„Ďábel,“ poznamenal pták s potvrzujícím tónem a jiný hlas, téměř totožný s hlasem ptáka, který byl pro pana Booseyho nečekaně známý, zopakoval slovo: „Ďábel, to je přesně on, Violet. A už jsem ti říkala, že nikdy nesleze dolů. Někdo se musí vyšplhat a přinést ho!“

„Ale paní Robyová. Babičko,“ odpověděla Emily neviditelnému majiteli papoušího hlasu, „si zlomila prst na noze a já jsem nechala Robyho jít domů.“

„No, a co potom,“ odpověděl hlas nevraživě, „nemůžeš si vylézt na žebřík, Emily Robinsonová? Já bych to zvládla před dvaceti lety—nebo dokonce před deseti— a mám osmdesát šest!“

A v tu chvíli si Rex Boosey uvědomil, že jeho neplánované bloudění ho zavedlo zpět na 151 Wishart Road, kde bydlela paní Gatacre, žena, s níž byly jeho myšlenky tak těsně spjaty—ta notorická paní Gatacre; a zároveň pochopil, že ten papouší hlas za keřem perských šeříků je hlas, který ve své mladosti okouzloval jeho dědečka.

„Mohu vám pomoci?“ zeptal se Rex a, jakoby v náhlém pohnutí, vystoupil na sluneční světlo. „Necháte mě vyplazit se—myslím, vyšplhat se a vzít papouška?“

Paní Robinsonová se na něj podívala vážně. „Je to od vás velmi laskavé,“ řekla po chvíli, „má matka je z papouška velmi znepokojená, ale budete si muset vzít žebřík, který je opřený u zdi…“

A tak mladý pan Boosey přinesl žebřík, opřel ho o hladkou, slonovinovou kůru břízy a vážně na něj vystoupil, aby s náležitým respektem sundal starého ptáka, který, jak k jeho zklamání, neprotestoval vůbec.

Jakmile dosáhl země, přistoupil k němu vozík a Rex spatřil notorickou paní Gatacre.

„Matka—toto je pan—má matka, paní Gatacre,“ zašeptala Violet Robinsonová, a stará dáma přikývla. „Jste,“ řekla, „milý mladý muž. A odvážný. Člověk nikdy neví u papoušků, jejich zobáky jsou jako železo.“

Rexova hlava byla v šoku. Jakou příležitost právě dostal, a jak ji nejlépe využít? Staré dámě ve vozíku bylo osmdesát šest let. Nikdy neznal někoho tak starého. A nikdy neznal notorickou osobnost. Bude na něj naštvaná, pokud se dozví, co ví? Nebo ji to bude bolet, pokud to neřekne?

Starší dáma, mezitím, si ho prohlížela. Mladý muž s měsíční tváří, jak si myslela, poněkud tupý vzhled, ale měl hezké čelo a pěkné zuby. Překvapivě, žádná vzpomínka se jí nevybavila. Nepřipomínal jí vůbec nikoho, což nebylo nijak zvláštní, vzhledem k tomu, že se v ničem nepodobal svému krásnému a okázalému předkovi.

„Máte rádi papoušky?“ zeptala se najednou, všimnuvši si, že pták stále sedí na jeho ohnuté paži.

„Ne zvlášť,“ odpověděl pravdivě, „ale tenhle mě zajímá. Říkala jste, že se jmenuje Gussie?“

„Jeho jméno,“ opravil ho paní Gatacre, „moje dcera pořád říká ona, ale on je samec.“

„Myslel jsem,“ řekl mladý muž, zjevně dobře informovaný, „že Gussie je jméno pro dívku?“

Emily Robinsonová a její matka si vyměnily rychlý úsměv, ale on ho neviděl. „Je,“ odpověděla paní Gatacre, „obvykle ano, ale vlastně jsem si několik let myslela, že je to samice—přestože byl pojmenován po mým příteli.“

„Po Augustusovi Fennovi?“ nadhodil Rex.

Paní Robinsonová tiše zaúpěla, rudovlasá dívka se zasmála, ale nic neřekla. Bylo zřejmé, že to věděly a nechávaly si to pro sebe.

„Jak,“ řekla nakonec paní Gatacre, „jste to věděl? Kdo jste?“

„Jmenuji se Boosey,“ začal Rex, ale ona ho přerušila, udělala absurdní grimasu. „'Phoebus,'“ citovala nesmrtelného pana Cottona, „'jaké jméno!'“

Rex se zasmál. „Ach, matko—“

„Ano, není to hezké, ale moje druhé jméno (první celé je Rex) jsou lepší! Rex Augustus Fenn Boosey je celé jméno.“

„Takže,“ paní Gatacre se naklonila, „jste jeho vnuk, nebo jen synovec?“

„Vnuk. Jeho dcera Diana je moje matka,“ odpověděl mladý muž.

„Jak úžasné,“ přerušila ho Emily Robinsonová. „Není to fantastické, babičko?“

„Nonsens,“ odpověděla paní Gatacre. „Co je úžasného na tom, že muž má vnuka?“ A znovu se na něj podívala, aby pak dodala, „no, pojďte si sednout a povídat si se mnou,“ řekla zlostně. „Nechci vás a Emily, Violet...“

„Chudák starý Cuth,“ poznamenala paní Gatacre, když skončila rychlá výměna otázek a odpovědí mezi ní a Rexem—ne tak, jak to zamýšlel, ale přesně jak to probíhlo. „Myslela jsem, že musí být dávno mrtvý.“

Rex si uvědomil, že Mr. Cuthbertson byl rozhodně o deset nebo dvanáct let mladší než ona. „Oh, ano, ještě žije—tak nějak,“ vysvětlil mladý muž. „Znám ho celý život, ale jen málo. Věděl jsem, že znal mého dědečka, ale nikdy jsem si neuvědomil, že byli opravdoví přátelé. On—pan Cuthbertson, myslím—se dostal na dno, bojí se, že pije, a—no, vlastně,“ zarazil se, „nevím.“

„Vím,“ řekla paní Gatacre s nečekanou silou. „On byl velmi krásný chlapec—oh, ano, byl!—a Gus mě měl rád, nějakým způsobem, a maloval mě. Seděl jako Amor ve 'Probuzení Psyché.' Mimochodem, měl úžasný ateliér, když byli ostatní bez peněz, půjčoval jim ho. Gus...“ A stará dáma zavzpomínala s nostalgickým úsměvem.

„A byl velmi hodný,“ pokračovala, „ale nenáviděl Ettu.“

„Kdo byla Etta?“ zeptal se Rex.

„Vaše babička, Henrietta Baileyová, která si vzala mého chudáka Guse, když byl ještě dítě. Byla nikdo. Ne jako já, která byla celebritou své doby—to vám říkám. O mně byly napsány knihy, písně, a dokonce i nějaký zahradní člověk pojmenoval růži po mně...“

„Byla jste profesionální kráska,“ odpověděl s úsměvem Rex, hrdý na svou znalost historie.

„Ne, to jsem nebyla,“ odpověděla rázně. „To, co jsem vám snažila vysvětlit, bylo, že má sláva byla... divoká, ne tak obyčejná, a kdysi jsem byla známá jako Notorická paní Gatacre. Dnes bych byla obyčejným příkladem buržoazní ctnosti.“

V té chvíli Rex pochopil, že její sláva,

Jak víra, oběť a zázraky formují lidský život

Ve dnech krále Ludvíka žil ve městě Compiegne chudý žonglér Barnabáš, jehož život byl prostý a naplněný každodenními boji o přežití. Tento muž, jehož dovednosti a umění přitahovaly pozornost dětí i dospělých, našel v jednoduché radosti z triků a akrobatických výkonů způsob, jak přetrvat těžké chvíle. Jeho dovednosti byly úžasné a vždy dokázaly udivit přítomné; ale, jak to bývá u těch, kteří se živí talentem a výkonem, i jeho život byl naplněn těžkostmi. Nejvíce však trpěl v zimě, kdy jeho tělo stejně jako stromy postrádalo sílu růst.

Barnabáš, přestože žil v bídě, nebyl zahořklý. Nikdy se nezamýšlel nad původem bohatství ani nad nerovností mezi lidmi, protože věřil, že pokud tento svět je plný zla, další bude naplněn dobrem. Tato víra mu dodávala sílu čelit těžkostem a nedostatkům. Ačkoliv se mohl zcela věnovat zábavám a závislostem, nikdy nebyl posedlý tělesnými touhami. Mnohem těžší než zříci se žen byl pro něj odříkání od pití, i když to nebyl alkoholik. Byl to muž víry, oddaný Bohu a Panně Marii, které se modlil o ochranu nad svým životem.

Jeho jednoduché srdce, které se nikdy nenechalo zlákat pokušením světských věcí, ho vedlo k tomu, aby při každé návštěvě kostela poklekl před obrazem Matky Boží, modlil se za spásu a věřil v přítomnost Boží milosti, která mu poskytovala útěchu.

Jednoho deštivého večera, když se vracel z pouličního vystoupení, potkal mnicha. Tento muž, jehož vděčný pohled ukazoval porozumění pro jednoduchost Barnabášova života, mu v přátelské konverzaci připomněl, jak mnoho může člověk nalézt v modlitbě a v zasvěcení. Barnabáš, dotčený mnišskou moudrostí, si uvědomil, že jeho život, byť naplněný triky a iluzemi, není tím, co by mohl považovat za vyšší smysl. Proto se rozhodl opustit svět žonglování a následovat cestu klášterního života.

V klášteře, kam se Barnabáš dostal, byla každodenní činnost naplněna oslavou Boha a Panny Marie. Každý mnich přinášel své talenty jako dar, a tak se klášter stal nejen místem zbožnosti, ale i kultivace umění a vědomostí. Bylo to místo, kde se splynutí lidského ducha s Bohem projevovalo ve všem, co se dělalo – od psaní, malování až po každodenní liturgické modlitby.

Barnabášova cesta do kláštera ukazuje na jedno důležité poselství: i v těch nejskromnějších a nejvíce zkoušených životech lze nalézt vyšší smysl a volání po duchovní čistotě. Vzdání se světských pokušení může vést k hlubší vnitřní spokojenosti a oddanosti, která překonává každodenní těžkosti a přináší opravdový mír. Když Barnabáš opustil svět svého umění, neznamenalo to pro něj ztrátu, ale spíše zisk – zisk hlubokého duchovního naplnění, které nemůže být měřeno v penězích ani v uznání od druhých.

Člověk, který se rozhodne vzdát se veškerých pozemských radostí, může na první pohled vypadat jako ten, kdo ztratil vše. Ale ve skutečnosti nachází něco, co je trvalejší než jakýkoli materiální úspěch – vnitřní klid a víru, která ho vede k vyšší existenci, k transcendentnímu cíli. A stejně jako Barnabáš, tak i mnozí další, kteří opustili svět plný pokušení, objevili, že opravdové štěstí se nenachází v tom, co máme, ale v tom, co dáváme a čemu věříme.

Jak se vyrovnat s nenaplněnými touhami a vztahy v životě

Vztahy mezi lidmi, ať už osobní, nebo romantické, jsou plné napětí, touhy a vnitřních konfliktů. To, co je na první pohled zřejmé, může být jen povrchní vrstva hlubších emocí, které se skrývají pod povrchem, a nelze je jednoduše vyjádřit slovy. Jak se s těmito pocity vyrovnáváme? Jak se vyrovnáváme s bolestí, která pramení z nemožnosti mít to, co si přejeme? A jak nás zraňují nerealizované touhy, které nás navždy mohou provázet?

V příběhu, který se odehrává na hranici mezi láskou a zoufalstvím, je každý moment naplněn vnitřním zápasem. Postava ženy, která je unavená svým vlastním životem, ve chvíli, kdy si uvědomuje, že už nemá co ztratit, prochází těžkým procesem, v němž si zoufá nejen z bolesti, kterou cítí, ale i z vědomí, že její rozhodnutí mohou být pro někoho jiného osudná. Ve své touze po útěku, po tom, co se jí v životě nikdy nepoštěstilo, pociťuje nespokojenost, která se promítá do jejích činů a myšlenek. Zároveň se objevuje pocit viny, protože její vlastní nespokojenost by mohla mít vliv na někoho jiného, na člověka, kterého miluje a který se kvůli ní cítí zraněný a bezmocný.

Je to komplexní souboj mezi touhou a realitou. Zatímco on, jako milující partner, je zcela pohlcený svým vlastním pocitem, že musí tuto ženu milovat za každou cenu, ona se zmítá mezi pocity viny a zoufalství. Jaký je význam tohoto neustálého vnitřního konfliktu? Jaký dopad to má na naše vztahy, pokud nevíme, jak vyjádřit to, co v nás skutečně je? Všechny tyto pocity a vnitřní pochybnosti se do našeho života dostávají v momentech, kdy nejsme schopni vidět jasněji, kdy se nám naše touhy jeví jako nedosažitelné a vzdalujeme se těm, kteří nás mají rádi.

I když vše naznačuje, že bychom měli přestat, že bychom měli opustit své touhy, přesto pokračujeme v hledání a vnějším světě, který je pro nás často nedostupný. Člověk, který se rozhodne opustit svůj vlastní zármutek, nachází útočiště v touze po něčem jiném, v jiném světě, který je pro něj ideálním a neskutečným. A přesto, že ví, že jeho touhy mohou být nerealizovatelné, stále doufá a stále se snaží.

Taková bolest, která se vyjadřuje v napětí mezi osobními touhami a realitou, je v určitém smyslu nevyhnutelná. Mnozí z nás se totiž nikdy nezbaví vzorců, které v nás byly zakořeněny v dětství nebo v mladé dospělosti. Ať už jde o touhu po lásce, po uznání, po porozumění, každý z nás hledá něco, co by nás naplnilo, co by dalo našemu životu smysl.

Je však důležité si uvědomit, že bolest a zklamání jsou součástí procesu dospívání a vyrovnávání se s realitou. Bez těchto zkušeností bychom nikdy nemohli dospět k hlubšímu porozumění sebe samým a vztahům, které nás obklopují. Když si přiznáme své zklamání, když si uvědomíme, že některé věci nám nemohou být nikdy dány, přichází i cesta k vnitřní svobodě. Je to cesta, na níž se učíme přestat hledat vnější potvrzení a začít hledat odpovědi uvnitř sebe. To neznamená, že bychom měli přestat toužit po lásce, po vztazích, ale že bychom se měli naučit žít s tím, co máme, a nacházet krásu v těch věcech, které nám život skutečně přináší.

Smutek, který vzniká v situacích, kdy si přejeme něco, co je pro nás nedostupné, by neměl být vnímán jako selhání, ale spíše jako příležitost pro hlubší sebepoznání a přijetí toho, co nám život nabízí. To je krok k dosažení vnitřního klidu, který není podmíněn vnějším světem.

Přesto bychom se nikdy neměli nechat pohltit pouze touhou po změně. Měli bychom si být vědomi, že někdy největší změna přichází ve chvílích, kdy přijmeme svou skutečnou situaci a necháme se vést vnitřními pocity, které jsou pro nás ve skutečnosti tím nejcennějším darem.

Jak lze pomocí memristivních buněčných automatů přesně detekovat rány a modelovat oscilace?
Proč se některé druhy ptáků rozhodnou zůstat a jiné migrují?
Jak správně kalibrovat a zpracovávat senzory v Arduino
Jak je centrální jádro mozku vymezeno a jaké struktury ho tvoří?