Jak neoliberalismus a byrokracie deformují tradici americké univerzitní kompozice

Americká vysokoškolská kompozice, a tedy i její výuka, prošla v posledních desetiletích radikálními změnami. Co kdysi představovalo povinný předmět první ročník, který měl studenty formovat nejen v psaní, ale i v kritickém myšlení, dnes často vypadá jako pouhá prototypová forma efektivního dohledu nad náhodnými akademickými pracovníky. V prostředí veřejného sektoru s nedostatečným financováním vysokých škol se kompozice stala nástrojem pro správu levné akademické práce, přičemž odborníci na správu akademických programů, malá skupina fakultních manažerů, dohlíží na fungování těchto kurzů na svých univerzitách.

Tato realita začala být velmi deprimující pro část akademické komunity, zvláště pro ty, kteří se považovali za radikální a progresivní. Kritika se týkala i profesních asociací, jako je Národní rada učitelů angličtiny (NCTE), Konference o kompozici a komunikaci na vysokých školách (CCCC) a Administrátoři psacích programů (WPA), které začaly být vnímány jako neefektivní a samoreprodukující byrokracie. Jejich hlavními cíli se stalo reprodukování vlastních struktur, profesních zájmů a přerozdělování symbolického kapitálu v podobě volby do vedení, publikování časopisů nebo pořádání konferencí.

Tato zklamání začala být výrazněji vyjadřována v polovině 2010. let, kdy mladší generace akademiků a doktorandů v oblasti kompozice začala otevřeně kritizovat výše zmíněné profesní organizace jako "establishment". V roce 2018 se vytvořila alternativa v podobě nextGen, která měla sloužit jako prostor pro komunikaci mimo oficiální kanály, zejména po několika incidentů, které vyvolaly rozhořčení, jako například obvinění z "mansplainingu" a opomíjení ženské nespokojenosti v rámci WPA. Tento rozkol mezi mladšími akademiky a tradičními organizacemi ukázal na rostoucí nespokojenost a ztrátu důvěry v etablované struktury.

Kromě administrativních problémů se však objevila i hlubší politická roztržka, která přišla na povrch v roce 2014. Když americká univerzita v Illinois zrušila angažování Stevena Salaity na základě jeho kritiky izraelské okupace Palestiny na Twitteru, většina profesionálních asociací včetně NCTE a CCCC se zdráhala zasáhnout. Tento postoj mnozí považovali za porážku progresivních hodnot, které by měly být spojené s akademickou svobodou a právem na svobodné vyjadřování názorů.

Tato selhání v politické sféře, spojená s defenzivní strategií hlavních profesních organizací, znamenala pro mnohé akademiky pocit zrady. I když NCTE a CCCC později vydaly prohlášení o akademické svobodě, tato reakce byla v očích kritiků příliš vágní a nevyjadřovala konkrétní podporu Salaitovi ani neřešila širší otázky svobodné politické diskuze. Až do dnešních dní se v akademické sféře stále více diskutuje o tom, zda není potřeba zcela přehodnotit vztah akademických profesních organizací k politickým otázkám a jejich roli v ochraně progresivních hodnot.

Důležitým prvkem je také historické vnímání role kompozice v americkém vzdělávacím systému. Původní ideály, na nichž byla postavena, tedy dostupnost vzdělání pro všechny a emancipace prostřednictvím kritické gramotnosti, se postupně ztrácejí v byrokratických a neoliberálních strukturách. V minulosti byla kompozice spojena s významnými historickými momenty, které reprezentovaly vzdělávací revoluce – od škol pro osvobozené černochy během rekonstrukce po otevřený přístup k vysokému školství, který umožnil vzdělání širokému spektru studentů.

Tato historie, ovšem vytržená z kontextu moderních politických a ekonomických tlaků, je stále považována za klíčovou pro identitu oboru. Mnozí akademici vnímají současnou situaci jako zrazení tohoto dědictví. Pocit ztráty spojení s těmito historickými ideály je silně přítomný zejména mezi těmi, kdo se cítili být součástí progresivní a revoluční tradice. Tento pocit je často podpořen určitým emocionálním vztahováním k těmto myšlenkám, což může vést k nerealistickým očekáváním od současného akademického systému.

Je však nutné se podívat na tuto historii kritičtěji. Je důležité pochopit, že levicové tendence v kompozici nebyly nikdy dominantní a že obor měl vždy své slabiny a kompromisy, které jej činily zranitelným vůči současným neoliberalistickým tlakům. Tyto tlakové síly – od tržní orientace vysokého školství po rostoucí komercializaci vzdělávání – ukazují, jak složité je udržet progresivní hodnoty v akademickém prostředí, které je stále více korporatizováno.

Jak pedagogové mohou pomocí nudge efektů ovlivnit politické a sociální uvědomění studentů?

Rozhodnutí, jak uspořádat různé prvky ve vzdělávacím prostoru – od místa, kde sedí studenti, po způsob, jakým se učitelé rozhodují pro výběr konkrétních aktivit – mohou mít nepatrné, ale zásadní vlivy na interakci studentů. I když učitelé nejsou vždy vědomi toho, jak jejich volby ovlivňují rozhodování žáků, samotné uspořádání rozhodovacích možností může mít hluboký dopad na to, jak se studenti rozhodují, jak se angažují a jakým způsobem přistupují k výzvám ve třídě, k interakcím s ostatními, nebo k plnění úkolů.

V tomto kontextu se začíná rýsovat důležité pedagogické dilema: Je lepší, když pedagogický nudge funguje bez našeho vědomí, nebo bychom měli jako učitelé a pedagogové vědomě řídit tento proces? Pokud se rozhodneme pro první možnost, můžeme se ocitnout v situaci, kde pedagogické nudge působí neúmyslně, ale zároveň může přinášet i pozitivní výsledky. V takovém případě se však spíše spoléháme na náhodu. Příkladem může být moje vlastní zkušenost s politickým uvědoměním, která se zpočátku rozvíjela bez nějaké konkrétní vnější intervence. Na začátku jsem byl pasivním progresivním člověkem, který vnímal problémy jako marginalizace nebo útlak, ale příliš se nezamýšlel nad tím, jakým způsobem by mohl přispět k jejich řešení. Až v průběhu studia na postgraduální úrovni jsem měl to štěstí, že jsem se setkal s učiteli a kolegy, kteří mě svou aktivitou nasměrovali k hlubšímu zájmu o politickou angažovanost.

Přesto jsem si vědom, že takový serendipitní přístup není ideální. Mnoho lidí zůstává pasivními, protože se nenachází v prostředí, které by je vědomě vedlo k aktivnímu zapojení. V této souvislosti navrhuji, aby pedagogové praktikovali vědomější „conscientious nudging“ – tedy pedagogický nudge, který není závislý na náhodě, ale spíše na systematickém přístupu k výchově aktivního občana. Tento proces může zahrnovat modelování politické angažovanosti, vyprávění příběhů, ve kterých se studenti mohou identifikovat s našimi vlastními zkušenostmi, aniž bychom je k těmto činnostem přímo nutili. Mohlo by to zahrnovat i techniku social norming – tedy ukázání studentům, že mnoho jejich vrstevníků se aktivně podílí na politických akcích, jako jsou volby nebo demonstrace.

Zajímavý je také metakognitivní přístup, kdy se studentům pomůže porozumět tomu, jak vlastně nudge funguje. Takový přístup může být efektivní nejen pro studenty, ale i pro nás, učitele, abychom lépe pochopili, jak formujeme jejich rozhodnutí a chování ve třídě.

V tomto ohledu se setkáváme s dalším psychologickým fenoménem, známým jako „status quo bias“ – tedy tendencí lidí udržovat stávající situaci, i když je pro ně suboptimální. Tento bias je v pedagogickém procesu velmi důležitý, protože může pomoci vysvětlit, proč studenti často zůstávají v pasivním politickém postoji, i když by si přáli být angažovanější. Tento efekt může být zvláště silný u těch, kteří si neuvědomují rozdíl mezi jejich skutečným politickým zapojením a jejich aspiracemi.

Pro názornost, při jedné z aktivit, kterou vytvořil Buzz Alexander, se studenti učili, jak rozpoznat fráze, které jsou běžně používány k „souhlasu“ s nespravedlnostmi, jako například „Nejsem rasista,“ „Mám své vlastní problémy,“ nebo „Nevím, kde začít“. Tímto způsobem se studenti naučili nejen to, jak se vyhýbáme konfrontaci s problémy, ale i jaké frázování nás vede k tomu, abychom se cítili pohodlně v nečinnosti. Tento proces, který lze považovat za pedagogický nudge, pomáhá studentům uvědomit si, že často sami vytváříme prostor pro pasivitu, aniž bychom si to uvědomovali.

Učitelé, kteří vědomě usměrňují studenty k politickému uvědomění, tedy mají moc pomoci formovat nejen jejich politické názory, ale i jejich schopnost přispět k reálným změnám. Musí si však být vědomi toho, jak je jejich výuka organizována a jakými subtilními signály mohou ovlivnit studentovo rozhodování a chování. Tento proces není automatický a vyžaduje pečlivé plánování a reflexi pedagogů, kteří musí být připraveni nejen na to, jak své studenty nudgeovat k politickému angažování, ale i na to, jak jim pomoci překonat vlastní vnitřní překážky, jako je zmíněný status quo bias.

Jaký je význam kritického сервисного обучения pro studenty podnikательского письма?

Kritické сервисное učení je v obchodním psaní účinné také díky tomu, že umožňuje studentům zapojit se do reálných komunitních diskuzí a projektů. Místo, aby se zaměřili pouze na teoretické aspekty psaní, mohou se studenti aktivně podílet na tématech, která jsou spojena s konkrétními problémy komunity. Tento proces umožňuje nejen zlepšit psací dovednosti, ale i zvýšit povědomí o důležitých sociálních změnách a problémech, které se týkají každodenního života.

V konkrétním případě výuky obchodního psaní na univerzitě v Pensylvánii, studenti analyzovali místní potřeby v oblasti zemědělství a diskutovali o problémech udržitelnosti v souvislosti s obchodními praktikami a environmentálními výzvami. Tento typ projektu ukazuje, jak lze vyvážit ekonomické a lidské potřeby a jak jsou různé vrstvy komunity zapojeny do rozhodování o politikách, které ovlivňují životní podmínky v oblasti.

Podobně jako James Dubinsky naznačuje, kritické сервисное učení může fungovat jako most mezi praktickými a teoretickými aspekty podnikatelského vzdělávání. Pokud se studenti zaměřují na skutečné problémy místních komunit, stávají se více angažovaní a motivovaní v procesu učení. Práce na projektech spojených s reálnými problémy navíc pomáhá studentům získat praktické dovednosti, které jsou pro ně užitečné nejen v akademickém prostředí, ale i v budoucí profesní kariéře.

Motivace studentů je v tomto typu kurzu klíčová. Každý student má jiný pohled na to, co znamená „úspěch“ v kurzu, a jeho motivace může být ovlivněna mnoha faktory. Je proto důležité, aby výuka v tomto rámci byla nejen o teorii, ale aby zahrnovala i praktické příklady, které studentům ukážou, jak mohou přispět k reálným změnám v komunitách. Tato zkušenost je pro ně mnohem hodnotnější než tradiční obchodní simulace nebo případové studie, které neodrážejí složité dynamiky reálného světa.

V rámci kurzu měli studenti možnost podílet se na výzkumu týkajícím se malých farem a jejich vztahu k místní ekonomice. Diskuze o zemědělské politice a otázkách, jako je reforma imigrace, která by mohla ovlivnit pracovní sílu, byly nejen akademickým cvičením, ale i aktuálními otázkami, které měly přímý dopad na komunitu. Tato propojení mezi politikou, ekonomikou a vzděláváním poskytují studentům širší pohled na to, jak mohou jejich profesní dovednosti ovlivnit konkrétní sociální a politické realitu.

Je rovněž důležité si uvědomit, že studenti přicházejí do těchto kurzů s různými zkušenostmi a znalostmi. Pro většinu studentů, kteří pocházejí z urbanizovaných oblastí, byla tato zkušenost nová. Překonání rozdílů mezi znalostmi o zemědělství a finančními či logistickými dovednostmi ukázalo, jak rozmanitost literacích – zemědělské, finanční, politické – může vést k novým přístupům a řešením. To je příležitost nejen pro osobní růst studentů, ale i pro zlepšení porozumění různým realitám ve společnosti.

V konečném důsledku tato forma vzdělávání nejen podporuje akademické dovednosti, ale i rozvoj sociální odpovědnosti a angažovanosti studentů v otázkách, které přesahují tradiční rámec obchodního psaní. Tím, že studenti pracují na projektech, které mají skutečný dopad na komunitu, nejen zlepšují své schopnosti v oblasti psaní, ale i rozvíjejí dovednosti v kritickém myšlení a řešení komplexních problémů, což je zásadní pro jejich budoucí profesní život.

Proč je politický obrat v dvouletých komunitních školách klíčový pro demokracii a vzdělání?

Dvoulety komunitní vysoké školy čelí složitým krizím, které lze charakterizovat jako demokratickou i identitární krizi. Tato situace však není jen problémem těchto institucí samotných, ale zásadně ovlivňuje širší oblast vysokoškolského vzdělávání a samotnou podstatu demokratické společnosti. Přestože často bývají přehlíženy či považovány za „méněcenné“ ve srovnání s čtyřletými univerzitami, představují právě komunitní vysoké školy základnu, kde probíhá zhruba polovina veškeré výuky psaní pro první ročníky. Zde se formuje kritické myšlení a základ demokratického vzdělání pro nejrůznější skupiny studentů.

V komunitních školách učí přes 27 000 pedagogů, z nichž značná část je najímána na dočasné smlouvy a často musí skládáním různých kurzů zabezpečovat svou existenci. Přesto je to právě tato komunita pedagogů, která vzdělává nejvíce studentů, mnohdy ze znevýhodněných skupin – původem z menšinových etnik, prvních generací ve své rodině, s různými životními překážkami či specifickými potřebami. Tyto instituce tak představují jedinou dostupnou cestu k vysokoškolskému vzdělání pro mnoho studentů žijících ve vzdálených či sociálně znevýhodněných oblastech. To vše ukazuje, že jakýkoli pokus o politický obrat ve vysokoškolské pedagogice, který ignoruje roli dvouletých škol, nutně ztělesňuje reprodukci sociální nespravedlnosti, třídních bariér a strukturální diskriminace.

Inspiraci lze čerpat z filozofie Johna Deweyho, který v kontextu prudkých sociálních a ekonomických změn zdůrazňoval potřebu demokraticky orientovaného vzdělávání, jež připraví studenty na kritické myšlení o reálných společenských problémech, jako jsou nerovnost, chudoba nebo nezaměstnanost. Takový přístup je dnes, v době rostoucího příjmového rozdílu a sociálních napětí, zásadní pro obranu demokratických hodnot a spravedlivé společnosti.

Významné je také uvědomění si, že tradiční pohledy na vysokoškolskou pedagogiku a výzkum často odrážejí elitářské a třídně podmíněné paradigma, jež přehlíží zkušenosti a potřeby pedagogů i studentů z komunitních škol. Ve světle této kritiky je třeba otevřít prostor pro učitele-pedagogy, kteří zároveň působí jako aktivisté a výzkumníci, a kteří mají kapacitu ovlivňovat jak výuku, tak i veřejnou sféru. Tento „teacher-scholar-activist“ model představuje odpověď na požadavek po větší angažovanosti a zodpovědnosti v oblasti sociální spravedlnosti a demokratického vzdělávání.

Je třeba mít na paměti, že dosažení skutečné rovnosti v přístupu ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání nezáleží pouze na kvantitě učitelů či počtu vyučovaných hodin. Jde především o kvalitu těchto pedagogických interakcí, reflektující sociální kontext, ve kterém studenti žijí. Pochopení této dimenze znamená také uznání, že podpora studentů z méně privilegovaných vrstev je zároveň bojem proti strukturálním formám útlaku, jako jsou rasismus, třídní nerovnost nebo znevýhodnění z důvodu zdravotního postižení.

Podstatné je, že transformace vysokoškolského vzdělávání skrze politický obrat komunitních škol vyžaduje aktivní spolupráci, vzájemné učení a respekt mezi institucemi s různými tradicemi a postaveními. Tato kooperace představuje nejen praktickou cestu ke zvýšení kvality výuky, ale i klíčový nástroj k rozšíření demokratických příležitostí ve vzdělání.