Jaký je pravý význam věcí, které sbíráme?

Munt vypadal zmateně. „Ale jak se tedy můžeš bránit?“ začal. Valentine pokračoval, aniž by si ho všiml: „Ale samozřejmě, že tím, že vytvoříte určitou mez, v něčem, co děláte, odradíte celé to podnikání. Když jsou vystavené, musí stát nečinně, že? Necháváte je prázdné?“ Bettisher se pohnul na svém křesle, ale Munt zvedl bledou ruku a zadrženým hlasem pronesl: „Ano, většina z nich je.“ Valentine nadšeně tleskl rukama: „Ale některé nejsou? Ach, to je příliš vynalézavé z vaší strany. Představte si, jak leží, nehnou se ani prstem, natož aby křičely! To je jakýsi přehlídkový průvod manekýnů!“ „Určitě vypadají úplněji, když mají nějakého obyvatele,“ podotkl Munt. „Ale kdo je má tlačit? Samy se nehnou.“

„Poslouchejte,“ řekl Munt pomalu. „Právě jsem se vrátil ze zahraničí a přivezl jsem vzorek, který se sám pohybuje, nebo téměř. Je venku, kde jste to viděli, čeká na vybalení.“ Valentine Ostrop byl duší každé zábavy. Nikdo lépe než on nevěděl, jak oživit uvadající vtip. Soukromě cítil, že tento už je dávno vyčerpán, ale měl smysl pro společenskou odpovědnost, uvědomoval si svou povinnost vůči konverzaci, a tak, přivolávaje veškerý nadšení, které měl k dispozici, vykřikl: „Chcete říci, že se postará o sebe, nepotřebuje pomocnou ruku a že milující matka může svěřit svůj cenný poklad bez chůvy a bez nervozity?“

„Může,“ řekl Munt, „a to bez pohřební služby, bez hrobníka.“

„Pohřební služba! Hrobník!“ zvolal Valentine. „Co mají společného s kočárky?“ Nastalo ticho, během kterého tři postavy, zasažené v jejich příslušných pozicích, vypadaly, že ztratily vzájemný vztah. „Takže jsi nevěděl,“ řekl nakonec Munt, „že sbírám rakve.“

O hodinu později stáli tři muži v horní místnosti a dívali se na velký obdélníkový předmět, který ležel uprostřed hromady pilin a podle Valentineho nemocné fantazie vypadal, jako by svou hlavu pohřbíval mezi nimi. Munt právě předváděl ukázku. „Není to legrační, když je to v klidu?“ poznamenal. „Vypadá to skoro, jako by bylo zabito.“ Lehce na to šlápnul a předmět se posunul k Valentine, který se odtáhl. Nedalo se úplně říct, kam to jde; zdálo se, že nemá žádný určitý směr a pohybuje se všemi směry, jako krab.

„Samozřejmě, šance jsou proti tomu,“ povzdechl si Munt. „Je to velmi rychlé a má tu podivnou schopnost předvídání. Kdyby se dostalo člověka do kouta, myslím, že by moc šancí neměl. Neukázal jsem vám to tady, protože si vážím svých podlah, ale dokáže se zabořit do dřeva za tři minuty a do čerstvě obrácené země, třeba na květinovém záhonu, za jednu. Musí mít tento čtvercový tvar, jinak by nemohlo kopat. Prostě toho člověka ohne, jakmile ho chytí – dozadu, aby zlomilo páteř. Horní část hlavy se vejde přímo pod paty. Podešve vyjdou nahoru. Ta pružina se trochu zasekává.“ Sklonil se, aby něco upravil. „Není to nádherná hračka?“

„Když se na to díváme z pohledu zločince, ne inženýra,“ řekl Bettisher, „nedokážu si představit, že by to bylo užitečné v domě. Zkoušel jste to na kamenné podlaze?“

„Ano, křičí v agonii a tupí čepele.“

„Přesně. Jako krtek na dlažebních kamenech. A i na obyčejném koberci by to dokázalo prorazit cestu, ale zanechalo by to hezký otvor v koberci, aby ukázalo, kam to šlo.“ Munt to uznal. „Ale je to zvláštní,“ dodal, „že v několika místnostech v tomto domě by to opravdu fungovalo a zmátlo by to každého, kdo není expert. Dole jsou samozřejmě nože, ale vršek je vykládaný skutečným parketovým vzorem. Hrob je tak citlivý – viděli jste právě teď, jak se zdál být jako by v pokusu o zkoumání –, že dokáže cítit rýhy a dokonale se přizpůsobí vzoru parket. Ale samozřejmě souhlasím s vámi. Není to opravdu domácí hra: je to venkovní sport.“

Valentine následoval Bettishera do knihovny. Byl zcela zklidněn. „No, tohle byla nejvtipnější scéna,“ poznamenal Bettisher a zasmál se. „Myslíš teď? Přiznám se, že to mi nahánělo husí kůži.“

„Ach ne, to ne: když jste s Dickem mluvili, každé o něčem jiném.“

„Obávám se, že jsem se ztrapnil,“ řekl Valentine sklesle. „Přesně si nepamatuju, co jsme říkali. Vím, že bylo něco, na co jsem se chtěl zeptat.“

„Ptejte se, ale nemohu slíbit, že odpovím.“

Valentine chvíli přemýšlel. „Teď si vzpomínám, co to bylo.“

„Vypusť to.“

„Upřímně řečeno, skoro se mi nechce. Bylo to něco, co řekl Dick. Téměř jsem si toho nevšiml. Asi si ze mě dělal srandu.“

„No?“

„O těch rakvích. Jsou skutečné?“

„Jak myslíš ‚skutečné‘?“

„Myslím, že by se daly použít jako…“

„Můj drahý příteli, už byly použity.“

Valentine se usmál, ale bez radosti. „Jsou v plné velikosti – jak to říct… lidské velikosti?“

„Řekl jsi mi hodně,“ řekl Valentine. „Ale bylo tu ještě něco.“

„No, vypusť to.“

„Když jsem si představoval, že mluvíme o kočárcích…“

„Ano, ano.“

„Řekl jsem něco o tom, že jsou prázdné. Pamatuješ si?“

„Myslím, že ano.“

„Pak jsem řekl něco o tom, že jsou uvnitř manekýni a on se zdál souhlasit.“

„Ano, to si pamatuji.“

„Tak on to nemohl myslet vážně, to by bylo příliš… příliš realistické.“

„Manekýni nejsou příliš realistickí.“

„No, tedy nějaký druh loutky.“

„Jsou loutky a loutky. Kostra toho moc neřekne.“

Valentine zíral. „Byl v zahraničí,“ řekl Bettisher rychle. „Nevím, co je jeho poslední nápad. Ale tady je ten člověk.“

Munt přišel do místnosti. „Děti,“ zavolal, „pozorovali jste čas? Už je skoro sedm hodin. A pamatujete, že máme dalšího hosta? Měl by být skoro tady.“

Co se skrývá za záhadným hlasem?

Paní Bowlbyová si byla téměř jistá, že něco v jejím životě začíná být neobvyklé. Možná to byla její zcela pohlcující pozornost věnovaná seznamu čínských jmen, ale na konci prvního týdne v Pekingu si začala všímat něčeho, co by si přála, aby nebyla svědkem. Měla pocit, že občas zaslechne francouzský hlas, který s ní mluví, a to i přesto, že byla sama ve svém autě, a řidič Shwang nemluvil tak plynule. Ze začátku si to vysvětlovala jako zjevné nervy – Peking byl pro ni vždycky zátěžovým testem pro její psychiku. Nicméně, s každým dalším dnem se tento zvláštní jev stával čím dál tím víc nepopiratelným a vyvolával v paní Bowlbyové čím dál tím víc otázek.

Nejdříve, když jela po ulici Marco Polo, byla přesvědčená, že slyšela jakýsi tichý povzdech a francouzská slova "C’est lui!", která byla vyslovena s takovým zaujetím, že to nebylo možné přehlédnout. Ale pak, o pár dní později, když jela kolem Velkého Paláce a překračovala ulici Hatamen, zaslechla znovu to samé hlasité, ale zároveň jemně promluvené "Au revoir !", a přitom slyšela zmínku o "Jacques", někomu, koho nikdy neviděla. Hlas byl tak plynulý a výjimečně kultivovaný, že nemohla pochybovat o jeho přítomnosti. A přestože věděla, že ve svém voze je stále sama, hlas zůstával jako neodbytná tajemná přítomnost.

Co však bylo opravdu zvláštní, bylo to, že tento hlas nikdy neodpovídal žádným známým vzorcům, které by mohla najít v jejím každodenním životě. Mluvil o Jacquesovi, ale nikdy neslyšela odpovědi, pouze fragmenty rozhovorů, které jí zůstávaly neúplné. O jejím pohledu na tuto záhadu by se dalo říci, že ji spíše fascinoval než děsil. Vlastně si přála slyšet ho znovu – a to se stalo. Když jela po Legation Street, znovu zaslechla tu jemnou, ale přesně artikulovanou francouzštinu, která pronikla skrz okna jejího auta, a zazněla jasně: "Jacques!"

Tato opakující se přítomnost neznámé ženy, která hovořila o svých plánech a láskách, stále více ovládala její myšlenky. Nikdy neslyšela Jacquesův hlas, přesto cítila, že tento hlas má jakýsi nezaměnitelný vztah k jejímu vlastnímu životu, k její skutečnosti. Ačkoli to vše zůstávalo záhadou, přece jen si začala vytvářet obrazy a kontexty, které jí pomáhaly tuto situaci analyzovat. Například, proč o této skutečnosti nevěděl její manžel Bowlby? Proč nikdy nezachytil stejný hlas?

Tento hlas, který byl přítomen, ale zároveň skrytý, by mohl být považován za metaforu pro mnohé nezvěstné a neodhalené části života samotného. Život v Pekingu pro paní Bowlbyovou se stal neuvěřitelným dramatem, ve kterém se realita a nadpřirozeno mísí, a přitom zůstává stále nejasné, kde leží hranice mezi nimi. Ve světě, kde se setkávají různé kultury a neznámé jazyky, se zdá, že některé věci zůstávají skryté, a jiné jsou vnímány až přespříliš zřetelně.

To, co se paní Bowlbyové v Pekingu stalo, není ojedinělým případem. Mnozí lidé v cizích kulturách zažívají podobné nepochopitelné situace, kde se realita, vnímání a osobní vztahy mísí v záhadných a nečekaných způsobech. A právě to nás vede k otázce, jak si vytvořit vlastní hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co je pouze odrazem našich vnitřních světů. Pochopení těchto záhadných, těžko uchopitelných jevů může odhalit hlubší vrstvy našeho vnímání a skutečnosti.