Co se skutečně děje v domě Ushera? Elektrické jevy, miasma a zvuky smrti

V okamžiku, kdy jsem přivedl Ushera k oknu, celou krajinu zahalil podivně záhadný světelný jev. Zvláštní záře plynoucí z jemně fosforeskujícího plynu visícího kolem sídla působila až nadpřirozeně. "Nesmíš—nesmíš to vidět!" zašeptal jsem mu s chvějícím se hlasem, když jsem ho s mírnou násilností odtáhl od okna a posadil ho. "Tyto úkazy, které tě zmátly, jsou jen elektrické jevy, které nejsou ničím neobvyklým. Nebo možná pocházejí z hnilobného miasma tůně. Pojďme zavřít okno, vzduch je chladný a nebezpečný pro tvé zdraví." Když jsem se takto snažil Ushera uklidnit, vzal jsem do ruky knihu, kterou jsem považoval za jeho oblíbenou. Byl to román o šílenství, na jehož stránkách byla tolik přítomna temnota, jak ji sám prožíval.

Kniha, kterou jsem vzal, byla "Mad Trist of Sir Lancelot Canning". Původně jsem zmínil, že je oblíbená, ale bylo to spíše v žertu; ve skutečnosti byl její obsah pro něj víc než nudný. Přesto jsem si přál, že i v té největší hlouposti by mohl najít nějakou úlevu. Na roztržitý a nervózní výjev jeho tělesného stavu jsem doufal, že mu tento příběh alespoň poskytne chvíli útěchy. A opravdu, zatímco jsem četl, pozoroval jsem, že jeho oči byly zcela pohlceny, jako by snad těžce bojoval s nějakým vnitřním démonem.

Měl jsem právě rozečtenou část, kde hrdina příběhu, Ethelred, poté co neúspěšně žádal o pokojný vstup do příbytku poustevníka, se rozhodl násilně otevřít dveře. V té chvíli jsem, přerušiv své čtení, náhle pocítil zvláštní mrazení. Bylo to, jako by v dalekém koutě sídla zněl velmi podobný zvuk praskání dřeva, jaký byl právě popisován v knize. Okamžitě jsem se snažil přisuzovat tento pocit své vnitřní přecitlivělosti, ale okamžitý zážitek tohoto jevu mě přivedl k rozrušení.

Četl jsem dál, přičemž zněl ten podivný, tvrdý a proklatý zvuk, jaký v příběhu popisuje smrtelný skřek draka, který Ethelred zabil. Když jsem dočetl, ozvalo se opět cosi podivného. Tentokrát však to nebyl jen jakýkoli zvuk. Zněl jako zubatý, skrčený, škrábavý zvuk, který přicházel zcela nezřetelně, a přitom tak věrně připomínal právě to, co jsem měl právě na jazyku. Zde jsem už opravdu začal pociťovat, že to není náhoda. To, co se dělo v příběhu, se jakoby zhmotňovalo v mé vlastní realitě.

Celkový dojem, který jsem měl z téhle nevyřčené souvislosti, mě naplnil zvláštními pocity. Četl jsem dál, stále přemýšlejíc o tom, co to vše znamená, když už po několikáté uslyším něco, co vypadá jako skutečnost – jako zvuky ze světa mimo tento.

Uvědomil jsem si, že jsem na pokraji obrovské děsivé pravdy, která by mohla vše vysvětlit. Po nějaké době jsem přestal číst a přistoupil k Usherovi. Jeho oči byly ztuhlé, jakoby vůbec neprožíval to, co jsem mu říkal, a přesto byla jeho tělesná pohybová aktivita podivná. Seděl v naprostém stavu hypnózy, mírně se kýval ze strany na stranu, a já jsem věděl, že už nemohu uniknout tomu, co on sám poznal, ale co jsem ještě neodhalil. S těmito slovy, které přednesl, se mé pojetí celého zážitku zcela změnilo.

Usher, už v tak neuvěřitelném stavu, začal mumlat o hrozné věci: "Neposloucháš to? Slyšel jsem to už dlouho… Slyšel jsem to mnoho dní zpět… Ona je v hrobě, v rakvi… A teď—noční zvuky—už to není jen příběh…"

Až v tomto okamžiku jsem si uvědomil, že všechno, co jsme slyšeli, vychází z těch nejtemnějších hlubin domu Ushera, kde se minulost a současnost mísí v šílenství, které nelze vyvrátit.

Ve skutečnosti je to, co nás obklopuje, mnohem víc než jen naše vnímání. Zvuky a jevy, které nejsou našimi smysly vždy správně zpracovány, se mohou stát těmi nejděsivějšími. To, co prožíváme v těchto chvílích, může být jen odrazem našich vlastních vnitřních bojů a strachů, které nejsme schopni rozpoznat, dokud nás nezasáhnou tak, jak to udělal Usher. Ten děsivý okamžik, kdy zjistíme, že zlo, které jsme vnímali jen ve fantazii, je ve skutečnosti blíže, než jsme si mysleli. Ať už jde o reálné nebo iluzorní jevy, jejich propojení s naším psychickým stavem je nevyhnutelné.

Jak přežít vlastní děsivou pravdu?

Byla to příšerná hodina. Pargitonův stav byl čím dál tím více zoufalý, a když jeho oči ve tmě v místnosti zažehly náznak hrůzy, Harby věděl, že něco hrozného se děje. Byl to okamžik, kdy se zdálo, že ve vzduchu visí něco neviditelného, něco, co mělo být předtím ukryto. Pargiton, dříve silný a zdravý, se ocitl v posteli jako zcela jiný člověk, ztracený ve své mysli. Harby cítil, že ta tma, která ho obklopuje, není jen venku, ale i v jeho vlastních myšlenkách.

Zatímco Pargiton bojoval s noci, Harby byl přítomen, ale bezmocný, neschopný jej zachránit. Jakubův hlas v Harbyho uších stále zněl jako ozvěna vzdálené hrůzy, která se pomalu stávala realitou. Když byl konečně přivolán doktor a později sestra, Harby cítil, že jediné, co dokáže, je čekat. Mnoho hodin strávil v naprosté tichosti, ve společnosti své vlastní bolesti. Pargiton byl nakonec odvezen do ústavu, ale Harby se stále nemohl zbavit pocitu, že přítomnost toho zla, jehož byl svědkem, zůstává s ním.

„Cítím se nyní v pokoji jako nikdy předtím. Víš, co je se mnou, a ty to víš, ale ti, kteří se o mě starají, to netuší. Jsem si vědom, že moje osvobození je blízko a že nebude příliš kruté,“ psal Pargiton. Tento dopis nebyl pouhým sdělením. Byla to poslední naděje, poslední touha, aby někdo jiný věděl, co za hrůzu prožil, aby to někdo pochopil. Tento přítel, Harby, byl jediný, komu mohl poslat svou poslední, tichou, ale hlubokou výzvu o pochopení.

Harby, když dočetl, věděl, že Pargitonovo utrpení nemůže být u konce. Jeho vlastní ztráta, jeho vlastní zmatky, jeho vnitřní konflikt mezi lítostí a strachem, to vše bylo součástí něčeho mnohem většího. Pargiton musel čelit něčemu, co bylo daleko silnější než samotná vina, která ho trápila. Byl to náraz, který nemohl ovládnout – náraz mezi tím, co byl, a tím, co mohl být. Byl to boj s vlastní duší, která neustále zpochybňovala jeho schopnost zůstat neporušený.

Problém však nebyl jen v tom, co Pargiton věděl. Jeho přítel Harby musel čelit tomu, co viděl a co nedokázal změnit. Věděl, že Pargitonovo utrpení nebylo pouze o jeho minulých hříších, ale o něčem jiném – něčem, co by možná mohl nazvat smrtelnou kletbou. Nešlo už jen o výčitky svědomí, šlo o samotnou existenci toho, co mu zůstalo – o neúprosnou realitu vlastního zrcadla. A právě v zrcadle, jak píše Pargiton, se skrývala ta nejtemnější pravda – tvář, která byla jeho vlastní, ale přesto mu byla naprosto cizí.

V dopise popisuje okamžik, kdy se stal vězněm své vlastní mysli. Všechno, co se odehrálo po jeho přiznání, bylo jen dalším krokem k tomu, co nikdy nemohl zvrátit. I když si sám sebe představoval jako nového člověka, někoho, kdo se znovu rozhodl žít, byl stále opojený vlastními vzpomínkami, které ho doháněly jako stín. V posledních řádcích svého dopisu hovoří o setkání s „neviditelným“, sám sebe si představuje jako oběť, jak se nachází ve smyčce vlastního strachu. V těchto momentech popisuje, jak i samotné kroky, které kdysi udělal, začínají být neúprosné a nevyhnutelné.

Je třeba si uvědomit, že skutečné utrpení Pargitona není jen otázkou tělesného stavu nebo hříchu, ale psychického zmatku, který si s sebou nese každý den. Co ale čtenář musí pochopit, je, že Pargitonovo pronásledování není jen vnější, ale především vnitřní. Vlastní mysl a zrcadlo, to je skutečný vězeň. Utrpení, které prožívá, je nejen výsledkem jeho minulosti, ale i důsledkem toho, jak vnímá svou přítomnost a budoucnost.

Čtenář by měl pochopit, že v takových okamžicích není možné vnímat realitu jasně. Strach, vinu a touhu po odčinění lze tak snadno zaměnit za realitu, která nás začíná ovládat. Pargitonovo znepokojení nebylo pouze o tom, co se děje s ním tělesně, ale i o tom, jak jeho duše a mysl reagují na svět kolem něj. Bylo to vědomí, že každá jeho snaha se pouze zhoršuje a že vlastní sebekritika a sebepotrestání se stávají ještě děsivějšími než cokoli jiného, co mohl zažít.