Jaké tajemství skrývá nevyřčené?

Bylo to téměř, jako bychom byli cizinci. Ráno jsem šel, abych jí poskytl nějakou elektroterapii. Vypadala sklíčeně, ale řekla, že má ráda sestru v nemocnici, příjemnou, klidnou mladou ženu. Chyběly mi zvyklé cvrlikání ptáků a pokoj vypadal podivně opuštěně bez krásného zlatého psa. Neodvážil jsem se na něj zeptat a nikdy jsem ho už neviděl. S lítostí jsem si všiml, že všechny zrcadla byla odstraněná. „Stalo se to zvláštní věc znovu?“ zeptal jsem se opatrně. „Myslela jsi si, že je s tvým odrazem něco v nepořádku?“

Několik dní po jejím příchodu jsem požádal sestru, aby přišla a promluvila se mnou o své pacientce. Neměla nic konkrétního, co by mi mohla říci, kromě toho, že, ačkoli její pacientka spala několik hodin, její spánek byl velmi neklidný a příliš jí neodpočinutý. Vlastně vypadala vždycky ráno velmi unavená a vyčerpaná. „Samozřejmě,“ řekla, „myslím, že to, že tu nemáme čerstvý vzduch, v těch dusných horkých nocích, může mít něco společného s jejím stavem.“

„Cože?“ zeptal jsem se. „Chcete říct, že nemá otevřené okno v tomto počasí?“ Letní horko v té době vypuklo v poslední, intenzivní vlně, a byl jsem skutečně ohromen.

„Ne, pane, nemohu ji k tomu přimět, a někdy sama skoro nemohu snést to dusno,“ řekla. Slíbil jsem, že použiji svůj vliv.

„Pak je tu ještě jedna věc,“ pokračovala sestra. „Myslíte si, že je dobré, když někdo v tak napjatém nervovém stavu pořád zkouší?“ „Zkouší?“ opakoval jsem zmateně. „Jaké zkoušky?“

„Nevím, kdy to mají být, ale vím, že se hodně připravuje na nějakou hru. Kdykoli mě posílá pro nějakou knihu nebo něco jiného do spíže – ne že by to kdy skutečně použila – vždy, když se vracím tou dlouhou chodbou, slyším ji křičet svou roli. To je úžasná herečka! Nepochopíte, že to může být její vlastní hlas; ne, neuvěříte, že taková sladká mladá dáma může vydat tak děsivý hlas. To prostě zvedá vlasy na hlavě – ten její herecký hlas. A jak jsem říkala, opravdu si nemyslím, že je dobré, když je někdo, kdo je tak nervózní, pořád studovat tak násilnou roli.“

„Děkuji, sestřičko, promluvím o tom,“ odpověděl jsem.

Odpoledne jsem šel za Margaret. Po chvíli povídání jsem řekl: „Slyšel jsem, že spíš se zavřeným oknem. A víš, že vypadáš velmi bledá. Trvat na tom, že okno bude zavřené celý rok, může být hloupý zvyk, ale v takovém počasí je to opravdu nezbytné.“

„Pokud sestra dělá problém, nebudu ji mít,“ vypálila Margaret. „Jak bych mohla nechat okno otevřené, když je právě odtud, že cítím ten strašlivý tlak – ten tlak a vzdálení?“ Jak bych mohla? Ačkoli nebe ví, že je hloupé si myslet, že zavírání věcí k něčemu pomůže. 'Když kamenné zdi nemohou udělat vězení, ani železné mříže klec', tím méně mohou udělat pevnost.“

Náhle se zdálo, že si vzpomněla na sebe. „Ale tohle jsou jen ‚divoká šumící slova,‘“ řekla s úsměvem. „Omlouvám se. Prosím, nevšímejte si jich. Moje nemoc citování se zhoršuje a zhoršuje. Je to proto, že nemám vlastní názory.“

Vypadala znepokojeně a moje vlastní hlava se točila. „Ten strašný tlak?“ Co myslela? Co mohla mít na mysli? Pocit děsivého ohrožení téměř mě udusil a cítil jsem se naprosto cizí; ale muselo se něco říct.

„Kdy budou tvoje divadelní představení?“ zeptal jsem se. „Nevěděl jsem, že hraješ.“

„Hraju?“ zopakovala. „Co tím myslíš?“

„Sestra mi říkala, že tě často slyší zkoušet v noci.“

Zčervenala až po uši. „Ach, tohle!“ řekla. „Ach ano! Víš, mám hloupý zvyk recitovat poezii nahlas sama sobě, a cítila jsem se nesvá, že mě slyšela, tak jsem řekla, že zkouším na nějaké divadelní představení.“

„Rozumím,“ řekl jsem, ale moje srdce kleslo, když jsem ji slyšel lhát.

Pak jsme mluvili o jiných věcech, ale oba jsme byli zoufale rozrušení a naše konverzace postrádala život. Byla téměř nucená, a všiml jsem si, že skoro všechno, co Margaret řekla, bylo v uvozovkách. Skoro nic, co opustilo její rty, nebylo bez citace. Čím víc byla unavená, napjatá nebo rozrušená, tím více to platilo. Když její vitalita slábla, bylo to, jak by použila vlastní slova, jako by neměla žádné vlastní názory, emoce nebo impulzy, ale byla jen dopravní tepnou pro myšlenky jiných – jako by nic nezůstalo kromě paměti.

„Vzdala se divadelních představení, že?“ zeptal jsem se, jak nejvíce klidně jsem dokázal.

„Vzdala? Ach, kéž by se vzdala! Už to ani nemohu poslouchat. Jak jen křičí tu svou roli, už mi to pořádně leze na nervy. Kdykoli jdu po chodbě, stále ji slyším. Už skoro umím její roli nazpaměť. Nevěřím, že to kdy zapomenu, ty podivné slova.“

„Jaká slova slyšíte?“ zeptal jsem se co nejvzdáleněji.

„Slyšíte? To byste to neoznačil za ‚slyšení‘, kdybyste ji slyšel, pane. Je to spíš jako řvaní. Jak jsem říkala předtím, nikdy byste neřekl, že tak jemná dáma může vydat tak děsivý hlas. Slova, která opakuje nejčastěji, jsou: ‚Pusťte mě dovnitř! Ustupte! Co si počnu bez těla? K čemu je vám tělo? Chci to! Musíte se odstěhovat! Musím být ubytována! Musím být ubytována! Musím být ubytována!‘ A když potřetí zopakuje ‚musím být ubytována‘, její hlas přejde do výkřiku. Ale co se děje, pane? Vypadáte bledý jako stěna!“

„Bůh

Jak změna v paměti ovlivnila životy postav

Když se v životě člověka objeví významná změna, není možné, aby zůstala bez odezvy. Zvláště pokud tato změna souvisí s něčím tak zásadním jako je paměť, která tvoří základ naší identity a vnímání světa. V příběhu, který nám ukazuje postupný pokles paměti jedné postavy, se odkrývá nejen osobní drama, ale i hloubka lidských vztahů a jejich proměn v čase.

Člověk, jenž ztrácí schopnost uchovávat vzpomínky, se ocitá v paradoxní situaci. Na jedné straně je stále přítomen, na druhé straně se odcizuje sám sobě. V tomto případě se postava, která čelí ztrátě paměti, začíná vnímat své okolí jinak, než jak to bylo předtím. Pomalu se v něm probouzí soucit, kterého si předtím nebyl vědom. Tento nový pohled na sebe a ostatní je důsledkem jeho snahy pochopit, co vlastně ztratil, co již není, a co zůstává.

Tato změna se neodehrává jen na úrovni individuálních pocitů. Mění se i dynamika vztahů. Postavy, které byly zpočátku vůči této změně vnímavé a opatrné, se nakonec začínají více navzájem potřebovat. Zvláštní závislost mezi dvěma postavami, které se k sobě přitahují, vzniká nejen z důvodu soucitu, ale i kvůli vzájemné podpoře v těžkých chvílích. Muž, který přišel o paměť, zjišťuje, že jediným, kdo mu dává smysl a stabilitu, je postava Milly. Bez její přítomnosti by se ocitl ztracený ve vlastním životě.

Milly, která se stává tímto oporou, také čelí vlastnímu osudu. Její svět není bezstarostný; vidí, jak se její rodina proměňuje a jak se jí samotné mění vztah k těm, které miluje. Přesto se v její postavě zrcadlí stabilita, která je nezbytná pro ostatní. Milly si totiž uvědomuje, že i když se některé věci mění, není všechno ztraceno. To, co má, je její schopnost dát ostatním, včetně muže, který ji potřebuje, smysl a naději na lepší budoucnost.

Ačkoliv to zní paradoxně, samotná ztráta paměti může vést k tomu, že postava začne vnímat vztahy a vzpomínky s novým porozuměním. To je totiž moment, kdy se člověk, který ztrácí své vlastní vnitřní záznamy o světě, učí znovu vnímat a oceňovat to, co je kolem něj. Když se totiž zdá, že všechno je ztraceno, začne se více soustředit na to, co je přítomné a co lze zachovat.

Pro čtenáře je důležité si uvědomit, že změny, které postavy zažívají, nejsou pouze metaforické. Ztráta paměti, stejně jako jakákoli jiná životní změna, ovlivňuje nejen to, jak vnímáme svět, ale i to, jak se vyvíjejí naše vztahy a jak se mění naše postavení v životě. S příchodem stáří nebo nemoci přicházejí nové výzvy, ale i nová porozumění. Někdy stačí, aby byla k dispozici správná podpora, a může se ukázat, že nejenom my, ale i ostatní mohou být v těžkých chvílích silnější, než se zdá.

Jaký je skutečný význam The Folly pro Lauru a Juliána?

Treville si povzdechl: „Musíme odsud odejít. Není tu žádná cesta k The Folly. Ponesu tvou tašku.“ Ve slábnoucím světle Laura spatřila na levé straně prudce klesající terén, který vedl až k břehu jezera. Jeho šedé vody se zužovaly v dálce, kde stála nízká budova s pilíři. Spíše připomínala oranžerii z osmnáctého století než obytný dům. Byla to podivně krásná a zároveň velmi opuštěná stavba. Pro Lauru se The Folly jevilo jako neskutečné místo—spíše jako pohádkový příbytek z říše romantiky, kam její nohy nikdy nezabloudily, než místo, kde lidé žili, trpěli, radovali se a umírali.

„Kdybych jen mohla cítit, že nebudeš litovat, že jsi sem přišel,“ zašeptal Treville. Odpověděla rychle: „Vždy budu ráda, ne litovat, Julianne.“ Vzal ji za ruku a přitiskl ji k svým rtům. „Stará Celestine bude tvrdit, že The Folly je strašidelná, že tu straší La Belle Julie. Nebojíš se duchů, miláčku?“ Laura se trochu smutně usmála ve stmívajícím se světle. „Daleko víc se bojím lidí než duchů,“ zašeptala. „Kde bydlí Celestine a její manžel, Julianne?“

„Jejich domek odsud nevidíme, ale je celkem blízko,“ řekl a jeho hlas ztichl. „Řekl jsem jim, že se nebojíš být tu v noci sama.“ Sešli se po klikaté stezce, Laura se pevně držela jeho blízkosti, až se dostali na kamenný plácek mezi břehem jezera a nízkou šedou budovou. A právě když šli k vysokým dveřím, Laura prudce vykřikla, neboť se jim do cesty nečekaně vřítil trpasličí muž, jako by se zjevil z ničeho nic.

„To je starý Jacques,“ vyhrkl Treville rozzlobeně. „Vždycky se snaží až moc!“ Malý Francouz gestikuloval a nadšeně vykládal, že ve třech místnostech, které byly připraveny pro návštěvníka, hořely celé odpoledne ohně. Dále hovořil, jakým způsobem se Celestine brzy objeví v The Folly, aby se postarala o „Madame“. Po chvíli, kdy starý muž odešel, Julian otevřel těžké staré dveře. Laura se nechala vzít do jeho silných rukou a přenesl ji přes práh do okouzlujícího pokoje, který se po více než sto letech nezměnil. Vydechla radostně: „Co za úžasné místo, Julianne! Nikdy bych si nemyslela, že to bude vypadat takhle…“

Oheň v kamnech vytvářel vysoké plameny a vedle stál rozsvícený lustr na kulatém, zlaceném mramorovém stolku, blízko nízkého, ale prostorného, i když trochu tvrdého křesla. Několik kusů nábytku v empírovém stylu bylo potaženo vybledlým žlutým saténem, který byl do The Folly přivezen z Paříže v době, kdy Napoleon utvářel hranice Evropy, a Treville tehdy zařídil The Folly tak, aby potěšil francouzku, kterou miloval. Stěny pokoje byly pokryty tyrkysovým hedvábím. Nad krbem viselo zrcadlo ze zdobeného dřeva a na pravé stěně visel oválný pastel La Belle Julie. Ruku v ruce stáli a hleděli na krásný usmívající se obličej.

Pro něj i pro ni samotnou, svět na chvíli zmizel, a přesto—i když to, co dnes nazýváme její podvědomí, bylo napjaté a čekalo na zvuk klíče v zámku—dohodli se, že budou spolu a přitom oba cosi skrývali.

„A teď asi musím odejít?“ řekl nakonec v tichém, rozechvělém hlasu.

Laura se chystala odpovědět, že jeho péče je možná příliš pečlivá, a že mohou čelit zvědavým očím staré Celestine i později, ale vtom se ozval zvuk kroků na kamenné cestě venku.

„To je Celestine, přišla dřív, než měla,“ zašeptal Treville.

Dveře se otevřely a Laura se rychle otočila. Uviděla vysokou, štíhlou starší ženu, oblečenou do černé látkové róby. Na hlavě měla bílý muslínový čepec, přes ramena přehnutý kožíšek. Stála na prahu, který zavřela za sebou, a dlouhým, zvažujícím pohledem pohlédla na svého pána a na ženu, která měla strávit týden v The Folly v tuto neobvyklou roční dobu.

„Přišla jsem se zeptat,“ pronesla Celestine velmi dobrou angličtinou, „jestli je Madame spokojená? Mohu pro Madame udělat něco víc než prostřít stůl a uvařit večeři?“

„Nemyslím si, že bych potřebovala něco,“ zamumlala Laura.

„Co to říkáte?“ zareagoval Julian nadšeně. „Přeji si, abys byla jenom taková, jaká jsi.“ A Laura vzala jeho ruku do své, přitiskla si ji na tvář.

„To je kvůli Davidovi…jen kvůli Davidovi se cítím vystrašená,“ řekla tiše. A právě když se chystala dodělat větu, stará francouzka znovu vešla do místnosti.

„Chtěla by Madame, abych k vám každou noc přišla spát?“ zeptala se. Treville za Lauru odpověděl: „Paní Darcy preferuje být tu sama. Bude žít, jak to dělá moje macecha, když bývá v The Folly.“

A jak se přiblížila večer, kdesi ve vzduchu padl tichý povzdech. Laura se otočila, ale nebyl tam nikdo. Jak se vrátila zpět, přemýšlela, jestli se jí to všechno nezdálo.