Co stálo za vraždou Caliguly a jaké byly její skutečné motivy?

Konec vlády Caliguly, jednoho z nejkontroverznějších císařů starověkého Říma, přichází s jeho brutální vraždou, jejíž příčina je nečekaná. Většina historiků se shoduje, že důvod, který vedl k jeho smrti, není ten, který by se dal očekávat, když zohledníme všechny zvěsti o jeho zločinech a šílenství. Caligula totiž nebyl zabit kvůli politickým ambicím nebo touze po obnovení republiky, jak to bývá u některých jiných imperiálních atentátů. Jeho smrt nebyla výsledkem spravedlivé touhy po odstranění tyrana. Vražda byla spíše osobní a pramenila z takřka triviálního důvodu. Caligula byl zavražděn proto, že si dělal legraci z hlasu jednoho z jeho strážců, tribunus praetoriánů, jménem Cassius Chaerea.

Chaerea, muž pokročilého věku, byl neustále šikanován a zesměšňován samotným císařem. Caligula mu opakovaně nadával, označoval ho za ženského a přezíral jeho vzhled a postavení. Například když Chaerea požádal o heslo, Caligula mu s posměchem odpověděl „Priapus“ nebo „Venuše“, což mělo podtrhnout jeho podle Caliguly ženskou podstatu. A když Chaerea nějak poděkoval, Caligula mu držel ruku v obscénní poloze, čímž mu zcela veřejně přiděloval neúctu. Taková urážka, byť by se zdála nevýznamná, vedla k tomu, že Chaerea, už dost znechucený tímto neustálým ponižováním, v sobě našel odvahu k tomu, aby se v roce 41 n.l. rozhodl jednat.

V okamžiku, kdy Caligula procházel jedním z krytých chodníků paláce na cestě k divadelnímu představení, přistoupil k němu Chaerea a podřezal mu hrdlo, křičíce: „Toto si vezmi!“ Za ním následovali další spiklenci a začala krvavá jatka. Císař byl zabit více než třiceti ranami, přičemž signál k útoku byl „Zasej!“ Někteří zabijáci dokonce bodli jeho genitálie, což byla bezpochyby symbolická pomsta za předchozí veřejné urážky. V chaosu, který následoval, se některé členy senátu podařilo zabít, přičemž mnoho z nich nemělo nic společného s atentátem a byli prostě zasaženi náhodně.

Nicméně, samotná vražda Caliguly vyvolává další otázky: Bylo jeho jednání skutečně výsledkem šílenství? Nebo byl více než to? Suetonius, jeden z historiků, kteří o jeho vládě psali, popisuje císařovo jednání jako neuvěřitelně výstřední, někdy až bizarní, což vedlo k tvrzení, že byl duševně nemocný. Z jeho vlády se zachovaly jen fragmentární, ale velice barvité popisy jeho sexuálních excesů, zvěrstev a projevů neuvěřitelné moci, která se projevovala až v šílené formě.

Je však důležité si uvědomit, že historické prameny o Caligulovi jsou omezené. Suetonius, který psal o jeho vládě více než šedesát let po jeho smrti, poskytuje svědectví, ale s vědomím, že byl silně ovlivněn tehdejšími kulturními a politickými okolnostmi. Dalším významným zdrojem je Cassius Dio, který také popisuje Caligulu, avšak téměř dvě století po jeho smrti. Jejich záznamy jsou z velké části založeny na zvěstech a pověstech, což ztěžuje objektivní hodnocení. Takové historické záznamy tedy mohou mít záměrně vykreslovat jeho vládu v co nejtemnějších barvách, aniž by nabízely skutečně vyvážený pohled na osobnost tohoto císaře.

Také se zdá, že s podobným přístupem se setkal i film „Caligula“ z roku 1979, který měl být filmovou biografií tohoto císaře. Vznikl s velkou finanční podporou a bohatým hereckým obsazením, ale nakonec se stal parodií na to, co měl původně zobrazovat – namísto historické analýzy se proměnil v dílo plné pornografických scén, čímž zcela ztratil svůj původní smysl. Přesto se film dostal do povědomí veřejnosti a spustil další diskuse o tom, jakým způsobem je možné historické postavy vyobrazit v moderní kultuře.

Závěrem lze říci, že za vraždou Caliguly je fascinující mix osobních pohnutek, lidských slabostí a politických poměrů, které se často neukazují v úplně jasném světle. I když historie často zjednodušuje příběhy o mocných, ukazuje se, že i ta nejbrutálnější a nejpozoruhodnější smrt může mít hlubší, osobní motivy.

Jak Domitian oslaboval Římskou říši: Paranoia a neúspěch Flaviovské dynastie

Domitian, poslední vládce Flaviovské dynastie, byl v očích mnoha římských senátorů obrazem absolutního ztělesnění tyranie a paranoidního absolutismu. Jeho vláda (81-96 n.l.) byla poznamenána neustálými represáliemi vůči senátu a rostoucími problémy, které nakonec vedly k jeho vraždě. V historii se stal známý nejen pro své autokratické tendence, ale také pro zneužívání moci a neustálý strach z intrik a zrad. Ačkoliv vláda jeho předchůdců, především jeho otce Vespasiana a bratra Tita, vypadala jako stabilní a silná, Domitian se postavil vůči systému s určitou neobvyklou a destruktivní vytrvalostí.

V roce 69 n.l. Řím prošel obdobím politické a vojenské nestability, známým jako "Rok čtyř císařů". Tento chaos ukázal, že armáda může hrát klíčovou roli v rozhodování o tom, kdo se stane císařem, což měl Domitian v krvi. Vzpomeňme na jeho otce Vespasiana, který díky vojenské podpoře v těžkých časech získal imperium a vydobyl si respekt. Vespasianovo panování bylo postaveno na pokusu o obnovu stability a respektu k římským tradicím, čímž zanechal po sobě silné základy pro římskou vládu. Avšak po smrti Vespasiana a Tita se římští občané dostali pod vládu Domitiana, který měl s tímto dědictvím naprosto jiné plány.

Domitian, přestože měl předpoklady k vládě, jako byl jeho vojenský zázemí a politické zkušenosti, se rozhodl vládu uchopit s netypickým mixem paranoia a brutalitou. Jeho vláda byla protkána neustálým sledováním potenciálních nepřátel, přičemž se domníval, že i ti nejbližší, včetně jeho rodiny, jsou schopni zradit. Tato atmosféra strachu vedla k bezprecedentnímu potlačování opozice. Byl známý svými čistkami, zejména v senátu, kde jeho nepřátelé často čelili politickým procesům a smrti.

Domitian se vyznačoval tím, že na rozdíl od jiných císařů neupřednostňoval tradiční vztah mezi senátem a císařem, což vedlo k naprostému znechucení senátorů. Římští senátoři, jejichž vliv byl klíčový pro legitimizaci vlády každého císaře, se proti němu postavili. Pomalu a neúprosně začali vyprávět příběhy o jeho tyranii, jak jsme to viděli u Plinia Mladšího, který v době Domitianovy vlády zůstal loajální k jeho režimu, ale po císařově smrti se jeho památky staly terčem sarkastických útoků.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že Domitianova vláda, ačkoliv skončila krvavou vraždou, nevedla k okamžitému pádu říše. Byla to, jak se později ukázalo, spíše destruktivní konfrontace mezi císařem a senátem, která vrhla Řím na cestu dalšího politického a kulturního otřesu. Jeho smrt sice znamenala konec tyranské vlády, ale otázky o stabilitě římského impéria a jeho vládnoucím systému zůstaly stále živé.

Jak Commodus ztělesnil svou vlastní realitu a co následovalo po jeho smrti

Commodus, římský císař na konci druhého století, se zapsal do dějin jako jeden z nejvíce nevyzpytatelných a egoistických panovníků. Jeho vláda byla poznamenána jak psychickými, tak i fyzickými excesy, které hraničily s absurditou a krutostí. Nejdůležitější bylo, že se Commodus rozhodl ve všech aspektech svého života a vlády vytvořit realitu, která ho stavěla do pozice nad bohy a muži, čímž ohrožoval nejen stabilitu Římské říše, ale i její politickou kulturu.

Během svých posledních let vlády se Commodus začal věnovat stále bizarnějším hrám. Při jedné z jeho show, údajně, shromáždil diváky, kteří přišli o nohy v důsledku nemoci či úrazu. Těmto lidem připevnil na kolena hadí těla, dal jim do ruky houbu místo kamene a následně je bil kladivem, předstírajíc, že jde o obry. Tento typ krutého a groteskního "divadla" nebyl ojedinělý. Commodus byl známý svou touhou po veřejné pozornosti a po přímém podmanění senátu, který měl být jeho podporovatelem. I když tento druh zábavy pro lid mohl být neúnosný, senátoři, kteří byli v podstatě jeho vězni, neměli jinou možnost, než přihlížet.

Jako pokus o zastrašení senátu Commodus zvolil strategii "hrdinského zjevení". Na veřejnosti se často objevoval v kostýmu Hérakla, s klubem a lví kůží, čímž dával najevo svou domnělou božskost. K tomu navíc vydal mince, které ho zobrazovaly jako inkarnaci tohoto mytologického hrdiny. Ačkoliv to mohlo působit jako symbol mocné a neomezené autority, bylo to spíše znamení jeho klesajícího psychického stavu.

Během tohoto období Commodus začal věřit, že je skutečně bohem. Nejenže se přejmenoval na "Hérakles", ale také navrhl, aby byla Řím přejmenován na "Commodiana", a aby senát přijal název "commodian" a sám se stal bohem. Všechny tyto kroky byly zjevně projevem jeho hluboké nejistoty a potřeby zajištění si neotřesitelné pozice, kde by nemusel čelit žádné opozici. Tento jeho krok, kdy se stal naprostým vládcem nejen nad Římem, ale i nad jeho náboženským a politickým systémem, ukazuje na vzrůstající izolaci a jeho neschopnost vnímat realitu kolem sebe.

Nakonec Commodus padl za oběť vlastnímu egocentrismu a oddanosti své vlastní, zkreslené realitě. V roce 193 po jeho smrti začalo období, které je dnes známo jako "Rok pěti císařů", což bylo obdobím chaosu a zmatku, kdy se Římská říše ocitla na pokraji kolapsu. Commodus, který zůstal bez dědiců, zanechal po sobě pouze dědictví chaosu a zkázy. Nástupci jeho vlády byli často přicházející bez vlivu a schopností udržet říši pohromadě, přičemž Pertinax, který převzal moc po Commodovi, se stal symbolickým krokem k obnově pořádku, i když se neudržel dlouho.

Commodus byl skutečně vládce, jehož smysl pro realitu a zodpovědnost byl naprosto zvrácený. Svou vůlí k božství a naprostému podmanění si světa kolem sebe udělal z Římské říše jen jednu velkou hru, kde se role zmíněných senátorů a obyčejných občanů staly naprosto bezvýznamnými. Říše, kterou tak dlouho budoval, nakonec sám zničil svou vlastní nekompetencí a touhou po absolutní moci.

Pokud jde o následky jeho smrti, to, co následovalo po Commodově pádu, bylo obdobím vnitřního rozpadu a krvavých bojů o moc. Noví císaři, kteří přišli po jeho smrti, nebyli schopni zajistit stabilitu, a období plné intrik a konfliktů vedlo k častým změnám vlády. Ačkoliv po Commodově smrti následovala snaha o obnovení pořádku, jak ukázal nástup Pertinaxe, Řím se potýkal s hlubokým zpochybněním svého politického systému, což dalo vzniknout mnohým dalším tragédiím.

Jak Didius Julianus koupil císařství a co z toho vzešlo

Didius Julianus se stal císařem Říma po velmi podivné noci, která začala na večírku a skončila ve smíšeném okamžiku opojení a šílenství. Zatímco hosté na večírku hovořili o politice, a možná pod vlivem alkoholu, Julianus, podle všeho pod vlivem své vlastní opilosti a nadšení, se rozhodl, že koupí císařství. Jeho žena, dcera a několik dalších parazitů mu večeři předehřáli, podnítili ho k tomu, aby se vydal do tábora Pretoriánů a s jejich pomocí se ucházel o nejvyšší post v říši.

Ve chvíli, kdy dorazil k pevnosti Pretoriánů, stál opilý před hradbami a křičel, že má neomezené množství peněz. Byla to přehnaná slova muže, který ve své opilosti toužil ukázat moc a bohatství, jež ve skutečnosti neměl. Nicméně, když stráže neotvíraly brány, shodil jednu z nich žebřík, po kterém vylezl do tábora, kde mu nabídli to, co v této chvíli hledali. Julianus sliboval, že obnoví památku Commoda, vrátí čest a sochy, které Senát nechal zničit, a přislíbil, že Pretoriánům vrátí všechny pravomoci, které měli za Commoda. Navíc slíbil každému vojákovi více zlata, než očekávali.

Sliby byly opojné a s jistotou zajišťovaly Julianovi císařství – alespoň na chvíli. Opilý, plný nadšení, se dostal do situace, kdy se stal císařem, ale co následovalo, bylo nepříjemné vystřízlivění.

Ráno po této slavnostní noci byl Julianus konfrontován s krutou skutečností. Jeho osobní pokladnice byla prázdná a peníze, které slíbil, nebyly na dosah. Jeho nové císařství bylo postavené na lži. Okolnosti, kdy přišel k moci, ho izolovaly od všech klíčových skupin římské společnosti: Pretoriáni, kteří ho nenáviděli pro jeho podvod, Senát, který odmítl jeho císařství, a lidé, kteří ho vnímali jako nevhodného pro tento post.

Ačkoliv měl Julianus politické zkušenosti, chyběla mu schopnost jednat pod tlakem. Do Říma dorazily zprávy o třech dalších konkurentech na trůn, guvernérech provincií, kteří měli armády a rozhodli se ucházet o post císaře. Pescennius Niger, Septimius Severus a Clodius Albinus byli pohotoví k tomu, aby situaci napravili a Julianus jim přestal být vyhovujícím řešením.

Římské císařství nebylo zdaleka pouze o moci a penězích. Bylo to především o důvěře a podpoře od klíčových skupin římské společnosti: od armády, Senátu a obyvatel Říma. Julianus se dostal do situace, kde všechny tyto skupiny spojené proti němu stály na straně konkurentů. A právě to bylo rozhodujícím faktorem jeho konce.

V tuto chvíli začíná jasně vynikat, že být císařem v Římě znamenalo mnohem víc než jen obohatit se na úkor ostatních. Potřeboval podporu a loajalitu od všech tří hlavních složek římské moci. I když byl Julianus v minulosti zkušeným veřejným činitelem, v těchto prvních dnech jeho vlády se ukázalo, že bez podpory armády, Senátu a lidí bude stát před neřešitelnými problémy. V okamžiku, kdy se proti němu postavili provinciálové s vlastními armádami, neměl už žádnou šanci na úspěch.

Císařství si v Římě nikdy nemohlo dovolit přehlížet vztahy mezi těmito třemi klíčovými skupinami. I když Julianus měl technické dovednosti a politickou zkušenost, jeho neschopnost jednat v krizových chvílích a naprosto nezvládnutý start jeho vlády zpečetily jeho osud.

Jaká byla skutečná moc císařů na vrcholu Římské říše?

Císaři Římské říše byli nejen nejvyššími politickými autoritami, ale i symboly moci, která se často zakládala na jejich schopnosti balancovat mezi osobními ambicemi a požadavky státu. Významným příkladem tohoto jevu je i způsob, jakým vládli jednotliví panovníci, jejich vztah k senátu, armádě a obyvatelstvu. Moc, kterou císaři vykonávali, se proměňovala v závislosti na jejich osobnosti, schopnostech a především politické situaci.

Vespasianus, císař z konce 1. století, byl známý svou politickou opatrností. Ačkoli měl absolutní moc, kterou udržoval pomocí podpory armády, věděl, že pro stabilitu svého režimu je nezbytné udržovat rovnováhu mezi silnou centralizovanou vládou a respektováním tradičních republikánských institucí, zejména senátu. Zvláštní pozornost si zaslouží fakt, že Vespasianus a jeho syn Titus byli často voleni konzuly, ačkoli v některých obdobích tuto pozici přenechávali jiným osobnostem. Tento krok ukazuje, jak se pokoušeli o vyvážení své moci a zároveň zachování iluze republikánských hodnot.

Zatímco Vespasianus sice dokázal udržet svou moc, v jiných obdobích došlo k výraznějším konfliktům mezi císaři a senátem. V tomto smyslu je významná postava Lucia Vera, spoluvládce Marca Aurelia. Jeho role v římském impériu byla významná, avšak často se ztrácela ve stínu silnějšího a dominantnějšího Marca Aurelia. I když měl své vlastní vojenské úspěchy, nikdy se mu nepodařilo vystoupit z pod jeho vlivu a stát se plně uznávaným císařem na vlastní pěst.

Stejným směrem šel i Didius Julianus, císař, který se dostal k moci prostřednictvím nabídky peněz pro pretoriánskou gardu. Tento nelegitimní způsob uchopení moci přivedl Řím na pokraj krize, protože Julianus, zcela neschopný v roli vůdce, byl vnímán nejen jako slabý panovník, ale i jako symbol rozpadu tradičních hodnot impéria.

Zajímavým případem je i postava Gety, bratra Carusa, který se pokusil o nástupnictví po svém otci. Geta, i když měl všechny předpoklady stát se silným vůdcem, byl na příkaz svého bratra Carusa zcela odstraněn z historie. Jeho tvář byla z obrazů vymazána, což je známé jako proces damnatio memoriae, tedy zrušení vzpomínky na něj. Tento krok zanechal Getu v historii pouze jako "zapomenutého" císaře, jehož vliv na říši se nikdy plně neprojevil.

Podobně kdesi na okraji historické paměti zůstává i Elagabalus, jehož vládnutí bylo plné kontroverzí a nepochopení. Tento císař, známý svou extrémní oddaností kultu slunečního boha Elagabala, zcela změnil náboženský charakter Říma, což vedlo k mnoha konfliktům s tradičními hodnotami římské společnosti. Jeho chování vyvolávalo nejen opovržení, ale i otevřený smích mezi historiky té doby. Elagabalus je známý především svými extravagantními a skandálními činy, které vedly k jeho rychlému pádu.

Moc císařů Římské říše byla tedy často nejistá a mnohovrstevnatá. I ti nejmocnější vládci museli čelit výzvám jak z vnějšku, tak i zevnitř impéria. Politická hra byla složitá, často zahrnovala nejen diplomacii, ale i intriky, vojenskou sílu a neustálý tlak na zachování vzhledu moci. Rozdíly mezi jednotlivými císaři ukazují, jak velmi závisela stabilita vlády na schopnosti vládce udržet rovnováhu mezi těmito faktory a jak zranitelné byly i ty největší říše.