Jeli jsme dny po pobřežní silnici směrem k Mauretánii, oblasti v Alžírsku, kde jsem se narodil. Autobus, rozvrzaný a starý, nás pomalu vezl z města do městečka zapomenutého Alláhem dávno předtím, než se vůbec dozvědělo, jak se jmenuje. V arabském světě přicházejí a odcházejí staletí naložená na střechách těchto třesoucích se vozů, které je těžší udržet v provozu než dávné karavany velbloudů.

Představoval jsem si svého otce jako vysokého, štíhlého muže s tmavým plnovousem, tvář dravce, Araba, i když podle matky byl Francouz. V mé představě se otec zahleděl zamyšleně do slunce, než by mi odpověděl svým hlubokým, chraplavým hlasem, jakoby slova tvořil někde hluboko v hrdle. Řekl by: „Ó Maride, můj sladký, ženy přijdou později. Muži je přivolají.“

A já bych řekl jen: „Ach.“ Protože otec měl odpověď na všechno. Chytřejší než šajch v naší vesnici, vědoucí víc než muž na plakátu, na který jsme zrovna močili.

„Otče,“ ptal bych se dál, „proč močíme na jeho tvář?“

„Protože je modlářské dávat jeho obličej na takový plakát. Patří do špinavé uličky jako tato. Prorok, mír s ním, říká, že je to správné.“

A pak ještě: „Otče? Co děláš, když tvůj měchýř praská a v tu chvíli začne muezzin?“

V tu chvíli mě Saied praštil otevřenou dlaní do spánku. „Spíš tady?“

Podíval jsem se na něj. Všude bylo oslnivé světlo. Nevěděl jsem, kde jsme. „Kde to sakra jsme?“

„Přejeli jsme Kartágo, teď jsme na okraji Starého Tunisu.“

Věděl jsem, že on měl tu lehčí část. Hodiny proseděl v kavárně, popíjel mátový čaj a bavil se s místními. Já měl na starosti ulice nasáklé močí a mouchy. Přitom to byl můj nápad, moje cesta, moje peníze. Ale Saied si vzal čaj a řeči, já dostal vše ostatní.

Bylo téměř čas na večerní modlitbu, slunce mizelo za západní zdí. Saied podřimoval. Chtěl jsem mu to oplatit, praštit ho zpátky, ale když jsem se pohnul, otevřel oči.

„Asi je čas,“ zívl.

Jen jsem přikývl. A Saied, Poloviční Hadždž, spustil své představení.

Byl rozený lhář. Sledovat ho, jak podvádí, bylo jako pozorovat umělce při práci. Měl zapojený svůj oblíbený osobnostní modul – tvrdý, nebezpečný, nezastavitelný. Nikdo si s ním v tomhle režimu nedovolil.

Co tu teď dělal, v téhle špinavé díře u silnice, tomu říkal zábava.

Po chvíli jsem ho následoval do kavárny. Vypadal jsem zanedbaně, špinavý, ztracený. Usadil jsem se do temného rohu. Nikdo si mě nevšímal.

Saied právě dokončoval vtip, který jsem od něj slyšel už snad tucetkrát. A znovu – výbuch smíchu od prodavače a čtyř chlapů u pultu. Měli ho rádi. Věděl, jak si lidi omotat kolem prstu.

To je to, co v našem světě znamená být mužem: vědět, kdy mluvit, kdy mlčet, koho bavit a koho přesvědč

Jak se znovu postavit na nohy po všech chybách?

Byla to těžká chvíle. Moje matka se rozrušila, ale postupně se uklidnila. "Věřila jsem mu," řekla. "Nevím proč. Možná jsem si myslela, že dostanu druhou šanci žít svůj život, vrátit zpátky všechny ty roky, které jsem ztratila, napravit všechny chyby. Ale sakra, opět jsem to všechno podělala." Zavřela jsem oči a třela si je, než jsem se podívala na její zmučený obličej. "Co jsi udělala?" zeptala jsem se.

"Už o ní víš? Jak to?" zeptala se matka, zjevně zmatená. "Dohodli jsme se s jedním jejím známým, že nás informuje. Už je vlastně vyřazená z jejich plánů," řekla jsem. "Nicméně, pořád si musíme dávat pozor. Má své vlastní plány."

"To je pravda," souhlasila matka a její prst varovně ukázal na mě. "A víš, co Abu Adil udělal se svou 'moddy'? Tu, kterou si nechal udělat?" "Ano," odpověděl jsem. "To mi všechno řekl Umar. A klidně bych si s ním na pár minut pohrál." Matka si zakousla ret. "Možná bych na to přišla, jak to zařídit."

"To není tak důležité, mami," odpověděl jsem a v duchu se modlil, aby se zklidnila. V jejích očích se objevily slzy. "Omlouvám se, Maride. Omlouvám se za všechno, co jsem udělala. Za to, že jsem nebyla tou matkou, kterou jsi potřeboval."

"Možná bychom to mohli zkusit znovu?" Její hlas měl podivnou, skoro stydlivou jemnost. Měl jsem mnoho pochybností o tom, zda je to vůbec možné, ale rozhodl jsem se dát jí šanci. "To by mi nevadilo," odpověděl jsem. "Nemám žádnou lásku k minulosti."

Usmála se křivě. "Mám ráda, jak žiju v tátově domě s tebou, dítě. Myslím, že už nebudu muset zpátky do Alžíru a... víš." Hluboce jsem se nadechl a vydechl. "Slibuji ti, mami," řekl jsem. "Nikdy nebudeš muset zpátky do toho života. Nech mě se o tebe postarat."

Pak se zvedla, přišla k mému lůžku a otevřela ruce, ale ještě jsem nebyl připraven na takový projev matčiny náklonnosti. Ujal jsem se jejího polibku na tvář a krátkého objetí. Příliš jsem se v tu chvíli necítil připravený na něco víc. Jen jsem ji něžně pohladil po zádech a sledoval, jak se vrací zpět na své místo. S povzdechem řekla: "Udělals mě šťastnou, Maride. Šťastnější, než bych měla právo být. Celý můj život jsem toužila po normálním životě."

"Co chceš dělat, mami?" zeptal jsem se, abych odvedl její pozornost. "Nemám tušení. Něco užitečného. Něco skutečného," odpověděla. V hlavě jsem si představoval, jak by Angel Monroe vypadala jako pomocnice v nemocnici. Tento nápad jsem okamžitě zavrhl. "Abu Adil tě přivedl do města, aby špehovala tátu, že?"

Tímto způsobem se celá situace mezi mnou a matkou začala komplikovat. Nepřál jsem si, aby se znovu zapletla do nebezpečných intrik, ale věděl jsem, že může být užitečnou zdrojem informací. Když jsem se jí zeptal, co znamenají písmena A.L.M., matka na chvíli ztuhla, než odpověděla, že o tom nikdy neslyšela, ale její reakce byla podezřelá. Cítil jsem, že něco tají.

Byl jsem si jistý, že Saied, Half-Hajj, je zodpovědný za všechny tyto manipulace. On byl tím, kdo matku přivedl do města na příkaz Abu Adila. Začínalo mi být jasné, že některé stopy vedou zpět k němu, což přidávalo další vrstvu zmatku a nebezpečí do celé situace.

Kdo platí cenu klidu?

Přijel jsem k snídani pozdě, s buta‑qualide kocovinou; dvě hodiny jsem byl polofunkční a to stačilo, aby na mě Papa pohlédl se zkříženými pažemi. Jeho nelibost se nezapomíná — tohle pravidlo jsem si osvojil dřív, než jsem poznal, že má i lidi, kteří mu nést zášť. Dopoledne jsem se proto stavoval u Lailina modshopu ve čtvrti Budayeen a koupil si sleep control. Preferuji půl tuctu krasavic, ale teď už furt kontroluji, jestli někdo nesleduje každý můj krok; Papa má milion špionů.

Výhody života pod jeho ochranou jsou materiální a bezprecedentní. Postel — něco, co jsem nikdy dřív neměl — mi dovolí házet špinavé ponožky pod nábytek a vědět, kde skončí ztracené věci, i když nepřístupné. Stále z ní párkrát týdně spadnu, ale sleep control mě nenechá procitnout; ráno jsem prostě hromádka na podlaze. Dostal jsem suite v západním křídle Friedlanderova domu, skříň přeplněnou oděvy různých stylů a hromadu sofistikovaných hraček — constrained‑AI deck, holo systém, argon solipsizer — a na stole mi jednou týdně někdo nechá obálku s hotovostí.

Kmuzu, jehož jsem se obával jako poslův štětec, je mi teď při ruce. Při úpravě kravaty si se mnou pohrál jako s drobnou záležitostí a jeho gesto probudilo vzpomínky na dobu, kdy jsem bydlel v jedné místnosti a jediným společníkem mi byla pilulka. Yasmin občas přespávala, teď se mi vyhýbá — pach zabitých, které na sobě nosím, je dlouhý. Když jsem si hrál na sarkastického, že by mě Kmuzu bil a přesto zůstal mým přítelem, zaslechl jsem v jeho hlase led, jaký málokdy cítím; napětí v místnosti se rozplynulo jen tak, že mi pomohl ustřihnout konec kravaty.

Snídaně byla nařízena — Friedlander věří, že je nejdůležitějším jídlem dne — a já si při ní myslel na svobodu. Penězi si ji nekoupím; Papa nepřijímá úplatky, které by mu vzaly moc nad mými rozhodnutími. Možná jsou jiné páky, jiná možnost najít propustku. Když mi Kmuzu nabízí odvoz, vím, že bez něj nikam nepůjdu. V autě, vedle fontán a upravených stromů Papaho zahrady, jsem na chvilku předstíral, že klid může být věčný; venku, za branou, mě ale město vtáhlo zpět do sváru hluku, pachu a shonu.

Na Walid al‑Akbaru, před stanicí, kde dohlížím nad záležitostmi Budayeen, stojí děti. Nevím, jestli čekají na poutníka, který přivede zločince, nebo na rodiče propuštěné z cely, nebo jen tak postávají a doufají v pár kiam. Byl jsem jedním z nich — ne tak dávno — a bez přemýšlení jim házím mince, jen abych sledoval, jak se po nich vrhají. Když sáhnu do kapsy, cítím váhu toho, co mi bylo dáno: ne svobodu, ale prostředky a součást stroje, který mě udržuje na místě.