Ideologie Bílosti, jak ji popisuje Spencer, má podle něj duchovní i materiální podstatu, která je zřetelně odlišná od ostatních. Duchovní esencí Bílého muže je vášnivá touha po kolonizaci, dobytí, objevování a budování civilizací, jako je evropská civilizace. Tato esence však dnes podle Spencera spočívá spíše v lenosti, beznaději a stagnaci suburbanizovaných mladých lidí, kteří nevidí žádné možnosti ani aspirace. Na materiální úrovni pak Alt-right usiluje o znovuvytvoření této civilizace jako výlučného Bílého „etno-státu“, obdobně jako sionismus realizoval své ideály ve státě Izrael.

Postavy jako Yiannopoulos či David Duke, členové hnutí Proud Boys, budují západní mužskou identitu především prostřednictvím útoků na feminismus, který označují za falešnou ideologii sloužící k obraně „nepřitažlivých“ žen, které chtějí zakrýt své sexuální neúspěchy. Bez ohledu na vzájemné rozpory či neochotu ke kooperaci, všichni tito aktéři spojují touhu po formulaci vědomí Bílé mužské identity a chtějí zachovat patriarchální status quo jak doma, tak v širším světě. Proto útočí na feminismus, často záměnou pojmů „ženy“ a „feministky“, a popírají například statistiky týkající se sexuálního obtěžování žen na univerzitách nebo platové nerovnosti mezi muži a ženami.

Tato hnutí také sdílí hlubokou nenávist vůči černým, hnědým lidem, ne-bílým imigrantům a muslimům, a zároveň obdiv k populistické politice Donalda Trumpa, která podle nich posiluje vědomí Bílé mužské identity svým otevřeným rozlišením mezi „silnou“ bílou civilizací a „odpadními“ zeměmi, mezi „skutečnými“ muži a ženami, a mezi „smysluplným“ konzervatismem zaměřeným na národní identitu, na rozdíl od neoliberálního kapitalismu a demokratizace světa. Pro Alt-right je politika proti imigraci, stavba zdí a zákaz muslimů pokračováním silných patriarchálních instinktů chránit své ženy a civilizaci.

Rasismus je klíčovým prvkem identity Alt-right, která otevřeně hlásá nenávist a přetváří rasismus do módy tím, že kritizuje liberální multikulturalismus jako „Bílou genocidu“. Postavy jako Greg Johnson nebo Stefan Molyneux využívají pseudo-vědecké argumenty, například tvrzení o rozdílech IQ mezi etnickými skupinami, aby legitimizovaly své rasistické postoje. Alt-right tak spojuje antifeminismus, islamofobii a xenofobii vůči migrantům do širšího schématu západního chauvinismu, který prezentuje „jiné“ – ženy, muslimy, migranty – jako hrozbu pro americký způsob života.

V Evropě, zvláště v souvislosti s migrační krizí a rostoucím počtem uprchlíků ze Sýrie, rostou paralelně anti-muslimské hysterie a nenávistné skupiny, jež navazují spolupráci s americkými protějšky, čímž vzniká transatlantická aliance nenávisti. Feminismus je v této souvislosti vnímán jako ideologie, která napadá tradiční rodinnou strukturu a hodnoty.

Z akademického hlediska je zásadní pochopit, jak se nenávist v tomto prostředí systematicky produkuje a živí, a jak se koncepty Alt-right prolínají s reálným životem prostřednictvím internetu a sociálních sítí, kde se duchovní i materiální složky ideologie neustále reprodukují. Tyto myšlenkové konstrukce, jako jsou „Bílá rasa“, „Západ“, „evropská civilizace“ nebo „Bílá genocida“, mají své negativní protějšky v termínech „feministky“, „muslimové“, „Mexičané“, „multikulturalismus“ – často používaných jako symboly hrozby.

Filozofické základy Alt-right lze spatřovat v idejích Evoly, Nietzscheho nebo Heideggera, kteří zdůrazňují „duchovního muže“, „mocné elitní jedince“ či bytí přesahující každodenní smrtelnost, a de Benoista, jenž prosazuje právo na evropskou čistotu. Přestože se Alt-right konceptuálně staví proti liberální politice individuální svobody a multikulturalismu, v jistém smyslu neúmyslně navazuje na liberální představu racionálního, soběstačného jednotlivce usilujícího o štěstí a úspěch v rámci kapitalistického systému.

Liberální společnost neřeší historické a ekonomické nerovnosti systematicky, místo toho „uznává“ kulturní rozdíly jako součást mozaiky „přijatelných“ identit, aniž by však zásadně napravovala strukturální sociální nespravedlnosti. Alt-right kritizuje kulturní aspekt liberálního multikulturalismu, ale sám praktikuje identitní politiku obrácenou, která se opírá o afirmaci Bílé identity jako nadřazené.

Důležité je si uvědomit, že ideologické mechanismy Alt-right nejsou jen expresí strachu z úpadku nebo reakčního konzervatismu, ale také hluboce zakořeněnou odpovědí na skutečné i vnímané ekonomické, sociální a kulturní nerovnosti. Porozumění tomuto kontextu je klíčové pro hledání způsobů, jak efektivněji čelit nenávistným ideologiím a podporovat inkluzivní a spravedlivou společnost.

Jak jsou muslimové zobrazováni v ideologii Alt-right: Bílá nadvláda, xenofobie a orientalistická disembodimentace

Populistické strany a hnutí v USA i Evropě často konstruují identitu Američana jako projev bílé nadvlády, v rámci univerzálního paradigmu západního liberalismu, kde je muslim prezentován jako jeho přesný opak. Tento proces, označovaný jako „disembodiment“ (rozložení identity), spočívá v odcizení muslimského těla a kultury skrze mechanismy bílé nadvlády, antiimigrační xenofobie a orientalistických narativů. Muslimové nejsou vnímáni jako jednotlivci s rozmanitými identitami, ale jako homogenní „cizí“ masa, jejíž odlišnosti – ať už jde o způsoby modlení, chování na veřejnosti nebo používání veřejných toalet – jsou vnímány jako ohrožení „domova“ Západu.

Orientalismus zde funguje jako moderní rozpouštědlo identity muslimů, kteří jsou redukováni na exotickou směsici primitivních, zaostalých a uzavřených společenství, jejichž náboženství je označeno za „zvrácené“. Pro Alt-right, podobně jako pro feministické kritiky, muslim existuje pouze jako zrcadlový obraz padoucha, narušujícího stabilní řád západního liberalismu. Podle této ideologie liberální média bezostyšně propagují multikulturalismus a upřednostňují muslimského „jiného“ na úkor údajného univerzálního základu západní civilizace.

Tento údajný univerzalismus však není skutečně univerzální, nýbrž se jedná o judeo-křesťanský partikularismus, jehož multikulturalismus představuje jen povrchní symboliku bez hlubšího řešení systémového rasismu. Koncept civilizace je mentální konstrukcí a „Západ“ je imaginací, jejíž hranice a nadřazenost závisí na tom, kdo ji definuje.

Historicky je americká společnost poznamenána ambivalentním vztahem k migraci. Migrující těla byla vždy rasově a kulturně označována – ať už to byli afričtí otroci, židovští uprchlíci, polští katolíci nebo čínští dělníci. Budování národa záviselo na potřebě pracovní síly, která se však často střetávala s rasistickými teoriemi eugeniky a bílé nadřazenosti. Tyto protiklady vedly k významným společenským změnám, jako bylo zrušení otroctví, hnutí za občanská práva a požadavky na sociální spravedlnost, ale i k segregaci a bílému exodu z městských čtvrtí.

Po druhé světové válce pokračuje tento konflikt v souvislosti s migrací Hispánců a muslimů, kteří jsou vystaveni intenzivní antiimigrační xenofobii. Americká národní identita je tak znovu a znovu definována v rámci „domácího i globálního rasového divadla“, jak to popisuje Howard Winant. Spojené státy, zatímco se prezentují jako vůdce „svobodného světa“, čelí neustálému napětí mezi deklarovanými hodnotami svobody a demokracie a skutečností rasové subordination, která je nezbytnou součástí jejich modernizačního a impéria rozšiřujícího projektu.

Modernizace a budování národa zahrnuje vytváření jasného rozdělení na „my“ – občany, a „oni“ – cizince, přičemž toto rozdělení je zprostředkováno závazkem k ideálům volného trhu, liberalismu a demokracie. Tento závazek je však zároveň filtrován rasově-kulturním prismatem, které vytváří hierarchii „jiných“. V rámci této hierarchie jsou na vrcholu například severské bílé skupiny, níže pak profesionálové z Asie, a úplně mimo rámec pak Mexičané a muslimové, a to i přesto, že všichni mohou být stejně oddaní americkým hodnotám.

Tento model budování národa tedy současně umožňuje ekonomickou integraci migrantů jako pracovní síly, zároveň však zachovává kulturní ideologii, která staví bílého protestantského osadníka do pozice kulturní nadřazenosti. Diskurz a politika imigrace tak představují propojení mezi strukturou a významem, kde struktury volného trhu a liberalismu uznávají jednotlivce jako ziskově orientovaného aktéra, avšak rasové imaginace tento stejný jedinec jsou redukovány na primitivní a nevyspělé entity.

Národ slibuje svobodu a demokracii, avšak globální impérium si vyžaduje „antidemokratickou a nemorální rasovou subordinaci“ jiných. V představách Alt-right jsou muslimové globálním „jiným“ a Mexičané pak regionálním „jiným“. Taková ideologie výrazně zjednodušuje komplexní sociální a kulturní dynamiky a omezuje pochopení identity na binární opozice, které slouží k udržení strukturální hierarchie moci.

Je nezbytné chápat, že tyto ideologické konstrukty nejsou pouze odrazem předsudků, ale jsou také integrovány do politických a ekonomických struktur, které ovlivňují životy migrantů i občanů. Diskurz o migraci a identitě tak není jen otázkou slov, ale zároveň i otázkou přístupu ke vzdělání, zaměstnání a zdravotní péči. Proto je nutné vidět rasové a kulturní stereotypy v kontextu širších mocenských vztahů a systémových nerovností, které jsou i dnes jádrem národních i globálních konfliktů.

Co je skutečným cílem nekonečného boje – vykořisťování nebo emancipace?

V prostředí třídní kultury, která osciluje mezi vykořisťováním a emancipací, nabývají životní světy migrantů v Houstonu, Dallasu a El Pasu stejné autenticity jako bílé ploty v příměstských čtvrtích bělošské Ameriky. Klíčovou otázkou není, co je „autentičtější“, ale která z nekonečných forem boje má být legitimizována: nekonečný boj o vykořisťování, nebo nekonečný boj o přežití? Tento rozpor stojí v samém středu ideologického střetu mezi „velkým snem“ alt-rightu a „velkým snem“ levicových emancipací.

Alt-right transformuje nekonečný boj o přežití v boj o nadvládu – a to pod záminkou kulturní, duchovní a tělesné nadřazenosti bělocha. Tato ideologie staví na fetišizaci bělošské identity, která se má uchovat v „etnostátu“, zcela odděleném od migrace, jinakosti a historické plurality. Pro alt-right, podle vzoru Richarda Spencera, emancipace neznamená osvobození od vykořisťování, ale uchování čisté rasy jako jakéhosi genetického dědictví, nadřazeného a izolovaného, srovnatelného s plemenným hřebcem nebo vzácným stromem.

Tento druh „duchovní“ nadřazenosti však není ničím jiným než skrytým liberalismem, posedlým soukromým vlastnictvím a tržním individualismem. Spencerova představa o nadřazeném bělochovi, který akumuluje „světodějinnou moc“ skrze vlastnictví území, domů, grilů a symbolů úspěchu, je ve skutečnosti ideologická racionalizace vykořisťování – formou přetvářenou do pseudoduchovního ideálu „čisté identity“. V tomto sebedefinování bělošství jako komodity dochází k radikálnímu zploštění člověka – ke ztotožnění lidské hodnoty s kvantitativní existencí, jak to popsal Marx.

Marxova kritika soukromého vlastnictví jako produktu odcizené práce odhaluje „tajemství“ kapitalismu – že každé nové zboží představuje nový potenciál pro vzájemné okrádání a vykořisťování. S růstem moci peněz roste i potřeba po penězích samotných, až se z člověka stává čiré kvantitativní bytí. V tomto kontextu je „etnostát“ alt-rightu jen vyšší formou fetišizace, kde se historická a geografická selekce stává nástrojem posílení potřeby po bělošské identitě. Tato potřeba je pěstována jak skrze kulturní konstrukty, tak skrze digitální topografii pravicového populismu, čímž se reprodukuje nekonečný boj o vykořisťování jako „duchovní poslání“.

V jádru bělošského nacionalismu se nachází filozofie Samuela Huntingtona, jehož dílo Who Are We? se stalo ideologickým základem pro mnoho supremacistických hnutí. Huntington tvrdí, že americká identita je zakořeněna v tzv. „osidlovací kultuře“ — v esenci čisté euroamerické civilizace, která je kvalitativně odlišná od „kultury migrantů“. Zakladatelé Ameriky nebyli podle něj imigranty, ale osadníky, kteří přinesli jazyk, křesťanskou morálku, evropské umění a návyky, kterým se ostatní museli přizpůsobit. V této optice je Amerika kolonizačním projektem vytvořeným na „tabula rasa“, kde původní obyvatelé neexistují jako politický subjekt, ale spíše jako součást přírody.

Tato ideologická konstrukce čelí zásadní kritice z jiných historických perspektiv. Například Marcus Hansen popisuje tyto zakladatele jako exulanty nebo zlatokopy vyhnané ze svých zemí kvůli pronásledování nebo chudobě. Pro historika Spickarda začíná americký imigrační příběh genocidou a vyvlastněním původních obyvatel – násilím, které není paralelní kapitolou, ale samotným úvodem americké historie. Abu-Laban a Lamont dále odhalují, jak byly imigrační politiky formovány na základě rasových hierarchií a eugenických konstrukcí, které vytvářely dichotomii mezi „osadníky“ a „novými imigranty“. Tyt

Jaké motivy скрываются за преступлением в истории Чероки Стрип?
Jak optimalizovat synchronizaci Digitálních Dvojčat v komunikačních systémech?
Jak správně využívat tón a kontrast při kresbě uhlíkem
Jaké skutečné motivy stojí za prodejem kostelního stříbra?
Jak myšlenky formují naše přežití: O vlivu řeči a myšlení na lidskou existenci