Jaké je skutečné vítězství v životě?

Scéna byla osvětlena zhora, jasně, avšak studeně, jako v nějaké útulné chirurgické místnosti. Závěsy v sále byly pokryty zelenými stínítky, která jen slabě osvětlovala napjatý a upravený dav sedící v očekávání. Vzpomínám si na ambivalentní pocity vůči rodičům – jakýsi pocit bezpečí, že tam jsou, a zároveň touha je potěšit, přičemž zároveň v srdci rostla úzkost, že by se snad mohli chovat nevhodně. Když se mezi lidmi začalo hemžit ruch, jak se usazovali na svých místech, jak jsme se loučili s těmi, kdo se chystali na boj, jak panovaly poslední výkřiky školních učitelek, mezi tím vším jsem cítil ten neúprosný plynutí času. Věděl jsem, že už není cesty zpět. Čas se vyčerpal. Začalo to.

Krátká řeč od seržanta a samotné souboje započaly. Stáli jsme za kulisami, sledovali jsme ostatní a čekali na svou řadu, napjatí a nervózní. Nic se nezkazilo, nikdo nespadl, nikdo se nesnažil ulehčit napětí vtipem. Všechno šlo jako na drátkách. Konečně jsem byl povolán, abych vstoupil na pódium. Srdce mi bilo jako o závod, ale překvapivě jsem pocítil klid. Byla to ta známá zkušenost z každé scény – soustředění, chladná jistota, že to zvládnu, že zvítězím. Už jsem si byl jistý svou výhrou.

Porážka mi nevadila, zvykl jsem si na ni. Ale to ponížení z vlastní bezmocnosti mě sužovalo. Mým rodičům to tolik nevadilo, ale jak jsem seděl a sledoval další souboje, má hořkost v sobě rostla. Po chvíli jsem měl zúčastnit se dalšího souboje, tentokrát se single-stickem. A single-stick jsme vždycky pohrdali. Byl to dřevěný klacek, ne ocelový meč. Drželi jsme ho jako meč, ale pořád to byl klacek – návrat k obyčejné dětské hře, k nějaké improvizované zábavě. K tomu ta neforemná ochrana ruky z proutí – něco, co připomínalo starý košík. Ale byl tu alespoň jeden aspekt, který měl nějakou hodnotu – s tímto klackem se dalo zasáhnout hlavu nebo krk. A to byla nějaká úleva.

Nedělal jsem to, abych mu ublížil. Chtěl jsem jen vyhrát. Když se ohlédnu zpět, vidím, jakým způsobem jsem nakonec zvítězil. Technicky možná někdo mohl rozhodnout, že jsem použil neetické chování, ale v té chvíli jsem byl vítězem. A nebylo to o tom být lepší než ostatní. To, co jsem dokázal, bylo najít svůj způsob, jak uspět – i když to nebyl nejvznešenější způsob. Učil jsem se, že někdy výhra neznamená jen techniku, ale schopnost adaptovat se, najít jiný, nečekaný způsob, jak se dostat k cíli.

Jaký je osud dětí a starých lidí na okraji městských silnic?

Ulice, chvějící se pod poryvy únorového větru, zůstávají tiché svědky nevyhnutelného. Na jednom z rohů, pod září slunečního světla, se zdála být celá scéna vyměřená podle nějaké zvláštní geometrie, kde se minulost a přítomnost vzájemně míjely. Dítě, jež na první pohled vypadalo nevinně, se pohybovalo s podivnou přesností. Možná ji vedl instinkt, nebo snad smysl pro rytmus světa, který jí byl jakýmsi tajemným dědictvím.

Zatímco stará žena se snažila dělat to, co považovala za správné, její tělo, se stáhnutými pažemi a ztrátou vědomí o své vlastní křehkosti, se pohybovalo do vzduchu jako těžký baletní tanec. Dítě však nereagovalo, nebo spíše mělo příliš rychlou a zároveň pomalou reakci na něco, co bylo nevyhnutelné. Vědělo, že je někde v bezpečí, na místě, kde se zastaví a zůstane stát, ale přitom stále hledalo cestu dopředu, hledalo něco, co by ji posunulo dál.

Když z hlavní silnice projel náklaďák, stalo se to, co bylo na spadnutí. Hlava staré ženy, ztracená v nátlaku vzpomínek a emocí, se znovu roztáhla v panice. Snažila se dosáhnout dítěte, ale všechno už bylo příliš pozdě. Měla šanci? Možná. Ale zdálo se, že všechny její možnosti zmizely. Silnice, která byla do té doby místem její bezmocnosti, se stala její poslední výzvou.

Nyní, ve chvíli, kdy se cesta zpomalila, mohl být pozorovatel svědkem všech těch detailů, které se odvíjely s nezměrnou pomalostí. A přesto, jak se vše nevyhnutelně přiblížilo, bylo něco podivného. Vzdálenost, která se jevila jako příliš krátká, nebo snad příliš dlouhá – v každém případě nepřekonatelná. Dívka se pohybovala, její kroky byly stále jistější, i když čas běžel a vše se ubíralo k neodvratnému konci. Až jednoho dne, právě ve chvíli, kdy se vše vyhrotilo v podivné křivce reality, se vše vrátilo k bodu, kde se setkalo to, co bylo nevyhnutelné, s tím, co zůstalo jen snem.

Nakonec, jak slunce stále pálilo nad městským horizontem, všechny tváře a pohyby zmizely, aniž by někdo mohl být svědkem konečného zúčtování.

V takových okamžicích si člověk uvědomí, jak zranitelní jsme všichni na okraji společnosti, v podmínkách, které na první pohled nejeví žádnou hrozbu, ale v sobě nesou zrádnost. Je důležité pochopit, že náš svět je plný těchto neviditelných linií mezi bezpečím a nebezpečím, mezi životem a smrtí. Zatímco se snažíme dělat vše pro to, abychom chránili ty, kteří nám jsou blízcí, je dobré si uvědomit, že na okrajích, na těchto křižovatkách, často nic není tak, jak se zdá. Někdy máme možnost zareagovat, jindy jsme bezmocní. A i když se snažíme, není vždy v našich silách změnit běh událostí. Na silnicích, v městských ulicích a na místech, kde se život střetává se smrtí, je náš osud stejně křehký jako ten, jenž je okolo nás.

Jak se formuje ideál красоты и чья роль в этом процессе?

Pro Morleyho nebylo těžké najít úlevu v jednoduché procházce venku. Mořský vzduch, který ho přivítal, byl příjemnější, než si původně představoval. Možná to vše působilo ztraceně, ale v ovzduší byla přítomná jakási svěžest, kterou mu přinášel vítr vanoucí od moře. Morley si dopřál několik hlubokých nádechů a cítit tu čerstvost bylo přesně to, co potřeboval. Jeho nespokojenost a iritace vůči celé situaci, ať už vůči Miss Great-Belt, Miss Rotterdam nebo Miss Clermont-Ferrand, začaly postupně ustupovat. Ještě chvíli a vše to bude za ním, i když těžko říct, zda skutečně všichni soutěžící dívky zůstanou až do konce, nebo zda se snad brzy rozejdou, pokud počasí dovolí.

Po obědě se Morley rozhodl zamířit na klub, kde si na chvíli odpočinul, než se vrátil zpět k nadcházející události. Soutěž byla původně plánována k pořádání v otevřeném bazénu Pier Aquadrome, což byla chlouba městské komunity. Ale s příchodem špatného počasí se soutěž musela přesunout dovnitř, do zimní zahrady Aquadromu, což byl velký bílý moderní betonový prostor připomínající palubu lodi, která stála na zadní straně staré molo.

Když se v podvečer shromáždili lidé před začátkem, dav byl těžce promoklý, ale přesto v nich bylo cosi svátečního. Bylo to jako typická podzimní nálada u moře, kdy i dešťová voda ve vašich botách přináší pocit osvobození. Někteří lidé dokonce zpívali veselými hlasy, jak si pomalu hledali své místo v amfiteátru, kde se měly dívky objevit před očima porotců. Všichni měli na sobě drobné plavky – předpisy soutěže jasně určovaly, že každá dívka bude oblečena stejně. Kdo je ale vlastně hodnotil?

Porotci v nejlepší formě se dostavili na pódium jako pět mužů ve středním věku, připraveni posoudit krásu soutěžících. Někteří z nich vypadali poněkud rozpačitě, jiní se chovali jako zbožné oběti v zábavném divadle, které se cítily lehce nekomfortně, ale neztrácely humor. A přece ve všech jejich očích, za vší tou komičností, byla ukrytá nejistota a zvědavost. Jak se mají tvářit? Jak se mají dívat? Kdo z těch dívek bude splňovat ideál krásy?

Tento kontrast mezi očividným záměrem soutěže – určit vítězku krásy – a zbytečnou teatralitou porotců, jejichž role bylo hodnotit pouhou estetiku tělesné krásy, ukazoval hlubší, temnější pravdu: soutěže krásy jsou vytvářeny pro uspokojení očekávání společnosti. Na jedné straně byla snaha o nalezení objektivní krásy, na druhé straně byly v sázce estetické preference porotců, které byly, stejně jako preference publika, vysoce subjektivní.

Není však pouze o tom, jak krásně vypadá dívka nebo jak je hodnocena ve své kostýmu. V podstatě jde o to, jaký obraz krásy je podporován a jak se tento obraz odráží v širší kulturní atmosféře. Tento ideál, často nerealistický a nelidský, je dnes neoddělitelnou součástí komerčního a mediálního světa. Každá dívka v soutěži je nejen posuzována podle svého vzhledu, ale také podle schopnosti splnit očekávání, která jsou na ni kladena. To vše se děje pod pláštěm zábavy a atrakcí pro diváky, kteří si nevědomky vytvářejí názor na to, co je krásné a co by mělo být krásné.