Investice do zlepšení genderové identity a společenského dobra není obětí jednotlivce, ale nutností. Tento druh investice není iracionální, nesvazuje jedince ani neomezuje jejich práva. Pojem hodnoty je ideologický konstrukt – podle toho, zda jej hodnotíme z pohledu individualismu nebo komunitárního přístupu, můžeme spatřit existenciální krizi, ale zároveň i existenciální povznesení. Po hospodářské krizi 30. let minulého století se kapitalismus, zejména ten keynesiánský, naučil, že bez podpory práce – tedy masové společnosti, která vytváří poptávku a umožňuje maximalizaci zisku – by nemohl přežít. Pokud by kapitalisté neúprosně vykořisťovali práci v zájmu vlastního sobeckého zájmu, kapitalismus by sám sebe zničil skrze nezaměstnanost, nerovnost a nedostatek poptávky.

David Peet dekonstruuje teorii komparativních výhod Davida Ricarda jako ideologický nástroj imperiální moci. Ricardo argumentoval, že každý národ by se měl specializovat na výrobu zboží, v němž má největší komparativní výhodu, což však podle Peeta sloužilo pouze k upevnění britské kontroly nad výrobou a tím i geopolitickou a geoekonomickou mocí. Teorie volného obchodu, založená na individuálním sobeckém zájmu, je ve skutečnosti ideologickým aktem přisuzujícím ekonomickou „hodnotu“ národům s geopolitickou silou, a devalvujícím země převážně zemědělské, nikoli proto, že by nebyly schopné rozvinout výrobu, ale protože volný obchod je rafinovaný způsob, jak zamaskovat nesvobodu bezmocných národů. Sobeckost tak není racionální univerzální princip, ale výsadou těch, kdo mají geopolitickou moc.

V tomto světle představovaly programy jako New Deal v USA či demokratický socialismus v západní Evropě snahy o zmírnění nerovností, redistribuci a podporu práce. Vytvoření střední třídy, která by podpořila spotřebu a tím prodloužila životaschopnost kapitalismu, nebylo obětí, ale nutností. Sociální principy zahrnující placenou dovolenou, zdravotní péči zdarma či sociální zabezpečení nejsou příklady obětování, ale nevyhnutelné investice do společenského vzestupu. Hodnota jednotlivce je tak otázkou měřítka – zda ji vnímáme přes prizma krátkodobého, atomizovaného spotřebitelství, nebo dlouhodobého štěstí a přežití v rámci širší společnosti.

Amartya Sen kritizuje úzký pohled neoklasické ekonomie na lidskou přirozenost jako výhradně racionálně sobeckou. Člověk redukovaný na „ekonomického člověka“ je zjednodušující a nepřesný obraz. Lidské chování je mnohovrstevnaté, zahrnující povinnosti, lásku i zájem o druhé, což často nelze izolovat nebo jednoduše analyzovat. Pečovatelské a mateřské role nelze pochopit skrze úzké rámce sobeckého racionalismu; tyto vztahy přesahují smluvní logiku a zahrnují každodenní opakující se, někdy nevděčné, ale nezbytné úkony. Pokud individualismus staví jádro individuality na vlastnictví a nezávislosti, pak mateřství představuje „morální kanibalismus“ pečovatele v systému, který nedoceňuje ani ekonomicky, ani emocionálně péči o druhé.

Liberální koncepce morálního života je individualistická, což znamená, že morálka nesmí být diktována státem či církví. Tento posun od božských zákonů k autonomnímu rozhodování jedince znamenal obrovský demokratický průlom. Oddělení fakt od morálních hodnocení vytvořilo prostor pro individuální volbu hodnot na základě racionálního posouzení faktů. Fakta sama však neukládají morální povinnosti – existuje nezměrná propast mezi fakty a morálním posouzením. Přestože fakticky trpící dítě nebo zraněný člověk jsou neoddiskutovatelné skutečnosti, tyto jevy samy o sobě neurčují, co je morálně správné či povinné. Svoboda jednotlivce spočívá v této schopnosti interpretovat a tvořit morálku nezávisle na vnějších autoritách.

Významným poznatkem je, že svoboda a individuální práva nelze pochopit bez kontextu širších sociálních a historických struktur. Svoboda jednotlivce není izolovaná entita, ale je vázána na sociální podmínky a kolektivní blaho. Individualismus, pokud se zúží pouze na sobecký racionální zájem, opomíjí hlubokou vzájemnou propojenost lidí v rodinách, komunitách a společnostech. Porozumění této komplexitě je nezbytné nejen pro správné chápání ekonomických a politických teorií, ale také pro rozvoj společnosti, která dokáže harmonizovat svobodu jednotlivce se společenskou odpovědností.

Jak Alt-right ženy přetvářejí patriarchát a feminismus v kontextu neoliberálního individualismu a kulturních konfliktů?

Alt-right ženy představují komplikovaný fenomén, který zároveň ztělesňuje a zároveň rozebírá patriarchální struktury prostřednictvím své politické a kulturní pozice. Jejich přístup k ženství a feminismus je hluboce protikladný – odmítají tradiční hodnoty péče a emoční práce jako něco slabého, ženského a neefektivního, což vede k delegitimizaci těchto forem práce v oblasti správy, politiky a geopolitiky. Tento postoj se spojuje s ideologií, která hodnotí emocionální a pečovatelskou práci jako nepraktickou a neužitečnou epistemologii, nehodnou vládnutí či řízení.

Alt-right ženy přebírají patriarchální rámec a zároveň odtělují vlastní osobnost tím, že se stylizují do podoby „Alt-right stylu genderu“, což je kulturně-politický akt, který vyjadřuje jejich pozici ve společnosti. Tato „ztělesněná absence těla“ slouží k tomu, aby byly ženy a feministky vykreslovány jako zrádné, klebetné a nepřátelské k mužům, přičemž jim zároveň je připisována vina za společenské problémy jako nezaměstnanost, rozklad střední třídy nebo pocit „zmužnění“. Tento narativ bagatelizuje širší ekonomické a politické procesy, jako je neoliberální globalizace, války vedené za imperiální zájmy či rostoucí nerovnost, a místo toho hledá viníky v kulturních „jiných“ – ženách, imigrantech či muslimských komunitách.

Stejně jako liberální feminismus, i Alt-right sdílí chybu objektivistické etiky, založené na individualismu, která vidí emancipaci jako výsledek práce, vlastnictví a hromadění majetku. Tento model však vyžaduje zachování nerovné sexuální ekonomiky, kde jsou reprodukce a práce stále genderově rozděleny. Péče o druhé je tedy systematicky podceňována a degradována, přestože je často glorifikována v tradičních rolích matek a pečovatelek. Když ženy vstupují do „veřejné“ sféry – politiky, práce, trhu – jsou často stigmatizovány jako zrádkyně své „přirozené“ role a jejich ambice jsou zesměšňovány jako něco nepřirozeného či dokonce nebezpečného.

Alt-right muži, ač často vyjadřují úctu vůči ženám jako pečovatelkám, v realitě odmítají jejich účast v politice a ekonomice. Tato rozpolcenost odráží hlubší neochotu přiznat, že právě tyto sféry by mohly být přetvořeny v prostředí podporující péči a solidaritu. Liberalismus oslavuje mužskou „šlechetnost“ jako rytířství, ale když žena usiluje o stejnou efektivitu a soutěživost v pracovním procesu, je její chování negativně hodnoceno.

Vývoj Alt-right hnutí a jeho ženských reprezentantek nelze pochopit bez propojení s neoliberálním individualismem, který je duší kapitalistického tělesa. Tento systém legitimizuje nerovnost jako „přirozenou“ a odůvodňuje ji konkurencí mezi jedinci. Multikulturalismus, který se zdá být afirmací diverzity, ve skutečnosti často zachovává povrchové rozpoznání menšin bez hlubšího ekonomického či společenského přerozdělení moci a bohatství. V tomto rámci může být jakákoli identita vytržena z kontextu historie a územní zkušenosti a redukována na prázdný znak.

Alt-right ženy tímto způsobem reprodukují vzorce systémové nerovnosti, aniž by kriticky analyzovaly širší geopolitické a historické kontexty útlaku a nespravedlnosti. Namísto toho se stávají součástí kulturního rámce, který zjednodušuje a bagatelizuje komplexní problémy globalizace, neoliberalismu a rasismu. Tato perspektiva neumožňuje pochopení skutečných příčin sociálních a ekonomických krizí a přispívá k jejich zkreslenému vidění jako „problémů žen, imigrantů a menšin“.

Péče a emocionální práce by neměly být vnímány jako méněcenné ve vztahu k politice, ekonomice či správě věcí veřejných. Pochopení jejich hodnoty může vést k přehodnocení samotných struktur moci a společenských institucí tak, aby nebyly jen místy soutěže a soupeření, ale také prostředím solidarity, podpory a vzájemné péče. Kapitalismus založený na konkurenci a individualismu si žádá zachování nerovností, a proto je nutné rozvíjet kritickou analýzu, která odhalí jeho systémové mechanismy. Pouze tak lze překonat kulturní mýty o „přirozenosti“ genderových rolí a vytvořit prostor pro skutečnou rovnost a inkluzi ve všech oblastech života.

Jaké jsou motivace pro kulturnou asimilaci a její důsledky?

Mexičané v Americe se už nevidí jako členové malé menšiny, která musí přijímat dominantní skupinu a její kulturu. S rostoucími počty se stále více angažují v obraně své etnické identity a kultury. V průběhu let se přístup k asimilaci změnil, protože se Mexičané začali vnímat nejen jako imigranti, ale jako aktivní účastníci formování americké společnosti. Tento posun v myšlení je spojován s rostoucími obavami o ztrátu kulturní identity a s rostoucími požadavky na rovnost a respekt k jiným kulturním zvyklostem.

Podobné tendence se objevily v rámci muslimské komunity v USA, kde nepřátelské postoje vůči Americe vzrostly po událostech 11. září. Odpor muslimů vůči Spojeným státům vychází nejen z americké podpory Izraele, ale má i hlubší kořeny v pocitu ohrožení americkou mocí, závisti k americkému bohatství a resentimentu vůči tomu, co je považováno za americkou kulturní dominanci. Tato antagonizace je vnímána jako protiklad k muslimské kultuře, která vidí západní sekulární a náboženskou praxi jako něco, co je v rozporu s jejich vlastními hodnotami.

V postválečném období, v rámci procesu budování americké identity a impéria, je imigrant podle Huntingtona „rasifikované tělo“. Pro něj není dostatečné, že imigrant může tvrdě pracovat a prostřednictvím sociální mobility se začlení do americké střední třídy. Pro Huntingtona jsou hispánské a muslimské identity odolné a vytrvalé způsobem, jakým Němci, Irové a Židé v období po první světové válce nebyli. Noví imigranti, díky své velikosti a kulturním specifikám, neustále vyzývají americký projekt budování národa, což narušuje proces kulturní asimilace.

Pro část krajní pravice, zejména pro tzv. alt-right, je otázka migrace úzce spjata s etnicitou, rasou a zachováním bílé civilizace. Vytváření bílého „etno-státu“ se stalo centrálním bodem ideologie těchto skupin, kde je migrace zasažena jako hrozba pro identitu bílé majority. V tomto kontextu se vznikající multirasová společnost jeví jako hrozba, která může zničit „bílou“ kulturu. Někteří aktivisté na krajní pravici tvrdí, že cesta k ochraně bílé kultury by měla vést k razantní změně imigrační politiky a vytvoření homogenní společnosti, která by zahrnovala pouze bílé etnické skupiny. Tato vize je často vyjádřena jako návrat k předchozímu etnickému statusu quo, který by podle nich měl znamenat vrchol americké civilizace.

Tento pohled na imigraci a etnicitu je vyjádřen i v teorii „bílého nacionalismu“, která se odvolává na myšlenku ochrany „bílých“ prostor – od škol až po celé země. Podle některých myslitelů, jako je Greg Johnson, je důležité si uvědomit, že migrační politika, která by vedla k vytvoření čistě bílé společnosti, je vnímána jako způsob, jak bránit kulturní dominanci, kterou považují za ztracenou v důsledku masové migrace z „třetího světa“. Tato myšlenka bílého nacionalismu, podle některých autorů, zahrnuje i proměnu společnosti na „etno-stát“, kde jsou bílé národy dominantní a imigranti, zejména z latinskoamerických a muslimských zemí, jsou vnímáni jako nežádoucí.

Tato ideologie je nejen vyjádřením odporu vůči multirasové společnosti, ale také snahou o obnovení vnímané stability a homogeneity, která podle zastánců bílého nacionalismu kdysi charakterizovala západní civilizaci. Pro tento pohled je kulturní asimilace a integrace nových etnických skupin nejen nemožná, ale nebezpečná pro zachování kulturní identity původních obyvatel.

V této souvislosti je důležité si uvědomit, že proces kulturní asimilace nikdy neprobíhá jednoduše a je vždy ovlivněn silnými identitárními tendencemi. Je nezbytné přistupovat k těmto otázkám s vědomím, že etnická a kulturní identita nejsou pouze otázkou individuální volby, ale že jsou formovány historickými, politickými a sociálními procesy, které mají dlouhodobý dopad na společnost jako celek. Zatímco pro některé skupiny může být asimilace přirozeným krokem k integraci do větší společnosti, pro jiné může znamenat ztrátu identifikace a kulturního dědictví, což může vést k odporu a otevřenému konfliktu.

Jak porozumět identitě a liberalismu v kontextu současných sociálních konfliktů?

Multikulturalismus usiluje o ocenění a potvrzení identity menšin, zatímco Alt-right hlásá marginalizaci bílé většiny; oba přístupy však ignorují ekonomické podmínky útlaku, které marginalizaci vytvářejí. Tento přístup je nebezpečný, protože bez jasného pojetí útlaku jako třídního a komunitního fenoménu, který zahrnuje krádež, kolonizaci, vysídlení, otroctví a vykořisťování, ztrácí rozlišení mezi „přijatelnými“ a „nepřijatelnými“ rozdíly smysl. Identita potomka bílého otrokáře spojená s konfederátní sochou je pak vnímána jako stejný legitimní boj za individuální svobodu jako identita potomka černého otroka, který byl zbaven života a důstojnosti.

Zásadním bodem je, že Alt-right, ačkoli kritizuje klíčové principy moderní liberální filozofie – individuální svobodu založenou na vlastním zájmu –, je ve skutečnosti produktem téže filozofie. Alt-right představuje agresivní prosazování individuálního sobeckého zájmu, tedy maximalizaci svobody jednotlivce usilovat o štěstí prostřednictvím upevnění pozice „bílého muže“ jako dominantní rasy a pohlaví, které hromadí soukromý majetek a zisk.

Tento koncept je jádrem analýzy, která ukazuje, jak je bílý muž postaven proti ženám vyjádřeným v antifeminismu, proti muslimům v islamofobii a proti migrantům v xenofobii. Liberální individualismus, který zakládá svou filozofii na užitku a sobectví, se opírá o představu, že svoboda znamená „svobodu od“ – tedy absenci omezení a zásahů státu či jiných autorit. Tato svoboda je negativní, není to svoboda k něčemu, ale spíše absence překážek.

Zatímco liberální filozofie přehlíží sociálně-ekonomické nerovnosti, které ovlivňují přístup k vzdělání, zdrojům a kulturnímu kapitálu, marxistická analýza upozorňuje na zásadní problém: soukromé vlastnictví znamená odcizení práce a její zúžení na produkci a spotřebu majetku. Pro Marxe by skutečná svoboda znamenala osvobození společnosti od soukromého vlastnictví a alienace, nikoli jen absenci vnějších omezení.

V liberálních společnostech, kde není sociální nerovnost dostatečně zpochybňována, se identita stává jediným místem, kde lze artikulovat nespokojenost a hledat solidaritu. Avšak ne všechny rozdíly jsou přijatelné – je nutné rozlišovat mezi těmi, které liberální demokracie hodnotí jako legitimní a těmi, které odmítá. Multikulturalismus se často stává povrchní oslavou „kulturního člověka“, zatímco přehlíží bolestné historické a geografické souvislosti nerovnosti, chudoby a kolonialismu, které tyto identity formují.

Kultura a rozmanitost bez historického a geografického kontextu jsou prázdnou abstrakcí. Liberální individualismus úmyslně abstrahuje kulturní identitu, aby ji mohl používat jako bezkonfliktní schránku, pod níž se skrývá vyčleňování a vylučování v rámci identity politiky.

Je nezbytné si uvědomit, že boj o identitu bez kritického zohlednění ekonomických a třídních podmínek útlaku vede k falšování skutečné svobody a spravedlnosti. Svoboda jako absence zásahů nestačí; je nutné chápat svobodu jako proces emancipace, který vyžaduje změnu socioekonomických struktur, které podmíněně vytvářejí hierarchie a nerovnosti.

Jak vytvořit umělecký obraz přírody pomocí papíru a barvy: Průvodce tvorbou a experimentováním s materiály
Jak vytvořit svůj první dokument v Photoshopu a начать работу s obrázky
Jak funguje lexikální analýza a syntaktické parsování v hlubokém učení?
Jak využít tělo k uklidnění mysli: Nástroje pro každodenní odolnost