Jak Costa Rica usiluje o dosažení nulových emisí a jak se vypořádává s klimatickou krizí?

Costa Rica je v mnoha ohledech světovým lídrem v oblasti ochrany životního prostředí a boje proti klimatickým změnám. Tato malá země ve střední Americe si od svého přechodu na obnovitelné zdroje energie v roce 2015 udržuje status modelového příkladu pro ostatní státy, které se snaží snížit emise skleníkových plynů. Její ambice jsou jasné: stát se prvním národem, který dosáhne nulových emisí. Tato vize je sice velmi ambiciózní, ale stále stojí na silných historických, politických a ekonomických základech.

Klíčovým faktorem v dosažení tohoto cíle je silná podpora tzv. „zelené elity“. Tato skupina, která se skládá převážně z vládních činitelů, vědců, environmentálních aktivistů a některých podnikatelů, hraje zásadní roli v implementaci ekologických politik. Je to právě tato elita, která v 90. letech 20. století položila základy pro přechod země k udržitelnosti. Aktivně podporovala přijetí zákonů zaměřených na ochranu přírody a začala propagovat praktiky, které šly nad rámec tradičních ekonomických paradigmat.

V 90. letech se na tomto pozadí začal formovat i nový model udržitelného rozvoje. Zatímco jiné země ve střední Americe se stále zaměřovaly na rozvoj těžkého průmyslu a těžbu přírodních zdrojů, Costa Rica v tomto období výrazně posílila své snahy o ochranu přírody a biologické rozmanitosti. Tato politika byla později označena za „model rozvoje, který se zaměřuje na udržitelnost“ a stala se výjimečným příkladem pro ostatní národy.

Jedním z hlavních momentů pro světové uznání Costa Ricy jako ekologického lídra byla její ambice stát se „bezuhlíkovým národem“. Tento cíl si země stanovila v roce 2007, a od té doby se v průběhu let zaměřovala na zvyšování podílu obnovitelných zdrojů energie, které dnes tvoří více než 99 % její energetické produkce. Tento závazek, byť ambiciózní, je odrazem stabilní politické vůle, která v zemi panuje.

Nicméně i v případě Costa Ricy je jasné, že cesta k dosažení nulových emisí není snadná a bez komplikací. I přes pozitivní výsledky v oblasti obnovitelných zdrojů energie a lesní politiky čelí země mnoha výzvám. Jedním z hlavních problémů zůstává neudržitelný rozvoj některých odvětví, jako je turistika nebo zemědělství, které i nadále představují významné zdroje emisí. Tento problém, stejně jako globální tlak na ekonomický růst, ukazuje, že i přesto, že Costa Rica dosáhla mnoha úspěchů, stále musí čelit dynamickým výzvám, které ohrožují její ekologickou stabilitu.

K tomu je třeba připočítat i změny na mezinárodní scéně, které mohou ovlivnit plány země na dosažení klimatických cílů. V posledních letech se objevila obava z rostoucího protekcionismu v některých zemích, což může zpomalit globální snahy o snížení emisí. Přesto však Costa Rica zůstává inspirací pro ostatní státy, jak může být udržitelný rozvoj a ochrana klimatu i ve 21. století reálným a dosažitelným cílem.

Je důležité si uvědomit, že úspěch Costa Ricy není jen otázkou politické vize, ale také reálné implementace ekologických politik na každodenní úrovni. Tato transformace je možná pouze za podmínky, že veškeré složky společnosti budou aktivně zapojeny do ochrany přírody a snižování emisí. K tomu je třeba nejen politická vůle, ale také podpora široké veřejnosti, která musí být informována o ekologických otázkách a jejíž každodenní chování může přispět k celkovému zlepšení stavu životního prostředí.

Proč některé latinskoamerické země přijímají závazky ke klimatickým cílům a jiné ne?

Když se podíváme na rozdíly v přístupu k závazkům ke snížení emisí skleníkových plynů v různých zemích Latinské Ameriky, můžeme si všimnout několika důležitých vzorců, které nám pomohou pochopit, proč některé země přijaly závazky k dosažení uhlíkové neutrality, zatímco jiné se rozhodly jinak. Argentina, Chile, Kolumbie, Kostarika, Panama a Uruguay se zavázaly k dosažení cíle nulových emisí, a to buď v rámci zákonů, politických strategií, nebo prostřednictvím verbálních slibů. Tyto země sdílejí společnou historii, která souvisí s jejich socioekonomickým a politickým vývojem.

Čtyři z těchto zemí, Argentina, Chile, Kostarika a Uruguay, byly v historickém kontextu označovány jako „merkantilistické periferie“, což znamená, že rané španělské koloniální snahy se zde neuchytily tak silně jako v jiných částech regionu. Tato specifická historická zkušenost ovlivnila jejich pozdější rozvoj a sociální struktury. Tyto čtyři země také vykazují vysokou úroveň sociálního rozvoje – v průběhu 20. století dosahovaly vysoké úrovně gramotnosti, dlouhé životnosti obyvatel a nízké úmrtnosti dětí do pěti let. V kontextu těchto zemí se začíná profilovat i jejich odhodlání řešit klimatické změny.

V těchto zemích se také během koloniálního období a rané fáze nezávislosti vytvářely národní mýty, které často vykreslovaly populaci jako homogenní, převážně evropskou skupinu. Tato etnická homogennost, která byla zajištěna eliminací původních obyvatel a konfiskací jejich zemí, umožnila elitám investovat do sociálních programů, včetně vzdělání, a později také do environmentálních iniciativ, které zahrnovaly klimatickou mitigaci. Tyto elity vnímají klimatické závazky jako přirozenou součást svého odhodlání ke zlepšení života obyvatel.

Další významnou skupinou jsou země patřící do regionálního klimatického bloku AILAC (Nezávislá asociace Latinské Ameriky a Karibiku). Mezi ně patří Chile, Kolumbie, Kostarika a Panama. Tento blok se staví mezi globální sever a globální jih a prosazuje názor, že i když rozvinuté země na severu mají poskytovat finanční prostředky na klimatické změny, všechny národy by měly aktivně řešit tuto globální výzvu, nejen ty, které jsou největšími emitenty skleníkových plynů. Tato filozofie se dobře hodí k přístupu plánovačů v Kostarice, která oznámila svůj závazek k dosažení nulových emisí v roce 2019.

Menší a zranitelnější země, jako jsou Barbados, Dominikánská republika a Jamajka, patří do aliance malých ostrovních států (AOSIS), která se dlouhodobě zasazuje o přísné závazky na snížení emisí a klimatické adaptace. I když tyto země přispívají k globálním emisím jen v minimální míře, jsou mezi nejvíce angažovanými v boji proti klimatickým změnám, a to zejména kvůli své geografické zranitelnosti.

Brazilský závazek k dosažení nulových emisí v roce 2020 je možná nejtajemnějším případem mezi těmito zeměmi. Brazílie vykazuje pendulum-like chování, kdy v některých obdobích podporuje klimatické iniciativy a v jiných je naopak sabotuje. Tento závazek byl přijat v době, kdy byla země politicky nakloněná klimatickému akčnímu plánu, ale realizace tohoto slibu na místní úrovni může být obtížná, zejména vzhledem k politické a ekonomické situaci.

Zajímavou výjimkou jsou Salvador a Ekvádor, které zatím nepřijaly závazek k dosažení nulových emisí. El Salvador, vzhledem k hlubokým sociálním a ekonomickým nerovnostem, čelí problémům s prosazováním dobré správy, která by vedla k pro-environmentálním výsledkům. Ačkoli Salvador předložil plán Národně stanovených příspěvků (NDC) v roce 2015, tento plán byl podmíněn získáním zahraniční finanční pomoci, což odráží nerovnosti, které země pociťuje v oblasti socioekonomického rozvoje.

Ekvádor, na druhé straně, historicky usiluje o spojení klimatických změn s otázkami sociální spravedlnosti. Země se proslavila v roce 2007, kdy podpořila iniciativu Yasuní-ITT, která měla za cíl zamezit těžbě ropy v chráněném národním parku Yasuní, pokud mezinárodní společenství poskytne kompenzace za potenciální ztráty. Tato iniciativa byla navržena civilními aktivisty a podporována vládou, ale vzhledem k neúspěchu v získání požadovaných prostředků nebyla realizována.

Důležité je si uvědomit, že rozhodnutí o klimatických závazcích nejsou pouze technickým nebo environmentálním problémem, ale silně souvisejí s historickými, politickými a sociálními podmínkami konkrétních zemí. Tyto faktory formují jejich schopnost přijímat a implementovat klimatickou politiku, ať už jde o tlak ze strany mezinárodního společenství, vnitřní ekonomické výzvy nebo kulturní faktory, které ovlivňují způsob, jakým jsou klimatické změny vnímány a řešeny.