Bylo to v momentě, kdy jsem již tušil, že moje reakce není tou nejvíce nepříjemnou v celém představení, přesto jsem byl tak zaskočený, rozhořčený a vyděšený, že jsem, plný neštěstí a zoufalství, lapal po dechu, v slzách a v hanbě, proběhl mezi dvěma řadami židlí, vykročil vpřed a s rozhořčením, které mísilo vztek s pláčem, vykřikl směrem ke své trýznitelce: „Není ti hanba… mluvit nahlas… před všemi dámami… a lhát tak zle?… Jako malé dítě… před těmi muži… co si o tobě pomyslí?... Taková velká holka… a vdaná!“ Ale dál už jsem nemohl pokračovat, přehlušil mě hřmotný potlesk. Moje slova vyvolala naprostý rozruch. Můj naivní výbuch, moje slzy, a především to, že jsem se zdála bránit M. M., to vše vzbudilo takovou ďábelskou smích, že si i dnes, když na to vzpomínám, nemohu pomoct a musím se smát. Byl jsem úplně zahanbený, otřesený hrůzou a plný studu, schoval jsem si obličej do rukou a běžel nahoru do svého pokoje. Vytáhl jsem klíč, který visel na venkovní straně dveří, a zamkl se. Udělal jsem dobře, protože po chvíli už byla moje dveře obležena hlučnou skupinou těch nejkrásnějších dam. Slyšel jsem jejich hlasitý smích, jejich nekonečné tlachání, jejich zvonivý zpěv. Všechny, každá z nich, mě prosily, abych otevřel, alespoň na chviličku; slibovaly, že mi nic neudělají, pouze mě udusí polibky. Ale co by mohlo být horšího než taková nová hrozba? Hořel jsem studem na druhé straně dveří, schoval jsem si obličej do polštářů a neotevřel, neodpověděl jsem. Dlouho ještě zůstaly dámy u dveří, ale byl jsem hluchý a tvrdohlavý, jako kdybych byl jen chlapec v jedenácti letech.

Ale co teď? Všechno bylo odhaleno, vše, co jsem tak pečlivě chránil a skrýval. Na mě padla věčná hanba a stud. Ale je pravda, že jsem sám nevěděl, proč se bojím a co to je, co jsem chtěl skrýt. Bál jsem se něčeho, třásl jsem se jako list při pomyšlení na to, že by to mělo být odhaleno. Až do té chvíle jsem netušil, co to je: je to dobré nebo špatné, nádherné nebo hanebné, chvályhodné nebo neodpustitelné? Teď, v mé tísni, v tom zármutku, který mi byl vnucen, jsem pochopil, že to bylo absurdní a hanebné. Instinktivně jsem zároveň cítil, že tento soud je falešný, nehumánní a hrubý; ale byl jsem zlomený, zničený; vědomí se ve mně zadrhlo a byla jsem ztracená. Nemohl jsem čelit tomu soudu, ani ho pořádně kritizovat. Byl jsem v mlze; jen jsem cítil, že moje srdce bylo nehumánně a neomluvitelně zraněno, a bylo plné bezmocných slz. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem pocítila skutečný smutek, urážku a křivdu - a to byla skutečná křivda, bez jakékoliv přehánění. Moje první nezkrotné, neformované pocity byly tak hrubě zacházeny. První vonná, panenská skromnost byla tak rychle odhalena a zneuctěna, a první opravdový, estetický dojem byl tak zneužit.

Přesto však mé trýznitele vůbec nenapadlo, co jsem skutečně prožívala. Jeden moment, který jsem dosud nedokázala analyzovat, do toho všeho vstupoval, něco, co jsem vlastně až do té chvíle sama nedokázala rozluštit. Ležela jsem na posteli, plná zoufalství a bolesti, skrývající si obličej v polštářích, a střídavě mi bylo horko a studeno. Mučily mě dvě otázky: co vlastně ta ubohá krásná dáma viděla, a co vůbec mohla vidět mezi mnou a paní M. ráno v tom hájku? A jak teď dokážu pohlédnout paní M. do očí, aniž bych na místě zemřela hanbou a zoufalstvím?

Tuto nejistotu ve mně probudil hluk na dvoře, který mě konečně vytrhl z polovědomí. Vstala jsem a šla k oknu. Celý dvůr byl plný kočárů, jezdeckých koní a zaměstnanců, kteří se chystali na odjezd. Někteří pánové už seděli na koních, jiní se chystali do kočárů. Pak jsem si vzpomněla na výlet do vesnického jarmarku a začala mě přepadávat úzkost. Začala jsem nervózně hledat svého poníka, ale nebyl tam, takže mě asi zapomněli. Neudržela jsem se a běžela dolů, aniž bych se starala o nepříjemné setkání nebo svou nedávnou hanbu. A čekalo mě hrozné zklamání. Nebyl pro mě žádný kůň, žádné místo v kočárech; všechna sedadla byla obsazená, a já jsem musela ustoupit jiným. Zasažena touto novou ránou jsem stála na schodech a smutně hleděla na dlouhé řady kočárů, v nichž už nebyl ani kousek místa pro mě, a na elegantně oblečené dámy, jejichž koně nervózně škubali.

Je důležité si uvědomit, že v podobných okamžicích se člověk dostává na samou hranici mezi osobní důstojností a zahanbením. Pocity, které zažíváme v takových chvílích, mají hluboký vliv na naši psychiku a mohou nás provázet dlouhou dobu. Navíc to, co nás na první pohled zraňuje, může být následně důležitou lekcí pro náš osobní rozvoj. Je nutné rozumět tomu, jak se vyrovnat s emocemi, které nás mohou svazovat a bránit nám v dalším pokroku. V tomto procesu je klíčové najít vnitřní rovnováhu a pochopení, že každá zkušenost, i ta bolestná, má svůj smysl.

Může láska existovat bez tělesnosti?

Lidská bytost, a zejména žena, nemůže žít pouze intelektem. Výrok „Můj rozum je mým královstvím“ nebo „Můj rozum je mou říší“ a další podobné fráze, i když citují přesně, nevytvářejí žádnou filosofii. Taková zásada života by byla negací jakékoliv filosofie. Odmítala by sentiment, což je věc zcela odlišná od sentimentalismu, a pokud by byla následována do svého logického závěru, vedla by nás buď k impotenci, nebo na úroveň zvířat. V několika moderních románech a také v myšlenkách některých filozofů se spekuluje, že budoucí věky mohou vyloučit emocionální prožitek, který dnes nazýváme láskou, z lidského života. Mnozí tvrdí, že reprodukce lidského druhu bude v budoucnosti probíhat v laboratoři bez jakýchkoliv fyziologických nebo psychologických procesů. Někteří jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že pokud nelze zcela eliminovat sexuální motiv v lidské přirozenosti, lze jej vědecky mechanizovat a geneticky kontrolovat.

Jak by ale vypadala taková společnost? Můžeme si představit takový svět? A i když by to bylo možné, byli by tito lidé stále lidmi? Odpověď na tuto otázku je jasná: Jak dlouho budeme lidmi, budeme se muset i nadále milovat; jak dlouho bude sexuální motiv tím hlavním motivem – protože bez něj není reprodukce druhu možná – v každém příběhu, který vyprávíme.

Mám odpor k slovu „sex“ víc než k jakémukoliv jinému výrazu v naší řeči. Nazývat spisovatele „sexuálním romanopiscem“ je pro mě téměř největší urážkou, kterou může kritik použít vůči autorovi mého řemesla. Ve skutečnosti je jen jedna urážka, která je horší, a to označení „bezpohlavní“. Neboť být bezpohlavní znamená být ne-lidský; a ne-lidský spisovatel není spisovatelem vůbec. „Neexistuje žádný takový tvor“ jako zcela bezpohlavní spisovatel. Kromě abstraktních věd není žádné téma, které by pero muže či ženy mohlo zpracovat, aniž by v něm byla přítomna nějaká forma sexuálního motivu. Historik, který tuto skutečnost opomíjí, nikdy nenapíše pravdivou historii. A spisovatel, který ignoruje složité propojení mentálních a fyzických aspektů lásky, nikdy nevytvoří živé postavy, a jeho dílo bude neuvěřitelné, což je ta nejhorší chyba, jakou může mít spisovatelská práce.

Láska, byť není tím hlavním hnacím motorem života, je alespoň jeho jemnou pružinou. Dokonce i ti z nás, kteří se zdají být nejvíce chladní, jsou více ovlivněni přirozeným toužením po reprodukci než si uvědomujeme. A přesto, i když to považuji za pravdu, tvrdím, že láska musí být v každém románu či povídce vykreslena s určitou úctou a rezervovaností. To však neznamená, že bychom se měli vyhýbat zbytečné cudnosti a přehnané rezervovanosti, které vedou k sterilnímu pohledu na umění, jak ho dnes vidíme třeba ve Hollywoodu, kde je všechno redukováno na bezduché „malé ženy“ nebo „Alenku v říši divů“. Mnohem raději bych zůstal u Rabelaisovy otevřenosti a Drolatických příběhů.

Příběhy, které následují, jsou otevřeně a bez zábran příběhy o lásce. Nejsou však „sexuálními příběhy“ v běžném slova smyslu, jak bychom tento odporný pojem měli definovat. Jsou to prostě příběhy, které ukazují na jeden z nejzákladnějších projevů lidského bytí – lásku. A čtenář, který je otevřený těmto pocitům, v nich najde odraz svých vlastních myšlenek a postojů k tomu, co nazýváme láskou. Je zřejmé, že se jedná o velmi složitý a často těžko uchopitelný fenomén, který, ať už to chceme nebo ne, ovlivňuje všechny naše životy.

Láska je tedy nezbytnou součástí každého příběhu, který se snaží zobrazit lidskou existenci v její celistvosti. Ačkoliv láska není jediným tématem, které může spisovatel zpracovávat, je to téma, které by nemělo být opomenuto, pokud má jeho dílo odrážet skutečnou povahu lidského života.

Jaký vliv má společenská pozornost na osobní rozhodnutí a očekávání v 19. století?

Byla to ta chvíle, kdy každý pohled a úsměv z okolí nabíral nový význam. Po oznámení zasnoubení, které mnozí dříve nebrali vážně, se Aunt Kate začala těšit nečekané pozornosti. Směny v chování byly náhle viditelné u těch, kteří ji předtím přehlíželi. Získala úctu i od těch, kteří byli spojeni se samotným královským dvorem. To vše se odehrávalo, když John Brown, známý svou autoritou, přišel s vlastními blahopřáními a osobními názory, které naznačovaly, že jeho respekt k rozhodnutí Kate je zároveň podmíněn jeho osobním pohledem na její povahu. Ačkoliv jeho slova o budoucím manželství byly v jádru přívětivé, ve skutečnosti skrytě odrážely jeho postavení a kontrolu nad děním na dvoře, kde každý krok byl pod přísným dohledem.

Setkání s Královnou představovalo pro Aunt Kate novou etapu, kdy se její zasnoubení stalo veřejně uznávaným. Královská přítomnost na její svatbě se stala nevyhnutelnou součástí této změny, což přinášelo s sebou další tlak a očekávání. Kate, která se s tímto postavením nikdy plně neztotožnila, se ocitla v pasti vnitřního konfliktu mezi očekáváním společnosti a jejím skutečným přáním.

V tomto momentě, kdy byla povolána do královské komnaty a přijala konverzaci s Královnou, se její srdce zrychlilo, jakmile se její očima střetly s těmi, které představovaly moc, jakou nikdy nepoznala. Královna, která měla nezpochybnitelnou autoritu, bez váhání potvrdila význam jejího rozhodnutí a poskytla svou podporu. V tu chvíli se pro Aunt Kate stal tento vztah s Kanonem Langportem něčím víc než jen osobním rozhodnutím - stal se veřejným závazkem.

Zároveň, jakýkoliv přímý kontakt s novým mladým mužem, Williamem Ansonem, změnil její pohled na její vlastní zasnoubení. Tento nový muž, nositel atributů mládí a krásy, představoval to, co byla schopna milovat v romantickém smyslu, ale co ji nemohla mít, protože byla již zasnoubena s mužem, který by jí nikdy nemohl poskytnout ten druh lásky, který v ní byl hluboce ukrytý. William Anson byl symbolem všeho, co se jí v jejím dosavadním životě vyhýbalo - svobodné lásky, radosti a spontánnosti. Ačkoliv zůstala věrná své volbě, její duše byla naplněna pochybnostmi.

To vše poukazuje na konflikt mezi individuálním štěstím a společenskými očekáváními, který byl v 19. století silně přítomen. Zatímco pro Aunt Kate se osobní touhy střetávaly s tlakem tradice a veřejné pozornosti, mnoho žen té doby čelilo podobným výzvám. Kultura, která se zdála být orientována na povinnosti a zodpovědnost, ignorovala vnitřní světy jednotlivců, kteří se cítili omezeni tradičními vzory chování a rolemi, jež jim byly přisuzovány. I když to pro Aunt Kate znamenalo podstoupit formální a společenské potvrzení jejího rozhodnutí, její vnitřní konflikt ji nikdy neopustil.

Příběh Aunt Kate je jen jedním z mnoha příkladů, jak osobní rozhodnutí, láska a romantické vztahy byly v 19. století formovány nejen podle přání jednotlivců, ale především pod vlivem sociálních a kulturních norm. Tato období, kdy společenské normy byly určujícími pro osobní životy, vedla k rozporu mezi vnitřními touhami a vnějšími očekáváními, což byla realita mnoha žen té doby, které čelily podobným vnitřním bojům.

Je důležité si uvědomit, že v tomto kontextu to nebylo pouze zasnoubení, co bylo v sázce, ale celkové postavení ženy ve společnosti. Tlak na Aunt Kate, aby byla hodna svého partnera, se spojoval s očekáváním, že bude plně odpovědná a podrobená společenským normám, což pro ni znamenalo ztrátu osobní svobody a možností. Jakékoliv myšlenky na osobní štěstí byly často odkládány, protože větší váhu mělo to, co bylo považováno za správné z pohledu společnosti a hierarchie.

Jak se přežívá v Moskvě: vnitřní svět bolševických věznic

V roce 1918 byly moskevské věznice čím dál tím více provizorními zařízeními, které vznikaly doslova kdekoli, kde bylo možné najít silné zdi a uzamykatelné dveře. Nešlo už jen o tradiční věznice, jak je známe z minulosti, ale o místa, kde byl pobyt spojen s velkou dávkou improvizace a neustálé nejistoty. V takových podmínkách, kdy ve městě chybělo vše – jídlo, teplo, obuv i léky – byly do služeb vězeňské instituce nasazovány nejen bývalé kláštery, soukromé domy, ale i skladiště, stáje a hospody. V těchto improvizovaných prostorách, kde lidé trávili čas čekáním na rozhodnutí o svém osudu, se zpívalo, protože jen vězni si mohli dovolit zpívat. Jejich zpěv se šířil ulicemi Moskvy, aby na chvíli připomněl, že svět za mřížemi je stále plný života, byť se těžce vyrovnává s nehumánními podmínkami.

Tento nový typ vězení, ve kterém se cely nahradily často podivně adaptovanými místnostmi, měl jeden společný znak: téměř všichni vězni byli lidé, kteří, bez ohledu na svou původní pozici, byli vtaženi do dynamiky revoluce, která změnila celou zemi. Godfrey Hope, anglický občan, který se ocitl v Moskvě po zatčení, nebyl výjimkou. Po jeho příchodu do takového neortodoxního vězení, bývalého německého penzionu, se ukázalo, že jeho okolí je plné mužů i žen, kteří, navzdory své zoufalé situaci, se zdáli být mnohem více přizpůsobeni novým podmínkám než by se očekávalo. I když byli uvězněni, jejich konverzace a každodenní rutina byly jen málo ovlivněny strachem.

V první chvíli byl Hopeovi vyhrazen prostor ve staré budově, která dosud nesla stopy své předchozí funkce. Starý muž, který měl na starosti dohled nad vězněm, si Hopea s úšklebkem prohlédl, když se jej snažil prohledat. Byl to muž na pokraji stáří, přesto si uchovával vlastní dávku cynismu a pragmatismu. "Je zlé být dnes bez peněz," mumlal, když si nevšiml žádného majetku ve vězňových kapsách. "Ale máte přátele, kteří vás navštíví, že? Gentleman může být v této situaci velmi komfortní, pokud má správné kontakty." Tento výrok ukazoval na jednu z klíčových charakteristik těchto věznic. Příznivý přístup k těm, kdo měli vliv a bohatství, zůstával. Přátelství, kontakty a majetek hrály zásadní roli v určení, jaký život vězeň povede, i v tak nehostinném prostředí.

Godfrey Hope, navzdory své obtížné situaci, žádal pouze o jednu věc – aby byli informováni jeho přátelé, kteří ho očekávali. Zatímco Kommissar se na něj díval s přezíravým úsměvem a vyjadřoval svůj znechucený postoj k jeho roli v tomto příběhu, Hopeův klid a zdvořilost zanechaly v úředníkovi dojem, který by mohl mít dalekosáhlé důsledky.

Tato dynamika, kdy vězni byli v podstatě ponecháni na vlastní pěst a závislí na externí pomoci, odrážela širší krizi, kterou Sovětský svaz procházel v těchto letech. Revoluce, která měla sloužit k osvobození pracujících, si vzala svou daň na lidech, kteří byli buď příliš bohatí, nebo příliš nevhodní pro novou společnost, a proto skončili v těchto improvizovaných a chaotických podmínkách. Když byl Hope umístěn mezi další vězně, kteří se zdáli být mnohem přizpůsobenější dané situaci, nemohl se ubránit pocitu, že mezi nimi bude muset přežít podle úplně jiných pravidel než těmi, které znal z předchozího života.

Moskva roku 1918 byla místem, kde se hranice mezi vnějším světem a světem vězňů stíraly. Věznice už nebyly místem jen pro trest, ale staly se mikrokozmy nové společenské struktury, kde mocní, bezmocní, vysoce postavení a ti na pokraji společnosti žili spolu pod jednou střechou, propojeni jen tím, co bylo dnes ještě možné přežít.

Zatímco ti, kteří byli zatčeni a drženi ve vězeních, prožívali svůj každodenní boj o přežití, každý pohyb a každé slovo, které řekli, neslo s sebou důsledek. Být "gentlemanem", mít přátele, znamenalo mít šanci na lepší život, i když za mřížemi. K tomu bylo třeba najít rovnováhu mezi bezmocí a touhou po návratu do světa, který byl stejně ztracený jako oni sami.

Jak efektivně komunikovat klíčové poselství a požadavky při prosazování změn ve školství
Jak fungují mechanismy охоты у скорпионов и других паукообразных?
Jak umělci pracují s kompozicí a světlem při fotografování nahých těl?