V roce 2019 mě Martin Johnson, děkan Manship School of Mass Communication na Louisianě, oslovil s nápadem: co bych si myslel o editování sbírky esejí washingtonských novinářů, kteří sdílejí své zkušenosti s pokrýváním prezidenta Trumpa a jeho administrativy? Tento nápad byl typický pro Martina, který dokonale znal zájmy každého člena fakulty a věděl, že mě hluboce zajímá vztah mezi Trumpovou administrativou a médii. Po padesáti letech novinařiny jsem měl příležitost poznat mnoho významných washingtonských novinářů, což mi umožnilo projekt realizovat.

V červenci 2020, když rukopis sbírky putoval k vydavateli, Martin Johnson tragicky zemřel. Doufám, že by byl hrdý na to, jak jeho nápad nabral konkrétní podobu. Ironie této doby spočívá v tom, že novinařina dominovala kampani vedené prezidentem, který byl vůči médiím nejvíce negativní od dob moderní historie. Během prvního prezidentského duelu, dominovaného zprávami, které vzešly z novinářské práce—jako byl skandál s Trumpovými daněmi v New York Times nebo výbušné nahrávky od Boba Woodwarda o prezidentově postojích k pandemii—si Trump stěžoval na „hostilní washingtonský tisk“. Stejně tak Tim Murtaugh, ředitel komunikace Trumpovy kampaně, zmiňoval „agresivní Washingtonský tisk“. Tento vzorec negativního vztahu, který vyvolal Trump, byl nevídaný.

Média se nikdy nesetkala s prezidentem, který by je otevřeně a s nevídanou intenzitou kritizoval. Trumpova otevřená nenávist k žurnalistům, jak se ukázalo v jeho vystoupeních, ovlivnila nejen samotné novináře, ale i veřejné vnímání žurnalistiky. Pět novinářů v této sbírce popisuje, jak je sám prezident Trump veřejně a přísně kritizoval. „Prezidentovo veřejné nepřátelství vůči jednotlivým novinářům bylo bezprecedentní,“ říká zkušený washingtonský novinář Clark Hoyt. Tento antagonismus měl v mnoha případech veřejnou podobu, kdy prezident znevažoval nezávislá média, což bylo pro novináře zcela nové. „Nikdy žádný moderní prezident neútočil na svobodný a nezávislý tisk takto,“ uvádí Major Garrett z CBS News.

Novináři, kteří se ocitli v pozici objektivního reportování, čelili těžkému dilematu: jak zůstat věrní novinářským standardům v době, kdy prezident neustále zpochybňoval jejich práci a nařizoval veřejnosti, aby je ignorovala. Mnozí se rozhodli pokračovat v objektivním pokrytí, což nebylo jednoduché, vzhledem k tomu, že Trumpova administrativní atmosféra se neustále zhoršovala.

Je však třeba si uvědomit, že tento negativní vztah mezi Trumpem a médii nebyl náhodný. Podle novináře a odborníka na žurnalistiku Toma Rosenstiela žádný z těchto kroků nebyl náhodný: „Když nazývá zprávy ‚fake news‘, dává tím signál, aby lidé nevěřili žádnému jinému zdroji než jemu. Když média označuje za ‚nepřítele lidí‘, naznačuje, že jakákoliv kritika jeho osoby je útokem na celý národ, jeho stoupence. A když nazývá novinové organizace ‚selhávajícími‘, jak často dělal s New York Times, podtextem je, že tradiční média a jejich přístup k faktům jsou na nesprávné straně historie.“ Tento pohled je základem pro hlubší porozumění současné politické realitě.

Žurnalisté se ocitli v těžké pozici: přestože Trumpova administrativní nenávist k médiím rostla, novináři pokračovali v nezávislém reportování. Na druhou stranu, je nutné si připustit, že samotná politika se změnila v přímý konflikt mezi pravdou a autoritářským pohledem na svět. Jakou roli budou hrát média v politice budoucnosti, když se vzorce komunikace a důvěry mezi veřejností a novináři neustále vyvíjejí, bude záviset na schopnosti novinářů přizpůsobit se těmto novým výzvám.

Co je ještě důležité? Základní otázkou, která stále zůstává nezodpovězena, je, jaké dlouhodobé důsledky bude mít tento styl vládnutí na vztah mezi politiky a žurnalisty v Americe i ve světě. Jak se mění očekávání veřejnosti od médií? A jak reagují novinářské školy na tuto novou realitu, která vyžaduje nejen technické dovednosti, ale i morální odhodlání stát si za pravdou, když je pod tlakem? K tomu je třeba přidat otázku, jak demokratické společnosti vnímají roli tisku, který je stále v mnohých oblastech jediným kontrolním mechanismem proti mocným.

Jak změnit způsob pokrytí Bílého domu v nových podmínkách médií?

Když se novinářské pokrytí Bílého domu zaměří pouze na skandály, konflikty a útočné rétoriky, výsledky často přicházejí na úkor důležitých faktů a kontextu. Tato tendence nejen že ovlivňuje veřejné vnímání politiky, ale může také přispět k erozi důvěry v tradiční novinářské metody. Dobrým příkladem toho, jak může novinařina působit destruktivně, je přístup k pokrytí vlády Donalda Trumpa. Jeho osobní útoky na novináře a veřejná konfrontace se s nimi vedla k tomu, že se novináři soustředili na jeho extravagantní chování místo na politické výsledky jeho administrativy. Tento posun způsobil, že se žurnalisté v podstatě stali součástí show, místo aby vykonávali svou roli jako nezávislí pozorovatelé a kontrolní mechanizmus moci.

Pokud mají novináři znovu získat důvěru veřejnosti, musí se zaměřit na podstatu své práce: sledování akcí, nikoliv slov. Pokrytí Bílého domu by mělo být především o analýze a záznamech konkrétních kroků, které vláda podniká, a o jejich skutečných dopadech na společnost. Místo vyčerpávajících zpravodajství o neustálých konfliktech a mediálních bitvách by se měla pozornost novinářů obrátit na reálné důsledky rozhodnutí vlády a na to, jak plní sliby, které dala veřejnosti.

Nejenže novináři musí sledovat politiku v její konkrétní podobě, ale musí také aktivně vyhledávat příklady, kde dochází k dosažení nebo selhání slibů. Tímto způsobem lze vytvářet silné a relevantní příběhy o tom, co je splněno a co bylo zmařeno. Takové příběhy nejsou jen emocionálně angažované, ale také kvantifikovatelné a doložitelné fakty. Důležité je pracovat s daty, která jsou v dnešní době snadno dostupná a mohou přinést novou hloubku k vyprávění příběhů, jako jsou například údaje o úmrtnosti na chřipku, bezpečnosti automobilů, míře kriminality mezi přistěhovalci a rodilými obyvateli nebo o příjmové nerovnosti.

Dalším klíčovým bodem je kontrola faktů. V době, kdy jsou stále častěji používány "deep fake" technologie a jiná forma digitálních podvodů, je nutné nejen reagovat na nepravdy a dezinformace, ale také vytvořit kulturu, kde se fakta ověřují a k jejich dezinformacím se přistupuje s maximální odpovědností. Tato faktická kontrola by se měla stát nedílnou součástí novinářské práce, která bude přínosná pro veřejnost i pro samotné novináře.

Pokud jde o komentáře a analýzu, je důležité, aby novináři a odborníci z různých koutů země a z různých oblastí života přispívali do debaty. Sledování politiky by nemělo být doménou pouze těch, kteří se nacházejí v zázemí hlavních médií, ale musí se rozšířit na širokou škálu lidí, kteří mají zkušenosti z každodenního života. Ačkoli komentáře mohou přitahovat pozornost a generovat vysoké hodnocení, měla by být přítomna široká a pestrá paleta názorů, která umožní hlubší a relevantnější diskusi.

Důležitým krokem pro novináře je také opustit hermeticky uzavřený prostor Bílého domu a zaměřit se na širší obraz. Mnoho příběhů čeká na to, až budou objeveny, a to nejen v politických kruzích, ale i na nižších úrovních vládních institucí, měst a obcí. Vzhledem k tomu, že dnes hrají sociální média zásadní roli, měli by novináři nejen že opustit svou "bublinu", ale i naslouchat lidem s různorodými zkušenostmi a názory. Tento přístup může přinést nové perspektivy a obohatit novinářskou práci.

Ve světě plném digitálních nástrojů a sociálních sítí se objevují nové možnosti, jak přistupovat k novinařině. Důležitá je změna paradigmat, ve které novináři nebudou reagovat na každou bouři ve sklenici vody, ale soustředí se na příběhy, které skutečně ovlivňují životy lidí. Není to pouze o tom, co říkají politici, ale jaké konkrétní důsledky mají jejich slova a činy pro každodenní život. S tím souvisí i potřeba prozkoumat, jak média mohou posilovat důvěru veřejnosti nejen prostřednictvím kontroly moci, ale také tím, že zůstanou loajální pravdě a fakta se stanou základem pro všechny reportáže.

Proč Trumpovi útoky na média nic nezměnily, ale zároveň měly obrovský efekt

Trumpova rétorika proti médiím, která byla pro něj nezbytným nástrojem politického boje, se stala každodenní součástí jeho prezidentství. Pokud se podíváme na to, co Trump skutečně dosáhl tím, že se stal neustálým terčem pro novináře, zjistíme, že odpověď je zároveň komplikovaná a prostá. Trumpovy útoky na média nezpůsobily, že by novináři začali být k jeho osobě příznivější. Naopak, mediální pokrytí bylo a zůstalo stejně přísné a důkladné, jak tomu bylo před jeho nástupem do funkce. Navíc jeho vyhrožování omezením svobody tisku ve skutečnosti nevedlo k žádným reálným změnám v právu či praxi. Přesto lze říct, že Trumpova neustálá kritika médií mu přinesla obrovský zisk, a to nejenom politicky, ale i v rámci jeho osobního brandu.

V listopadu 2018 se zjevně odehrála událost, která ilustruje Trumpovu filozofii vůči médiím a novinářům. Během tiskové konference s novinářem CNN, Jimem Acostou, došlo k výměně názorů, která vedla k tomu, že Trump rozhodl o jeho vyloučení z Bílého domu. Zpočátku to vypadalo jako neobvyklý krok, což ve mně jako novináři vyvolalo otázky, zda je takový postup vůbec legální. Ukázalo se, že Trump tento krok učinil nezákonně, a soud nařídil obnovení přístupu Acosty do Bílého domu. Tento incident však slouží jako dokonalá metafora pro Trumpovu strategii vůči médiím – i když se může zdát, že jde o něco revolučního, v konečném důsledku to bylo pouze prázdné gesto, které mělo za cíl posílit jeho pozici u příznivců.

Trump v průběhu svého prezidentství opakovaně používal podobné taktiky, které nakonec vedly k neúspěchům:

  • Po volbách v roce 2016 se objevily zprávy, že Trump zvažuje přesun novinářů z tiskového sálu Bílého domu. Tento krok se však nikdy neuskutečnil.

  • Trump během své kampaně mluvil o možnosti „otevřít“ zákony týkající se pomluvy, aby mohl snadněji žalovat novináře, kteří psali o věcech, které se mu nelíbily. Opět se nic takového nestalo.

  • Trump několikrát hrozil žalobami proti novinám a médiím za pomluvy, zejména po kontroverzních tématech, jako byly jeho daně, charitativní fondy nebo obvinění z násilí vůči ženám. I když byly některé žaloby podány, nikdy nešlo o konkrétní případy, které by reálně ohrozily novináře nebo média.

Trumpovo jednání vůči médiím také nezahrnovalo žádné přímé změny v právním rámci nebo zásadních krocích, které by omezily svobodu tisku. Například jeho pokusy upravit zákony o pomluvě byly právně nemožné, protože federální zákony v této oblasti spadají mimo jeho kompetence. K tomu je nutno přičíst i to, že i přes Trumpovu agresivní rétoriku vůči novinářům neexistovaly reálné právní následky.

Jedním z mála viditelných kroků, který Trump učinil a který měl skutečně dlouhodobý dopad na fungování tisku, bylo zrušení pravidelných tiskových konferencí Bílého domu. V březnu 2019 zrušil tradiční denní tiskové briefingy a omezil komunikaci s novináři na exkluzivní vystoupení pro televizi Fox News, která byla Trumpovi příznivě nakloněná. Tento krok byl jediný, který nebyl omezován zákony, a stal se tak symbolem jeho dominance a kontroly nad tím, jakým způsobem byla média informována. Tato změna, ačkoli vyvolala protesty médií, byla součástí Trumpovy strategie, jak ukázat své podporovatelům, že se nebojí vyjít proti „fake news“ a „zkorumpovanému“ tisku.

Ačkoliv Trump opakovaně hrozil a usiloval o kontrolu médií, je třeba si uvědomit, že jeho skutečnou strategií bylo spíše vytváření obrazu silného vůdce, který bojuje proti establishmentu a médiím, které jsou v jeho očích zástupcem tohoto establishmentu. Cílem bylo nejen znechutit novináře, ale především se zviditelnit před svými příznivci, kteří ho vnímali jako „bojovníka“ proti mainstreamovým médiím.

I když se Trumpovy snahy o kontrolu nad médii zdály na povrchu efektivní, ve skutečnosti se ve většině případů jednalo pouze o prázdná slova nebo gestikulaci, která neměla žádný reálný dopad. Jeho cílem bylo především vytvořit dojem, že bojuje za zájmy svého voliče, a mediální kritika byla v tomto směru ideálním nástrojem k posílení tohoto obrazu.

Pokud čtenář přemýšlí o tom, jaký je skutečný dopad této politiky, je třeba zdůraznit, že Trumpova strategie byla zaměřena na formování veřejného mínění a kultivování obrazu silného, nezávislého lídra, který se nebojí postavit mocným silám. Ovlivnění tisku a vyhrožování právními kroky mělo spíše psychologický efekt než reálné změny v mediálním prostředí. Měli bychom se také zamyslet nad tím, jaké následky tato politika může mít pro dlouhodobý vztah mezi politiky a novináři, a jak by mohla ovlivnit demokracii a svobodu tisku v budoucnosti.

Jak se ztrácí tajemství: Příběh o zmizení
Jak správně zacházet s písmeny a texty v historických rukopisech?
Jaké jsou klíčové aspekty nerovností typu Hermite-Hadamard pro koordinované konvexní funkce?
Jak se vyrovnat s právními problémy a podvody na Západě: Význam a realita právních nároků
Jaké faktory ovlivňují úspěšné odvykání závislosti a proč změna prostředí často pomáhá?