Jak vznikají alternativní fakta a jak jim čelit?

Většina lidí dnes vnímá svět jako místo, kde pravda a lež nejsou vždy odděleny tak ostře, jak by se na první pohled mohlo zdát. V diskusích o politice, ideologiích či osobních názorech čelíme množství tvrzení, které si konkurují a někdy se vzájemně zcela vylučují. Jaké jsou mechanizmy, které umožňují vznik alternativních faktů, a proč jsou tolik přitažlivé? V následujícím textu se pokusíme osvětlit, proč se lidé nechávají ovlivnit těmito konstruktivními lžemi, jak se projevují v každodenním životě a jak je možné jim čelit.

V první řadě je třeba si uvědomit, že víra není jen stavem mysli. Americký filozof Charles S. Peirce, ve své sérii esejí Illustrations of the Logic of Science, definoval víru jako zvyk nebo pravidlo jednání, které nám pomáhá překonat pochybnosti. Víra je tedy emocionální strategií, jak se zbavit tíhy pochybností, a jazyk je nástrojem, jímž tuto víru etablujeme a posilujeme. Když posloucháme vyjádření lidí, kteří v něco věří, můžeme v jejich slovech doslova slyšet jejich víru – ať už jde o konkrétní náboženské přesvědčení, politickou ideologii nebo třeba víru v konspirační teorie.

Mnozí věřící, bez ohledu na to, jak rozdílné jsou jejich názory, obvykle nejsou schopní nebo ochotní oddělit své osobní přesvědčení od fakta. V moderním světě, kde se stále více spoléháme na informace z různých médií a sociálních sítí, se pravda a lež často stírají. "Alternativní fakta", jak je ukázáno při hackování amerických voleb v roce 2016, ukazují, jak snadno může být veřejnost zmatená a zmanipulována. Využití konspiračních teorií o rase, ekonomice, imigraci nebo liberalismu vytváří mýtologické podtexty, které mohou sloužit jako nástroje pro podkopávání demokratických norem.

Přestože lži mohou být dočasně efektivní, jejich dopad není nikdy trvalý. Jak říkal Martin Luther King Jr., "žádná lež nemůže žít věčně". Totalitní režimy a lži, na kterých byly postaveny, nakonec odhalí svoji pravdu – a to díky síle objektivních faktů a pravdy. To je, jak se ukázalo při pádu sovětského komunismu nebo nacistického režimu, naprosto nevyhnutelné. Lži, na kterých byly postaveny, se nakonec zhroutí, když se lidé postaví k faktům. Lidé, kteří byli původně obalamuceni, se postupně dostávají k poznání skutečnosti, a to může vést k celkovým změnám v jejich pohledu na svět.

Ačkoliv je víra silným nástrojem pro vyvolání akce, není absolutní a může být vnitřně rozporná. Lidé často mají schopnost mít současně v hlavě vzájemně si odporující myšlenky – a to aniž by mezi nimi cítili jakýkoliv disonance. Tato schopnost, jak naznačil F. Scott Fitzgerald, představuje určitou formu inteligence, která umožňuje funkční existenci navzdory vnitřnímu konfliktu. Tento jev může být velmi nebezpečný, pokud je zneužíván, jak to ukazuje koncept "doublethink", jak ho definoval George Orwell. Tento stav mysli je nejenže paradoxní, ale zároveň je podmínkou pro efektivní manipulaci s realitou.

Další důležitou součástí tohoto procesu je konfabulace, což je tendence upravovat, překrucovat nebo dokonce vytvářet vzpomínky na základě toho, co by si člověk přál, aby se stalo. Každý z nás má tendenci vyprávět své příběhy tak, aby odpovídaly ideálnímu obrazu, který o sobě chceme vytvořit. Tento proces, i když běžný a do určité míry neškodný, se stává nebezpečným, když se používá pro manipulaci s širšími společenskými skupinami. Konfabulace na širší úrovni se může stát nástrojem pro vytváření falešné identity nebo "alternativní pravdy", která je prezentována jako fakt.

Důležité je si uvědomit, že důsledky takového chování nejsou nikdy čistě individuální. Kolektivní víra v alternativní fakta má tendenci polarizovat společnost a vytvářet silné ideologické nebo politické základy, které mohou ovlivnit celé národy. Konfabulace se tak stávají součástí širšího procesu, ve kterém se formují veřejné diskurzy, které mohou mít dlouhodobé negativní důsledky na demokratické hodnoty a na schopnost společnosti rozlišovat mezi pravdou a lží.

Jak simulakrum a gaslighting mění naše vnímání reality?

Simulakrum, jak jej popisuje Jean Baudrillard, představuje fenomén, kdy se skutečnost a fikce spojují, až není možné mezi nimi rozlišit. Tento proces se neodehrává najednou, ale postupně, v několika fázích. Nejprve je zde normální stav vědomí, kdy člověk bez problémů odlišuje realitu od fantazie. Tento stav je však postupně narušen neustálým vystavováním se fiktivním obrazům a falešným přesvědčením, což vytváří pochybnosti o tom, co je pravda a co nepravda. Tento jev můžeme pozorovat v současné společnosti, kdy se často setkáváme s koncepty, jako jsou „alternativní fakta“ či konspirační teorie, které rozostřují hranici mezi realitou a fikcí.

Baudrillard uvádí příklad Disneyho Fantasylandu, kde návštěvníci zažívají fiktivní světy, které se jim zdají být reálnější než realita samotná. Jakmile se lidé neustále ponořují do simulakra, vše – od politiky po umění – se stává součástí tohoto procesu, kde pravda a lež splývají nepozorovaně. Film Matrix z roku 1999 zobrazuje svět, kde je simulakrum normou. Hlavní postava, Neo, žije „na“ a „skrz“ počítačovou obrazovku, a jeho vědomí je formováno touto interakcí. Důležité je, že autoři filmu se původně obrátili na Baudrillarda, aby byl jejich konzultantem. Je zajímavé, že Baudrillard jejich nabídku odmítl.

V tomto světě, kde je přítomnost neustálého toku informací, je těžké se zastavit a přemýšlet o obsahu. Jakmile je paměť blokována, je snadné uvěřit čemukoli. Tento stav vede k mnoha psychickým problémům, z nichž jeden je nazýván „amnézie zdrojů“. To označuje stav, kdy si pamatujeme fakta, ale nevíme, jak a kdy jsme se je naučili. Naše vzpomínky se stávají „volně plovoucími“, nespjatými s konkrétními osobními kontexty, a tím pádem ztrácejí svou jasnou chronologii a smysl.

Marshall McLuhan, kanadský teoretik komunikace, varoval před nebezpečím nových médií. Podle něj mohou tato média způsobit, že se staneme pouhými „diváky“, kteří se vzdají svého práva samostatně myslet a jednat. V demokratických společnostech to vede k rozdělení na „specializovanou třídu“, která vykonává rozhodování a plánování, a na zmatený „hejno“, jehož role je omezena na volbu vůdce v pravidelných volbách, ale jinak se stává pasivním pozorovatelem. Tento model, jak ukazuje Noam Chomsky, postrádá skutečnou účast veřejnosti na politickém rozhodování.

V takto zformované společnosti, kde pravda a lež, věda a konspirace, realita a fikce splývají do simulakra, vznikají nebezpečné důsledky. Jedním z nich je i eroze kritického myšlení, jak to ukázal i Donald Trump svou politikou. Jeho taktiky často kanalizují zmatení a hněv do „komfortních“ řešení, která neřeší skutečné problémy, jako jsou rostoucí příjmové rozdíly nebo zhoršující se stav veřejného školství. To, co je pro manipulátora účinné, není nutně pravdivé, ale především to, co odvede pozornost od podstaty.

V reakci na tento jev je důležité si uvědomit, že nejenom manipulační techniky, jako je gaslighting, ale i samotný způsob, jakým jsme vystaveni neustálému toku informací, ovlivňuje naše vnímání světa. Gaslighting, tedy manipulace s realitou pomocí jazykových triků a dvojznačných výroků, je nástrojem, který má za cíl vyvolat pochybnosti a zmatek. Tato technika spočívá v neustálém vyvolávání určitého obrazu (například obavy z cizinců) pomocí zástupných symbolů, které jsou později popírány. Často se používá metoda „psí píšťalky“, kdy se mluví o něčem nepřímo, čímž se manipulátor vyhne přímé odpovědnosti za svá slova.

Abychom mohli proti těmto praktikám bojovat, je nutné se zaměřit na obnovení schopnosti kritického myšlení. To zahrnuje nejen schopnost analyzovat informace a oddělovat fakta od fikce, ale i schopnost rozpoznat jazykové manipulace, které se pokoušejí zkreslit naše vnímání reality. Schopnost nenechat se zlákat „komfortními“ řešeními a neztratit se v oceánu zmatení je klíčová pro zachování zdravého demokratického a veřejného života.

Jak Trump využívá verbální zbraně a taktiky lži pro získání moci

V politické aréně, kde slovo často znamená více než čin, se verbální útoky a manipulace staly klíčovými nástroji pro získání a udržení moci. Donald Trump se proslavil nejen svou kontroverzní politikou, ale i způsobem, jakým využíval jazyk k tomu, aby rozložil soupeře a upevnil svou dominanci. Jedním z jeho nejúčinnějších nástrojů jsou „útoky na jména“ – označování oponentů škodlivými přezdívkami, které záměrně znevažují jejich intelekt, vzhled či schopnosti. Tento typ verbálního násilí je nejen součástí Trumpovy komunikační strategie, ale rovněž zrcadlí širší politickou kulturu, která v současnosti dominovala americké politice.

Trumpova schopnost degradovat své oponenty pomocí přezdívek je nezaměnitelná. Například, během předvolebních debat o prezidentství v roce 2016, se Trump posmíval Carly Fiorině: „Podívejte se na tu tvář! Kdo by pro ni hlasoval?“ Tento útok nebyl jen osobní, ale zároveň podkopával její politickou autoritu a považoval ji za „nepřijatelnou“ pro voliče, přičemž zaměřil svou kritiku na její vzhled. To, co na první pohled vypadá jako jednoduchý útok na fyzické atributy, je ve skutečnosti mnohem hlubší: jde o zpochybnění její inteligence a schopnosti vykonávat veřejnou funkci. Z toho vyplývá zásadní myšlenka – Trumpova slova mají účel podkopat autoritu a integritu svých oponentů, čímž snižuje jejich váhu a legitimitu.

Dalším příkladem této taktiky je jeho používání přezdívek, které jsou založeny na zvukové podobnosti nebo aliteraci. Trump například přezdíval senátora Jeffa Flakea jako „Jeff Flakey“, což mělo naznačit, že je „náchylný k rozpadu“ a nedůvěryhodný. Tento způsob napadání je efektivní nejen kvůli tomu, jak snadno se přezdívky šíří mezi veřejností, ale i díky jejich schopnosti vtisknout do povědomí oponenta negativní nálepku, kterou je těžké smýt. Mnozí pozorovatelé si také všimli, že tento způsob verbálního útoku Trumpovi pomohl odbourat bariéry politické korektnosti, čímž otevřel prostor pro otevřené, někdy až vulgární vyjadřování.

Na pozadí těchto útoků na jména se však skrývá ještě důležitější rovina – ideologická válka proti politické korektnosti. Trump využívá jazyk jako nástroj k oslabení tohoto trendu a posílání signálu, že jeho způsob komunikace je osvěžujícím „útokem“ proti tomu, co označuje za tyranii politické korektnosti. Jeho podpůrci tento styl komunikace vnímají jako projev svobody slova a odvážného boje proti elitám, které podle nich potlačují otevřený a „nezkreslený“ projev. Tento postoj však přináší i nebezpečné následky, jak upozorňují jeho kritici, kteří varují, že Trumpova slova často napomáhají šíření rasismu a sexismu.

Tato taktika odvracení pozornosti je další důležitou součástí Trumpova verbálního arzenálu. Jak Machiavelli radil, politik musí být vždy připraven přehodnotit své výroky, čelit důkazům a přitom udržet veškeré nepravidelnosti v politickém diskurzu pod kontrolou. Trumpovy odpovědi na skandály a kontroverze obvykle následovaly vzorec: popření, přesměrování pozornosti a pokud to selže, útok na oponenty. Tento cyklus, i když dočasně úspěšný, může mít dlouhodobý negativní dopad na veřejnou důvěru a politickou kulturu.

Ve spojitosti s těmito verbálními manipulacemi je klíčové si uvědomit, že jazyk, který Trump používá, není jen náhodným výběrem slov, ale pečlivě kalkulovaným nástrojem k dosažení politické dominance. Význam těchto slov leží nejen v jejich obsahu, ale také v jejich schopnosti mobilizovat veřejnost, vyvolat emoce a přetvářet vnímání skutečnosti.

Jak pronouns a hyperbola odhalují osobnost a mentalitu

Význam zájmen, především "já", je mnohem hlubší, než se na první pohled může zdát. Studie naznačují, že tato slova mají podprahový význam, který může odhalit mnohem více o osobnosti mluvčího než samotná obsahová slova jako podstatná jména, přídavná jména nebo slovesa. Zatímco obsahová slova vytvářejí jasné obrazy a přenášejí explicitní informace, zájmena působí na jiné rovině - odhalují vnitřní svět člověka, jeho psychiku, způsob vnímání sebe sama a interakce s okolím.

V případě Donalda Trumpa je zřejmé, jak časté používání zájmena "já" v jeho projevech, tweetech a veřejných vystoupeních funguje jako nástroj, kterým si vytvořil image silného, sebevědomého vůdce, jenž je schopen vyřešit problémy, které on sám často popisuje jako neřešitelné. Pravidelně se staví do pozice toho, kdo "to vše zvládne", a to v kontrastu s jeho předchůdci, včetně Baracka Obamy. Tento způsob komunikace lze chápat nejen jako politickou strategii, ale i jako symptom určitého psychologického stavu, který může zahrnovat narcissismus, jak uvidíme později.

Pennebaker, renomovaný psycholog, který se zaměřuje na studium jazyka, zjistil, že způsob, jakým lidé používají zájmena, může být indikátorem jejich mentálního zdraví. V případě lidí trpících depresí nebo traumatem dochází k "přepínání perspektivy", což je proces, kdy se člověk zaměřuje méně na sebe a více na ostatní. Pennebaker také zjistil, že mladší lidé a osoby z nižších sociálních vrstev častěji používají zájmeno "já", což naznačuje určitou omezenost vnímání vlastního já. Tento poznatek v kontextu Trumpa může napovědět něco o jeho sociálním a psychologickém pozadí.

Trumpovo časté používání zájmena "já" ale není jen ukázkou osobního egocentrismu, je to také součást širší strategie. V jeho projevech se často objevují zveličené výrazy, jako například "tisíce zastřelení" v Chicagu, které mají evokovat obraz totálního chaosu a nepořádku. Zde Trump využívá hyperboly, což je technika, která nejenom přitahuje pozornost, ale zároveň manipuluje emocemi a přesvědčením posluchačů. Když používá termíny jako "hrozné", "strašné" nebo "skutečně špatné", podvědomě vytváří obraz hrozící katastrofy, která může být vyřešena pouze silným vůdcem.

Význam těchto jazykových manipulací spočívá v tom, jak jsou v průběhu času opakovány, což vede k formování určitého diskurzu, který je pro Trumpa charakteristický. Tento diskurz je postaven na opakovaných hyperbolách, které zprostředkovávají konkrétní obrazy - obrazy nepořádku, nebezpečí, selhání a potřeby silné vůdčí osobnosti, která tento chaos obnoví. Tento styl komunikace má blízko k rétorice náboženských kazatelů, kteří se pokoušejí ovládnout mysl svých posluchačů prostřednictvím emocionálního nátlaku a příslibů řešení v rukou jediného vůdce.

Narcismus kompenzační je dalším charakteristickým znakem. Trump často zdůrazňuje svou odbornost a nadřazenost, přičemž se vyhýbá jakékoliv kritice. Jeho neustálé změny v Bílém domě a mikromanagement jsou příklady tohoto rysu. Trumpovo chování také vykazuje známky elitářského narcismu, kdy se vymezuje vůči ostatním a cítí se oprávněným vládnout díky své pozici a zázemí. V neposlední řadě můžeme u Trumpa vidět i maligantní narcismus, což je nejagresivnější a nejnebezpečnější forma tohoto narušení osobnosti, kdy je přítomna touha po ovládání a ničení ostatních.

Trumpův jazyk tedy není jen formou politické komunikace, ale také nástrojem pro udržení a šíření jeho moci. Hyperbolické výrazy, časté používání zájmena "já" a manipulativní rétorika vytvářejí nejen obraz světa, který je nutno "opravit", ale i obraz lídra, který je jediným, kdo toho může dosáhnout. Z tohoto hlediska se jeho komunikace stává nástrojem nejen pro politickou mobilizaci, ale i pro utváření osobnosti, která se nachází na hranici mezi veřejným a osobním narativem.

Jakým způsobem kyberprostor mění náš pohled na realitu a pravdu?

Kyberprostor přetváří nejen naše každodenní interakce, ale také samotnou podstatu reality a pravdy. Nové generace, které vyrůstají v tomto digitálním věku, čelí výzvám, které se od těch minulých generací liší nejen v technologickém, ale i v existenciálním smyslu. Biologická a technologická "děloha" vytváří nové způsoby myšlení a prožívání, které ovlivňují náš pohled na svět a formují naše vnímání reality. Když se podíváme na případ amerických prezidentských voleb v roce 2016, kde došlo k výraznému zásahu zahraničních aktérů prostřednictvím kyberprostoru, je zřejmé, že hranice mezi pravdou a lží se stírají. Manipulace s obsahem na internetu, zejména na sociálních sítích, dokazuje, jak snadno mohou být myslí ovládány a jakým způsobem se šíří dezinformace.

Sociální média, jako například Facebook, původně slibovala prostor pro svobodné vyjadřování názorů, pro sdílení vědeckých a filozofických diskusí. To bylo populární především v roce 2005, kdy Facebook získal masovou oblibu. Tento nástroj však dnes získal jinou podobu. Mnohem častěji se zaměřujeme na počet "přátel" než na filozofické debaty. Internet se pro mnohé stal návykovou zábavou, kde se každý den aktualizují životy a očekává se okamžitá reakce ostatních. A právě tato negativa, která se neprojevují okamžitě, ale subtilně, jsou nebezpečná, protože lidé si často neuvědomují, jaký vliv na ně mají.

Pro digitální nativy, tedy pro ty, kteří vyrůstali v prostředí internetu, je kyberprostor čím dál tím více považován za realitu. Na rozdíl od minulosti, kdy stabilní společenské vztahy, kulturní tradice a pevné vzorce práce, života a odpočinku poskytovaly lidem jistotu, že jsou spojeni s ostatními v "skutečném prostoru", dnešní internet tuto jistotu rozbíjí. Vytváří nové způsoby, jakým si jednotlivci musí vytvářet strategie pro zvládání šoků každodenního života.

Machiavelliánská inteligence, jak ji někteří označují, nabízí zajímavý pohled na to, proč se lži stávají tak snadno přijímané. Například postava Donalda Trumpa, která vyniká uměním manipulace a lhaní, může být v tomto kontextu považována za výsledek tohoto nového způsobu komunikace. Politická reklama, která byla použita při hackování voleb, měla nepochybně velký vliv na veřejné mínění. Lidé, kteří byli vystaveni těmto manipulacím, je často přijímali jako pravdu, bez ohledu na to, zda byly informace pravdivé nebo ne.

V roce 2016 byl internet, především sociální sítě, hlavním nástrojem pro šíření dezinformací. Reklamy, které se na těchto platformách objevily, se staly nástrojem pro ovlivňování veřejného mínění a pro vytvoření iluze, že vše, co je prezentováno na obrazovce, je pravdivé. Když se Trumpovi podporovatelé dostali pod tlak, aby přiznali, že byli ovlivněni dezinformacemi, většina z nich odmítla tuto možnost. I když někteří připustili, že informace nemusí být pravdivé, stále je považovali za pravdivé, protože „říkají to, jak to je“.

Machiavelliánské lži a podvody nejsou pouze výsadou politiků. Tento koncept, který se zrodil z evoluce, je součástí naší lidské přirozenosti. I když se lišíme ve schopnosti lhát, psychologické studie naznačují, že muži mají větší sklony k manipulaci a lhaní než ženy. To se v historii často projevovalo tím, že "mistři lháři" byli převážně muži. Tato teorie je zajímavá, ale i kontroverzní, protože v politické historii bychom mohli najít i ženy, které se dokázaly vyznačovat podobnou silou manipulace.

Machiavelli, známý pro své politické teorie, sám uznával, že manipulace a moc jsou neodmyslitelnou součástí lidské přirozenosti. V jeho dílech najdeme mnoho žen, které vykonávaly účinné politické akce. Jeho pohled na ženy byl komplikovaný, ale měl k nim jistý respekt, přičemž se nezabýval pouze jejich rolí v tradičních politických institucích, ale i jejich pozicí mimo ně. Machiavelli je často označován za misogyna, což je interpretace, která není úplně správná. Jeho přístup k ženám ukazuje na snahu vybočit z tradičních genderových rolí, což dnes začínáme vnímat jako radikální myšlenku.