Trumphova strategie, jeho bezohledný přístup k politice, se zformovala v čase, kdy se mnozí začali cítit frustrovaní politickou korektností a jazykem, který ji doprovázel. Jednoduše řečeno, Trumpova velká, neexkluzivní a verbálně agresivní kampaň pomohla přitáhnout voliče, kteří začali vnímat, že čas na "Udělejme Ameriku opět skvělou", "Postavme zeď" a "Vypusťme močál" skutečně nastal. Trumpova cesta k moci byla získána nejen politickým tahem, ale především verbálním bojem. Nešlo o žádný státní puč nebo vojenskou invazi. Získal ji pomocí polopravd, klamů a generalizovaného karnevalového podvodu, který ho proměnil v postavu antihrdiny a zároveň i performera. Jeho slova byla uzavřená a autoreferenční, což připomínalo Humpty Dumptyho slova v knize Lewise Carrolla "Za zrcadlem": "Když používám slovo, znamená to přesně to, co si vyberu – ani víc, ani míň." A Alice na to odpovídá: "Otázka je, zda můžeš udělat slova, aby znamenala tolik různých věcí." A Humpty Dumpty to uzavírá slovy: "Otázka je, kdo bude pánem – to je vše." Trump je současný Humpty Dumpty, který ví, jak donutit lidi přijmout jeho verzi reality a těm, kdo ho odhalí, odpoví útoky nebo obviněními z "fake news", "honby na čarodějnice" nebo "hoaxů".

Nicméně, jak věděl Carroll, a jak to vyjádřila populární dětská říkanka o Humpty Dumptym, existuje i varování pro Trumpa samotného. "Humpty Dumpty seděl na zdi, Humpty Dumpty měl velký pád, všechny královy koně a všichni královi muži nemohli dát Humpty Dumptyho dohromady." Machiavelliho "Vladař" lze číst nejen jako traktát o lžích, ale také jako portrét lidské mysli v jejích nejtemnějších zákoutích, a zároveň jako implicitní příběh o Humpty Dumptym – dříve nebo později bude lhář-princ odhalen a bude mít svůj "velký pád".

V osmnáctém století italský filozof Giambattista Vico, který vnímal historii jako pohybující se v cyklech, vyvinul trojí teorii kulturních etap: božskou, hrdinskou a lidskou. Každá etapa vykazovala svůj vlastní druh zvyků, zákonů, jazyka a forem vědomí. Vico ale tuto historickou posloupnost nevnímal jako neodvratnou. Takto vznikla jeho myšlenka o "ricorso", o návratu k dřívějšímu věku v životě kultury. Podle Vica cesta lidstva probíhá od božské formy, přes hrdinskou až po racionální. Božská etapa vytváří mýty, hrdinská legendy a racionální etapa faktickou historii. Racionalita podle Vica je největším lidským dosažením, ale na rozdíl od kartézských filozofů ji nepovažoval za vrozený dar. Vnímal ji jako cíl, který lze dosáhnout pouze v sociálním prostředí. Lidé nezdědili racionalitu ze své biologické dědictví. Bez kultury, která je kolektivní pamětí, by lidé museli znovu sáhnout po svých mýtických představách, aby si vysvětlili svět.

V tomto rámci bychom se mohli nacházet v ricorsě, kde vztah jednotlivce (lidských subjektivit) a celku (lidských kolektivit) vyvíjí nezávisle na technologických a biologických silách. Může se tedy stát, že se znovu objeví obnovené humanistické vědomí a nakonec kultura Dolos (klamu) ustoupí kultuře Aletheia (pravdy). Mussolini a Hitler spadli ze zdi, protože lidé nakonec vyšli z temnoty svých mytologií do světla porozumění. V jeho "Republice" Plato vykresluje lidstvo uvězněné v jeskyni, kde si pletlo stíny na stěně s realitou. Jen ten, kdo měl představivost a odvahu uniknout z jeskyně – skutečný filozof – měl schopnost vidět skutečný svět venku. Podobně můžeme říci, že stinné prostředí jeskyně symbolizuje svět klamu. Trumpismus existuje v této jeskyni, ale dříve nebo později lidé z ní vyjdou a "uvidí světlo" – použijme tuto frázi, jak to bývá.

Metafora jeskyně vede k nevyhnutelnému závěru: nakonec lidé stanou na straně pravdy, která vychází z jeskyně do světla pravdy. Koncept Machiavellian Intelligence (Machiavellovské inteligence) je v tomto smyslu mylný. Mendanecita, tedy lhaní, není vrozená vlastnost. Je to výsledek lidské vynalézavosti, kterou lze oslabit a dokonce i eliminovat. Tento náhled podporuje teorie o autopoiesi, kterou vyvinuli Maturana a Varela ve své knize Autopoiesis and Cognition z roku 1973, kde tvrdili, že organismus se podílí na vlastní evoluci tím, že má schopnost vytvářet nebo alespoň formovat své biochemické složky a struktury, čímž zajišťuje jejich efektivní a ekonomickou funkci. V případě lidské mysli autopoiesis nezná žádné hranice. Je to uznání nekonečné a flexibilní schopnosti lidské imaginace produkovat a reprodukovat poznání a vhledy svým vlastním kreativním způsobem.

Genetické faktory samy o sobě zcela nevymezené lidské bytosti. Neříkají nám nic o tom, proč lidé vytvářejí smysluplné zkušenosti nebo kladou otázky o životě, nebo proč mohou nakonec skončit jako Humpty Dumpty. Lekce ze všech selháních společenských a politických experimentů na "ovládání mysli", jako je nacismus, fašismus a komunismus, je, že Machiavellismus nakonec ztroskotá před upřímností a pravdou. Despoti nemohou na dlouho omezit a uvěznit lidskou imaginaci. Starověcí Izraelité použili slovo hychma, což znamenalo "vědu o srdci", a tato věda nenechá žádného lháře ukrást srdce lidstva. Také Bible varuje v jednom z deseti přikázáních, že "nebudeš křivě svědčit proti svému bližnímu," varujíc nás, že zrada, lhaní a všechny techniky klamání musí být překonány integritou. Zajímavé je, že starověká řecká civilizace byla založena ženou, Athenou, která přišla na Zemi, aby vyhnala ošklivou machiavellistickou manipulaci a uvedla svět do pořádku, částečně eliminováním klamu a instilováním lógos jako vnitřního principu společenského života.

Jaký vliv má manipulace s pravdou na politické rozhodování a společenský diskurs?

Manipulace s pravdou, nebo jak je často označováno v současné politické terminologii, „alternativní fakta“, se stává klíčovým nástrojem v moderní politice. V dnešní době, kdy se vzrůstající vliv médií, především sociálních sítí, promítá do formování veřejného mínění, se hranice mezi skutečností a fikcí začínají nejasně prolínat. Politici i různé skupiny si stále častěji osvojí tento způsob komunikace, který jim umožňuje záměrně zkreslovat realitu, což má zásadní důsledky pro demokratické procesy a fungování veřejného prostoru.

Přítomnost nepravd v politickém diskurzu není novým jevem, ale v současnosti se díky nástupu digitální komunikace, jako jsou Twitter, Facebook či jiné platformy, objevuje v novém a mnohem nebezpečnějším rozměru. Osobnosti jako Donald Trump se staly symbolem tohoto nového trendu, kde pravidelné používání nepravd a zkreslování skutečnosti se stalo součástí jejich politických strategií. Důležitým faktorem je přitom nejen šíření lží, ale i zcela záměrná tvorba narativů, které mají podpořit konkrétní ideologické agendy. Významně to přispívá k polarizaci společnosti a erodování schopnosti veřejnosti rozlišovat mezi pravdou a dezinformací.

„Alternativní fakta“, termín, který se proslavil v roce 2017, vystihuje nové pojetí pravdy v politické sféře. Tento pojem sám o sobě ukazuje na rozpad tradičního pojetí objektivní reality a přechod k jejímu fragmentovanému, subjektivnímu vnímání. Manipulace s fakty se přitom neomezuje pouze na jednoduché lži, ale často zahrnuje složité techniky, jako je změna kontextu, selektivní prezentace informací nebo úplné ignorování nezpochybnitelných důkazů. Mnozí politici se přitom nechávají inspirovat rétorikou George Orwella, který ve své knize 1984 popsal totalitní režim, který používá jazyk a fakta k podmanění společnosti. Zde se pravda stává nástrojem moci, kde není podstatné, co je objektivně pravdivé, ale co je dostatečně silné, aby ovládlo masy.

Tento proces má hluboký dopad na politickou sféru. Manipulace s informacemi nejen mění způsob, jakým jsou prezentovány politické problémy, ale také jakým způsobem je vnímána legitimita a autorita vládních institucí. Když jsou nepravdy šířeny a akceptovány širší veřejností, může to vést k oslabení důvěry ve státní struktury a procesy, což vytváří ideální prostředí pro populistické a autoritářské režimy, které tyto nálady využívají k upevnění své moci.

Důležitou součástí tohoto vývoje je také role médií, která zůstává často rozpolcená mezi snahou informovat veřejnost a tlakem na přitahování pozornosti, což vede k častému senzacionalismu a povrchnosti v reportážích. Moderní žurnalistika často selhává v plnění svého tradičního úkolu – poskytovat občanům informace, které jim umožní vytvářet informované názory. Místo toho se některé žurnalistické formáty stávají spíše nástrojem pro šíření zjednodušených a často zkreslených verzí reality.

V tomto kontextu je nezbytné si uvědomit, jak se změnil způsob politického argumentování. Dříve byly lži snadno odhalitelné a vyvratitelné, dnes však díky rozmachu dezinformací a „postpravdové“ politiky je obtížné oddělit fakta od fikce. Politici, kteří používají takovéto techniky, jsou schopni utvářet realitu podle svého přání, což vede k dezintegraci veřejného diskurzu a vzniku vzorců, ve kterých jsou fakty ignorovány ve prospěch ideologických narativů.

Přes tuto temnou stránku je však důležité nezapomínat, že existují i způsoby, jak čelit těmto tendencím. Jedním z nejefektivnějších nástrojů pro obranou proti manipulacím je kritické myšlení. Vzdělání, které podporuje schopnost analyzovat, ověřovat a porovnávat různé zdroje informací, je klíčem k rozpoznání dezinformací a k ochraně demokratických hodnot. Kritické myšlení nejen pomáhá jednotlivcům orientovat se v informačním chaosu, ale také zajišťuje zdravou funkci veřejného prostoru.

V současnosti, kdy každodenní komunikace je silně ovlivněna digitálními technologiemi a jejich algoritmy, je stále důležitější zaměřit se na kvalitu informací, nikoliv na kvantitu. Spojení mezi pravdou a technologiemi se tedy stává výzvou nejen pro politické lídry, ale i pro celou společnost, která musí čelit těmto novým výzvám v procesu udržování objektivní reality.

Jaké jsou klíčové charakteristiky a výzvy aboridžinské science fiction?
Proč se zdá, že bojovník v nás je neodbytný?
Jak začít kreslit: základy pro každého umělce
Jak mohou materiály na bázi 2D polovodičů změnit elektroniku a fotoniku?