Jaký byl život lidí v Indii během среднепалеолитического периода?

V oblasti Tharu, v místech bohatých na stopy středního paleolitu, se nacházejí artefakty v červenohnědé půdě, která ukazuje na mírnější a vlhčí podnebí v porovnání s obdobím spodního paleolitu. V této době byla krajina charakterizována hojnou vegetací, přítomností vodních ploch a celkově chladnějším a vlhčím klimatem. Archeologické nálezy z této doby se obvykle vyskytují v blízkosti řek a jezer, což naznačuje důležitost vodních zdrojů pro tehdejší osídlení.

V oblasti kolem jezera Budha Pushkar, která je bohatá na přírodní suroviny, jako je voda a kámen, se nachází množství středněpaleolitických lokalit. Dále byly identifikovány další důležité lokality v okolí měst Ajmer a Jaisalmer, kde nálezy ukazují na přítomnost středního paleolitu a někdy i počátků horního paleolitu. Specifickým jevem v této oblasti je rozdíl v rozmanitosti nástrojů na západě a východě Aravallis, kde západní oblasti vykazují větší variabilitu nástrojů a počet přetvářených úlomků, což může svědčit o jiných technologiích nebo kulturních vlivech.

Středněpaleolitické nástroje, jako škrabky, hroty a další, byly vyráběny především z jemně zrnitých kamenů, jako je agát, chalcedon a jaspis. Takové nástroje byly používané pro různé každodenní činnosti, včetně zpracování rostlinných a živočišných materiálů. V některých lokalitách, jako je Patne v údolí Tapi, byly objeveny stratigrafické sekvence, které ukazují na přítomnost nástrojů z různých paleolitických období.

Na jihu Indie, zejména na pobřeží Visakhapatnam, byla středněpaleolitická kultura charakterizována výrobou nástrojů z křemence, chertu a křemene. Mnoho nástrojů bylo vytvořeno pomocí techniky Levallois, která umožňovala přesné štěpení kamenů. Nástroje této doby zahrnovaly kromě menších ručních seker, klínů a sekyrek také nové typy škrabek a další nástroje s různými tvary.

Významným rozvojem v horním paleolitu bylo i zvětšení počtu burinů, což může souviset s komplexnějším zpracováním materiálů a vytvářením speciálních nástrojů pro zpracování různých surovin. Zajímavé je, že v některých oblastech, jako je západní Bengálsko, byly nalezeny nástroje, které se vyráběly z fosilního dřeva. Tyto artefakty ukazují na použití jiných materiálů než běžný kámen a mohou naznačovat nové techniky výroby nástrojů.

Důležitým aspektem tohoto období je i pozoruhodný rozvoj mikroskopických analýz opotřebení nástrojů, které ukazují na různé funkce nástrojů. Nástroje byly používány nejen pro lov a zpracování potravy, ale i pro práce spojené s řemeslnou výrobou a zpracováním rostlinných materiálů.

Jak se změnila lidská osídlení a pohřební praktiky v mezolitu v údolí Gangy?

Výzkum pohřebních praktik a subsistenčních vzorců v mezolitickém období v údolí Gangy poskytuje fascinující pohled na dynamiku mezolitu a vyspělost lidských komunit v této oblasti. Výzkumy, jako ty, které provedl Umesh C. Chattopadhyaya, ukazují, jak postupně rozvíjené pohřební praktiky reflektují nejen každodenní život, ale i širší sociální struktury a hodnoty spojené s přírodními zdroji.

Na základě nálezů z lokalit jako Sarai Nahar Rai, Mahadaha a Damdama můžeme pozorovat, jak se střídaly sezónní a stabilní osady. Počáteční hypotéza, že tyto oblasti byly obývány pouze sezónně, když skupiny lovců a sběračů migrovaly do údolí Gangy kvůli nedostatku vody a potravy, byla zpochybněna nálezy, které ukazují na dlouhodobější přítomnost lidí v těchto lokalitách. Přítomnost těžkých, těžko přenosných mlýnských kamenů naznačuje, že dané oblasti byly osídleny po celý rok, což by odpovídalo různé potřebě a využívání přírodních zdrojů.

Zajímavým zjištěním je význam fauny pro přežití těchto mezolitických skupin. Zubní zbytky divokých jelenů, jako je jelen bažinný (Cervus duvauceli) a jelen divoký (Axis procinus), byly zjištěny na těchto místech, což dokládá, že lovci těchto zvířat lovili v období jejich rozmnožování – v dubnu a červenci. To umožňuje určit nejen měsíce, ale i konkrétní sezóny, kdy tato místa byla osídlena. Podobně přítomnost komensálních druhů, jako je krysa bandicoot (Bandicota bengalensis), která je závislá na lidských sídlech, nasvědčuje tomu, že zde byly trvale dostupné zdroje potravy.

Co však zůstává zásadní pro hlubší pochopení mezolitických komunit v Ganga údolí, je vztah mezi tímto rituálním nakládáním s mrtvými a každodenními praktickými potřebami těchto skupin. Bylo-li součástí těchto pohřebních praktik také nárokování území nebo přírodních zdrojů, jak naznačuje výzkum Chattopadhyay, zdá se, že komunity si prostřednictvím pohřbívání a kulturních symbolů usilovaly o zajištění svých práv na některé klíčové přírodní zdroje. Zdroje jako ryby nebo želvy, které byly nejen výživné, ale i relativně stabilní, představovaly bohaté a dostupné zdroje, na které si mohly tyto skupiny nárokovat přístup.

Zajímavé také je, že tato území byla pravděpodobně osídlena a využívána i v rámci sezónní migrace. Například výzkumy v Bagoru ukazují, jak mikrolihty, převážně vyrobené z křemene a chalcedonu, odhalují složité vzorce pohybu a výměny mezi těmito skupinami. Vzácný chalcedon, který byl používán pro výrobu jemnějších nástrojů, musel být získáván z větší vzdálenosti, pravděpodobně z oblasti Deccan Traps, což naznačuje, že lidé v této oblasti migrovali mezi různými terény v závislosti na ročním období a dostupnosti zdrojů. Tato schopnost strategického získávání materiálu dokládá komplexní chování a organizační schopnosti mezolitických skupin.

Celkově tedy můžeme hovořit o mezolitu v údolí Gangy jako o složitém období, kdy se tradiční pohřební praktiky, migrace a těsné propojení mezi sociálními a přírodními faktory propojovaly, aby formovaly osady, které nejenže reagovaly na environmentální výzvy, ale také vytvářely nové formy sociálních struktur a kulturní identity.

Jaké jsou klíčové rysy a význam osídlení Mehrgarh v neolitu a raném eneolitu?

Mehrgarh, ležící v oblasti Balúčistánu, představuje jednu z nejdůležitějších archeologických lokalit, která dokumentuje kontinuální lidské osídlení od neolitu až po eneolit. Výzkumy odhalily sedm kulturních horizontů, z nichž první šest je pro pochopení raných fází vývoje civilizace zásadní. Nejstarší vrstvy datované do období kolem 6000–5500 př. n. l., ačkoliv jsou chronologicky ne zcela konzistentní, naznačují dlouhodobé a souvislé osídlení s přítomností raných kovových artefaktů, zejména mědi.

Obyvatelé Mehrgarh v nejstarší fázi žili v domech z ručně tvarovaných hliněných cihel, které měly standardizované rozměry s charakteristickými otisky prstů. Malé místnosti a možné skladovací prostory naznačují organizované využití prostoru s rozdělením funkcí. Kamenné nástroje, zejména mikrolity a broušené sekerky, svědčí o pokročilých technikách výroby nástrojů, které byly často kombinovány s organickými materiály jako dřevo a bitumen. Nálezy mlýnků na obilí a prvků připomínajících srpy ukazují na intenzivní zpracování potravin a zemědělskou specializaci.

Pohřební praktiky obyvatel Mehrgarh ukazují na složité náboženské a sociální zvyklosti. Těla byla ukládána do mělkých jam, často pokrytých červeným okrem, což poukazuje na možné rituály spojené s plodností či životní silou. Přítomnost mladých koz v některých hrobech a nabídek jídla či ozdob svědčí o hlubší symbolice a propojení s posmrtným životem. Důležitý je také rozsah dálkového obchodu, který je doložen nálezy nefritu, tyrkysu, lapis lazuli a mořských mušlí, jejichž zdroje jsou vzdálené stovky kilometrů, což potvrzuje existence raných obchodních sítí.

V pozdějších fázích dochází k nárůstu velikosti osídlení a komplexnosti staveb, včetně větších skladovacích zařízení pravděpodobně určených k uchovávání obilí. Nástroje i keramika se vyvíjejí, s příchodem točného hrnčířského kola a rafinovanější výroby. Zvyšuje se také rozsah řemeslné výroby, zejména produkce korálků a dalších ozdob z různých materiálů, což svědčí o rostoucí sociální diferenciaci a ekonomické specializaci.

Jedním z nejzásadnějších aspektů osídlení Mehrgarh je důkladná dokumentace přechodu od lovecko-sběračského způsobu života k intenzivnímu zemědělství a domestikaci zvířat. Z nálezů vyplývá, že pěstování ječmene, zejména šesticípého nahého ječmene, bylo základním prvkem potravinové základny. Výskyt různých fází domestikace rostlin – od divokých přes přechodové až po domestikované odrůdy – poskytuje unikátní pohled na proces zemědělské revoluce v regionu.

Mehrgarh představuje komplexní mikrokosmos raných civilizačních změn v jihozápadní Asii, kde se setkávají ekonomické, sociální, technologické i kulturní prvky, které položily základy pozdějších civilizací. Z tohoto pohledu je nezbytné chápat, že osídlení této oblasti nebylo izolované, ale součástí rozsáhlých sítí výměny a kulturní interakce, které formovaly pradávnou historii člověka.

Jak vypadaly první osady a jak se rozvíjely zemědělské a pastýřské komunity v oblasti Indu?

V oblasti severozápadního subkontinentu, která se dnes nachází na území Pákistánu a severozápadní Indie, se v období kolem 4. tisíciletí př. n. l. začaly formovat první stálé osady, které charakterizovaly přechod od nomádského způsobu života k zemědělským a pastýřským komunitám. Mezi těmito osadami vynikají naleziště, jako jsou Nal, Kulli, Bala Kot, a mnoho dalších, která poskytují cenné důkazy o životě těchto raných zemědělců a pastevců.

Pohřby z této doby, jak ukazují nálezy v Nal, vykazují vysokou úroveň organizace. Zbytky těl jsou pečlivě uloženy v hrobech, přičemž některé z nich obsahují obřadní předměty, jako jsou korálky z drahokamů a ozdoby, což naznačuje význam duchovního a rituálního života. Nalské keramické výrobky, pestrobarevné a s bohatými geometrickými vzory, ukazují na vysokou úroveň řemeslné zručnosti a kulturního rozvoje. Kromě běžné keramiky byly nalezeny také různé artefakty jako kamenné koule, diskové kameny, nástroje na mletí a různé figurky zvířat, což naznačuje přítomnost určitého druhu symboliky a magického myšlení spojeného s každodenním životem.

Kulli, další významné naleziště, poskytlo důkazy o komplexních vícerozměrných kamenných stavbách a bohatých nálezech artefaktů. Mezi těmi vynikají korálky z polodrahokamů, kostěné náramky a měděné a zlaté předměty. Kulli keramika je známá svou dekorativní výzdobou, na níž často figurují zvířata, zejména skot, což naznačuje, že chov dobytka hrál významnou roli v ekonomice a symbolice této kultury.

Podobné artefakty byly nalezeny i na dalších nalezištích, jako je Bala Kot na pobřeží Makránu. Tato osada z neolitické doby vykazuje výrazné kulturní paralely s Nal a Kulli, přičemž také obsahuje nálezy keramiky vyrobené pomocí hrnčířského kruhu, což svědčí o stále se vyvíjející technologii výroby keramiky. Kromě keramiky byly objeveny i drobné nástroje, figurky býků, korálky a další artefakty, které dávají nahlédnout do každodenního života této komunity.

Tento rozvoj zemědělských a pasteveckých společenství je známý i v oblastech jako je Cholistan, kde osady ležely na březích dnes již vyschlého řeky Ghaggar-Hakra. Archeologické nálezy, jako je keramika pokrytá hliněnou směsí, včetně takzvané Hakra keramiky, poskytují důkazy o komplexní výrobě nádob, z nichž některé vykazují zřetelné značky po vypalování, které mohou být považovány za předchůdce raného písma, jak bylo nalezeno i v Harappě.

Stejně jako na dalších lokalitách i v Harappě byly objeveny důkazy o zemědělství, konkrétně o pěstování ječmene a chovu dobytka. Zkoumání těchto raných vesnic ukazuje na proměnu lidského života od divokého sběru a lovu k usazenému způsobu života založenému na zemědělství, chovu dobytka a rozvoji obchodních sítí. Společenské a kulturní změny, které tyto transformace přinesly, byly odrazem složitějších organizačních struktur, jež byly nepostradatelné pro udržení těchto stále rostoucích komunit.

Pokud jde o technologii, na některých těchto nalezištích byly objeveny i nástroje z mědi, což naznačuje první pokusy o metalurgii v oblasti. Objevy měděných předmětů, včetně šperků a nástrojů, dokazují, že tyto komunity se již zabývaly úpravou kovů, což byl zásadní krok pro další technologický rozvoj.

Jaké změny přinesla metalurgie do pravěkých společenství na indickém subkontinentu?

Období 2800–2000 př. n. l. na indickém subkontinentu představuje zásadní transformaci v životě pravěkých společenství. V období I, které je charakteristické lovem a sběrem, lidé stále používali mikrolity vyrobené z křemene a křemence. Vykopávky odhalily spoustu spálených kostí, přičemž většina z nich patřila divokým zvířatům. V nižších vrstvách tohoto období byly dominantní kosti menších zvířat, zatímco vyšší vrstvy ukázaly přítomnost kostí větších zvířat. Tato změna ukazuje na vývoj lidského vztahu k přírodě a zvířatům, přičemž stále dominovalo sběračství a lov.

S přechodem do období II (2800–2000 př. n. l.) se však objevily nové technologie, přičemž klíčovým bodem je začátek metalurgie. V první fázi tohoto období se objevují první měděné předměty – pět hrotů šípů, tři háčky na ryby, jeden hrot kopí a jeden awl (ošetřovací nástroj). Lidé žili v kruhových chatrčích s podlahami z kamínků a úlomků. Na povrchu vykopávek se našly jak ručně vyráběné, tak i hrnčířským kolem vyráběné keramické nádoby. Dominující typ keramiky pochází z kultury Ganeshwar–Jodhpura, jde o slabě vypálenou keramiku z micézové hlíny s jasně červeným nástřikem. Kromě této keramiky byly objeveny i hrnce z kvalitně vypálené hlíny. V druhé fázi došlo k výraznému rozvoji metalurgie mědi, kdy bylo nalezeno mnoho měděných předmětů, jako jsou hroty šípů, kopí, sekerky, dláta, prsteny a náramky. Tento rozvoj kovodělné výroby vedl k poklesu počtu mikrolitů a zvířecích kostí v archeologických vrstvách.

V oblasti jihovýchodní Rádžastánu bylo identifikováno více než 100 archeologických lokalit spojených s kulturou Ahar nebo Banas, která se rozprostírá v povodí řek Banas a Berach, přičemž významnými lokalitami jsou Ahar, Gilund a Balathal. Tato kultura je známá svou typickou černou a červenou keramikou, na níž jsou bílé linie a tečky. Mnohé z těchto lokalit se nacházejí poblíž řek, přičemž velikost jednotlivých sídel se pohybuje od několika hektarů až po více než 10 hektarů. Nejvýznamnější vykopávky pocházejí z Aharu, kde byla odhalena osada o rozloze 11 hektarů. V rámci kultury Ahar bylo nalezeno mnoho měděných předmětů, jako jsou prsteny, náramky, antimonové tyče, nože a sekery. Tavení mědi se pravděpodobně provádělo přímo na místě, což naznačují nálezy měděného kovu a strusky.

Gilund, další významné místo kultury Ahar, vykazuje podobné nálezy. Byly zde nalezeny pozůstatky hliněných a kamenných budov, včetně skladovacích jam, a různé artefakty, včetně mikrolitů, měděných fragmentů a polodrahokamových korálků. Zajímavé je, že na těchto místech byly také objeveny figurky z pálené hlíny, což může naznačovat přítomnost náboženských nebo kulturních praktik, které jsou běžné i v jiných raných civilizacích.

Jedním z nejvýznamnějších nálezů kultury Ahar je Balathal, který se nachází v okrese Udaipur. Na tomto místě byly objeveny pozůstatky malých kruhových chatrčí, ale také velká pevnost z hliněných zdí, která byla zesílena kameny. Zajímavý je i nález silných hradních zdí, které chránily rozsáhlou oblast s domy, kuchyněmi a skladovacími prostory. Keramika z Balathalu je velmi rozmanitá, zahrnuje červené a černé nádoby, ale také keramiku s tenkým červeným nástřikem a typickou výzdobou. Kromě toho byly nalezeny nástroje z mědi, jako jsou sekery a nože, stejně jako figurky z pálené hlíny a perly z polodrahokamů.

Kromě zmíněných předmětů ukazují archeologické nálezy na přechod k domestikaci zvířat a zemědělství. V kostech nalezených na těchto lokalitách dominují domestikovaná zvířata, zejména dobytek, kozy, ovce a prasata, což ukazuje na postupnou změnu v hospodářství těchto společenství. Zároveň byly nalezeny zbytky obilí, jako je pšenice, ječmen a různé druhy prosa, což naznačuje rozvoj zemědělství a pěstování plodin. Tyto změny měly zásadní dopad na sociální a ekonomické struktury pravěkých komunit a představovaly důležitý krok k rozvoji složitějších společenských struktur.