V akademických debatách často zaznívá názor, že rétorika o sociálních dávkách a kriminalitě jsou součástí jednoho širšího projektu. Sociolog Loïc Wacquant například tvrdí, že „vzestup vězeňského sektoru“ souvisí s pokusem „kriminalizovat chudobu a její důsledky“. Podle něj došlo k expanze „trestního státu“ v souladu s pokusy Richarda Nixona zavést nové pracovní požadavky pro příjemce sociálních dávek. Tento vývoj ukazuje, že rétorika o sociálních dávkách byla přirozeným vyústěním rasově kódovaných témat zákona a pořádku, která dominovala 60. letům 20. století. Nixon sám se k propojení sociálních dávek a kriminality vrátil ve svých pamětech, kde napsal, že se obával, že „městské ghetta vzplanou“, pokud budou sociální dávky příliš rychle zrušeny. V médiích byla v 70. letech často zobrazována postava příjemce dávek jako černoch, a veřejné průzkumy ukázaly, že běloši asociovali sociální dávky s afroameričany.

Nixon tuto spojitost připustil i ve svém projevu v roce 1972, kdy uvedl, že „pod povrchem problému sociálních dávek dřímá znepokojivý prvek rasového napětí“. I když Nixon tento vztah v roce 1972 nezdůrazňoval, připravil půdu pro jeho rozvoj v 80. letech, kdy ho podpořili političtí komentátoři, jako například Charles Murray.

Když se podíváme na to, jak Nixon oslovoval implicitně bílou koalici, zjistíme, že se zaměřoval na téma sociálních dávek a jejich vztah k určitému vnímání hodnoty rodiny a pracovního morálky. Nixon se pokusil mluvit o těchto tématech tak, aby oslovil rasové resentimenty svých podporovatelů prostřednictvím zpráv, které byly „pochopitelné“, i když nebyly explicitně vyřčeny. V jeho projevech pro bělošské etnické skupiny a v národních projevech se stále znovu objevoval obraz „poctivého Američana“, jehož hodnoty zahrnovaly silnou pracovní morálku, víru v tradiční rodinné hodnoty a osobní svobodu. Tento obraz měl být v protikladu k obrazu příjemce dávek, jehož hodnoty byly vykresleny jako slabé a nezodpovědné.

Nixon nikdy neřekl přímo, že poctivá rodina je bílá a příjemce dávek černý, ale když postavil pracovníka, který „plně přispívá k Americe“, proti příjemci dávek, v podstatě naznačil tuto souvislost. K tomu přispíval i výzkum Martina Gilense, který naznačuje, že nejdůležitější faktory, které určují „opozici k sociálním dávkám“, jsou vnímání, že černoši jsou líní a že příjemci dávek jsou nezasloužení.

V projevech, jako byl jeho projev v roce 1972 v rámci výročního prohlášení o stavu Unie, Nixon spojoval rodinné hodnoty s problémy spojenými s dávkami. Tvrdil, že sociální dávky ničí tradiční rodinu a rodinné hodnoty, když prohlásil, že je potřeba nový program, který by pomohl „držet rodiny pohromadě, místo aby je rozděloval“. Tento postoj odpovídal i přístupu zmiňovaného v reportu Daniela Moynihana z roku 1965, který popsal rodinnou strukturu Afroameričanů jako inherentně dysfunkční. Nixon se k tomuto tématu vrátil i později, když prohlásil, že rozpad rodiny je způsoben slabou pracovní etikou a že příjemci dávek ohrožují sebedeterminaci amerických pracujících.

Nixon pokračoval v tom, že „welfare ethic“ (etika sociálních dávek) podporuje myšlenku, že stát poskytne „dobrý život“, místo aby jednotlivci přijali odpovědnost za svou budoucnost. V jeho projevech o práci a welfare tedy byla silně zdůrazněna etika tvrdé práce jako základ americké identity, zatímco příjemci dávek byli vykresleni jako lidé, kteří tuto etiku neuznávají.

Stejně tak ve svých projevech pro etnické komunity a pro veřejnost Nixon vystupoval jako obhájce „pravých Američanů“, kteří věří v sebeurčení a odpovědnost jednotlivce. Příjemce dávek, který se spoléhá na vládní podporu, byl vykreslen jako opak těchto hodnot. Nixon se s tímto postojem snažil přitáhnout podporu pro svou politiku sociálních dávek a zároveň odcizit voliče od politických oponentů, zejména demokratů, kteří byli vnímáni jako příliš „elitářští“ a podporující stát jako nadřazený faktor v životě občanů.

Kritika welfare, kterou Nixon formuloval, se nesla i na úkor rasových vztahů. Poukazoval na to, že excesivní podpora sociálních dávek škodí nejen ekonomice, ale i sociálnímu soudržnosti, čímž poskytoval prostor pro další rasové napětí. Když hovořil o „politice paternalismu“, naznačoval, že demokratičtí politici, kteří podporovali rozšíření systému dávek, tím v podstatě podporují etnické a sociální dělení ve společnosti. Tato argumentace zahrnovala i propojení „rasového napětí“ s politikou welfare, která v očích Nixona představovala slabost a morální dekadenci.

V roce 1972, v jeho projevu před národem, Nixon prohlásil, že Spojené státy by neměly být „zemí dotací“ a že „každý z nás má právo na spravedlivou šanci uspět“, což bylo v přímém kontrastu s politikou, kterou spojoval se „sociálními dáváními“. Tento projev měl apelovat na bílou střední třídu, která vnímala rozsah sociálních dávek jako zátěž na jejich daně a jako ohrožení tradičních hodnot.

Jak Clinton využíval rétoriku o kriminalitě a rodinných hodnotách během kampaně v roce 1996

V roce 1996, během konvence Demokratické strany v Chicagu, Bill Clinton přednesl upravenou verzi svého projevu, ve kterém se odklonil od běžně používaného pojmu „teenageřská těhotenství“ a místo toho se zaměřil na městské problémy. Podpořil přísnější tresty a preventivní programy, které měly zastavit drogy, gangy a násilí, a zdůraznil, že s více policií a tresty klesla míra kriminality již čtyři roky v řadě. Tento přístup, který spojoval kriminalitu, gangy, chudobu a mladistvá těhotenství, implicitně ztotožnil kriminalitu s problémy, které byly považovány za charakteristické pro černé komunity a městské oblasti.

Další důležitou součástí Clintonovy rétoriky bylo jeho přátelské vyjádření k rodinným hodnotám. V projevu v Keene, New Hampshire, 17. února 1996, Clinton hovořil o tom, že „míra kriminality klesá, počet příjemců sociálních dávek klesá“, a následně dodal, že „míra těhotenství v teenagerech klesá“. Poté prohlásil, že se pokusí „znovu posílit hodnoty, které tuto zemi učinily velkou“, a že se zaměří na „posílení rodin, boj proti kriminalitě, reformu sociálních dávek a na to, abychom se znovu spojili“. Clinton zde nejenom vyjádřil podporu rodinným hodnotám, ale také naznačil, že problémy jako vysoká kriminalita a sociální dávky potřebují přísnější přístup, který by posílil rodiny a podporoval pracovní etiku.

Tento přístup Clinton zvolil, protože se nechtěl přímo uchylovat k tvrdým a přímočařejším prohlášením, jaká by mohla zaznít v projevech George H. W. Bushe, ale přesto v rámci své rétoriky začlenil obavy o sociální dávky a rodinné hodnoty. Tímto způsobem Clinton nejenom přijímal některé obavy republikánů, ale i normalizoval problém sociálních dávek a jejich reformy, což přispělo k vytvoření široké shody ohledně potřeby změn.

Když Clinton hovořil o kriminalitě, jeho slova byla nejen odezvou na rostoucí obavy americké veřejnosti o bezpečnost, ale i součástí širšího politického kalkulu. V roce 1993 pouze 16 % Američanů považovalo kriminalitu za jednu z nejdůležitějších problémů, zatímco o rok později to už bylo 52 %. Tento nárůst obav o kriminalitu souvisel s několika faktory, včetně nepokojů v Los Angeles, které vedly k přijetí nové protikrizové legislativy, jako byl Zákon o násilné kriminalitě a kontrola zákona o zbraních. V lednu 1996 bylo podle průzkumu Gallup 66 % Američanů přesvědčeno, že pozice kandidáta na téma kriminality byla klíčová při rozhodování o volbě. Clinton reagoval na tuto potřebu tím, že přijal rétoriku, která byla v souladu s politikou předchozích republikánských prezidentů.

Clintonova rétorika o kriminalitě ukazuje na úspěch těch, kteří v 60. a 70. letech usilovali o expanze policie a vynucování práva. Ačkoli zaměřil svou pozornost především na bělošské střední vrstvy, zároveň tuto rétoriku spojil s konkrétními politickými kroky, jako bylo prosazení zákazu útočných zbraní. Také nepopiratelně přispěl k rozvoji masového věznění, které došlo k výraznému nárůstu počtu vězňů mezi lety 1980 a 2015. Tento nárůst byl silně rasově zabarvený, protože většina uvězněných byla černé pleti.

Další taktikou Clintonovy rétoriky bylo prohlášení, že rasový konflikt je inherentně neamerický. Tento motiv se objevil v jeho vyjádřeních k požárům černých kostelů na jihu Spojených států těsně před prezidentskými volbami v roce 1996. Ačkoli se tato prohlášení na první pohled mohou zdát nevinná, zapojila se do diskurzu o rasismu, rasové nerovnosti a americké identitě, která byla populární i u George H. W. Bushe. Tento názor zdůrazňoval osobní problémy místo systémové nerovnosti jako kořen rasismu, což bylo důležité, protože prezidentovy návrhy na reformu sociálních dávek a expanze policie byly silně ovlivněny rasovou politikou.

Problém černých kostelů byl unikátní tím, že na rozdíl od jiných rasových problémů v 90. letech byl široce medializován během Clintonovy kampaně v roce 1996. V červenci 1996 New York Times informoval o 67 černých kostelech, které byly spáleny od ledna 1995. Tento zločin vzbudil politické znepokojení a vedl k veřejnému slyšení, která sbírala svědectví od občanských právních skupin, církevních a vládních činitelů. Clinton reagoval silně proti těmto rasistickým požárům, když tvrdil, že tento problém vrátí pozornost k jeho snahám o rasovou rovnost a připomene Američanům minulost.

Během své návštěvy Greeleyville, Jižní Karolina, 12. června 1996 Clinton prohlásil, že se každý občan Spojených států musí postavit proti rasismu a nenávisti a že Američané se nesmí vrátit do temných časů minulosti. Tento výrok naznačoval, že Spojené státy 60. let byly v oblasti rasové nerovnosti horší než 90. léta, což dávalo záminku pro souhlas s Clintonovým postojem proti rasismu, i když jeho politika v oblasti sociálních dávek a policejní expanze mohla být vnímána jako součást širšího rasového diskurzu.

Tento komplexní přístup k otázkám rasismu, kriminality a sociálních dávek je příkladem způsobu, jakým Clinton integroval rasové otázky do své politické rétoriky, aniž by přímo čelil hlubokým systémovým problémům, které s těmito otázkami souvisejí.

Jakým způsobem Richard Nixon formoval etnickou politiku v USA?

V roce 1972, při oslavách Dne Kryštofa Kolumba, prezident Richard Nixon vyjádřil obdiv k milionům Američanů italského původu, kteří přišli do Spojených států „nežádajíce nic“, ale hledali pouze „příležitost k práci“. Tento výrok, pronesený 8. října 1972, je jedním z mnoha, které ukazují, jak Nixon využíval etnické identity a imigrantské příběhy k budování politických aliancí a k podpoře své vize americké společnosti. Nixonova politika vůči etnickým a rasovým menšinám byla složitá a často kontroverzní, což má hluboký dopad na to, jak se dnes díváme na rasové a etnické vztahy v politice.

Nixonova administrativa se pokusila zaujmout strategii, která apelovala na „bílou etnickou“ podporu, přičemž vytvářela prostor pro imigranty a jejich potomky, kteří se identifikovali s tradičními americkými hodnotami. Tento přístup nebyl jen snahou o přiznání hodnoty různým etnickým skupinám, ale byl i součástí širší politiky, která měla za cíl zmírnit napětí mezi bílými a menšinovými komunitami v USA. Nixon věděl, že pro zajištění své politické moci je důležité získat podporu nejen od tradičního jádra americké společnosti, ale také od menších etnických skupin, které se cítily opomíjeny v rámci politických debat té doby.

V roce 1972 se Nixon zaměřil na přiznání historických přínosů italských imigrantů, ale také si všiml, že pro mnohé Američany bylo důležité nejen uznání jejich kulturního dědictví, ale také příležitost k ekonomickému vzestupu. Tento postoj ukazuje na širší téma, které Nixon nejen ve svých projevech, ale i v politických krocích, včetně podpory proti „busingu“ a federálnímu zasahování do školské integrace, využíval k posílení své pozice mezi bílými voliči. Podpora etnických menšin byla součástí taktiky, která měla oslabit dominantní politické síly, které se stavěly proti jeho politickému programu, přičemž Nixon pokračoval ve vytváření koalic mezi různými skupinami s cílem podpořit konzervativní ideály.

Představitelé amerických etnických menšin, především italští, irští nebo polští Američané, byli v té době vnímáni jako klíčová voličská základna. Jejich loajalita vůči Nixonovi byla v určitém smyslu odměnou za podporu jejich identity a kulturní autonomie. Podobně i v případě afroamerických voličů, kde Nixonova administrativa, ačkoliv byla známá svou opatrností vůči rasovým otázkám, se pokusila vyvážit politiku mezi zajištěním práv a podporou regionálních politik, které měly za cíl zmírnit rasovou segregaci. Tento komplexní přístup nejenže ovlivnil jeho volební strategii, ale vytvořil politické dědictví, které do značné míry formovalo poválečnou americkou politiku a voličské preference v následujících dekádách.

Nixonova etnická politika nebyla však zdaleka bez kontroverzí. Když v roce 1972 zahájil kampaň proti „busingu“ – federální politice, která měla za cíl zrušit rasovou segregaci v amerických školách, zejména v oblasti přepravy žáků – vytvořil atmosféru, která vedla k rozsáhlým protestům, zejména v severních státech. Busingová politika byla vnímána mnoha bílými voliči jako pokus o vynucení rasové integrace, která podle nich ohrožovala stabilitu jejich komunit. Nixon využil této situace k mobilizaci konzervativního elektorátu a vymezil se proti pokusům o další federální zásahy do oblastí, které považoval za doménu států.

Je důležité pochopit, že Nixonovo zaměření na etnickou politiku nebylo pouze o uznání imigračního příběhu, ale šlo o promyšlenou strategii, která měla za cíl posílit jeho politickou pozici mezi různými, zejména bílými, skupinami. Politika se zpočátku zaměřovala na podporu amerického snu pro imigranty, což jim dalo důvod věřit, že Spojené státy jsou místem, kde tvrdá práce a oddanost mohou vést k úspěchu. Avšak po několika letech jeho vládnutí se ukázalo, že tato politika měla i stinnou stránku, zejména když se Nixon dostal pod tlak kvůli svým postojům k rasovým otázkám.

Rovněž je třeba si uvědomit, že Nixonova strategie etnické politiky nebyla jednotná a v průběhu jeho kariéry procházela změnami, jak se měnily i politické a sociální podmínky v zemi. Zatímco jeho administrativa podporovala přiznání hodnoty etnických menšin, byly to především voličské bloc-ky, které Nixonovi umožnily opakované volební úspěchy. Tyto bloky, složené především z bílých etnických Američanů a určitého spektra menšin, se staly klíčovými pro jeho politické přežití, ale i pro budoucí podobu politického a rasového uspořádání Spojených států.

Jak Barack Obama formoval americkou politiku: Různé přístupy k voličům a národním otázkám

Barack Obama, jako první afroamerický prezident Spojených států, se stal symbolem změny a modernizace americké politiky. V průběhu svého prezidentství byl nejen architektem změn v oblasti sociálních politik, ale také ztělesněním nové éry politické komunikace. Jeho vztah k latinskoamerickým voličům, stejně jako jeho reakce na ekonomické a imigrační otázky, sehrál klíčovou roli ve formování politického obrazu 21. století.

Kampaň Baracka Obamy v roce 2012 byla zaměřena na více než jen na ekonomické obnovy. Obama si uvědomoval, že klíčovým faktorem pro vítězství v prezidentských volbách bude získání podpory různých etnických a sociálních skupin, a tak se zaměřil na posílení vztahů s hispánskou komunitou. Studie ukázaly, že latinskoameričtí voliči v roce 2012 hráli klíčovou roli v rozhodujících státech, jako je Nevada a Colorado, a Obama s tímto faktorem pracoval na maximum.

Jeho projevy a vystoupení se často zaměřovaly na problémy, které byly pro latinskou komunitu zásadní: reforma imigračního práva, zajištění lepšího přístupu ke zdravotní péči, a boj proti diskriminaci. V jeho prohlášeních na akcích, jako byla Národní konference zvolených a jmenovaných úředníků latinskoamerického původu, Obama apeloval na důležitost rovnosti a spravedlnosti, čímž podpořil přítomnost latinskoamerických voličů v politickém procesu.

Imigrační politika byla jedním z největších a nejvíce kontroverzních témat, se kterými se Obama potýkal. V roce 2012, kdy byl americký politický prostor napjatý ohledně právního postavení nelegálních imigrantů, Obama přistoupil k důležitému kroku: zavedl program DACA (Deferred Action for Childhood Arrivals), který umožnil mnoha mladým lidem zůstat v USA bez strachu z deportace. Tento krok byl odpovědí na přetrvávající nejednotnost Kongresu ohledně celkové imigrační reformy a ukázal Obama schopnost jednat i bez zákonodárné podpory.

Tento přístup k imigraci však nevedl k úplnému urovnání této problematiky. Politické reakce byly smíšené, přičemž republikáni vnímali DACA jako nelegální krok, který obcházel Kongres. Obama však pokračoval v tlačení na reformu imigračního zákona i přes výrazné politické nástrahy a naopak se zaměřil na podporu etnických a menšinových skupin.

Pro některé pozorovatele byla Obama přístupná politika v oblasti imigrace příkladem jeho orientace na „nový Američan“, kterým byl častý apel na rozmanitost. Tento přístup nevyvolával pouze kontroverze, ale také inspiroval generaci voličů, kteří se cítili v minulých letech přehlíženi nebo znevýhodněni v politickém procesu.

V oblasti zdravotní péče Obama přijal ambiciózní reformu s cílem zajištění lepší dostupnosti zdravotních služeb pro všechny Američany. Zákon o dostupné péči (Affordable Care Act), známý také jako Obamacare, byl dalším příkladem jeho politiky, která směřovala k dosažení rovnosti, a to i na poli zdravotní péče. Přestože tento krok byl kontroverzní a vedl k vysoce polarizované debatě, stal se základem pro reformu, která výrazně změnila zdravotnický systém USA. Vystupování Baracka Obamy ve vztahu k těmto otázkám nebylo jen o politických výhodách; bylo to i o snaze poskytnout občanům, kteří byli dříve marginalizováni, příležitost k lepší životní úrovni.

Obama si rovněž byl vědom toho, že ekonomika je klíčovým faktorem pro udržení politické podpory, přičemž ekonomická recese v roce 2008 zanechala hluboké jizvy v americké společnosti. Ve svých projevech na shromážděních a setkáních, jako například v kampaních ve Virginii nebo Floridě, zdůrazňoval nutnost obnovy ekonomického růstu a zmírnění dopadů krize na americké rodiny. To zahrnovalo jak podporu pro podniky, tak i důraz na opatření zaměřená na střední třídu.

Obama, jako demokrat, zároveň čelil výzvám od konzervativních sil v zemi, které kritizovaly jeho vizi, ať už v oblasti hospodářské politiky nebo ve vztahu k sociálním programům. Na těchto frontách se projevovala i reakce na Tea Party, hnutí, které vzniklo v roce 2009 a které se postavilo proti vládním výdajům a daňovým politikám Obamovy administrativy. Kampaň proti deficitům a vládním výdajům se stala silnou součástí politické konfrontace mezi Obamovými demokraty a konzervativci.

Barack Obama, ačkoliv se jeho politiky setkaly s odporem, především ze strany republikánů, dokázal získat podporu pro řadu klíčových reformních opatření. A jeho schopnost komunikovat s různými sociálními skupinami včetně Latinos, afroameričanů, a dalších menšin, byla jeho silnou stránkou, která mu umožnila udržet politickou rovnováhu v obdobích nejednoty a politické polarisace.

V oblasti zahraniční politiky Obama usiloval o posílení vztahů s Latinskou Amerikou, usilující o vytvoření stabilní a vzájemně prospěšné spolupráce. Snažil se modernizovat vztahy s tradičními spojenci a zároveň čelil výzvám, jak v Evropě, tak na Blízkém východě. Tento přístup měl zároveň podpořit obraz USA jako lídra v otázkách globálního míru a demokracie.

Obama není vnímán pouze jako politik; jeho prezidentství je vnímáno jako symbol moderní doby, kdy byla kladena důraz na práva menšin a rovnost příležitostí pro všechny občany bez ohledu na jejich etnický původ nebo socioekonomický status.

Jak prezidentská rétorika ovlivňuje vnímání rasy a etnicity v Americe?

Prezidentská rétorika v USA, především ta, která se vztahuje k rasovým otázkám, hraje klíčovou roli při formování veřejného vnímání etnických a rasových menšin. Tato rétorika, ovlivněná politickými a kulturními faktory, neustále vyvolává debaty o roli vlády v otázkách rovnosti a spravedlnosti. Historie amerických prezidentských projevů je plná výzev k dosažení „rasové spravedlnosti“, ale i nejednoznačných vyjádření, která mohou zpochybnit dosažený pokrok.

Příklady z posledních desetiletí ukazují, jak prezidentské projevy a politické rozhodnutí mohou ovlivnit konkrétní etnické skupiny. Projev Williama J. Clintona, například, který byl přednesen během kampaně 1996, zahrnoval zmínky o potřebě reformy sociálního zabezpečení, jež přímo ovlivnily afroamerické a latinskoamerické komunity. Clintonova rétorika se soustředila na zajištění rovnosti příležitostí, ale zároveň i na zdůraznění, jakým způsobem vládní politika může posílit některé skupiny a naopak marginalizovat jiné.

S podobnými výzvami a tématy se setkal i Barack Obama. Jeho proslulý projev „A More Perfect Union“ v roce 2008 vyvolal diskusi o rasových stereotypech a problematice bílého privilegium v americké společnosti. Obama se v tomto projevu pokusil vyvážit historickou zkušenost Afroameričanů s americkým snem a současně se vymezil proti těm, kteří chtěli využít rasovou kartu k politickým ziskům. Taková rétorika je klíčová nejen pro politické vítězství, ale i pro utváření veřejného mínění o roli rasy v americkém politickém systému.

Prezidenti, jako je Clinton nebo Obama, tedy měli vždy na výběr, jakým způsobem přistoupit k otázkám rasy, etnicity a jejich místo v politické agendě. Politici čelí kritice i podpoře na základě toho, jak se jejich slova odrazí v reálných změnách a přístupech k veřejné politice. Ačkoli v současné době stále existují vážné rozpory ohledně reformy sociálních dávek, vzdělávání a zdravotní péče, zůstává otázka rasové rovnosti stále v popředí americké politiky.

Kritické otázky, které se objevují nejen při volbách, ale i ve veřejných diskuzích, souvisejí s tím, jak jednotlivé prezidenty vnímají různé etnické a sociální skupiny. Jak důležité je pro ně uchovat obraz spravedlnosti pro všechny, když některé komunity čelí trvalým sociálním a ekonomickým nerovnostem? A jak se dokáže rétorika vyhnout zjednodušujícím generalizacím, které mohou poškodit rasovou kohezní sílu?

Různé politické nástroje, jakými jsou například přímé proslovy nebo formální adresy, poskytují prezidentům možnost nejenom definovat vnější politiku, ale také jednat jako morální vůdci v otázkách vnitřní solidarity. Důležitým faktorem zůstává, jak jednotlivé skupiny vnímají záměry prezidenta na poli sociální spravedlnosti.

Rétorika, která spojuje rasové otázky s celospolečenskými problémy, jako je chudoba, nezaměstnanost a vzdělání, tedy neustále ukazuje na to, že politika rasy je více než pouze otázkou právní rovnosti. Je to otázka kulturního a sociálního kontextu, který je nutné stále redefinovat, pokud má Amerika dosáhnout skutečné rovnosti pro všechny své občany.

Důležité je také pochopit, že jednotlivé prezidentské projevy nejsou pouze politickými nástroji. Mnohé z těchto projevů jsou vysoce symbolické a jejich význam daleko přesahuje okamžitý politický účel. V konečném důsledku tedy slova prezidentů nejen určují politickou agendu, ale formují také vnímání a identitu národa jako celku. Kultura, historie a aktuální společenské klima hrají roli v tom, jak je určitá rétorika přijímána a jaký vliv má na budoucí politické rozhodování.

Proč se nevyplácí volit mezi svobodou a zradou v divokém západu?
Jaký tajemství skrývá ztracený žabák?
Jaký je význam kolektivní a individuální адвокации pro zajištění lepší podpory duševního zdraví ve školách?