V září 1916, po několika měsících intenzivní práce, jsem obdržel varování od jednoho z mých agentů v Paříži. Zaměřil se na osobu středního věku, pěstěného vzhledu, opáleného, což odpovídalo pravému španělskému typu. V jeho rukou si všiml zápalkové krabičky, která byla typická pro Německo. Ubytování v hotelu mu potvrdilo, že tento muž přijel ze Švýcarska a že příští den měl odjet z pařížské stanice d'Orsay. I když nás tento nález okamžitě přivedl k podezření, rozhodli jsme se nejednat příliš ukvapeně a sledovat ho na jeho cestě. Možná nám jeho chování během cesty poskytne nový klíč.

Jedním z mých přátel, kapitánem Jeanbrauem, který měl být na cestě do Španělska ve stejný den, jsme se rozhodli spolupracovat s inspektorem Garangerem z Generální bezpečnosti. Ten měl za úkol nepustit podezřelého ze zřetele. Jakmile dorazili na stanici v Hendaye, kapitán Jeanbrau okamžitě rozpoznal mladého poddůstojníka, který měl být varován telegraphem. Prošli kolem něj bez zastavení a pouze prohodili: "Máme dva." A skutečně, když se setkali v kanceláři vojenského komisaře, přivedl inspektor Garanger několik zaměstnanců stanice, mezi nimiž byly dvě osoby k zatčení. Jednou z nich byl muž s zápalkovou krabičkou, ale druhý, který se k němu připojil na stanici v Daxu, si zasluhoval rovněž naši pozornost.

Byl to muž, který se představil jako španělský funkcionář jménem Serra. Tvrdil, že má za úkol rekrutovat španělské pracovníky pro Francii. Když se jej pokusili prohledat, tvrdil, že má důležité styky s prefekty v Pyrenejích a Gironde. Ale Serra se bránil, a když ho podrobili prohlídce, na nic kompromitujícího nenarazili. Avšak v jeho kapse nalezli malý notes, ve kterém byly napsány podivné poznámky. Všechny "dámy" v jeho poznámkách měly jména lodí, což mohlo znamenat údaje o tonáži, přístavech, národnostech, termínech odplutí nebo destinacích. Měli jsme zde jasný důkaz o špionáži. Serra byl ihned převezen do vězení v Bayonne, kde jeho korespondence začala odhalovat další stopy vedoucí k širší špionážní síti.

Přestože byla celá záležitost původně považována za chybu, díky novým informacím, které jsme obdrželi, jsme byli schopni rozkrýt skutečnou špionážní síť. Dopis, který Serra dostal do vězení, obsahoval klíč k šifrování a další informace o lodích v přístavu. Následně jsme zatkli dalšího španělského špeha, jménem Torres, který se okamžitě přiznal. Serra, na rozdíl od něj, neustále tvrdil, že je nevinný, a neustále si stěžoval na nespravedlnost, která mu byla způsobena. Jeho chování bylo obzvláště záhadné, protože když mluvil o špionáži, působil jako přítel Francie a obviňoval ji z nespravedlivé perzekuce.

Důležitost těchto objevů ležela v tom, že jejich následky přesáhly rámec jednoho incidentu. Na první pohled nevinná poznámka a kontrola jedné osoby odhalily celé souvislosti a umožnily rozkrýt špionážní síť, která mohla mít fatální následky pro bezpečnost celé země.

Na základě tohoto případu, ať už byla špionážní síť malá nebo rozsáhlá, je důležité si uvědomit, že i nejmenší detail může mít zásadní význam. Když máme důkaz, že se jedná o špionáž, každý krok – ať už jde o detailní sledování osoby nebo rozkrývání šifrovacího systému – se stává klíčem k úspěchu.

Jak vysoké mohou быть sázky ve hře, která se změní v duel?

Panely na stěnách, elektrický krb, tlumené světlo a těžký koberec – zachytil jsem její zmatený pohled. Maxwell a Carlyle se k nám připojili, a tak jsme si sedli k hře, která pokračovala jako obvykle, ale od začátku bylo jasné, že sázky budou vysoké. Jednou jsme vyhráli, podruhé prohráli. Maurice hrál se svou obvyklou lhostejností. Zpravidla jsem prohrával, ale byl jsem na to zvyklý. Hráli jsme se dvěma balíčky – loďskými kartami, růžovým a zeleným. Zelený balíček byl Mauriceův – nebo spíše náš – a Maurice měl štěstí, protože vyhrával s růžovými kartami stejně často jako s těmi zelenými. Juliette seděla v pozadí ve stínech. Nikdy nepromluvila, ale viděl jsem, že Maurice si byl její přítomnosti vědom. Nebyl nervózní, ale v jeho očích byla tvrdá odhodlanost, a zatímco sázky rostly, v tichu místnosti bylo slyšet pouze zvuk žetonů a příležitostné výzvy.

Dvakrát Maurice vyhrál velkou částku, a dvakrát Wendell koupil žetony za dolarové bankovky. Ale my jsme nehráli o dolarové bankovky; my jsme chtěli ty křehké, čisté bankovky, které jsme věděli, že má u sebe. Hra pokračovala, sázky rostly a atmosféra byla stále napjatější. Brandy teklo častěji než obvykle. Maurice to s ním šetřil méně než ostatní, a jeho tvář nesla sebevědomý úsměv. Daily navrhl, že Juliette by mohla být unavená, ale ona zakroutila hlavou. Nevím, zda Maurice byl spokojený s tím, že by měla hru ukončit, ale určitě byla první, kdo si uvědomil, že se hra mění v duel mezi Mauricem a Wendellem. Když jsem ji jednou zachytil pohledem, usmála se, ale mohl jsem přísahat, že na jejích rtech byla jemná trhlina. Většinou ho však pozorovala s obavami v očích.

500 – 1 000 – 2 000. Carlyle složil svou ruku. „Poslouchej, Maurice, já mám rád karty, ale jestli je hra příliš velká, raději se stáhnu,“ řekl. Wendell, s pohrdavým úsměvem, přehodil žetony: „Pokud je hra příliš velká pro ostatní, mohli byste skončit dříve, než budeme hotovi.“ Hra pokračovala. Maurice prohrával, pak zase vyhrával, ale pokaždé, když vyhrál, bylo to víc než to, co prohrál. Bylo těžké zjistit, jak na tom vlastně jsme, protože Carlyleho žetony se také dostaly do hry. Wendell už byl celý zrudlý a měl málo žetonů, většinu dolarových bankovek prohrál. Královský pot se připravoval. Drželi jsme zelené karty – Mauriceovy. Všichni jsme vsadili 200, aby se dostali do hry. V potu bylo už 800. Wendell otevřel na 1000. Slova vyřkl jako výzvu přes stůl. Maurice klidně přistoupil, posunul své žetony dopředu. Já jsem taky přišel s párem kluků. Maxwell šel ven. Daily šel ven, pak jsem já složil. Wendell dal 1000, Maurice ho zvýšil o 1000, Wendell opět zvýšil. Maurice přijal a vyhrál.

Carlyle stál zády k krbu. Myslím, že jsme všichni už věděli, že už nejsme součástí hry. Juliette pozorovala Maurice a v jejích temných očích byla obava. Daily se opřel. Wendell přerušil ticho: „Nemám už žádné žetony.“ Maurice se tiše zeptal: „Nemyslíš, že jsi dnes večer už dost prohrál?“ A přidal: „Určitě jsi už dost prohrál, nezdá se vám?“ otočil se k nám. Wendell zvedl hlavu. Juliette se usmívala. Tento úsměv musel být tím, co ho nakonec přesvědčilo. „Ještě žetony,“ zavolal Wendell. Maurice zavrtěl hlavou. „Jedna hra, pokud trváš,“ řekl tiše, „500 liber v bankovkách – dorovnej je,“ vyzval ho a položil je na stůl, pak s jemnými prsty začal počítat. Viděl jsem, jak Wendell rychle mrkl na Maurice, ale jeho rival byl klidně netečný. Najednou se Maurice obrátil k Juliette: „Přetneš mi karty?“ Zeptal se. Lehce se předklonila a do vzduchu se nesl jemný parfém. Přetnula je a podívala se mu do očí. Když jsem se podíval zpět na Wendella, držel v ruce pět bílých a křehkých bankovek Bank of England. Měl to být studený pokus. Maurice rozdával a karty byly zelené.

Tuto scénu si nebudu snadno pamatovat. Wendell, zarudlý a mírně opilý, Carlyle a Daily ve stínech. Juliette, její oči nikdy nesundávaly pohled z Maurice. Z těch dvou byl Maurice klidnější – v jeho očích byl dokonce jiskřička, když se podíval na mě. „Všechno připraveno,“ zašeptal. Carlyle si otíral čelo kapesníkem. Tento pohyb přitáhl mou pozornost, pak Wendell zíral na své karty. Tony položil eso na stůl. Eso vysoké! Čas jako by se zastavil. „Podvádíš!“ Nenávistné slovo se ozvalo místností. Oba muži vyskočili na nohy. Wendell, nestabilní, ukázal prstem a obvinil. Na moment jsem viděl hněv v Mauriceových očích, ale potom tiše promluvil: „Vyhrál jsem tyto bankovky čestně,“ řekl a zdůraznil slovo „bankovky“. Kdyby použil slovo peníze, možná by věci byly jiné, ale když řekl „bankovky“, Wendell musel okamžitě pochopit, že byl oklamán. Ruka se mu okamžitě natáhla k pasu. Maurice se sklonil, aby vzal bankovky. Wendell vystřelil! Nevěděl jsem, kdo uchopil Wendella, ale chytil jsem Maurice, jak padal. V ruce držel bankovky a my ho položili na pohovku. Kulka svou práci udělala. Juliette klečela vedle něj. Slyšel jsem, jak zašeptala: „Jak jsi to mohl, Maurice, jak jsi mě mohl zklamat?“ Ale věděl jsem, že mě nezklamal. Lékař, kterého zavolali, dal Maurice deset minut, a to byla ještě jedna minuta příliš dlouhá. Potom se otočil ke mně a zašeptal: „I políbit malé nožky Cinderelly… to bylo něco.“ Dlouho se díval na Juliette, a pak zemřel. Juliette jsem nesl do její kajuty. Loďní policie převzala Wendella. Tři týdny poté jsem seděl v místnosti s vysokými stropy v Whitehallu a mluvil s mým nadřízeným. „Tyto bankovky jsou jednoznačným důkazem,“ řekl. „Podle jejich čísel jsme dokázali vystopovat muže, kterému Wendell prodal plány. Opatrnost je vždy lepší než později litovat. Je útěchou myslet na to, že Maurice, chudák, zemřel pro dobrý účel. Nepodváděl nás.“ A když jsem scházel po schodech, myslel jsem na Maurice, jeho tmavé oči a usměvavé rty, ale možná víc než cokoli jiného na ty označené karty ležící v jeho kajutě – nevyužité.

Jaké jsou základy somatického pohybu a jak se liší od tradičního cvičení?
Jak vytvořit silný vizuální příběh v potravinové fotografii: Klíčové tipy od odborníků
Jak vytvořit a použít fragmenty v Android aplikacích
Jak navrhnout a vyrobit elektroniku pro dálkově ovládané projekty
Jak se japonská policie vypořádává s kriminalitou a co je důležité vědět o japonském právním systému?