Jak se člověk vyrovnává s hrůzami minulosti?

Tento zážitek, jenž se zdá být naprosto odtržený od jakéhokoli běžného denního života, má v sobě hlubokou symboliku. V muzeu kriminologie, kde si návštěvníci mohou prohlédnout mučicí nástroje a další relikvie lidské brutalitě, dochází k setkání dvou světů: minulosti, plné zla a násilí, a přítomnosti, v níž se pokoušíme o porozumění a smíření. Předmět jako „Jidášská hruška“, jež vypadá jako jednoduchý kus dřeva a kovu, má však ve skutečnosti šokující historii – sloužila k mučení, které mělo nejen fyzické následky, ale i psychologické. Oběť byla zavěšena tak, že hrozilo, že její tělo spadne na ostrý hrot pyramidy, což znamenalo smrtelný bolestivý zásah. Samotná podstata tohoto nástroje ukazuje na strašlivé způsoby, jakými lidé v historii využívali násilí k dosažení moci nebo vyvolání strachu.

Tento krutý přístup k lidskému tělu se neomezoval pouze na fyzické týrání. Nástroje, jako je Křeslo inkvizitora, nebo Heretikovo vidlicovité zařízení, jsou příklady toho, jak lidská fantazie dokázala vytvářet nástroje, které měly za úkol nejen fyzickou bolest, ale také zničit ducha člověka. Představte si, jak oběť na křesle inkvizitora čelí nejen zjevnému nebezpečí, ale také hlubokému psychickému tlaku, který neustále podkopával její duševní sílu. Podobně „Panna Norimberku“, nástroj s tak děsivým názvem, znázorňuje zneužívání tělesné integrity jako způsob potlačení lidské svobody.

Protagonistka této situace, Valentina, se zcela přirozeně cítí otřesena těmito objekty. Není to jen zvědavost nebo fascinace, co ji ovládá, ale hluboký smutek a odpor k těmto manifestacím lidské brutality. Ve chvílích, kdy se potápí do historie, začíná se v ní formovat silný odpor k jakékoli formě násilí a mučení, které byly součástí historie. I když ji Mike, její společník, podpoří v dalším kroku tím, že ji zavede na místo s krásně vytvořenými šperky a malebné procházce městem, zůstává v ní hluboký pocit neklidu, který by si možná přála zahodit, ale nikdy se úplně neztratí.

To, co Mike na první pohled vidí jako příležitost k uvolnění, Valentina chápe jako pokus o únik. Každý nástroj mučení, každá historie a každé setkání s minulostí jí připomíná něco, co by raději vytěsnila – vlastní vnitřní boj s tím, co prožila, a s tím, co byla nucena vidět. V tomto momentu se pokouší vrátit ke svému životu, soustředí se na příjemnější věci, jakými jsou šperky, jídlo a klidná atmosféra ve městě. Avšak minulost, tak či onak, nachází své místo v její mysli a ona si musí poradit s tím, co cítí, ale i s tím, co se rozhodla zapomenout.

Přechod mezi minulostí a přítomností je často velmi bolestný. V tomto příběhu to není pouze konflikt mezi dvěma lidmi, ale především vnitřní boj Valentina s jejími vlastními démony. Je fascinující, jak si sama o sobě vytváří bariéru mezi tím, co byla nucena prožít, a tím, co je pro ni přijatelné. Navzdory jejímu zřejmému úsilí ukrýt svůj zármutek a neklid se její vnitřní svět stále potýká s těmi temnými stránkami historie, které zůstávají neviditelné, ale nezapomenutelné.

Psychologický rozměr tohoto příběhu leží v otázce, jaké stopy zanechává historie v individuálních životech. Není to jen o tělesné bolesti, která se vytrácí, ale o emocionálním a mentálním zranění, které se může táhnout po celý život. Každý člověk, který se dotkl těchto děsivých realit, si s sebou nese jakousi těžkost, kterou není snadné zlehčit, ani zakrýt. Ať už jde o konkrétní událost, jakou byla návštěva muzea, nebo o složitější vnitřní procesy, je zřejmé, že trauma, i když potlačeno, nezmizí – a to je pro hrdinku tohoto příběhu bolestivě skutečné.

Jak se cesta může změnit v osudovou zkušenost?

Cesta byla tak hrbolatá, že CD v přehrávači začalo poskakovat, a Callas spíše chraptěla než zpívala Caro nome. Ferrara nakonec vypl zlý pohled na přehrávač a vypnul ho. Nyní mu už neseděl ani Rigoletto. Cítil se v pokušení vrátit se, ale nemělo by to smysl, když už přišel tak daleko. Byl to jeho způsob: jakmile se vydal na určitou cestu, nebyl schopen se vrátit, ani když zdravý rozum říkal, že problémy, které ho ještě čekaly, by snad mohly být větší než ty, které za sebou nechal. Pouhá představa, že by všechno, co doposud udělal, bylo zbytečné, pro něj byla nesnesitelná. Byl tvrdohlavý. Byl Sicilan.

Bylo dvě hodiny třicet minut odpoledne. Pozdě ráno mu zavolal Monsignor Federici a řekl mu, že Bratr Anselmo na něj čeká ve dvě hodiny. Ferrara vystoupil z auta a rozhlédl se kolem. Nikde ani živáčka, a bylo chladno. Jediné zvuky byly šumění listí ve větru, tupý úder sněhu, který se uvolnil z větví jedlí a padal na zem, klapot několika vzdálených ptáků a občasné praskání větví, jak kolem probíhali zvířata. Věděl, že tu jsou vlci, a byl rád, že má pistol na předním sedadle. Nechtěl ji ale mít u sebe, a už vůbec by si nikdy nepomyslel na to, že by vcházel do monastýru s takovou zbraní. Pokusil se dovolat do kláštera, aby je informoval o zpoždění, ale signál žádný. Zaklel. Už se chystal přelézt přes kládu, když zaslechl hlasy a zvuk kopyt, jak se přibližují. Zhruba na druhé straně klády se objevila skupina mnichů, kteří vedli čtyři voly. Jak se přibližovali, Ferrara si všiml jejich zdravého a silného vzhledu a působivých postav.

Lorenzo Ricciardi našel v bývalé škole dokonalý úkryt. Nejenže byla izolována, ale věděl, že přijímá laiky, kteří se rozhodli vyměnit pohodlí a stresy moderního života za jednoduchou práci a modlitby. Mezi hosty byli bývalí bankovní manažeři, profesionálové, průmyslníci. Lorenzo znal mnoho mnichů a pokud byl Bratr Anselmo ještě naživu, nemohl mu odmítnout krátkodobý pobyt. V San Benedetto in Bosco mohl zůstat v bezpečí, dokud se situace nezklidní. Poté udeří znovu. Protože to bylo jeho poslání a přestože kvůli dvěma dívkám musel svůj plán trochu změnit, stejně ho dotáhne do konce. Jeden po druhém ti, kdo byli odpovědní za to, čím se stal – čím nenáviděl – budou padat. Nejprve toho, kterého nenáviděl nejvíc: vedoucího komisaře Micheleho Ferraru, který ho učinil sirotkem a odsoudil ho k strašnému osudu.