat moc a sílu prostřednictvím temných praktik. Tento aspekt není pouhým senzacechtivým prvkem, ale skutečným důvodem k hlubšímu zkoumání podvědomí a společenských fenoménů. Pro vyšetřovatele je klíčové pochopit, jak takové skupiny fungují a jak mohou ovlivnit chování jednotlivců až do extrémních podob.

Současně je důležité vnímat, že taková temná témata nejsou izolována od každodenního života. Člověk žijící v běžném prostředí může být konfrontován s fenomény, které přesahují jeho běžné chápání a které vyvolávají strach, nejistotu a nepochopení. Studium historie magie a okultismu, jak to dělá Valentina, nabízí náhled do hlubších kulturních a psychologických kořenů těchto praktik, což je nezbytné pro pochopení nejen motivů pachatelů, ale i širších společenských jevů.

Při čtení těchto příběhů je třeba mít na paměti, že černá magie a rituály často symbolizují mnohem víc než jen povrchní zločiny. Jsou zrcadlem lidských obav, touh po moci a kontroverzních způsobů, jak si ji lidé snaží zajistit. Výzkum historických i současných podob těchto praktik nabízí cenné poznatky o lidské psychice, o tom, jak extrémy mohou vést k destruktivním činům, a o tom, jak je společnost schopná se s těmito jevy vyrovnávat.

Kdo je skutečným protivníkem: inteligence, stín minulosti nebo sám vyšetřovatel?

Ferrara se pohybuje ulicemi města s těžkostí muže, který ví, že ztratil přehled, ale odmítá to přiznat. Místo jasného směru jen instinkt – nejasný, naléhavý. Stopy vedou zpět, k první vraždě, k prvnímu podezřelému, k člověku, který byl kdysi součástí případu a nyní je možná klíčem k jeho pochopení. Don Sergio. Je to jen jméno nebo ztělesnění něčeho nedořešeného, co se znovu vrací na světlo?

Když Ferrara sdílí své pochybnosti s Rizzem, nejde o příkaz. Je to ticho naplněné očekáváním. Rizzo chápe – v gestu přátelství jde sám pro kávu, jako by tím stvrzoval důvěru, kterou mezi nimi ticho vybudovalo. A mezitím Ferrara zůstává, ponořený do přemítání, mezi spisy, mezi minulostí a přítomností, kterou už nedokáže od sebe oddělit.

Setkání s Massimem v zaprášené knihkupectví Verga otevírá jiný rozměr případu – intelektuální, estetický, filozofický. Hra mezi vrahem a vyšetřovatelem se proměňuje ve hru slov, symbolů a citací. Rukopisný dopis – výhrůžka či hádanka – odhaluje autora, který je vzdělaný, rafinovaný a nebezpečně hravý. Nejde o anonymní zlo. Jde o inteligenci, která se baví. O někoho, kdo se cítí být nadřazený a touží, aby to bylo uznáno. Citace Schopenhauera není jen ozdobou. Je manifestem pohrdání, pesimismu a kontroly.

Massimovo čtení dopisu je přesné a výmluvné. Ten, kdo píše, nejedná chaoticky. Má plán, taktiku, vizi. Není impulzivní. Každý krok je součástí větší konstrukce. A přitom právě tato kontrola je jeho slabinou. Zanechává stopy, protože touží, aby byly nalezeny – ale ne příliš brzy.

„Poslední bude první,“ říká záhadné poselství. A Massimo nabízí výklad: první dopis, ten, který nebyl nikdy poslán, je zárodkem celého plánu. Po Ferrarově smrti bude zveřejněn jako poslední – triumfální gesto vraha, který se považuje za mistra své hry. Chronologie je převrácena; logika podřízena poetice výsměchu. Hra není jen fyzická, ale myšlenková. Nejde jen o vraždu, ale o projev dominance.

Ferrara naslouchá, mlčí. Jeho mlčení je důkazem pochopení vážnosti situace. Je uvězněn v pasti, která není z oceli, ale z představ a přesvědčení. Hádanka se rozšiřuje. Dopisy nejsou jen výhrůžkami, jsou labyrintem. A Ferrara je v něm, bez Ariadniny nitě.

Venku padá tma, záblesky karnevalového veselí kontrastují s vnitřní vážností případu. Dítě s tváří pomalovanou jako kočka vrhá konfety – poslední výkřik sváteční radosti, kterou Ferrara nevnímá. Karneval skončil, aniž by si uvědomil, že začal. Symbolika je neúprosná: ve světě, kde se masky stávají skutečnými tvářemi, je těžké rozlišit mezi hrou a skutečností. A právě v tom je nebezpečí.

Zatímco Ferrara hledá vraha, je možné, že se nepozorovaně dívá do zrcadla. Otázka není jen kdo, ale proč. Proč někdo vraždí tímto způsobem. A proč si vybral právě jeho.

Je důležité si uvědomit, že intelektuální souboj mezi vyšetřovatelem a pachatelem je nejen psychologický, ale i existenciální. Ferrara není jen policista, je archetyp – ten, kdo hledá pravdu ve světě, který ji ztratil. A jeho protivn

Jakým způsobem se objevují nové stopy ve vyšetřování a co to znamená pro další vývoj případu?

Na stole se hromadily podrobné požadavky od prokuratury ohledně vyšetřování. Zástupkyně prokurátora Giuliettiová neztrácela čas. Zdálo se, že je odhodlána dát jasně najevo, kdo bude nyní ve věci vládnout. Dokument vyžadoval: • prozkoumání nože nalezeného na poslední scéně zločinu s cílem získat otisky prstů z čepele nebo rukojeti. Měly být stanoveny přesné rozměry a charakteristiky nože a mělo být zjištěno, zda je k dispozici na běžném trhu nebo pouze v některých specializovaných obchodech; • úplné vyšetření přátel a známých oběti, získání informací od těch, kteří mohou poskytnout užitečné údaje, a podrobný průzkum papírů a adresářů, které byly dosud nalezeny při vyšetřování; • vyšetření pohybu oběti v den předcházející zločinu, přičemž zvláštní pozornost měla být věnována hodinám před jeho smrtí, rozhovory s těmi, kdo žili s obětí nebo v jejím okolí a mohou poskytnout důležité okolnosti pro rekonstrukci zločinu. Seznam pokračoval dalším stránkám ve stejném pedantském tónu a končil informací, že zástupkyně prokurátora Giuliettiová jmenovala svého odborníka, který by měl zjistit povahu látky nalezené na noži a v případě, že by byla identifikována jako lidská krev, což se zdálo pravděpodobné, také zjistit, zda patří oběti.

Ferrara zavolal Rizzovi a nechal ho přečíst si dokument. „Ale tohle je přesně to, co už děláme! Co to znamená – že nám nevěří?“ „Mně nevěří, ne vám. Přečti si poslední větu! Každopádně to je její věc. Dělá, co jí řekl Gallo. Nech to být. Jak pokračuje naše vyšetřování?“ „Vyslýcháme některé lidi, jejichž jména se objevují v denících. Chceš se zúčastnit?“ „Ne, nechám to na tobě. Jedu do Greve. Don Sergio zmizel a chci vědět, co se děje.“ „Zmizel? Co tím myslíš?“ „Už není v farnosti. Ascalchi to zjistil včera, ale to je všechno, co se mu podařilo zjistit.“ „Takže by to mohl být on! Neměli bychom varovat policii na hranicích, na letištích —“ „Počkej, uklidni se. Je to divné, že?“ „A mimochodem, Rizzo...“ „Ano?“ „Určitě máme co do činění s jedním vrahem, a ten chce, abych zemřel. Mám důkazy.“ A řekl Rizzovi o objevu, který udělal předchozí noc.

V Greve, Ferrara navštívil místního kněze, otce Francesca, který měl s Donem Sergiem nějaké osobní spojení. „Ať už je to jakkoliv, je důležité vědět, kde je Don Sergio,“ vysvětlil mu Ferrara. „Důvod, proč se ho snažíte najít, je ale pro mě zřejmý... Dějí se tu podivné věci.“ Otec Francesco byl tichý, ale jeho slova měla větší váhu, než si Ferrara dokázal připustit. „Církev má své vlastní tajemství, synu, a její pravidla nejsou vždy stejné jako pravidla obyčejných lidí. Někdy je třeba ignorovat běžné zásady kvůli vyššímu dobru,“ řekl kněz, čímž Ferrarovi naznačil, že případ, kterým se zabývá, není jen o prostém vyšetřování, ale o hlubších, mnohem temnějších silách.

Při dalších výsleších na oddělení se začaly objevovat nové stopy. Vyšetřovatelé se setkali s Pietroem, jedním z biaginových známých, který měl také nějaký vztah k místům, kde Biagini trávil čas. „Jak víte, že Biagini často chodil do Cascine?“ zeptal se Sergi. Pietro odpověděl, že mu to Biagini řekl sám a že ho tam několikrát potkal. I když jeho odpovědi byly na první pohled nevinné, vypadalo to, že příběhy, které se objevovaly, se vzájemně propojují a vytvářejí spletitou síť vztahů, která ukazuje na něco většího, než se na první pohled zdálo.

Ve vyšetřování stále dominoval pocit, že vše souvisí se smrtí jednoho muže, která už měla dalekosáhlé důsledky. Ačkoliv každý krok přinášel nové stopy a nové otázky, zdálo se, že odpovědi budou mnohem složitější, než se původně očekávalo. Vražda totiž nebyla jen zločinem, ale i symbolem něčeho většího a neuchopitelného, co se skrývalo za každou novou informací.

Jaké jsou motivy за těmito vraždami?

  1. března, na narozeniny otce Valentina, který byl pro ni vždy oporou, ji znepokojilo, že neobdržela obvyklý telefonát. Po několika hodinách, kdy jí nezvedla telefon ani její dcera, matka zpanikařila a zkusila kontaktovat jak Valentina, tak i její kamarádku Cinzii na jejich mobilní telefony. Když to nevyšlo, obrátila se na nemocnici, kde pracoval doktor Roberti. Nechtěla ho znepokojovat, ale její obavy byly neodbytné. Tento telefonát ji nakonec přivedl k tomu, že kontaktovala otce, který slíbil, že pokud nebude schopen získat odpovědi od svých dcer, přijde osobně. Přestože zpočátku věřil, že se nic vážného nestalo, začal se obávat, když žádná odpověď nepřicházela. Když dorazil na místo, měl neodbytný pocit, že něco není v pořádku. Oknem bytu viděl Valentina’s starý automobil, což ho na okamžik uklidnilo. Ale v okamžiku, kdy otevřel dveře bytu, mu bylo jasné, že něco není v pořádku.

Byl to on, kdo nalezl těla. Byla to hrůzostrašná scéna, jaká se nevidí každý den. Ve chvíli, kdy vkročil do ložnice, poznal, že to, co spatřil, se dalo jen stěží popsat. Obě těla byla oběťmi násilí, ale jedno z nich – tělo Cinzie – bylo umístěno ve zvláštní a zneklidňující pozici, co vedlo ke znepokojení nejen samotného lékaře, ale i policie, která na místo dorazila krátce po něm. Na první pohled to vypadalo, že vražda má nejen brutální, ale i morbidní povahu.

Rychlá reakce kriminalistů vedla k identifikaci podezřelého. Detektiv Alessandro Polito se o případu dozvěděl poměrně brzy, ale i když se situace zdála být jasná, detaily, které se vynořily během vyšetřování, otřásly i jeho profesionálním nadhledem. Kromě zjevné brutality činů existovaly i podivné okolnosti, které se zdály být nevyjasněné. Zvláštní bylo, že Valentina Preti nebyla zavražděna přímo v bytě. Její tělo bylo převezeno na místo činu až později, a zřejmé stopy krve byly nalezeny až u jejího vozu. U této zjevené skutečnosti začala vznikat teorie, že vrah použil její tělo k nějakému zneklidňujícímu účelu.

Pokračující vyšetřování vedlo k několika podivným zjištěním. Údajný svědek, žena, která žila v domě, poskytla klíčovou informaci. Dívka, která byla později identifikována jako Valentina, byla skutečně viděna, jak v noci pouští neznámého muže do budovy. Tvář muže byla nejasná, ale svědkyně si vzpomněla na jeho výrazné rysy – vysoký, světlovlasý, a s anglickým nebo americkým akcentem, vždy nosící sluneční brýle i v noci. K jeho vzezření byla přidána další šokující součást – měl u sebe kytici, což svědkyně považovala za naprosto nevinné gesto. Nikdo z obyvatel domu však neuznal, že by tohoto muže poznal.

V pokračujícím vyšetřování byly odhaleny i zajímavé detaily týkající se minulosti obětí. Massimo Verga, jeden z detektivů, který měl pro Valentina minulost, vzpomněl si, že ji viděl před několika měsíci v jeho obchodě. Byla to právě ona, kdo si půjčil knihu s podivným názvem – „Necronomicon“, což vzbudilo zájem nejen u vyšetřovatelů, ale i širší veřejnosti, protože kniha byla spojována s okultními tématy a záhadami, které byly součástí tehdejších spekulací o případu.

I když se vše jevilo jako náhoda, přítomnost této knihy v rukou jedné z obětí nabrala nový rozměr. Podle některých informací se Valentina zajímala o starověkou kulturu, dramatické umění a dokonce plánovala přestěhovat se do Florencie, aby se věnovala renesančnímu divadlu. Tento fakt mohl odhalit klíč k motivu vražd, neboť zatímco na povrchu se zdály být oběti neznámé, jejich osobní příběhy, zájmy a vztahy mohly být propojeny s motivy, které zatím nebyly úplně jasné.

Na základě těchto informací bylo patrné, že případ nebyl pouze otázkou jedné brutální vraždy, ale i jakéhosi skrytého příběhu, který vyžadoval trpělivé zkoumání nejen okolností činu, ale i života obětí samotných.

Jak se člověk stává neviditelným?

Každý den, kdy začal realizovat svůj plán – plán, který pečlivě připravoval během svého pobytu v USA, přičemž Ferraru přidal jako poslední článek v řetězu až poté, co ho viděl střílet na televizním přenosu a uvědomil si, že je na samém dně všeho – na ten den se do jeho života s drtivou silou vřítila Valentina. Osud si s ním zahrával, pomyslel si. V nepravděpodobném případě, že by ho našli, měla být jeho schůzka s Valentínou v Greve alibi, důvod, proč byl v tom malém městě právě v den, kdy Stefano zemřel. Místo toho se však stala začátkem znepokojivého dobrodružství s hořkým koncem. Skutečně ji miloval, ale nikdy by ji nenechal stát v cestě svému plánu pomsty, který byl veden Pánem a vykonáván ve jménu Otce – obou, toho nebeského i přirozeného. Byla to těžká cesta, mezi chladnou exekucí vražd a Valentiníným vřelým objetím. Možná to bylo nevyhnutelné, že to skončí takto. Ale to neznamenalo, že to bylo méně bolestivé. Teď byla ta hra navždy u konce a musel začít přemýšlet o zbytku svého plánu.

Jeho mysl, otupělá těmito smutnými vzpomínkami a monotónním rytmem vlaku, se opět projasnila a oživila. Věděl, jak novináři reagují, a byl si jistý, že zprávy o neodvratném zatčení byly přehnané. Věděl, jak pracuje policie, a předpokládal, že to klidně mohl být plán, jak ho zastrašit. Ale i kdyby to byla pravda, rozhodl se, že nemá cenu riskovat. Nevrátil se domů. Měl u sebe jen svou Berettu a nůž, trochu peněz a téměř doplněný deník. Zbývající prázdné stránky si šetřil na podrobný popis mučení, které by na Ferrarovi vykonal. Samozřejmě to byl problém, že nemohl jít domů. Kromě toho nemohl použít kreditní karty ani vybírat peníze z banky, protože by to mohlo pomoci je vystopovat. Musel se spolehnout na to, co měl, snažit se být nenápadný a co nejvíce anonymní. Nejlepším řešením bylo zmizet na co nejdelší dobu, dokud neověří, zda jsou zprávy pravdivé, a znovu přehodnotit svou strategii.

Ve chvíli, kdy dorazil na nádraží Santa Maria Novella, zamířil rovnou do veřejných záchodků, kde hodil své sluneční brýle do koše a vyndal si čočky. Jeho světle hnědé oči už nebyly ledově chladné. Pak se vydal pěšky na východní okraj města, stále s očima na mopedech, hledal snadnou kořist. Našel starý červený Ciao, které mělo rozbité zadní světlo, ale pokud by ho používal pouze ve dne, neměl by mít problém. Další vesnice, kde se zastavil, byla před Pontassievem, kde v místní holičství požádal o "blízké oholení". Místo svého amerického vzhledu, který mu dobře sloužil, se tak vrátil k přirozené barvě vlasů. Pokud by nějaká žena v Bologni přenos viděla a vysílala fotokartu cizince s blond vlasy, nikdo by mu už nevěnoval pozornost.

Další zastávka v obchodě byla koupě zimního kabátu a horských bot, které mu měly pomoci přečkat pár nocí venku. Možná to znělo absurdně, ale úkryt v přírodě nevyvolával žádné obavy.

Ferrara mezitím listoval pasem Lorenza Ricciardiho, který našli při razii, a každý den trávil neúnavnou snahou přiblížit se k vyřešení případu. Měsíc uplynul, ale hledání stále vedlo do slepých uliček. I když většina jeho kolegů se domnívala, že Ricciardi už dávno opustil zemi, Ferrara měl stále silnou víru, že se nachází v Itálii. Pas, který držel v rukou, byl jediným důkazem, který by mohl jeho přesvědčení podpořit.

Ricciardiho minulost ve Spojených státech byla dobře zdokumentována. Studium filozofie a novinařiny, hluboký zájem o metody FBI při vyšetřování sériových vrahů, to všechno mu dalo nástroj k tomu, aby si dokonale promyslel každý krok. Jeho vzdělání bylo kvalitní a precizní, což Ferrarovi stále dělalo starosti. Každý detail jeho minulosti se dal využít k tomu, aby ho našli. A přece, v jeho neúnavném hledání, Ferrara začínal pociťovat, že Ricciardiho geniální mysl ho pravděpodobně už dávno předstihla.

Je důležité mít na paměti, že i ve chvílích, kdy se zdá, že vše je ztraceno, každý detail může mít rozhodující význam. Když se někdo rozhodne zmizet, ani technologie a policejní prostředky nejsou vždy schopné ho vystopovat. I když Ricciardi zmizel a Ferrara věděl, že jeho šance na jeho dopadení jsou malé, stále se musel spoléhat na intuici, kterou měl jako zkušený vyšetřovatel. Rozhodující jsou totiž nejen důkazy, ale i schopnost vycítit něco, co uniká logickému rozumu.

Jak se závislost na hazardu nenápadně vkrádá do života a ničí vše kolem
Jak Donald Trump změnil politickou scénu a proč byl úspěšný?
Jak se vyrovnávat se strachem a nejistotou v těžkých situacích?
Jakou roli hraje tradiční hudba ve formování komunitních a kulturních identit?