Jak se Maskullovo utrpení a Lindsayho vnitřní rozpor promítají do filozofie Arktura?

Maskullova cesta vzhůru věží se odehrává až po jeho krvácení – oběť, kterou mu způsobí Krag, není však pouze fyzická. Ztráta krve, která mu umožní vystoupat, nestačí k dosažení poznání. Lindsay jasně naznačuje, že k duchovnímu probuzení nestačí trpět tělesně. Skutečná proměna Maskulla přichází až se spirituální bolestí – teprve ta mu dává právo dívat se skrze okno do Arktura. Ale jakmile dojde k tomuto aktu, věž ztrácí svou nadpozemskou povahu – okna již neukazují dál. Přitažlivost planety Tormance přebíjí gravitační sílu Země – čistě fyzikální vysvětlení, které však nemá odvést pozornost od duchovní roviny. V poslední kapitole sledujeme jinou věž – tu, kterou Maskull vystoupá snadno, protože už ví. Ne však ví ve smyslu racionálního porozumění, ale skrze zakoušené poznání.

Tam, v samém závěru, pohlíží na pravdu – a poprvé spatří ohavnost Crystalmanových iluzí, jež se rozkládají na čistých jiskrách Muspelu, prapůvodního ohně stvoření. Očistný rituál je završen. Je možné vést válku proti iluzím, protože člověk konečně vidí jasně.

Zcela výjimečným symbolem Lindsayovy imaginace je tělesná metamorfóza, kterou Maskull prochází na Tormanci. S příchodem na tuto planetu mu narůstají nové smyslové orgány – breve, poign a magn. Každý z nich odpovídá nové filozofické pozici, které Maskull během své cesty zaujímá. Tato tělesnost není jen efektní obraz, ale důsledné ztvárnění Lindsayova přesvědčení, že naše smyslové vnímání deformuje duchovní realitu. Vnímáme svět skrze nástroje, které samy zakrývají pravdu.

Maskullovo rychlé přizpůsobování se novým smyslům je symptomatické – jakmile magn přináší altruistickou lásku, ta je téměř okamžitě potlačena, když se magn promění v třetí paži – a Maskull se stává brutálním a dychtivým po moci. Lindsay sám nebyl imunní vůči iluzi krásy – právě její přitažlivost ho pronásledovala, budila v něm pohrdání, ale zároveň ho zraňovala. Více než neúspěch jeho díla ho ničila krása, kterou vnímal jako slabost.

Postava Isabel Loment z The Haunted Woman se ocitá tváří v tvář svému pravému já až při pohledu do kouzelného zrcadla. David Lindsay nikdy podobné zrcadlo nenašel. Zůstal těžkopádný a odtažitý, stejně jako jeho hrdinové. Přesto se v Arkturovi ukazuje, že ženské postavy dokázal oživit s větší hloubkou, emocí a tělesností než ty mužské. Tyto ženy – Joiwind, Sullenbode, Oceaxe – nejsou jen symboly, ale živé, dýchající bytosti, přestože je Maskull bez výčitek odhazuje, jakmile je už nepotřebuje. V tom se skrývá paradox: za Maskullovou krutostí se skrývá hluboký cit, respekt a fascinace ženským principem.

Zvláštní je, že každý muž v Arkturovi umírá se zkřiveným úsměvem Crystalmana – symbolem konečné porážky iluzí. Ženy však Lindsay před tímto stigmatem chrání. Joiwind neumírá, tváře ostatních žen se „grinu“ vyhýbají – snad vědomě, snad nevědomě nám Lindsay brání pohlédnout na jejich duchovní pád. Jejich životy zůstávají otevřené, nedořečené – jako by Lindsay nedokázal plně odsoudit jejich slabost, protože v ní viděl i svou vlastní.

Ač byl hluboce morální a usiloval o duchovní výšiny, zůstával Lindsay smyslově založený a snadno zranitelný krásou – a právě tato krása, kterou se snažil potlačit, ho nejvíc mučila. Ve svých poznámkách píše, že žena je jako bleskosvod, který stahuje smysl pro krásu z celku přírody na jediné tělo. To považoval za tragédii – duchovní vnímání krásy bylo přehlušeno vábením sukně. V ženě však zároveň vnímal nejbližší spojení s Muspelem – její duchovní intuici pokládal za přirozeně vyšší než mužskou.

Po Arkturovi Lindsay ve všech svých románech staví do středu ženskou postavu. Po celý život hledal vztah mezi sebou, ženou a Muspelem – nikdy ho však nenašel. Muspel se mu postupně proměnil v jakousi variantu Velké Matky – archetyp tvořivého počátku. V rozporu mezi mystickým vzestupem a lidskou slabostí však spočívá největší tragédie Lindsayova života. Přes veškerou snahu zůstal – podle Nietzscheho – jen „člověk, příliš lidský“.

Důležité je porozumět, že Lindsay skrze tělesnou proměnu svého hrdiny, smyslovou deformaci vnímání a neustálé napětí mezi duchovním ideálem a lidskou slabostí vytváří nejen filozofický román, ale i vlastní zpověď. V Arkturovi nelze oddělit metafyziku od autorovy osobní bolesti. Postavy v knize, jejich těla, smysly i city jsou rozšířením Lindsayových vlastních vnitřních konfliktů. Čtenář, který chce porozumět světu Arktura, musí být připraven pohlédnout do vlastního zrcadla.

Jaký význam má atmosféra a mýtus ve vyprávění H. Warnera Munna a jeho vztahu k Lovecraftovi?

Lovecraft byl známý svou neochotou zahrnovat dobrodružné prvky do hororové literatury, protože věřil, že narušují nejdůležitější funkci těchto příběhů – tvorbu atmosféry. Ve svých dopisech z 30. let minulého století často kritizoval některé spisovatele, včetně Manna, přesto mezi nimi nacházel jistou rovnost. I když náboženské rozdíly byly patrné, Lovecraft Manna uznával a vzájemně si vyměňovali nápady. Munn například předal Lovecraftovi své poznámky k nedokončenému dílu Edgara Allana Poea, ze kterých Lovecraft vytvořil svůj proslulý román Na horách šílenství.

Na rozdíl od většiny členů Lovecraftova okruhu však Munn nepokračoval v rozšiřování Cthulhu mýtu. Místo toho psal horory situacionální, kde děs nevycházel z kosmického beznaděje, ale z konkrétních, často brutálních situací. Příkladem jsou jeho povídky „Řetěz“ a „Kolo“, které zobrazují lidské utrpení v fyzicky nelidských podmínkách, ačkoli bez kosmického nádechu. Munn čerpal inspiraci z běžných jevů a proměnil je v noční můry, což bylo zcela odlišné od Lovecraftovy filosofie.

V příbězích Munna se také objevuje snaha o hlubší romantičnost a epiku, která postupně přerostla původní hororový rámec. Už v roce 1928, v pokračování příběhu „Dcery vlkodlaka“, vidíme, jak Munn rozšiřuje svůj svět a mění své pojetí „vlkodlačího pána“ z jednoznačně zlovolné bytosti na něco většího a neuchopitelného, něco jako nesmrtelný, zlý duch. Tímto způsobem se Munn dostává k žánru epické fantasy, předbíhajícího dokonce i Tolkienovo Hobita.

Jeho románová vize není jen o hrůze samotné, ale také o romantické lásce, hrdinství a oběti, které se odehrávají na pozadí prokletých míst a mystických kleteb. Ve své tvorbě tak vyvažuje hrůzu s poetikou a epickým vyprávěním, čímž vytváří komplexní a mnohovrstevnatý svět.

Důležité je rozumět, že Munnova tvorba nás učí, že horor nemusí být vždy jen o beznaději či kosmickém teroru, ale může být i o lidských osudech, které jsou vtěleny do fantastických rámců. Atmosféra a mýtus zde nejsou pouhým pozadím, ale živoucími prvky, které dávají příběhům hloubku a rezonanci. Vliv osobních vztahů, literárních inspirací a ideových střetů přetváří tyto příběhy v díla, která jsou více než jen hororem – jsou meditací nad lidskou existencí v širším, mystickém smyslu.