Bylo ticho, které trvalo dlouho, zatímco déšť jemně bubnoval na okna a zanedbaný oheň klesal do smetanově bílého popela. Poté promluvila paní Gatacreová. "Máte pravdu, jsem hloupá, že se tak rozrušuji, vždyť jsem už velmi stará. Opravu velmi stará. S dcerou toho moc nepromluvím, i když je to dobrá duše, ale nudná – tak alespoň tentokrát mě to nebude bolet. A pokud mi slíbíte, že přidáte ještě jednu větu – jen jednu, stačí? – do té kapitoly o nás, budu vám vděčná. A... zmlkněte."

"Zmlknout?" podivil se Gussie, který dosud mlčel.

"Buďte ticho, idiote! Ano, pane Booze – panebože Boosey, jen jednu větu. Chápu, že patří do světa a že je lepší, když se o něm neví příliš mnoho, a rozumím také vaší rodinné pohnutce. Byla jsem flagrantní. Takže nechte tam vše, co jste napsal, a přidejte jen tu jednu větu, která uzdraví v mém srdci ránu, která mě bolí už víc než čtyřicet let."

Boosey si upravil brýle a vytáhl ze své kapsy poznámkový blok a inkoustové pero. "Zapisovat budete vy," řekl jemně. "Chcete mi diktovat tu větu nebo věty?"

A zatímco teď již oživlý papoušek škrábal o klec a mumlal tlumeně, notorická paní Gatacreová začala diktovat:

„'Po rozvodu,’ začala pomalu, ‘cestoval Augustus Fenn více než rok, a když se vrátil, teď už mám naprosto jisté, že se setkal s panem a paní Harrym Gatacreovými, což rozhodlo o jeho budoucím životě. Na tomto setkání Fenn naléhal, aby mu Gatacre umožnil rozvod se svou ženou, nebo aby ji sám rozvedl, aby se on, Fenn, mohl oženit s ní, ale Gatacre rozhodně odmítl. A v tomto rozhodnutí nezaváhal. Po dlouhé diskusi, která se konala v zahradě Gatacreovy domu v St. John’s Woodu, se paní Gatacreová a Fenn rozhodli definitivně rozejít, a v souladu s Fennovým poradenstvím paní Gatacreová přijala nabídku svého manžela, aby ji znovu přijal, a’’. Tady se hlas staré dámy náhle oslabil, ‘ ‘paní a pan Gatacreovi žili spolu v nepřerušeném přátelství až do jeho smrti v roce 1911.' To je vše. Máte to napsat?“

„Samozřejmě, bude to – dokonalé. Jste úžasná," řekl mladý muž s obdivem.

Ale život z její tváře náhle vymizel, byla to už spíš podoba mumie než živé ženy, a dlouho nic neřekla. Nakonec se naklonila vpřed, položila svou ruku – studenou a neuchopitelnou jako dráp ptáka – na tu jeho.

„Ale," téměř zašeptala, „setkávali jsme se i po tom! Milovali jsme se až do jeho smrti. Bylo to tady, seděl v přesně té židli, ve které sedíte vy, jen tři měsíce před svou smrtí."

„K čertu, opravdu?“ ozvalo se mladým hlasem obdivně.

„Starý darebák, jak to jen dokázal? Moje matka ho téměř neopustila a posledních deset let měl jakéhosi sluhu, ošetřovatele – Frosche, Alsasana, který ho neustále doprovázel!"

Notorická paní Gatacreová přikývla a usmála se. „Der gute Frosch – Froggy! Ano, samozřejmě. Vždy přišel taky."

Pak pronesla neuvěřitelná slova: „Přišli skrz podzemní chodbu."

„Podzemní...“ Na okamžik Boosey pocítil, že ho tahá za nos, že je tahle skvělá stará dáma lhářkou. Ale vzápětí pochopil, že to pravda je.

„Není to zrovna romantické, ta chodba," pokračovala. „Nebyla ani v roce 1879, když ji objevil, ale je to podzemní chodba. Vždycky vedla z vinného sklepa Fennova nového domu v Ave Maria Place, k staré grottě v naší zahradě. Museli jste si včera všimnout té grotty?"

Rex přikývl. „Ano, pamatuji se. Je tam nějaký faun, nebo co..."

„Přesně. Můj manžel byl velký student a jednoho dne našel popis těch podzemních chodeb v jedné své staré knize a rozhodl se prozkoumat grottu, která měla původně sochu Panny Marie. Vstup byl zablokován, ale nechal ho otevřít. Pamatuji si," pokračovala stará dáma zasněně, „jak dělníci našli vchod. Bylo to krátce poté, co mě – Harry – přiměl vrátit se k němu. Ta chodba byla strašně vlhká, našli tam lebku a krysy."

„To bylo hrozné," zamumlal Boosey.

„Ano. Nejprve jsme s tím nic neudělali, ale později ji nechal odvodnit a vyčistit a některé části chodby opravit."

„Můj dědeček?“ zeptal se Boosey.

„Nikoli. Můj manžel. Byl to úžasný muž."

„To musel být!“

Paní Gatacreová se na něj prudce otočila. „Nesmějte se Harrymu Gatacreovi, mladíku!" zakřičela rozzlobeně. „Bylo to právě díky němu, že se váš dědeček stal šťastným mužem – a kdyby nebyl šťastný, nikdy by nemohl udělat to skvělé dílo v 80. letech a 90. letech...“

„Omlouvám se,“ mumlal Boosey a zavřel oči. „Jsem velmi unavená," zašeptala. „Je hrozné být tak stará..."

„Nezlobte se, prosím, nechte to na zítra, nebo na jiný den," řekl Boosey výčitně.

„Ne, ne. Když je člověku osmdesát šest, nemůže se spoléhat na nějaký jiný den – nebo dokonce na zítřek. Ale budu stručná. Bylo to v roce '75, kdy jsem opustila tento dům – tuto místnost – a odjela s panem Fennem do Paříže a Itálie. Byli jsme pryč rok a když jsme se vrátili, žila jsem s ním otevřeně – jako Notorious Mrs. Gatacreová – v jeho novém ateliéru v Holland Parku."

„Tohle už znám, paní Gatacreová,“ přerušil ji mladý muž starostlivě.

„Vím, že to trvalo až do '78, než... moje babička souhlasila s rozvodem a víte, že on doufal, že vás pan Gatacre rozvede, aby si mohl vzít vás..."

„Ano, to vím," přikývla stará dáma.

„To je nádherný příběh."

„Je – krásnější, než si ještě umíte představit. A teď poslouchejte. To není pro vaši knihu. Je to tajemství a já vím, že ho budete vždy uchovávat. Vždy."

„Samozřejmě, paní Gatacreová,“ odpověděl mladý muž.

„Tak tedy. Můj muž, který mě přiměl vrátit se, zaprvé proto, že měl v nějaké podivné otcovské lásce ke mně, a zadruhé, aby uklidnil skandál kolem svého jména – to je staré herefordské jméno – nám dal plné svolení se setkávat, kdykoli jsme chtěli, ale vždycky jen v tomto domě a skrze tu podzemní chodbu!"

„Bože! Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel!"

„Ano. Jak už jsem řekla, nikdy jsme přestali se setkávat až do několika dní před jeho smrtí, a když můj chudák Harry zemř

Jak se osud může stát naším nepřítelem, nebo jak se z nás stávají oběti vlastní nerozhodnosti

Vicente byl mužem, jehož životy proplouvaly jakoby mimo jeho kontrolu, přičemž každý krok se zdál být souhrou okolností a osudu, jenž se neúnavně protahoval jako vlákno neštěstí. Jeho setkání s Mary Dacre bylo na první pohled jako shoda dvou osudů, které se měly seznámit. Však jejich setkání, byť plné naděje, se nakonec stalo příkladem lidské slabosti a tragického nevyužití příležitosti, jež měla změnit vše.

Vždy hovořil o Mary s takovou vášní a oddaností, že jeho nadšení bylo zřejmé každému, kdo ho poslouchal. Cítil, že by měli spolu procestovat Španělsko, zem, z níž pocházela jeho matka. Tento plán však narazil na řadu překážek. Po zpožděních a neúspěšných pokusech se dostat k ní se místo romantického setkání uskutečnil jen krátký, roztrhaný okamžik v Paříži. Po něm už Mary nikdy neviděl, protože zemřela na infarkt ještě před tím, než se vůbec stihli vzít. Jeho život, plný očekávání, najednou poznal skutečnou tragédii. A právě tato ztráta, první skutečná bolest v jeho životě, ho hluboce zasáhla.

Pokud bychom chtěli odhadnout, co ho vlastně trápilo, museli bychom se podívat na jeho vlastní neschopnost čelit překážkám. Vicente měl v sobě jakousi vnitřní slabost, která mu bránila jednat. Místo, aby se postavil životu čelem, stále se vyhýbal každému rozhodnutí. Po ztrátě Mary se snažil vyrovnat sám se sebou prostřednictvím alibistických aktivit. Nejdříve se pustil do horského lezení, což bylo přirozené vzhledem k jeho rodinné historii, pak se zasnoubil s dívkou z Belgie, ale ani tento vztah nevedl k ničemu stabilnímu. Slíbil si, že se bude více angažovat, ale jak to bývá, sliby se začaly vytrácet stejně rychle jako jeho zájem.

Ačkoliv v jeho životě nikdy nebylo mnoho konkrétních výsledků, každý jeho krok měl charakter jakéhosi hrdinského pokusu o změnu, který zůstal neúspěšný. Výsledkem byl neustálý vnitřní konflikt, jenž z něj dělal člověka, který se sám od sebe vzdával před jakýmikoliv problémy. „Co když se nikdy nezměním?“ říkal si. „Co když celý můj život skončí tak, jak začal? Bez směru, bez cíle.“ Jeho sebevědomí bylo neustále na pokraji zhroucení, protože v sobě nosil hlubokou nejistotu a neschopnost najít pevnou půdu pod nohama.

Jeho neustálé pochybnosti a neúčinné pokusy o změnu nakonec vedly k tomu, že začal prožívat stav totální ztráty smyslu. „Jsem na nic,“ říkal si. „Jak může člověk žít, když není schopen rozhodnutí?“ V těchto chvílích měl pocit, že je jako voda, která mu teče mezi prsty, že ztrácí vlastní podstatu. Takováto sebeúvaha se však stala pro něj jakýmsi východiskem, i když nedokázal vůbec říct, co by měl udělat, aby svůj život skutečně změnil.

Jeho největší tragédií však nebylo to, co ztratil, ale to, co nikdy neměl – schopnost vykročit za hranice vlastní nerozhodnosti. Není náhoda, že jeho životní příběh končí ztrátou něčeho, co mohlo být velké a silné. Ačkoliv měl šanci prožít intenzivní a opravdový vztah, jeho neschopnost se zcela a plně otevřít k této příležitosti vedla k nevyhnutelnému konci, který mohl být jiný, kdyby dokázal jednat. Osud ho totiž nikdy nenechal jít naplno, ale zároveň ho zároveň nikdy neobdaroval okamžikem, který by změnil celý jeho život.

Mary Dacre byla možná pro něj více než jen žena, byla to skutečná šance na změnu, která byla smutně zmařena. Ať už byl Vicente v Monte Carlu, nebo se toulal Anglií, vždy se mu v životě otevíraly nové možnosti, které však zůstávaly nevyužity. Stejně jako jeho osobní vztah s Mary, i vztahy s ostatními lidmi měly podobnou dynamiku – zůstávaly na povrchu, nikdy se neprohlubovaly. Tento cyklus vyhýbání se skutečné změně, byť vždy v první řadě zdánlivě nadšený, nakonec vedl k tragédii, v níž se neuskutečnila skutečná transformace.

Život Vicente je příkladem člověka, který se zmítal mezi touhou po naplnění a strachem z rozhodnutí, kterými by se mohl vydat za svým skutečným cílem. V jeho osudu leží varování pro všechny, kteří se nechávají ovládnout vlastními obavami a touhou po kontrole, ale nikdy neudělají rozhodnutí, která by skutečně změnila jejich život.

Jak dosáhnout dokonalé blondie: Tajemství správného pečení a přípravy
Jak efektivně využívat učebnici arabštiny v krátkém čase?
Jak vypočítat zrychlení v mechanismu: Metody a příklady