Fakta sama o sobě nejsou ani dobrá, ani špatná — jejich hodnocení je otázkou morálního úsudku jednotlivce. Například tvrzení, že někdo hladoví, nezahrnuje žádný morální soud; pouze popisuje situaci. Zda je to špatné nebo dobré, je věcí subjektivního hodnocení. Liberální teoretici často usilují o empirické a vědecké založení morálky skrze utilitarismus, který předpokládá, že lidské chování řídí touhy a averze. Dobro je definováno jako to, co lidé žádají, zlo jako to, čemu se vyhýbají. Tento přístup umožňuje kvantifikovat dobro a zlo skrze míru potěšení a bolesti, čímž se otevírá cesta k vyrovnání individuálních preferencí ve společnosti. Zároveň je zde zachována svoboda chuti a jednání, pokud nepoškozuje druhé, byť může být vnímána jako nemorální či neobvyklá.

V liberální morálce je pojem svobody v podstatě negativní — znamená především svobodu od omezení, nátlaku a zásahů. Stát je chápán jako hlavní instituce, která tyto svobody omezuje, a proto je liberálům vlastní odpůrčí postoj vůči státní moci. Tato nechuť ke státu sdílí i marxisté, avšak s odlišným důvodem: zatímco liberálové vnímají stát jako byrokratickou překážku osobní svobody, marxisté jej vidí jako nástroj třídní nadvlády, který slouží zájmům buržoazie a vykořisťování proletariátu. Pro marxisty není společnost množinou jednotlivců, nýbrž strukturou vyplývající z výrobních vztahů, organizovaných podle tříd, rodových nebo příbuzenských vazeb.

Zatímco liberálové usilují o osvobození jednotlivce od státního útlaku, marxisté usilují o kolektivní emancipaci společnosti z prostředků výroby ovládaných nerovnoměrně a vedoucích k vykořisťování. Pro ně je individuální svoboda často iluzorní, neboť hromadění materiálních statků a soukromé vlastnictví spíše svazují většinu společnosti do cyklu práce a spotřeby, která odcizuje člověka nejen od výsledků jeho práce, ale i od ostatních lidí a přírody. Marxistická kritika upozorňuje na to, že nerovnost v bohatství vyplývající z kapitalismu je sociální nespravedlností, zatímco liberální ideologie nerovnost buď ignoruje, nebo ji skrývá pod pojem střední třídy, a tak ji de facto podporuje.

Liberální filozofie, zakořeněná v osvícenství, bojuje proti feudálnímu řádu, božskému právu a aristokracii, proklamujíc rovnost všech jedinců bez ohledu na třídu či původ. Nicméně zatímco se staví proti tradičním třídním hierarchiím, neodmítá samotnou třídní nerovnost jako fenomén, což koresponduje s kapitalismem, který maximalizuje svobodu jednotlivce při minimálním zásahu státu. Tento princip vyznávali myslitelé jako Hayek či Friedman a později neoliberalismus v 80. a 90. letech, zdůrazňující volný trh jako nezávislý na státním zásahu. Trh má podle této teorie fungovat „neviditelnou rukou“ a každý racionální jedinec z něj profitovat, pokud sleduje vlastní zájem.

Výzvou pro tuto teorii se staly krizové jevy, například Velká deprese, které ukázaly, že slepé sledování osobního prospěchu nemusí vést k veřejnému prospěchu. Keynesova ekonomie zdůraznila roli státu jako stabilizátora ekonomiky a tlumiče jejích výkyvů, aniž by tím omezovala iniciativu a podnikavost jednotlivců. Tento pragmatický přístup však zůstává v liberalismu kontroverzní, jelikož mnoho liberálů odmítá jakoukoli formu státního socialismu, což nedávno zpochybnila například Bernie Sanders svou podporou demokratického socialismu jako cesty k zajištění ekonomických práv a sociální spravedlnosti.

Liberální postoj k ekonomické nerovnosti je nevyhnutelně ambivalentní. Pokud jednotlivci sledují vlastní zájem a právo na akumulaci majetku, nerovnost bohatství je přirozeným důsledkem této svobody. To znamená, že ne všichni budou stejně bohatí ani stejně svobodní v ekonomickém smyslu. Marxistická kritika pak tuto situaci chápe jako systémovou nespravedlnost, která narušuje skutečnou emancipaci většiny společnosti. Pro liberální filozofii, která zdůrazňuje rovnost před zákonem, však zůstává tento rozpor mezi ideálem rovnosti a realitou třídních rozdílů nevyřešený.

Je zásadní pochopit, že svoboda v rámci liberalismu není totéž co rovnost — jde o svobodu od zásahů a omezení, nikoli o rovnoměrné rozdělení zdrojů nebo výsledků. Morální hodnocení je ponecháno na individuálních preferencích a utilitaristických výpočtech potěšení a bolesti, zatímco kritika marxistická zdůrazňuje nutnost kolektivní transformace výrobních vztahů jako předpoklad skutečné svobody. Liberalismus a marxismus tak představují dva fundamentálně odlišné přístupy k otázce svobody, morálky a spravedlnosti, přičemž oba upozorňují na limity jednoho ideologického rámce při plném pochopení komplexity lidské společnosti.

Jaký filozofický základ stojí za ideologií Alt-right?

Alt-right představuje ideologii, která čerpá své kořeny z myšlenek autorů jako Julius Evola, francouzská pravice, Nietzsche, Heidegger či Samuel Huntington. Její filozofický základ spočívá v odmítání rasové rovnosti lidí barevné pleti a žen a v důrazu na vytváření hranic mezi „námi“ a „jinými“. Evola položil základy hierarchické feudální společnosti založené na třídní a duchovní elitě, která má právo vládnout „nižším“ vrstvám pro jejich vlastní dobro. Tento elitářský koncept vyzdvihuje kulturní, duchovní i rasovou hegemonii, kterou považuje za lék proti „zlu“ modernity.

Francouzská pravice, reprezentovaná například Benoistem, věří, že bílá francouzská elita musí ovládat hodnoty, atributy a víru, a tím formovat kulturní hegemonii, která bude chránit čistotu francouzské identity – „Francie pro Francouze“. Ethnopluralismus zde funguje jako prostorový a kulturní výraz této hegemonie, kdy dominantní identita, například francouzská bělost, si může chránit svou „čistotu“ prostřednictvím vytváření hranic vůči ostatním. Podobný význam hranic zdůrazňoval i Nietzsche, který považoval za nutné, aby kultury definovaly svůj smysl a účel prostřednictvím silných elit, které přinášejí život potvrzující osud. Heidegger zase vnímal modernitu jako zdroj neautentické existence, kterou podle něj může překonat pouze kulturně a biologicky vysoce vyspělá skupina, schopná obnovit autentické bytí.

Téma kulturní a elitní nadřazenosti se prolíná i dalšími biologicko-kulturními deterministickými teoriemi, například od Stoddarda, Granta či Maddisona. Jde o oslavování esenciální kulturní, rasové a biologické podstaty (bělost, západnost, mužství), která je vnímána jako nadřazená a oddělená a má tudíž inherentní právo na zachování sama sebe skrze vytváření hranic, dobývání, střety a dominanci Západu nad ostatními.

I když se může zdát, že Alt-right je radikální a okrajové hnutí, jeho filozofický základ paradoxně zapadá do rámce liberálního individualismu. Ten propaguje svobodu jednotlivce uskutečňovat sebe sama jako soběstačnou a soutěživou bytost usilující o štěstí prostřednictvím vlastnictví a materiálních statků. Tento liberální jedinec je však abstrakcí, která v realitě neexistuje odděleně od rodiny, identity či společenských tříd. Multikulturalismus tak představuje řešení tohoto napětí – umožňuje jednotlivci úspěšně realizovat své ekonomické zájmy a zároveň být součástí rozmanitých identitních skupin. Alt-right kritizuje liberální multikulturalismus, avšak filozoficky se do této dekontextualizované podoby multikulturalismu dobře začleňuje.

Jak rostou hnutí jako Alt-right a Trumpismus, stává se pro liberální politiku čím dál obtížnější filozoficky odmítnout „nepřijatelný“ rozdíl. Liberální filozofie zachovává ekonomický status quo, zatímco Alt-right brání kulturní status quo. Tato paralela znamená, že je obtížné racionálně vysvětlit, proč je správné, že soběstačný jedinec si udrží majetek, i když byl získán díky generacím nerovností, zatímco potvrzování bílé nadřazenosti je automaticky odsuzováno, i když bylo dosaženo kulturním a biologickým vykořisťováním. Liberální a Alt-right přístupy se liší povrchně v politické praxi: liberalismus prosazuje pokrokový multikulturalismus, Alt-right regresivní multikulturalismus. V jádru však tyto dvě ideologie sdílejí dialektický vztah.

Vzájemné propojení moci, identity a kulturní nadřazenosti je klíčové i v otázce vztahu Alt-right a postavení žen. Alt-right je z velké části reakcí na neoliberalismus, globální ekonomické změny a zvyšující se konkurenci ze strany žen a migrantů na trhu práce. Liberalismus jako politická duše kapitalismu klade důraz na individualistickou soutěživost, která legitimizuje nerovnost tříd. Proto nevidí systémové příčiny marginalizace žen a jiných skupin, místo toho je snadnější obviňovat feministky, migranty či jiné skupiny za úpadek „bílé mužnosti“. Tato forma identity vyvolává u některých mužů pocit ztráty, což může vést k posílení patriarchy a nových forem maskulinity, jak ukazuje i vzestup politických hnutí, která tento sentiment využívají.

Je důležité chápat, že Alt-right není pouze náhodným souborem extremistických postojů, ale ideologicky propojeným celkem, který využívá filozofických konstrukcí, jež se zdají být ve světle liberalismu paradoxní. Tento komplexní vztah mezi ekonomickými a kulturními strukturami ukazuje, že otázky identity, moci a hranic nelze oddělovat od historického, geografického a společenského kontextu, pokud chceme plně porozumět současným politickým hnutím a jejich dopadům.

Jaké výzvy představuje neomasculinitas v souvislosti s liberalismem a feministickými hnutími?

V současné politické a kulturní dynamice, která stále častěji zahrnuje alternativní pravici a její neomasculinistické postoje, se často setkáváme s kontrastními názory na genderové role a postavení žen ve společnosti. Neomasculinismus, jako radikální reakce na feminismy a pokusy o rovnost pohlaví, se může jevit jako výstřední, avšak stále více získává mainstreamovou pozornost. Tento pohyb, který v sobě spojuje anti-feminismus a tradiční vnímání mužských a ženských rolí, nalézá příznivé podmínky v rámci klasických liberálních idejí. Muž je v tomto kontextu chápán jako racionální, soutěživý jednotlivec, zatímco žena by měla zůstat v rodinné sféře a zajišťovat domácnost.

Neomasculinismus se tedy staví proti liberalismu a feminismus vidí jako ohrožení kapitalistického uspořádání. Feminismus je totiž v tomto pohledu vnímán jako narušitel kapitalistické geografie, když ženy opustí svůj přirozený prostor – domácnost – a vydávají se na pole práce, politiky a vlády. Tento krok je interpretován jako čin, který vytrhává ženu z její přirozené role a způsobuje destabilizaci, kterou neomasculinisté považují za destruktivní.

Ironií je, že liberální feministické hnutí, které usiluje o emancipaci žen a jejich rovnost v pracovním světě, paradoxně podporuje produkci „efektivního jedince“, jenž se realizuje prostřednictvím práce a konkurence v rámci kapitalismu. To je přesně to, co si alt-right přeje – mužský princip práce a úspěchu. Avšak liberální feministky a alt-right si neuvědomují, že jejich vize o tom, co znamená být individuem, jsou ve skutečnosti vzájemně propojené. Zatímco liberální feministky chtějí více žen v pracovním prostředí, alt-right usiluje o to, aby práce zůstala výhradně mužskou doménou.

V této dynamice se objevují postavy jako „trad wives“ (tradiční manželky) a „cad-girls“ (kritičky feminismu z alt-right hnutí), které představují rozporuplné, ale zároveň kreativní projevy těchto hnutí. „Trad wife“ je ztělesněním ideálu ženy, která se věnuje domácnosti a mateřství, a její úloha spočívá v podpoře patriarchálního kapitalismu, a to způsobem, který neohrožuje společenský řád. Tento obraz ženy je sice v kontrastu s pracovním modelem moderní feministky, avšak stále se vymezuje vůči změnám, které by mohly destabilizovat tradiční hodnoty.

„Cad-girls“ jsou internetové osobnosti, které otevřeně kritizují feminismus, a ve svých vystoupeních v online prostoru vyzdvihují roli mužů v tradičním sociálním uspořádání. I když se jedná o ženy, jejich postavení ve vztahu k tradičnímu patriarchy je vnímáno jako jeho podporovatelky, nikoliv protivnice. Tento paradox ukazuje, jak silně je genderový obraz formován tradičními a alternativními hodnotami v politice a společnosti.

Neomasculinismus a jeho přívrženci se tedy nevymezují jen vůči feminismu, ale i vůči všem snahám o zpochybnění heteronormativity a tradičních genderových rolí. Feminismus je v jejich očích ne pouze intelektuálním, ale i filozofickým narušitelem pořádku, který ohrožuje jak práci, tak samotnou podstatu mužské identity, jež je neodmyslitelně spjata s pracovním a sexuálním principem.

Tento fenomén je však v širší rovině propojen s obecnějším pojetím postkapitalistické společnosti, kde se otázka rovnosti mezi pohlavími často stává bojištěm, na němž se střetávají různé ideologické nástroje pro udržení nebo změnu stávajícího pořádku. Jak v liberálním feminismu, tak v neomasculinitě je přítomna snaha o vymezení individuální svobody a autonomie, avšak každý z těchto směrů ji chápe v naprosto odlišných rámcích. Zatímco feminismus usiluje o osvobození žen od tradičních a patriarchálních rolí, neomasculinismus klade důraz na zajištění, že tento prostor zůstane především pro muže, a že žena bude stále vnímána především skrze roli matky a manželky.

V tomto kontextu je třeba se zamyslet nad tím, jakým způsobem se tyto ideologie vyrovnávají s moderním světem, ve kterém se stále více zpochybňuje tradiční pojetí identity a pohlavní rovnosti. Nejde přitom pouze o souboj mezi ženskými a mužskými rolemi, ale také o širší kulturní a filozofickou debatu o tom, co to znamená být svobodným jednotlivcem v kapitalistické společnosti, kde je stále více lidí, kteří hledají svou identitu v kontextu technologií, globálních migrací a vzorců spotřeby.

Jak Alt-right konstruuje identitu a vnímání druhých kultur?

Alt-right hnutí představuje moderní podobu kulturního rasismu, který není založen pouze na odmítání určité rasy, ale na komplexní směsi odporu, nepochopení, ignorance a exotizace „jiného“ kulturního světa. Tento konstrukt vychází z dlouhodobých představ o „západní civilizaci“ jako o něčem lepším, modernějším a pokrokovějším, zatímco ostatní kultury jsou označovány jako zaostalé, nečisté a méněcenné. Tato orientalistická perspektiva je vybudována pomocí řady stereotypů, které redukují a zjednodušují životní svět těch, které označuje jako „jiné“.

Pamela Geller, například, jasně artikuluje tuto dichotomii „civilizovaného“ versus „barbarského“ světa, když vyzývá k podpoře „civilizovaného muže“ v boji proti džihádu. Takovéto vyjádření nejen reprodukuje orientalistické schéma, ale i znovu podněcuje konflikt a nenávist vůči muslimským komunitám. Podobně organizace jako Gatestone Institute šíří zprávy o údajné „islamizaci“ Západu či pronásledování křesťanů muslimy, avšak často bez ověřitelných zdrojů, což vyvolává pochyby o objektivitě těchto tvrzení.

Alt-right zároveň využívá „kulturní řeči“ k tomu, aby muslimskou identitu jakoby „odtělila“ z fyzického prostoru, ale zároveň její prvky jako kuchyni, hudbu nebo kaligrafii přijala jako dekorativní součást multikulturního světa. Reálné migranty a uprchlíky však odcizuje odepíráním občanství, sociálních práv a přístupu k základním službám, čímž je označuje za „jiné“ a „nevhodné“ pro plnohodnotné členství ve společnosti. Tato strategie vytváří pevnou hranici mezi „usazenými“ a „cizinci“ a reprodukuje stereotypy o muslimském obyvatelstvu jako hrozbě pro stabilitu a liberální pořádek.

Zároveň se Alt-right snaží redefinovat pojem univerzalismu jako cosi úzce spojeného s judeo-křesťanskými hodnotami, které údajně ignorují „skutečnou“ rovnost a spravedlnost a místo toho preferují multikulturní tokenismus, jenž zakrývá přetrvávající rasismus a strukturální nerovnosti. Civilizace tak není objektivní stav, ale spíše mentální konstrukce, která se mění podle toho, kdo má moc definovat „vrchol“ kulturní a politické nadřazenosti.

Klíčovým prvkem této ideologie je představa o „etnostátu“, což je projekt vybudování homogenního, čistě bílé společnosti založené na rasovém oddělení. Tento koncept odmítá „mírný občanský nacionalismus“ jako nedostatečný a zdůrazňuje potřebu „čisté“ bílé identity, která eliminuje „nežádoucí“ migranty, zejména Mexičany a muslimy. Richard Spencer, prominentní postava Alt-right, propaguje myšlenku vytvoření etnostátu rozprostřeného od Portugalska až po Vladivostok, tedy velkého prostoru, který by obnovil „bílou“ civilizaci a její hodnoty mimo území současných USA.

Tato nostalgie po „starém světě“ zahrnuje idealizaci typických bílých předměstí s bílými ploty, nedělními školami a domácími grilováními, přičemž však opomíjí, že kultura bílých Ameriky je mnohem rozmanitější a obsahuje i méně vytříbené sociální vrstvy jako „trailer trash“ či „hillbilly“ komunity. Přestože Alt-right často kritizuje historii západního kolonialismu a imperialismu, ignoruje, že samotné ztotožnění „bílého“ s čistým a autentickým prostorem je historicky sporné a zamlčuje složitost rasových a kulturních interakcí.

Diskurz Alt-right tedy není pouze otázkou politického extremismu, ale představuje sofistikovanou konstrukci identity, která zneužívá kulturní symboly a historické narativy k upevnění hranic mezi „námi“ a „jimi“. Tato konstrukce ovlivňuje i veřejné politiky, zejména imigrační a sociální, a vytváří prostředí, kde jsou rasové a kulturní stereotypy institucionalizovány.

Důležité je chápat, že takovéto diskurzivní konstrukce nejsou izolovanými projevy nenávisti, ale jsou propojeny s hlubšími společenskými strukturami a mocenskými vztahy. Pro pochopení současných sociálních a politických konfliktů je proto nezbytné zkoumat nejen explicitní ideologie, ale i to, jak se tyto myšlenky promítají do reálných institucí, politik a každodenních praktik. Kulturní rasismus v sobě nese nejen odmítání „jiných“, ale i potlačení vlastní schopnosti reflexe a změny.

Proč se objevují čarodějky, když je láska na hranici mezi nenávistí a obdivem?
Jak naučit psa uklízet hračky a další užitečné triky
Jak DevOps mění roli testování ve vývoji softwaru