Firmy, které zaměří své úsilí výhradně na udržení a zdokonalování existujících procesů, hodnot a tržních segmentů, často nedokážou přežít v dynamickém a rychle se měnícím prostředí. Jejich pozornost je upřena na krátkodobé výsledky, optimalizaci a zlepšování toho, co už funguje. Takové nastavení může vést ke značné efektivitě v stabilním prostředí, ale zároveň ke ztrátě schopnosti inovovat a adaptovat se.

Exploatace – tedy maximalizace výkonu ze známých zdrojů – je v krátkém horizontu vysoce výnosná. V dlouhém horizontu však postrádá schopnost generovat zásadní inovace. Jak ukazuje March, průnik mezi učením a jeho reálným zhodnocením je u exploatace blízký, zatímco u explorace často vzdálený v čase i prostoru. To činí investice do explorace rizikovými a snadno opomíjenými.

Koncept organizační ambidextrie, tedy schopnosti organizace současně provozovat exploatační i explorační aktivity, nabízí odpověď na tento paradox. Ambidextrie umožňuje organizaci nejen udržet stávající výkonnost, ale zároveň rozvíjet nové směry, schopnosti a přístupy. Empirické studie ukazují, že právě schopnost přepínat mezi těmito dvěma režimy je klíčová pro dlouhodobou odolnost a schopnost inovace.

Ve firmách, kde je přeinženýrování běžné, je exploatace často natolik zakořeněna, že jakákoli explorativní aktivita se stává podezřelou. Paradigmata minulosti mají silné sebeudržující vlastnosti. V organizacích bez psychologického bezpečí a s fixací na stávající normy vzniká prostředí, kde je odklon od zavedených specifikací vnímán jako ohrožení, nikoli jako příležitost. Odborníci tento jev označují jako "mentalitu odmítání".

Zásadním problémem je, že inovace nejsou zaměřeny na reálné potřeby, ale na historicky akumulované nároky. Dodavatelé přebírají extrémní požadavky zákazníků a navrhují řešení, která je dále překračují – čímž dochází k tzv. dvojitému přeinženýrování. Místo toho, aby se produkty vyvíjely podle principu „dostatečně dobrého“, dochází k eskalaci specifikací, které už dávno neodpovídají reálnému využití.

Tato trajektorie vede k situaci, kdy produkty nejenže nejsou nákladově efektivní, ale často ani funkčně nezlepšují uživatelskou zkušenost. V pozdních fázích technologického vývoje se výkonové požadavky dále nezkoumají – stávají se samozřejmým základem, na němž se budují další vrstvy složitosti.

Explorace, tedy hledání nových přístupů, je přitom nezbytná nejen pro radikální inovaci, ale i pro dosažení frugal engineeringu – inženýrství zaměřeného na jednoduchost, účelnost a cenovou dostupnost. Takové přístupy nelze vyvíjet uvnitř struktur zatížených historickými normami a rigidními procesy. Vyžadují oddělené týmy, autonomní jednotky, někdy i samostatné firmy, kde se může rozvinout nová kultura a nové myšlení.

Jak uvádí Christensen, firmy, které uspěly v oblasti disruptivních technologií, často vytvořily spin-off organizace – zcela nezávislé jednotky oddělené od hlavní firmy. Ambidextrie v tomto kontextu znamená nejen strukturální oddělení, ale také kulturní a hodnotovou diverzifikaci. Frugalita pak není jen technický cíl, ale kulturní a strategický postoj – odmítnutí zbytečného, zaměření na podstatné.

K dosažení této změny nestačí pouze nové procesy nebo metodiky. Je potřeba zásadní změna orientace celé organizace. Přesun od exploatace k exploraci není pouze otázkou rozhodnutí, ale především otázkou odvahy opustit zavedené jistoty. Frugalita, která klade důraz na to, co je skutečně potřebné, se tímto stává katalyzátorem hlubší transformace, kde se inovace rodí z omezení, nikoliv z nadbytku.

Je důležité si uvědomit, že oddanost minulosti – byť úspěšné – může být překážkou pro budoucnost. Bez odvahy zpochybnit to, co bylo dosud považováno za správné, se žádná organizace nedokáže přizpůsobit novým výzvám. Opravdová inovace začíná tam, kde končí komfort.

Jak se vyhnout nadměrnému inženýrství v inovacích: výzvy a příležitosti pro frugální inženýrství

V mnoha oblastech, od spotřebního zboží po technologické produkty, se stále častěji setkáváme s fenoménem, který by se dal nazvat „nadměrným inženýrstvím“. Tento jev není spojen s nízkou kvalitou nebo selháním inženýrských řešení, ale spíše s jejich přehnanou složitostí a výkonem, který ve skutečnosti převyšuje reálné potřeby trhu. V některých případech jsou produkty „příliš dobré“, což znamená, že jejich technické specifikace a výkony přesahují to, co skuteční uživatelé skutečně potřebují. Příkladem může být plastové obalové materiály, které mají životnost v řádu staletí, přičemž uživatelé ani nevyžadují takovou trvanlivost u produktů, které spotřebují za několik minut. Tento jev se projevuje například u obalových materiálů, kde přeplněné vlastnosti (například dlouhá životnost plastů) mohou být nákladné a ekologicky neudržitelné, což vyvolává otázky o skutečné potřebnosti takového „přeengineerovaného“ výkonu.

Pokud se podíváme na samotnou dynamiku inovací, zjistíme, že často to není pouze technická nadbytečnost, co motivuje firmy k „přeengineerování“, ale spíše ekonomické faktory. Výrobci často preferují technologicky sofistikované materiály, protože mají dlouhou životnost, snadnou dostupnost a nižší počáteční náklady, což zajišťuje jejich konkurenceschopnost. Tato volba se ale může ukázat jako kontraproduktivní, pokud se podíváme na její dopady na životní prostředí a dlouhodobé náklady. Problematika nadměrného inženýrství ukazuje na to, jak zavedené technologické paradigmy mohou vést k rozhodnutím, která neberou v úvahu skutečné potřeby trhu, ale spíše touhu po neustálém zlepšování a maximalizaci výkonu produktů.

I když to může být na první pohled těžké rozpoznat, častým důsledkem těchto inovací je, že výrobky „překonají“ potřeby některých zákazníků, kteří následně ztrácejí zájem o přehnaně technicky vyspělé produkty. To může vést k tomu, že do tržního prostoru vstoupí noví konkurenti s levnějšími a jednoduššími řešeními, která budou lépe vyhovovat potřebám spotřebitelů, kteří hledají cenově dostupnější možnosti.

V širším kontextu je také důležité si uvědomit, že tento problém není omezen pouze na výrobky, ale týká se i celkového podnikatelského přístupu. Mnoho firem z vyspělých trhů se zaměřuje na neustálé vylepšování svých produktů, což vede k inovacím, které jsou pro ně ekonomicky náročné, ale nezohledňují specifické potřeby cenově citlivějších trhů. Například, zatímco na vyspělých trzích je kladen důraz na produkty s vysokým výkonem, na emerging markets, kde je nízká kupní síla, se poptávka obrací směrem k jednodušším a cenově dostupnějším řešením. Zajímavým příkladem může být i reakce na současné ekonomické výzvy, jako jsou pandemie COVID-19 a různé geopolitické krizové situace, které vedly k rostoucí poptávce po frugálních řešeních. Lidé si začínají více vážit jednoduchosti, efektivity a cenové dostupnosti, místo přehnaně složitých nebo drahých produktů, které nemají přidanou hodnotu.

S tímto trendem se objevují i nové výzvy pro výrobce, kteří se musí zaměřit na vyvážení mezi kvalitou a cenovou dostupností, přičemž kladou důraz na udržitelnost a dlouhodobou hodnotu. Například automobilky čelí rostoucím obavám spotřebitelů ohledně cen automobilů, přičemž většina výrobců reaguje na tuto poptávku zvyšováním cen nebo snižováním nabídky menších a levnějších vozidel. Tento přístup však může zcela vynechat segment trhu, který hledá cenově dostupné možnosti a jednoduchost.

Pokud bychom měli shrnout hlavní výzvy, které přináší nadměrné inženýrství v současné době, jde o to, že se technologie stále vyvíjejí, ale ne vždy v souladu s potřebami širokých trhů. Příliš složité, technologicky vyspělé produkty, které jsou nákladné na výrobu, nemusí být vždy to, co trh skutečně potřebuje. Mnohé firmy se stále drží tradičních paradigmat výkonu, místo aby se zaměřily na efektivitu, udržitelnost a přístupné řešení. Tato změna směru je důležitá nejen z ekonomického, ale i ekolog

Jak fungují asynchronní buněčné automaty v modelování neuronálních systémů?
Jak neutronová difrakce přispívá k určení molekulární struktury
Jak fungují fotodetektory a jaký je jejich význam při detekci světla?